pondělí 23. prosince 2013

Pás podruhé - 10.7 km

S potěšením musím konstatovat, že horečka mně tentokrát nesklátila, a tedy běh pod střechou je vážně v něčem únosnější.

Mám pocit, že většinu podstatného jsem napsala už minule, takže jen ve zkratce. Pokračovala jsem dneska s "intervaly". V uvozovkách proto, že to jedu spíš jak mně v tu chvíli baví než že bych dodržovala nějaký plán.  Nejprve jsem poctivě začla pomalu, potom jsem zkoušela jak rychle se dá ještě rozumně běžet. Zjistila jsem že těch 16km/h se na chvíli dá. Stroj umí asi až 20km/h ale těch 16 je nejvyšší hodnota která se dá navolit jedním stisknutím tlačítka. Takže jsem usoudila, že to mi jako maximum stačí.

Stvůrostroj mimo jiné ukazuje na displeji tečkami na jakém jste místě na virtuálním 400m okruhu. Je to příjemné na sledování, takže jsem se ustálila na cyklování jedněch 400m 16km/h, druhých 400m 10km/h. Těch 10 mi připadalo v kontrastu jako velmi odpočinkové tempo. A to je dobře, to je moc dobře.

Jak mám tendenci při běhu neustále něco počítat, trávila jsem čas (mimo poslouchání úžasného nového alba Ayreonu) přepočítáváním kolik by mi měly ty okruhy trvat na různých rychlostech. Abych to nemusela příště počítat, udělala jsem si doma tabulku. Doufám že to tu čte aspoň jeden milovník čísel a ocení to :)



A místo mapy nabízím zas graf tepu, ty jednotlivé kruhy jsou tam moc pěkně vidět. Btw tenhle graf je přímo z mobilní aplikace iSmoothRun, kterou tímto doporučuju. Hezčí graf než runkeeper a strava dohromady. Škoda jen, že na tom páse mizerně měří rychlost.


Cíle na další rok

Počítání rychlostí v duchu samozřejmě vede i k uvažování, jak by to vypadalo kdybych takhle běžela 10k, půlmaraton, maraton... A navíc nám končí rok, a je čas vymýšlet cíle. (Ok, já na tohle normálně nehraju, ale teď se mi to hodí do krámu) Tak tedy. Líbilo by se mi zaběhnout 10 km pod 50 minut, momentálně to mám těsně pod 57. Půlmaraton bych chtěla aspoň jednou běžet na oficiálním závodě a ideálně pod dvě hodiny. momentálně mám na kontě jen jeden tréninkový terénní za 2:25. No a kdyby všechno šlo opravdu dobře tak třeba i ten maraton.
Všechno to samozřejmě záleží na tom jestli kolena a celkový stav dovolí trénovat. Je to možná spíš taková vize, než cíle bez jejichž splnění se neobejdu, ale uvidíme, uvidíme.

sobota 21. prosince 2013

Fronéma pásovcem - 7.77 Km

Vzhledem k tomu, že minulé dva běhy dopadly tak, že další den jsem ležela s teplotou k 39 stupňům, rozhodla jsem se tentokrát vyzkoušet indoor běhání. Nejsem si jistá, jestli zima byla ten hlavní faktor, ale chtěla jsem zjistit, co se mnou udělá tohle. Ještě nikdy jsem na páse neběhala (kromě minutky při kupování bot) a byla jsem k tomu dost skeptická, nicméně musím říct hned na začátek, bylo to lepší než jsem čekala.

Na Míráku je posilovna, kam jsem chodila, když mi kolenolékař doporučil chodit na orbitrek a rotoped na posílení kolena. Vždy jsem u toho po očku pozorovala holky chodící a běhající na těch strašných stvůrách a v duchu trochu kroutila hlavou, proč si nejdou normálně zaběhat, když můžou. Stvůry, ty pásy co tam jsou, jsou vážně masivní stroje, bohužel jsem nenašla lepší fotku než tuhle, tak to tak nevyzní, musíte mi věřit. Pozitivní je, že dva z nich stojí hned u okna, a člověk tak má výhled na náměstí a může pozorovat ploužící se lidi pod ním.

Tak tedy, vylezla jsem na pás, po chvíli se mi ho podařilo i zapnout, a začala jsem zkoumat jeho funkce. Musela jsem uznat, že je to poměrně vychytané zařízení. Samozřejmě je možné nastavovat rychlost pásu. Dál je možné nastavit sklon a to v rozmezí 0 - 20. Procent, nikoli stupňů. Pás se za běhu pomalinku a potichu nakloní. 20 už je pořádnej kopec, vydržela jsem do něj běžet jen minutku. Dál jsem si hrála s rychlostí a ustálila jsem se na střídání rychlosti 10 km/h a 14 km/h, vždycky než mi vyběhl tep do páté zóny a naopak, než spadnul do třetí. Dohromady mi 7,7 km (podle pásu) zabralo 45 minut.

Musím říct, pás má svoje výhody, příjemná teplota, nastavím si na sebe větrák jak potřebuji, člověk nemusí nést vodu a stejně ji má po ruce. Navíc oproti běhání venku se mi líp soustředí na došlap, a i se mi příjemněji střídají rychlosti než při běhání venku. Venku mám naopak tendenci se ustálit na jedné rychlosti, respektive na stejné úrovni námahy. Myslím, že se tam ještě nejednou vrátím, na kratší intenzivnější běhy je to fajn, a real world si nechám na delší pomalejší.

Btw, zajímavé je srovnání těch senzorů. Mobil, přestože jediný vstup který měl bylo moje poskakování, naměřil vzdálenost špatně jen o kilometr. Zato naopak, když jsem se snažila nechat si změřit tep od pásu chycením se za ty kovová madla, ukazovalo to takové haluze jako kolem 80. Když už nemám žádnou mapu, podělím se aspoň o graf tepovky ze Stravy.

Běhací stroj budoucnosti

Tenhle stroj se dá samozřejmě různě programovat na čas, tep, vzdálenost nebo nějaký specifikovaný profil, ale nedalo mi to abych nevymýšlela, jak by se dal upravit k dokonalosti. Nemusel by to totiž být velký zásah. Představuji si to takhle: Nad madlo by se přidělal monitor, nebo v ideálním případě několik do půlkruhu, aby se vytvořil realističtější dojem. Pak by jen stačilo připojit počítač, který by mohl ovládat pás a přidat na panel pár tlačítek na ovládání "směru běhu".  Hráč by mohl probíhat světem, jakým by chtěl. Nabízí se obyčejné prozkoumávání krajiny, památek, nebo nějakého pohádkového světa. A nebo co se proběhnout po měsíci? Co bych si ale chtěla zahrát já by bylo něco akčnějšího. Monstra by se mohla zabíjet pomocí běhu do kopce, čím větší sklon, tím víc damage!  Pak by to ještě chtělo možnost ukládat postavu, a pravidelně se k ní vracet, samozřejmě nějaké levelování a tak. Myslím,že by se k tomu dalo vymyslet hodně. Kdyby jste znali někoho, kdo by to jako nápad koupil, dejte vědět, já to rozpracuju :)

čtvrtek 21. listopadu 2013

Delší výběh, kratší report - 10.2 km

Nemohla jsem se dočkat listopadového běhu Nr. 2, takže tady je.
 Z dneška nemám žádné moc objevné myšlenky, tak jen něco o výstroji. Včera jsem si pořídila strašně chytré tričko. (Dostala jsem na něj poukaz k narozeninám, děkuji můj drahý muži :) ) Běží se s ním výborně, člověk o něm vůbec neví. To je taky přesně to, co od trička očekávám.
Co se ovšem ukázalo jako nekompatibilní je kombinace lahvičkového pásu a bundy, buď se bunda vyhrnuje nad něj, nebo naopak to tu bundu blbě natahuje a vůbec to tak všeobecně nekomfortní. Vzhledem k tomu, že jsem teď vypila tak sotva 100 ml za celý běh, zkusím se asi podívat po nějakých lahvích na ruku, tam by se snad dal pak strčit i ten mobil.
Běželo se mi výborně, uteklo mi to tak rychle, že mi to bylo až líto. Nemůžu se dočkat delších běhů.

úterý 19. listopadu 2013

Fronéma se vrací - 6.5 Km

Zářijový závod byl můj poslední běh na dlouhé dva měsíce. Kolena bolely a já propadala chmurným myšlenkám že se příště proběhnu možná až na jaře. Nicméně před dvěma týdny jsem se odhodlala a vyrazila na crossfit-like cvičení na tělárnu (kterou tímto doporučuju!) a koleno přežilo. Dneska jsem celý den zvažovala zda vyrazit na tělárnu opět, a jak se mi chtělo jen napůl, napadlo mě, že bych mohla zas vyzkoušet běhání. Posilněna výborným domácím pumpkin spiced latte jsem vyrazila.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/272301886

Venku bylo krásných 6 °C, trochu jsem tápala jak se obléci, ale tipla jsem to dobře. Obyčejné legíny (teplé vytáhnu asi až bude nula) a triko s běhací větrovkou. A samozřejmě rukavice. Rukavice, jak si pamatuju z minulé běhací zimy dělají největší rozdíl v teplotním komfortu. Rozhodla jsem se, že si mobil strčím jen do kapsy od bundy abych nemusela mít lahvičkový pás. To možná zní jako trivialita, ale ve skutečnosti se to stalo hlavním tématem dnešního běhu.

Mít mobil v kapse totiž při běhu určitě nefunguje :) Celý zbytek běhu jsem pak experimentovala Kam s ním. Docela slibně vypadaly možnosti jako napůl v rukavici, napůl v rukávě a to z vnitřní i z vnější strany ruky. Nevymyslel náhodou už někdo tohle přede mnou? Jakési rukavicové pouzdro? Přišlo by mi to zdaleka nejpraktičtější, člověk by mohl na mobil za běhu pohodlně koukat, mobil na ruce netíží, ruce zůstávají volné. Ideálně bych si to představovala podobně, jako drží na ruce výškoměr. Jestli to nikdo nevymyslel, vymyslím to já a vydělám miliony. Tak.

Jo a běh. Běželo se mi úžasně. Neměla jsem nijak výrazný pocit dvouměsíčního výpadku. Částečně na to asi mají vliv svižné procházky, které jsem provozovala v mezidobí, částečně to připisuji ketóze, ve které stále jsem, a která mám pocit že prostě podobné činnosti ulehčuje. Měla jsem pocit, že bych klidně mohl uběhnout deset kilometrů jako nic, ale nechtěla jsem to zas přepálit. Takže jsem běžela napůl nazdařbůh, napůl jsem zahýbala na známá místa. Obzvlášť jsem na sebe pyšná za ten dlouhý vyběhnutý kopec v Havlíčkových sadech. Pak už jsem si jen nostalgicky oběhla místo kde se vdávala má krásná sestra a vyrazila jsem raději domů. 

Vkládám své naděje do toho, že třeba pozítří bych mohla jít zas. Skoro jsem zapomněla jak je mi při běhu krásně...


sobota 7. září 2013

Tlačenka, aneb závod - 10km

Na tento závod jsem se přihlásila v půlce července. Tedy v době, kdy jsem z běháním teprve (opětovně) začínala, a deset kilometrů mi znělo jako hodně, a závod mi připadal jako dobrá motivace. Vědět, jak se moje běhání do dneška rozvine, asi bych se nepřihlásila. Ale když už jsem jednou měla registraci, tak by mi přišlo srabácké neběžet, i když jsem se zas tak netěšila.

Mezi běhy

Minulý běh mně zanechal s natolik bolavým kolenem, že jsem celý týden netrénovala. Totiž abych to vysvětlila. Mám už dlouho pravé koleno náchylné k bolesti, byl to i důvod proč jsem před dvěma lety s běháním sekla. Teď se to nějak snažím zvládnout, pořídila jsem si ortézu, běhám opatrně... A po posledním dlouhém běhu mně mega rozbolelo to druhé. Super. Pořídila jsem si druhou ortézu, a holt budu doufat, že to nějak spolu zvládneme. Nechci, nechci přestat.

Předstart

Závod začínal v půl osmé večer, to je na mně děsně pozdě. Jak jsme se blížili k Václaváku, lidi houstli. Čím víc jsem viděla ty davy, tím jako horší nápad mi to přišlo. Dorazili jsme navíc s Jáchymem hodně brzo (dle pokynů, debilní nápad) a tak jsme tam dlouho stepovali, čekali ve frontách na záchod, a poslouchali prapodivného moderátora. Jáchym, který chtěl původně fotit to vzdal a vymizel. Nijak se mu nedivím, kdybych nebyla vázaná závodem tak vymizím taky.
Šla jsem si stoupnout do mého startovacího koridoru E. Při finalizování mobilu na běh jsem si všimla, že jsem si vymáčkla pohotovostní mandlové máslo do kapsičky. Ach. Jediný štěstí, že se mi to nedostalo do konektoru mobilu, to bych se asi proskočila.
Stepujíc v koridoru a vida, že ještě musím zabít minimálně čtvrt hodinu času, jsem se zapovídala s náhodným za plotem stojícím divákem. Vašku, našel li si můj skromný blog tak tě veřejně zdravím! :) Rozhovor odváděl pozornost od toho, že do startovacího koridoru přichází další spousta lidí. Přesně klasická situace, že kdyby se strhla nějaká panika tak se ušlape pár lidí jako nic. Brr.

Start


Těsně před startem se lidi ještě trochu zahustili a poté se začli pomalu pohybovat vpřed. Z beden spustila na plné pecky Vltava. Moje pečlivě vybrané Random Access Memories ve sluchátkách pro lepší náladu absolutně nebyly slyšet. Ach. Ale aspoň, že se po pár desítkách metrů dalo rozběhnout.



Sufferfest

Klasická poučka je začít pomalu, nicméně lidi kolem děsně matou vnímání toho jak běžím rychle. Velmi rychle jsem byla v páté zóně. Říkala jsem si, že musím zpomalit, ale až do konce běhu se mi prakticky nepovedlo se vrátit aspoň do třetí, a pendlovala jsem mezi čtvrtou a pátou. Nic extra příjemného.
Už kolem druhého kilometru mi začlo být masivně vedro. Měla jsem pocit, že můj obličej úplně sálá. Byl to pocit, který mi přišel naprosto nepřiměřený vzhledem k okolnostem a vypětí, které objektivně zas tak hrozné nebylo. Vzpomínala jsem na podcast s Noaksem, který mluvil o tom, že je mnohem lepší se chladit vodou z venku než ji pít, a tak jsem si postupně většinu vody vylila na hlavu a na obličej. Musela jsem vypadat vyloženě výborně, ale aspoň to vždy na chvilku zahnalo ten pocit sálajícího obličeje.
U cesty byly čas od času kapely. Na čemž je pozitivní, že většinu času tam nebyly. Díky tomu jsem občas slyšela svojí hudbu, a povedlo se mi trochu ponořit do příjemnějšího běžeckého stavu.
Všude byly mraky lidí. Moc mně nebavilo mezi nimi běžet. snažila jsem se bavit aspoň neběžeckými věcmi. Mávala jsem na cizí lidi, s pár u cesty jsem si dala high five, povzbuzovala jsem čas od času běžce v protisměru. Ale jinak mi děsně chyběl klid, potůček, cestička. Ne, nejsem na tohle typ. Až mně napadne, že se přihlásím na ten městský půlmaraton, rozmluvte mi to, prosím.


Cíl

Naštěstí se cíl blížil. Věděla jsem z průběžných časů, že mi to vychází něco nad 55 minut, což byl čas, který jsem si představovala. Snažila jsem se poslední dva kilometry trochu přidat, povedlo se částečně, měla jsem pocit, že moc není z čeho brát. Cílem jsem probíhala 0:59:43. Reálný čas mám 0:56:57, yay.
V cíli nastal opět dav. Lidi zpomalili do chůze, a protože tam byly bůhví proč zábrany, tak jsme byly jedna souvislá masa. Kdyby do cesty někdo postavil obří stroj na lidské párky, nezbylo by nám než se nechat semlít a zapárkovat. 
Potom jsem nějaké dobrovolnici odevzdala čip, ale stále to nevypadalo, že zábrany brzo skončí. Tak jsem raději si jednu otevřela a utekla. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem splnila všechny pozávodní povinnosti,ale bylo mi to z většiny fuk, chtěla jsem odtamtud vypadnout.

Takže, mé pocity z téhle akce jsou dost rozpačité. Ani po tom všem moc nevnímám, že jsem to zaběhla za čas za který na sebe můžu být pyšná, škoda. Doufám, že se najdu na nějaké fotce. A doufám, že se koleno umoudří a já budu moct brzo zas vyběhnout do přírody... :)

neděle 1. září 2013

To doběhneš, i kdybys to měla dojít. - Půlmaraton!

Pusťte si ke čtení tématickou písničku
Tohle byl dlouho plánovaný výlet. Myšlenka vyrazit někam za město mně lákala od začátku běhání, a nyní jsem začínala mít pocit, že na to i mám. Nechtělo se mi zase jezdit moc daleko, muset stíhat nějaký vlak a podobně. Nakonec jsem při brousení po mapách a přilehlém internetu narazila na http://www.turistika.cz/trasy/praha-hostivar-praha-klanovice-varianta-ii-uhrineves-dubec-bechovice Trasu něco přes 16 km, na kterou se dalo dojet běžným linkovým autobusem 163 a která navíc končila na konečné tramvaje 22, která mě doveze až domů, a tak bylo rozhodnuto.  Snažila jsem se to plánovat opatrně bez příliš velkých očekávání. Tedy že pokud budu mít na Hostivaři ještě síly, že si to prodloužím po trase tramvaje ještě kousek, třeba možná možná i na ten půlmaraton.


http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/234684840

Den D byl určen na neděli abych stihla dostatečně zregenerovat po minulém běhu. Vzbudila jsem se v devět. Oproti běžnému ránu jsem posnídala tři vajíčka na sádle a kafe se smetanou. Normálně mám teď po ránu jen černé kafe a běhám nenajedená, ale při minulém nejdelším běhu (17.6 km) se ukázalo, že tenhle způsob má své limity. Tj, tentokrát raději najedená.
Vyrazila jsem ve svém nejletnějším běhacím oblečení, tílko a minikraťasy a cestou mi byla docela zima, zvlášť při čekání na autobus.
Když jsem dorazila do Běchovic, bylo mojí největší starostí najít nějaký civilizovaný záchod, naštěstí mně zachránilo tamější sportovní centrum. Budu to muset ještě s tou předběhovou snídaní nějak vyladit. Nicméně když jsem odtamtud vylezla, vylezlo i sluníčko a věci začaly vypadat pozitivně.
První část trasy vedla po silnici, sluníčko svítilo, a já byla ráda za nejletnější oblečení. Měla jsem sebou standardně fuelbelt s třemi lahvičkami vody po 200 ml a říkala jsem si, že poběžím čas od času civilizací a budu moct vodu dokoupit, takže v pohodě. Akorát jsem v duchu trochu žehrala na autora té recenze trasy, který tvrdil že asfalt:lesní cesty je 50:50. (I když zpětně hodnotím, že je to celkem přesné)
Po cca dvou a půl kilometrech kdy už jsem se trochu rozumně rozběhla začla příroda, lesní cesty, les, blaho. Přesně tak jsem si to představovala. Ok taky občasné výmoly ve kterých by člověk nechal nohu, občas bláto, prostě příroda.
Běh po značkách má svojí výhodu. Když už jsem si vybrala takový cimrmanovský název, tak bych to označila prvkem očekávání a obav ("sakra, neuhla jsem já, nebo cesta někam do háje?") střídaným s prvkem úlevy a radosti ("Vidím značku!"). Prostě cesta plná drobných potěšení.
Kolem čtvrtého kilometru začínalo být bahno čím dál častěji, a to takové bahno, že člověk musí zpomalit do chůze, případně někdy i rozmýšlet každý krok aby neskončil v louži. V tu jsem si říkala , že i zpevněné cesty jsou docela dobrý vynález. Ale chtěla jsem dobrodružství tak jsem ho měla, aspoň to nebylo jednotvárné. Že mám lýtka ve výsledku z půlky pokryté zaschlým bahnem jsem si všimla až doma.
Cesta kolem rybníka pak byla vyloženě idylická, lesní cesta, rybník čechraný větrem, ach. V tom místě jsem taky seběhla z cesty, ale poměrně rychle jsem si to uvědomila a za pomocí mapy v mobilu se rychle vrátila.
Rychlý proběh Uhříněvsí a zase příroda. Krásná cesta kolem potůčku. Mám ráda tekoucí vodu, běží se mi vedle ní hrozně spokojeně. Taky mám díky tomu ošlehané nohy od kopřiv, ale tím si tu vzpomínku nebudu kazit.
Cesta kolem Hostivařské přehrady, byla horší oproti očekávání. Kolem třináctého kilometru to ještě nebylo dost daleko abych vnímala konec blízko. (cíl byl v tu dobu v mé hlavě jasně nastaven na 21+) Z asfaltové cyklostezky mně bolely nohy a vůbec. Snažila jsem se myslet na to, že za patnáctý kilometr si zasloužím boost v podobě mandlového másla, které jsem měla sebou, a že přece nezahodím takovou dobře rozběhnutou šanci dát půlmaraton. V té době jsem vymyslela i nadpis, opakovala jsem si, že to doběhnu i kdybych to měla dojít.
Po šestnáctém kilometru jsem doběhla do civilizace. To mi nějakým způsobem dodalo sílu. Zkusila jsem sníst i trochu mandlového másla. Není to špatně zvolené palivo, ale snědla jsem jen malý hlt asi 8g a neměla jsem chuť pokračovat. Nevadí, schovala jsem ho do kapsičky s tím, že na něj ještě možná dojde. Nedošlo. Nicméně subjektivně mi to trochu energie dodalo.
Po osmnáctém kilometru jsem rychle zaběhla na benzínku a dokoupila půl litru vody. Část jsem nalila do lahviček, část jsem vypila. Asi jsem při nakupování byla lehce zmatečná, ale paní byla chápavá takže ok. Běhání mi nějakým způsobem oslabuje myšlení, co už.

Proběhla jsem pod jižní spojkou, a dostala se na místo, kde už jsem předtím párkrát běžela. Mobil navíc hlásal 19 km a tak jsem se rozhodla zkusit přidat. K mé velké radosti to šlo, a vydrželo. Subjektivně jsem v tu chvíli běžela jako vítr, a divila se, že mi nedochází síla. Super super pocit.
Pro jistotu jsem to trochu přetáhla, na 22km celkem. Vím že převody mezi programy občas trochu odečtou, a nechtěla jsem abych pak doma koukala na graf těsně nedoběhnutého půlmaratonu. Nu zjevně to nebyl ten případ. Čas na půlmaraton mám tedy přibližně 2:25 Hurá! Mám ze sebe fakt radost.
Navíc jsem tím pro sebe splnila soukromé kvalifikační kritérium na přihlášení se na http://www.brdman.cz/?clanek=96 takže pokud seženu odvoz zkusím podobný výsledek zopakovat ještě jednou a oficiálně, Yay!
Pak už jsem jen nasedla na autobus a jela domů. V autobuse mi nějak nedělalo dobře sedět, nějaká chvilková slabost nebo co, tak jsem radši vestoje přešlapovala na místě a nějak to přešlo. Nic hrozného, jen mně to trochu překvapilo.

Co říci závěrem? Běhání v přírodě je ta nejlepší věc, už se těším na příště.

pátek 30. srpna 2013

Chybějící jednorožec - 12.5 km



Dnešní výběh začal poměrně náročně. měla jsem ztuhlé nohy a cítila jsem se utahaně od prvních kroků. Vzhledem k tomu, že jsem předtím standardně jedla i spala, přičítala jsem to běhu dva dny zpátky. Sval zespodu pravé šlapky mně bolel taky prakticky nepřetržitě. Snažila jsem se spoléhat na to, že to brzo přejde, a představovala jsem si, že je to posledních dvanáct kilometrů maratonu :) Koneckonců, v textech o tom jak trénují ultramaratonci, které mně teď velmi baví číst, často zmiňují jak záměrně trénují unavení, aby nasimulovali konce závodů. Ok, kousla jsem se a běžela. Překvapivě pro mně to není vidět na tepovce.


Kolem čtvrtého kilometru se na obloze objevila nádherná duha. Naprosto perfektní. Až kýčovitá. Kdyby ji někdo vyfotil a dal na internet, určitě by tam spousta lidí hledalo jednorožce, který by ji ... produkoval. Tak jsem běžela, zírala na ní, a trochu zapomněla, že nemůžu.
S oblibou říká, že prakticky každý běh aspoň trochu zabloudím, tentokrát to ovšem bylo jako nikdy předtím. Rozhodla jsem se běžet kolem Botiče, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla. Až k přeběhu prvních kolejí to bylo v pohodě. Věděla jsem, že musím proběhnout ještě přes několikery koleje a vynořit se z toho kolejového království někde kde už to snad poznám. Bohužel, už druhé koleje jsem přeběhla špatně, a ocitla jsem se ve vysoké trávě vedle tratě. Chvíli jsem přemýšlela jestli si dokážu dostatečně vybavit mapu a moji trasu opravit, ale nakonec jsem to z půlky vzdala a trať prostě přešla. (V plánu bylo používat jen podjezdy a nadjezdy.) Tím jsem už byla naprosto mimo plán, a běžela jsem tak nějak na pocit, co by měl být správný směr. V jednu chvíli kdy jsem se zas dostala k trati mi dokonce radila kudy pokračovat nějaká výpravčí, která vylezla z takové budky uprostřed ničeho. Ha, dobrodružství.



Plán:



Výsledek:





Nakonec po podběhnutí dalších kolejí jsem se ocitla u Edenu. WTF? Úplně jinde. Ale nevadí. Kilometry zhruba odpovídali plánu, tak jsem se vydala domů. Nakonec to dalo 12,5 Km, což je tolik kolik jsem plánovala. 
Nicméně další běh pro jistotu posouvám až na neděli abych stihla více zregenerovat.



Jak běžet stále rovně, a doběhnout až domů - 11.4 km



Tento běh nebude mít dlouhé vyprávění. Běželi jsme s Michalem a Tomíkem. Asi jak běžím s někým, tak se všechny zážitky konzultují přímo v danou situaci a nezpracují se mi do takového příběhu.

Nicméně stojí za to se pochlubit s výbornou trasou, kterou jsem neznala. Vyběhli jsme od Michala, skrz stromovku a přes Vltavu, a poté jsme zabočili kolem Vltavy. Když jsme se Michala ptali, jak to vlastně plánuje, řekl "poběžíme pořád rovně, dokud nebudem doma". Nejdřív se mi v hlavě objevila myšlenka obíhání zeměkoule, ale dopadlo to obíháním záhybu Vltavy. Je to vážně pěkiná trasa, velká část je na Prahu velmi příjemně přírodní. Nakonec jsme zatočili o most dříve než se plánovalo, ale měli jsme toho už tak akorát a těšili se domů.

čtvrtek 24. ledna 2013

Má oblíbená kapitola z Matter for men

Odehrává se to na ekvivalentu vysoké školy, Whitlaw je jejich učitel. Zbytek kontextu neni zásadní.



Whitlaw stumped back to his desk. I wondered if his limp were bothering him. He didn't look happy. He opened the loose-leaf binder he used as his source book and paged through it silently, until he found the page he was looking for. He studied it with a thoughtful frown. After a moment, he looked up again. "No takers?"

No. We'd gotten too smart for that.

"Too bad. All right-we'll try it this way then. How many of you think it's appropriate for a population to rebel against tyranny?"

A few hands went up immediately. Then a few more, tentatively, as if terrified that they were volunteering to be on the front lines. Then a few more. I raised my hand. Pretty soon almost everyone had. Whitlaw didn't wait to see if it would be unanimous. He pointed at one of the abstainers. "How about you? Don't you think so?"

"I think you have to define your terms. You're being too general. What tyranny? Which one?"

Whitlaw straightened and eyed the fellow with narrowed eyes. "Are you on the debate team? No? Well, you ought to consider it. You're doing everything but confronting the issue. So all right, I'll make it easy on you-" He closed his book.

"-Let's say this room is the nation of Myopia. I'm the government. You're the citizens. Now, you know governments are not free. So the first thing I'm going to do is collect taxes. I want one casey from each of you." He started striding down the aisles. "Give me a casey. No, I'm not joking. These are your taxes. Give me a casey. You too. Sorry, I don't accept checks or paper money. What? That's your lunch money? Gee, that's tough, but your government's needs come first."

"But that's not fair!"

Whitlaw stopped, his hand full of coins. "Who said that? Take him out and execute him for sedition!"

"Wait a minute! Don't I get a fair trial?"

"You just had one. Now shut up. You've been executed." Whitlaw kept collecting. "Sorry, I want exact change. You don't have it? Don't worry about it. In your case, I'll levy a four-casey surcharge. Consider it a penalty for paying your taxes with paper money. Thank you. Thank you-fifty, seventy-five, a casey, thank you. All right, I've got forty-eight caseys here. This'll buy me a good lunch. Everybody be sure to bring another casey tomorrow. I'll be collecting taxes every day from now on."

We looked at each other nervously. Who was going to be first to complain? Wasn't this illegal-a teacher taking money from his class?

A tentative hand. "Uh, sir ... your majesty?"

"Yes?"

"Uh, can I ask a question?"

"Mm, depends on the question."

"Can we ask what you're going to do with our money?"

"It's not your money anymore. It's mine."

"But it was ours to start with-"

"-and now it's mine. I'm the government." He slid open his desk drawer and dropped the coins loudly into it. "Eh? Your hand is still up?"

"Well, it just seems to me-to all of us-"

"To all of you?" Whitlaw looked at us with raised eyebrows. "Is this an insurrection that I see before me? I guess I'd better hire an army." He stumped to the back of the room, pointing at the huskiest boys in the class. "You, you and, ah, yes, you too. And you. Come up front. You're now in the army." He opened the drawer and scooped up coins. "Here are two caseys for each of you. Now, don't let any of this rabble near the royal palace."

The four boys looked uncertain. Whitlaw shoved them into position between himself and the class. "Now then-you were saying?"

"Mr. Whitlaw!" Janice MacNeil, a tall black girl, stood up. "All right! You've made your point. Now give everybody back their money-" Janice was in student government.

Whitlaw peered between the shoulders of two of his tallest "soldiers." He grinned. "Uh uh," he said. "This game is being played for keeps. Now, what are you going to do about it?"

Janice didn't fluster. She said, "I'll go to a higher authority." Whitlaw was still grinning. "There aren't any. This class is autonomous. See that plaque on the wall? That's the charter of the Federal Education System. You've been in this classroom nearly every day for eighteen weeks, and I'll bet you still haven't read it, have you? Too bad-because that's the contract you agreed to when you entered this classroom. I have total authority over you."

"Well, of course, I understand that!" she snapped. "But I'm talking about the real world now. You have to give us back our money!"

"You don't understand." Whitlaw grinned at her. "This is the real world. Right here. And I don't have to. I am empowered by the federal government to do whatever is necessary to fulfill the course requirements. And that includes taxes-if I so deem it necessary."

She folded her arms. "Well, we don't have to cooperate."

Whitlaw shrugged. "Fine. I'll have you arrested."

"What? You'll send me to the principal's office?"

"No, I mean arrested, as in read you your rights and throw you in the slammer, the lockup, the hoosegow, durance vile, the Bastille, the Tombs, the Tower of London, Devil's Island and Alcatraz-do I make myself clear?"

"You're kidding."

"No, I'm not. Look it up."

"But that's not fair!"

"So what? You already agreed to it, so what are you complaining about?" He tapped two of his troops. "Throw her out of here-and that other fellow too, the one we executed earlier. They're automatically flunked." Whitlaw's army didn't look happy about it, but they started down the aisle.

Janice looked genuinely scared, but she scooped up her books and clipboard and went.

"You'll wait next door until the period is over," Whitlaw said. "Anyone else want to question the authority of this government?"

No. Nobody else did.

"Good." Whitlaw sat down and put his feet up on his desk. "I'm flunking everyone who opens his mouth out of turn." He picked up a book and an apple, opened the book and started reading. Periodically, he would take a loud bite from his apple, audibly reminding us of his presence.

The army looked uncertain. "Should we sit down, sir?"

"Of course not. You're on duty."

The rest of us exchanged glances. What was the point of this? The fellow to whom Whitlaw had recommended joining the debate team leaned over and whispered to a friend, "He's daring us to try something."

"Well, you try. I don't want to get thrown out."

"But don't you see, if we all organize-"

Whitlaw stood up suddenly, glowering. "What's that? Sounds like subversion to me!" He stepped forward and grabbed the debater by his shirt, pulling him out of his seat. "I won't have that!" He dragged the boy out of the room.

In the brief moment that he was gone, there was bedlam. "The man's a loonie-"

"-This is crazy-"

"-Can't we do something?"

I stood up. "Listen! We outnumber him! We don't have to let him get away with this."

"Shut up, Jim! You're just gonna get us all in worse trouble!"

"Let him talk-"

"You got an idea, Jim?"

"Well, no ... but . . ."

Whitlaw came back in then, and I slid back into my seat fast enough to feel the heat.

Whitlaw turned to his troops. "What kind of army are you? I leave the room for less than a minute, and I come back to find rabble-rousers preaching sedition in the aisles! I want you to arrest and expel every one who complained-or you'll get thrown out too!"

There were five of us.

"Is that all?" Whitlaw bellowed. "If you missed anyone, I'll have your heads!"

The army looked scared. After a moment's whispered conference, they picked three more people and all eight of us trooped out.

"But I didn't even say anything!" Joey Hubre looked close to tears. "Tell him!" he appealed to his twin.

"You do," shouted Whitlaw, "and you go too. In fact, you'd better go anyway-you're probably both trouble!"

There were twelve of us in the next-door classroom. We sat glumly looking at each other. Confused, puzzled and very hurt. We could hear Whitlaw bellowing. And then, abruptly, there was silence. A moment after that, three more exiles joined us. "What'd he do? Execute the class?"

"Naw-he declared a national silence," said Paul Jastrow. "That's why he threw us out. I passed a note. He said I was publishing treason."

"What's he trying to prove?" complained Janice.

"Tyranny, I guess. That's what started this, remember?"

"Well, what are we supposed to do about it?"

"Isn't it obvious? We're supposed to rebel!"

"Oh, sure! We can't even open our mouths to complain! How are we going to organize?"

"We can organize," I said. "In here. We'll form an army of liberation. The other class members will support us."

"You sure of that? He's got them so terrified they're pissing in their pants."

"Well, we've got to try," said Hank Chelsea, standing up. "I'm for it."

"Count me out," said Jastrow.

I stood up. "I think it's the only way."

Janice stood up. "I-I don't like this, but I'll go along with it because we've got to show him he can't do this to us."

Two of the other boys stood up, and one of the girls. "Come on, John. Joey?"

"Uh uh. I don't want to get yelled at anymore."

"Aren't you angry?"

"I just want my money back."

"Paul?"

"He'll just throw us out again."

"Wait a minute, Jim." That was Mariette. "Just what is it you want us to do anyway? What's your plan?"

"We go in there and declare the dictatorship over."

"Oh, sure, and then he yells at us some more and his army throws us out again. He's hired two more thugs."

"They're not thugs, they just look like it."

"All football players are thugs to me. Anyway, there's six of 'em now. So what are you gonna do about that?"

Six people started to answer her at once, but Hank Chelsea held up his hand and said, "No, wait-she's right! We need a plan! Look, try this. We open all three doors of the room at once-that startles everybody. Then, before he can say anything, the girls have got to go for the army-no, listen to me. I'm betting that they won't hit the girls. What you do is put one girl on each soldier. She gives him a big hug and a kiss and tells him to join us-"

"Yeah, and then what?"

"-and that we'll pay them double what he's paying them!"

"He's paying them three caseys each now."

"No, they'll join us. But only if each girl takes one boy. Grab his arm and start talking to him. Say whatever you have to, and don't let go until he agrees to join us."

"Yeah, right, Mr. Big Shot. So you get the women to do the dirty work. What are the men going to do?"

"We're going after the honcho and reclaiming the national treasury."

We debated the plan for a few more minutes, during which time two more exiles joined us. They agreed to join the revolution almost immediately and suggested some refinements to the attack. We were almost ready when Joey Hubre sniffled and said, "What if someone gets hurt? What about that?"

That stopped us for a moment, and we had to rethink our plan again. But Paul Jastrow said, "Well, what of it? This is war, isn't it?"

"No, he's right," said Hank. "Maybe Whitlaw wouldn't care if he hurt anyone, but we're supposed to be an army of liberation. We're not going to hurt anyone."

"Unless they ask for it," muttered Jastrow.

"No, not even then," snapped Hank.

"Who appointed you general? I didn't!"

"All right-" Hank put up his hands. "We'll take a vote-"

"No!" I said. "We have a plan. We're ready to go! Armies don't vote!"

"They do now!" said Jastrow.

"But not in times of war! Is there anyone who needs to vote?"

"Yeah, I want to go over this war plan again-"

"Oh, terrific! There goes the revolution! Let's have a parliamentary battle instead. Wait a minute, I've got a copy of Robert's Rules of Order here-"

"McCarthy, shut up! You're an asshole!"

"Yeah? Then why are you the one who's giving us shit?"

"Hey, wait a minute-we're being distracted from our goal by this! We're forgetting who the real enemy is." Hank Chelsea stepped between us. "Now, look, we've got a plan. Let's do it! All right?"

Jastrow looked at Chelsea's proffered hand skeptically. "I don't like this-"

"Aw, come on, Paul," said Mariette and Janice, and then everybody else said it too, and Paul looked embarrassed and shrugged and said, "All right," and we went and invaded Mr. Whitlaw's Global Ethics course.

He was ready for us.

All the desks had been piled up to form a barricade across half the room. The kingdom of Myopia had built a Maginot Line. We stopped and looked at each other.

"I've heard of paranoia, but this is crazy!" said Janice. "Yeah. Well, I told you it wouldn't work," growled Paul. "Now what do we do?" said Mariette.

We stood there exchanging glances. "Can we pull it down?"

"We could try," I said. "But I don't think that's the way we're supposed to solve this problem."

"Okay, Mr. Megabyte," said Paul Jastrow. "What's your solution?"

"I don't have one. I just said, I didn't think the physical way is the answer. I think we're supposed to use our brains here." I shut up then. I realized I was looking straight through the barrier at Whitlaw. He was making notes on a clipboard, but he had paused and was looking at me with a slight smile. "Um . . ." I tried to continue, but my train of thought had disappeared. "Let's have a conference. In the hallway. I think I have an idea."

We trooped out to the hall. I said, "I think we should go in and try to negotiate a peace treaty."

"He's not going to negotiate with us."

"Yes, he is." I said.

"What makes you so sure?"

"Because they can't get out of there unless they do. We have the side of the room with the doors. I don't think they're going to want to climb out of a third-story window."

There was a moment of appreciative silence. You could almost hear the smiles spreading.

"Yeah, let's go. Who's got a handkerchief? We need a white flag-"

We trooped back in and announced, "We come in peace. We want to negotiate a settlement."

"Why should I? You're a bunch of radicals and subversives who were thrown out of the system because you wouldn't cooperate with it."

"The system doesn't work," said Janice. "We want a better one."

"Yeah," said Mariette. "One we can be a part of."

"You're already part of the system. You're the rebels. We have to have rebels to punish as examples."

"Well, we don't want to be rebels anymore!"

"Too bad," said Whitlaw from behind his barrier. "You're troublemakers. The only role for you is rebels. That's what you're good at." We could see him grinning.

"You gotta take us back, Whitlaw-" That was Paul Jastrow.

"Eh? I don't gotta anything!"

"Yes, you do," I said. "You can't get out of the room until we let you."

"Ahh," he said. "You found something to bargain with. All right, what is it you want?"

"We want our money back!" screamed Joey Hubre. Joey?

"We want to come back to class," said Janice.

"-amnesty!" said Paul.

"-a fair deal!" I said.

"-respect!" said Mariette.

"-the rights of Englishmen," said Hank quietly, and we all turned to look at him.

"Huh?"

But Whitlaw was grinning. "You-your name? Chelsea? Right." He made a note on his clipboard. "A for the day. Now let's see if you can keep it. What are those rights?"

Hank was standing before the barrier of desks, his arms folded. "No more taxes, Mr. Whitlaw, unless we get some say in how the money is to be spent. No more expulsions from the class unless there's a fair hearing. No more unfair use of force. We want the right to disagree with you, and the right to express our disagreements freely without you throwing us out."

"It's my classroom and the law says I can run it any way I want."

"Well, then we want that law changed."

"Sorry, that's one law I didn't make. I can't change that."

"It doesn't matter. You can change the way you run your class. You said you have autonomy. Let's negotiate some changes that'll make this class acceptable to all of us."

"Since when do students have the right to tell teachers how to teach?"

"Since we have all the doors!" cried Paul.

"Shh!" said Hank.

"Who appointed you president?"

"Will you shut up? One person is supposed to talk for all of us!"

"I didn't agree to that!"

"It doesn't matter what you agreed to-it's the way things are!"

"You're just as bad as he is! Well, the hell with you, then!" Paul marched to the end of the room and sat down, glowering. Hank looked around at the rest of us, a little panicky. "Listen, people-if we don't cooperate with each other, this isn't going to work. We can't show any weakness."

"Yeah," said Janice. "Hank's right. We can't bog down in arguments among ourselves."

"Yeah, but that's no license for you to take over," said Mariette. "Paul's right. We didn't have an election."

"Wait a minute," I said. "I don't want to argue-and I agree with you that we've all gotta pull together or we'll certainly be pulled apart-but I think we have to recognize that each of us is in this rebellion for a different reason and each of us wants to have a say in the negotiations. I want the same thing Paul wants-to be heard."

"May I say something?" John Hubre stepped forward, the silent twin. "Let's draft a list of our demands, and vote on the ones that we want to make Whitlaw adhere to."

Hank looked defeated. "All right. Who's got some paper? I'll write 'em down."

"No," said John. "We'll put them on the screen, where everyone can see them. And I think the entire class should discuss them and vote on them. Is that okay by you, Mr. Whitlaw?"

"Do I have any choice?"

John looked startled. "Uh ... no. Of course not."

"May I offer a suggestion?" asked Whitlaw.

"Uh ... all right."

"Let's dismantle this mountain of furniture so we can operate in a more civilized situation. The rest of this war is cancelled until further notice."

In short order, we looked like a classroom again, except that instead of tyrannizing us, Whitlaw was standing quietly to one side, observing-and only occasionally offering suggestions. The list of demands grew to thirty in less than five minutes. Whitlaw looked them over, snorted and said, "Don't be silly." The class reactions ranged from, "Huh? What's wrong with these demands?" to "You don't have any choice!"

He held up a hand. "Please-I want you all to take another look at this list. Most of your grievances appear to be legitimate, but take another look and see if you notice something about your demands."

"Well, some of these are kind of petty," said Paul Jastrow. "I mean, like number six. No more ripping shirts. Maybe that one's important to Doug-but how important is it to the rest of us?"

Janice said, "And some of them are redundant-like the right to express ourselves freely encompasses the right to assemble and the right to speak and the right to publish-so we don't have to list all three, do we?"

And then other voices chimed in with their opinions. Whitlaw had to hold up a hand for silence.

He said, "You're all right, of course. It's important to have protection for every situation, whether we specify it or not. I suggest that what you're looking for is an umbrella under which you can operate-an all-purpose rule."

He let us argue for only a few moments, then brought us back to the issue again. "Your demands are valid. Look at your rules again, and see if you can boil them down to one or two sentences."

We did as he suggested. With a little help, eventually we came up with "The government shall be accountable to the people for its actions. The people shall have the right to express their differences freely."

"Congratulations," smiled Whitlaw. "Now what happens if I refuse to accept it?"

"You don't have any choice," said Mariette.

"Why not?"

"Because if you don't, we'll just rebel again."

"Uh huh. What if I hire some more football players?"

"You can't afford to hire as many as you'll need."

"I'll raise taxes."

That prompted some groans and an immediate response from one of the boys who had not been expelled. "Where do I sign up to join the rebellion?"

"That's why you don't have any choice," Hank said. "You don't have the tax base."

"You're right," Whitlaw said. He went back to the front of the room. "All right, then-are we in agreement on this point? That if a government is not accountable to its citizenry, that citizenry is justified in removing that government from power-by whatever means necessary?"

There was general assent.

"I see. The kicker in there is the last line. `By whatever means necessary.' Obviously it includes open rebellion. How about terrorism? How about assassination? And at what point do you decide that those actions are necessary?"

Paul Jastrow was still sullen. He said, "When there's no other course of action left to us."

"All right, let's consider that. Was your rebellion justified?" General assent.

"Because I didn't want to listen to what you wanted to say, right?"

Again agreement.

Whitlaw said, "Suppose I had set up a complaint box. Would the rebellion still have been justified?"

There was a thoughtful pause while each of us considered it. I raised my hand. "What would you do with the complaints put into the box?"

Whitlaw grinned. "I'd throw them away at the end of each day without reading them."

"Then, yes," I said. "The rebellion would have been justified."

"What if I read the complaints?"

"What would you do about them?"

"'Nothing."

"It's still justified."

"What if I acted on those I agreed with? All the ones that didn't inconvenience me personally."

I thought about it. "No, that's still not good enough."

Whitlaw looked exasperated. "What is it you people want?"

"A fair system of handling our grievances."

"Ahh, now we're getting somewhere. Do you begin to understand now? Your credo up there is very pretty, but it's worthless without the legal guarantees to back it up. What kind of system are you asking for-uh, McCarthy, is it?"

"Yes, sir. How about an arbitration panel of three students? You pick one, we pick one and they pick the third. My father's union uses that system to handle disagreements."

"All right, suppose I decreed that's the kind of system we'll have?"

"No, sir, it has to be voted on. We all have to agree to it. Otherwise, it's still a case of you dictating to us."

Whitlaw nodded and looked at his watch. "Congratulations. In just a little more than an hour, you've recreated more than a thousand years of human history. You've overthrown a government, established a charter for a new system and created a court system with which to enforce it. That's a fair day's work."

The bell rang then. We'd used an entire ninety-minute class period. As we started to gather our books, Whitlaw held up a hand. "Hold it. Stay in your seats. You're not going to your next class today. Don't worry, your other instructors have been informed. They know not to expect you. Does anyone need to pee? Okay, take ten minutes. Be back here and ready to go at eleven-forty."

When we resumed, Joey Hubre was the first to raise his hand. "When do we get our money back?"

Whitlaw looked at him severely. "Don't you understand? You don't. The government always plays for keeps."

"But ... but ... but we thought this was-"

"What? A game?" Whitlaw looked a little angry. "Weren't you paying attention? This was a tyranny! Would you have overthrown the government if you thought I wasn't playing for keeps? Of course not!"

"All I want is my money back-"

"It's part of the national treasury now. And even if I wanted to give it back, I couldn't. I've been overthrown. It's up to the new government to decide what to do with the money."

The classroom was getting tense again. Janice stood up and said, "Mr. Whitlaw! You were wrong to take our money!"

"No, I wasn't-as soon as I declared myself a government, I was within my rights. You were wrong for letting me get away with it. Every single one of you. You!" He pointed at the first student who had handed over a casey. "-you were wrong for handing me that first coin. Why did you do it?"

"You told me to."

"Did I tell you I was going to give you anything in return for it?"

"No."

"Did I tell you I was going to give it back to you when we were through?"

"No."

"Then why did you give it to me?"

"Uh..."

"Right. You gave it to me. I didn't take it. So why are you telling me I'm the one who did wrong?"

"You had an army!"

"Not until after you gave me the money to pay for it." He said to the whole class, "Your only mistake was your timing. You should have rebelled when I declared myself your government. I had no right to do so, but you let me get away with it. You should have demanded accountability then-before I had enough money to hire an army."

He was right. He had us there. We all looked a little embarrassed.

"Well, what do we do now?" wailed Mariette.

"I don't know. I'm not the government anymore. You overthrew me. You took away my power. All I'm doing now is following orders. Your orders. I'll do anything with this money that a majority of you can agree on."

It took less than thirty seconds to pass a resolution requiring the disbursement of all funds collected in the recent taxation.

Whitlaw nodded and opened his desk drawer. He started counting coins. "Uh, we have a problem-there are forty-four of you in this class. But there are only thirty caseys here. If you'll remember, the former government spent eighteen caseys on an army."

Four people stood up to author the next resolution, requiring the return of funds paid to former members of the Imperial Guard. Whitlaw vetoed that. "Sorry. Doesn't that fall into the realm of confiscation? Remember the five-casey note I took unfairly? You just had a rebellion because you didn't want a government able to do that. Now you're setting up a new government to do exactly the same thing."

"But this is different-"

"No it isn't! Confiscation is confiscation! It doesn't matter who does the confiscating-the person still loses something!"

"But ... then how do we redress previous wrongs?"

"I don't know either. You're the government now. You tell me."

"So why can't we just take the money back?"

"Because the army was fairly paid. They did their job and they were paid a fair wage for what they did. You can't take that money away from them now because it's theirs."

"But you had no right to give it to them!"

"Yes, I did! I was the government!"

Hank Chelsea was standing then. "Wait a minute, sir! I think we all understand what you're trying to teach us. We have to find a fair way to do this, don't we?"

"If you can, you'll be a better man than I am. In the eleven years that I've been teaching this class, not one session has ever found a way that was both fair and legal to take money out of one person's pocket and put it into another's." He motioned for Hank to sit down. "Let me give you this to think about: a government-any government-is nothing more than a system for reapportioning wealth. It takes money from one group of people and gives it to another group of people. And when it happens that enough people decide that they don't like the way the wealth is being reapportioned, that's when that government will be replaced by another one more to the people's liking. As has happened here! But you cannot use the new government to redress all of the wrongs of the previous government-not without creating far more problems than you'll ever clean up. You'll end up with a government entirely concerned with past events and not present ones. That's a sure way to set yourself up to fail. If you're going to win at this game, you have to deal with circumstances the way they are, not the way they used to be or the way you'd like them to be. In other words, only operate on those events you have control over. That's the only way to produce results. The real question, then, is, what do you have control over? We'll probably spend the rest of the semester tackling that one. Right now, let's handle the immediate problem." He opened his desk drawer. "There are forty-four of you and only thirty caseys here. If you don't reimburse the six members of the Imperial Guard, you're still going to be eight caseys short. And one of you is going to be at least four caseys short because I took a fiver off him."

It was moved, seconded and approved to return four caseys to Geoff Miller to bring his loss into line with the rest of ours. This left the national treasury at twenty-six caseys. We were now short twelve caseys if we wanted to return the money equally.

One of the former members of the Imperial Guard stood up. "Here, I'll give back the extra two caseys that Whitlaw paid me. I don't think it's fair for me to keep it." He poked his buddy, who also stood up. "Yeah, me too." Two more former soldiers also chipped in then, but the last two just sat in the back of the room with their arms folded.

"We earned it fairly. We're entitled to it."

"Well," said Whitlaw, "that brings the national debt down to two caseys. Not bad. Now all you have to do is decide who gets the short straws."

"This isn't fair!" said Mariette again.

Whitlaw agreed with her. "You're beginning to see it. No matter how hard we try, the government cannot be fair to everybody. Cannot. The very best that it can do is treat everybody equally unfairly."

The immediate classroom problem was finally resolved when John Hubre realized that the casey isn't indivisible. Thirty-eight students, each of whom had paid one casey in taxation, were repaid ninety-four cents each. There was twenty-eight cents left over. Whitlaw started to pocket it, but Hank Chelsea said quickly, "Sorry-that's the national treasury. We'll have one of our own hold it, if you don't mind."

Whitlaw passed it over with a grin. "You're learning," he said. 

středa 23. ledna 2013

Fronéma - mé pravé jméno

Fronéma, mé nové křestní jméno není to, co mi vybrali rodiče. Abych odpověděla na všechny zvídavé otázky naráz, rozhodla jsem se to sepsat v článek.

Takže, jak a kdy to vzniklo?


Tuhle přezdívku jsem si vytvořila když mi bylo 15. Předtím jsem všeobecně používala přezdívku Carthia van Canten, zdrobněle Cantarella. Fanouškové ságy o zaklínači od Sapkowskiho si možná vzpomenou na její původ. Tou dobou jsem začínala objevovat tajemný svět BDSM na internetu a chtěla jsem se zapojit. Chtěla jsem samozřejmě být maximálně anonymní, a tak to chtělo novou přezdívku. Na druhou stranu, nepředpokládala jsem žádný výrazný přesah do mého běžného života a tak jsem nad výběrem přezdívky nestrávila zas tak moc času. Tou dobou jsem (už pěkných pár let) chodila zpívat do dětského sboru, a jednou ze skladeb z našeho repertoáru bylo Megalofrósyné, část řeckého slovníku od Petra Ebena. Bylo to několik skladeb jejichž text se vždy skládal jen z jednoho, či několika málo slov. Megalofrósyné tam bylo přeloženo jako hrdost, a jediné další slovo, které se tam vyskytovalo bylo právě fronéma. Zájemci nechť si poslechnou (toto není náš sbor) a natahují pečlivě uši v 0:36. Tedy, netušila jsem co to znamená, napsané to vypadalo dobře, na seznamu to bylo volné pro mail, hop, a mám přezdívku.

Jaký je vlastně toho význam?


Jak jsem psala výš, význam nebyl to, co jsem sledovala při vybírání. Milkov mi kdysi v počátku naší komunikace našel, že fronimos znamená moudrý. No pěkně děkuji, říkala jsem si. Chodit po světě s přezdívkou moudrý, nezní moc sympaticky. Další varianta internetového překladače byla “mysl”, stejný problém. T

Po mnoha, snad osmi, devíti letech užívání jsem našla význam který se mi líbí. Byl to “duch”, nikoli ve smyslu strašidla, ale duch něčeho, podobně jako je například Genius loci, duch místa.

Další význam který jsem v průběhu této anabáze objevila je “přesvědčení”, to zní ještě lépe. Další návrhy byly rozumnost. Objevila se myšlenka, že by se to dalo brát jako řecká varianta jména Přemysl, tam je to myšlení taky, ale člověka to tak nezarazí. Každopádně tiše doufám, že podobné otázky ubydou, copak se lidi běžně ptají na významy svých jmen? (EDIT 2018: neubyly, co chvíli se na to někdo ptá)

Jednou ve Wowku mi někdo řekl, že to znamená být hodná, že to jako říkají rodiče dětem "Buď fronéma".

Později jsem od náhodného řeka slyšela další variantu. Prý to znamená "udělat správnou věc, protože ji udělat chci". V protikladu s tím existuje také slovo které znamená "udělat to protože musím". To je od té doby můj nejoblíbenější význam.

Jako perličku bych přidala, že existuje mořské zvířátko zvané Phronima, které se mimojiné vyznačuje tím, že umí vyžrat zevnitř jiné zvíře, salpu, zevnitř, žít v ní a klást vajíčka. Dokonce prý byla inspirací aliení královně! Velmi sympatická jmenovkyně. Obrázky, video a popis zde a zde.



Jak to šlo dál


Ve vyprávění jsem se zastavila v patnácti letech, kdy jsem si vyrobila adresu, pro účely komunikace v BDSM světě. Tam jsem se kolem osmnáctého roku začla objevovat čím dál častěji, našla jsem tam mnoho kamarádů, a nakonec i partnera. Najednou mě oslovovala Fronémo většina lidí co jsem znala.

Někdy kolem dvacátého roku mého života, jsem se rozhodla že už nemá smysl ani důvod dál udržovat internetovou anonymitu a dovolila jsem na prvním webu, fotopátračce, aby se objevilo zároveň mé jméno i přezdívka. Když se jednou tahle hranice prolomila, šlo to samospádem a já už chtěla být Fronémou všude, kde to šlo. Představovala jsem se tak každému komu jsem mohla, a bez velké nadsázky jsem říkala že už mi tak neříká jen rodina a v práci. A později jsem to i v některých pracích prosadila.

Ve skutečnosti, neměla jsem svoje původní jméno nikdy nijak ráda. Nelíbila se mi jeho zdrobnělá verze, nelíbily se mi urážlivé přesmyčky, které z něj šly vyrobit, a které jsem jeden čas slýchávala až příliš často, a vůbec. Už jako malá jsem prý tvrdila matce, že jsem měla být Tereza, a ona mi na to odpovídala ať se teda nechám přejmenovat až budu velká. Takže jsem byla ráda, když mě lidi oslovovali jinak.

Rozhodnutí o změně


Psal se srpen roku 2011, bylo mi 23, a já jsem na jedné, ničím jiným zajímavé akci, slyšela od jedné slečny, že se nechala přejmenovat, tuším ze Zuzany na Sofii, prostě proto, že se jí to líbí. Nasadila mi brouka do hlavy, a začla jsem si říkat, ty jo, co kdybych se nechala přejmenovat? Nejdřív jsem to zavrhovala, jako že to bude kopec práce a bůh ví, co dál, že mi to třeba začne připadat jako hloupý nápad atd. Hlodalo ve mně jestli to vůbec jde, ale našla jsem článek, který mi dodal odvahy. (Velké díky!) Ale čím dál víc jsem si říkala, proč ne? Moje jméno už pro mě často bylo vyloženě nepřátelské, necítila jsem se dobře když mě tak někdo oslovil, nelíbilo se mi ho mít na jmenovce v práci, a už vůbec se mi ho nelíbilo vidět na internetu u mých příspěvků na fóru, kde chtěli reálnou identitu. Řekla jsem si dobře, tak o tom aspoň rok přemýšlej jestli je to dobrý nápad. Rok se s rokem sešel a moje rozhodnutí ve mně uzrálo, jdu do toho.

Samotná změna zabrala cca čtvrt roku, viz poslední část článku. Tento článek byl poprvé zveřejněn 23.1.2013, postupně byl aktualizován.

Tím, že bylo jméno Fronéma jednou schválené, je nyní možné aby tak kdokoli pojmenoval své dítě, respektive dceru. Pokud by k tomu došlo, dejte mi někdo vědět, budu na svou malou jmenovkyni velmi pyšná.

Poděkování


Nemít podporu svého okolí, nikdy bych se neodhodlala do toho jít, proto bych ráda poděkovala Jakubovi-Tencokacistromy, za vytrvalou podporu ve chvílích kdy to vypadalo bledě, i za společné oslavy postupných úspěchů. Julii, za velkou podporu v době rozhodování se a trpělivé odpovídání na stále se opakující otázku “Myslíš, že je to dobrý nápad?”. Honzovi, za dohledání klíčového důkazu o existenci Froném, viz níže. Michalovi Brunnovi, za velmi důležitou podporu ve chvíli kdy jsem získala pocit, že je vše ztraceno a že už nemám sílu bojovat dál. A všem, kteří mi v průběhu doby drželi palce, snaživě poskytovali mnoho zavádějících informací, (mezi lidmi je vážně mnoho různých názorů na to, jak tento proces funguje) a podporovali mne, ať to dotáhnu. Díky.

Proces změny


5.9.2012 Poprvé jsem vyrazila na matriku s žádostí o změnu jména. Narazila jsem na milou úřednici, která mi řekla že bohužel, toto jméno mi nemůže změnit bez znaleckého posudku.
14.9.2012 Jsem vyrazila na ústav pro jazyk český, a nechala jsem jim tam žádost o znalecký posudek, že je jméno Fronéma dostatečně použitelné.
1.10.2012 Jsem si z pošty (za symbolických 1000 korun) přinesla nemilý dopis a to, že se Fronéma jako jméno nedoporučuje. Jsem zklamána a vidím celou anabázi velmi černě.
20.11.2012 Zahajuji pokus číslo dvě sehnat znalecký posudek a volám paní Knappové. Ta se na to zprvu příliš netvářila, v žádných slovnících mně nenašla ale říkala, že se na to podívá když bude čas a že mám případně také zkusit sehnat nějaké podklady. Následně přichází velký zvrat, můj bývalý kolega nachází Phronemu na serveru ancestry.com. Byl to nějaký census z předminulého století z ameriky. Posléze nacházím i Fronému. Volám nadšeně Knappové, té se to zprvu příliš nezdá, ale nenechám se odmítnout a
23.11.2012 jí posílám vytištěné materiály. Vytiskla jsem toho hodně, každý papír jednou celý, jednou zvětšený, obkreslené zvýrazňovačem důležité kusy atd. Přidávám ještě odkazy na wiki a lehké vaření z vody zdůvodňující proč chci i tu čárku nad e.
3.12.2012 Volám Knappové jestli dostala můj dopis, a ta mi k mému velkému překvapení odpoví, že mi již poslala posudek kladně vyřízení, hurá!
4.12.2012 Jdu na poštu, platím dalších tisíc korun, a vybaluji posudek. Bohužel došlo k nedorozumění a mám povolenou Fronému jen jako prostřední jméno. Pořád nejsem král, chtělo by se poznamenat. Volám Knappové a tiše se modlím aby nechtěla další tisícovku za další. Odpovídá, že mi pošle další verzi.
10.12.2012 Konečně dostávám posudek jaký potřebuji, a to naštěstí bez dalšího placení. Hurá! Vzhledem k tomu, že je předvánoční shon, nechávám Den D na další rok.
7.1.2013 Den D č.2 Přicházím na matriku, předkládám posudek a žádost a tamější úřednice již nic neřeší a jen mi dává termín kdy bude hotovo, tak to má vypadat! Platím dalších tisíc korun jako správní poplatek. Celkem je to na přímých nákladech zatím tři tisíce korun.
23.1.2013 Jdu matriku pro výsledek. Dostávám rozhodnutí, a to kladné. Matrikářka mi nabízí podepsat, že se vzdávám práva na odvolání. Po prostudování papírů podepisuji. Je mi odstřihnut roh občanky a dostávám náhradní doklad. Ještě se mně ptá jestli chci mít v rodném listě zmínku o původním jméně. Po chvilce uvažování souhlasím. Přeci jen, chci mít jednoduchou možnost dokázat, že jsem to stále já. Dnešním dnem tedy změna nabývá právní moci.
2.2.2013 Na poště si vyzvedávám nový rodný list. Yay!
6.2.2013 Žádám o novou občanku. Žáadala bych i o zbroják kdybych nebyla lamka a zjistila si že moji policajti už nesedí na červeném vrchu, ale na pankráci.(Zjistila jsem to samozřejmě až na místě) Argh!