Bosý závod - 4.2 Km

Náhoda tomu chtěla, že jsem se podívala na stránky bosého závodu akorát včas abych stihla zorganizovat výpravu tam, a ne zas moc brzo aby vypršelo nadšení. Naopak se mi povedlo zlanařit Johnyho, Jendu a Zuzku aby se přidali a udělali z toho velmi příjemný výlet.

Běželo se na Ladronce v pravé poledne. Slyšela jsem, že na minulém ročníku pršelo. Tentokrát to bylo přesně naopak, vedro a pařící sluníčko. Kolem trasy bylo minimálně stromů, takže jsme si to užili skrz naskrz.

Před startem

Dostali jsme závodní trička díky kterým bylo vedro ještě o něco větší. Start byl lehce zmatečný, jen jsem si najednou všimla, že se lidi před námi hýbou, tak jsme běželi taky. Trasa vedla po asfaltových cestičkách ale bylo obecně povoleno běžet vedle po trávnících. Ze začátku jsem chtěla být drsná a trávníkem se nezdržovat, ale když jsem viděla, že tam jdou všichni, tak jsem se přidala. I tak jsem na asfaltu strávila asi o něco víc času než byly moje nohy schopné zvládnout. Viz závěr článku.
Během závodu se nic zvláštního nestalo...  No dobře, na začátku jsem trochu kličkovala mezi lidmi abych se dostala víc dopředu, ale pak jsem fakt jen běžela, snažila se držet na co nejvyšší možné rychlosti u které nezačnu odumírat a myslela jsem na vodu. Na vodu kterou určitě dostanem v hojné míře za doběhnutí. (Nedostali, zachránila mně Zuzka. Za to jsme dostali perníčkoMedaili)

Po cíli

Můj čas dle měření mobilu je asi 20:15. Yay. Průměrná rychlost na kilometr je 4:56 YaYay! To je lepší než jsem čekala, a to ještě na boso.

Každopádně zajímavá dohra byla, že se jmi na jedné noze poté udělali největší puchýře, co jsem kdy v životě měla. Na přední části nohy jeden obří, a na každém prstu kromě malíčku po jednom. Nafouklý jak balónky. Dost nevěřícně jsem na to koukala, chcete li vidět detail klikněte si. Ale imho to nedostatečně vystihuje skutečnost. Zbytek dne jsem kulhala a k večeru jsem byla ráda, že jsem vůbec došla domů. Kupodivu další den, tedy dneska, se to už zlepšovalo a teď už můžu zas celkem normálně vhodit. Takže to za to stálo :)

U stánku jsem zakoupila knížku Běhej nebo zemři od mého oblíbence Kiliana Jorneta. Zatím jsem ji stihla přečíst půlku. Nepřipadá mi tak dobrá jako Eat and run, ale pořád je to hrozný maso. Zvlášť ve chvílích kdy jsem pajdala v noci domů tak jsem myslela na to, že takovéhle půchýře by byly pro ultramaratonce něco co skoro nestojí za řeč. Jak to sakra dělají? A je vlastně štěstí to vědět nebo to ukazuje, že musí něčím jiným trpět o hodně víc když se do tohohle honí? Možná to čtu právě abych zjistila odpověď na tuhle otázku.

Za fotky děkuji Johnymu. Celá fotoreportáž Tady

Ranní kroužky - 5.5 Km

Dneska jsem se hecla a vyběhla jsem ráno před prací. A konečně mám myšlenku, tak je zase blog. takže dnes nejen o běhání. Ale začnu s ním, abych se rozepsala.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/366450878

Protože můj kalendář se začíná plnit, vypadá to, že po večerech moc prostoru nebude. A koneckonců ráno mám spoustu času tak proč nevyběhnout. Mám rychlý start. Probudila jsem se 6:57 (dle SleepCyclu) a běh jsem nastartovala v 7:08 (dle RunKeeperu, to jsou radosti poctivého datasexuála :) ). Tentokrát jsem se rozhodla běžet dost jednoduchou trasu, abych u toho nemusela moc přemýšlet, ale za to běžet rychleji, cca 30 minut. Na nohách packy a ortézy v šuplíku. Už to snad ani není nutné opakovat, protože jako nestandardní teď vnímám spíš kdybych měla normální běhací boty.

Z obrázku to není patrné, ale udělala jsem tam tři okruhy. Jeden má 1.35 km a převýšení 29 metrů. Bohužel nevidím žádný jednoduchý způsob jak na RunkKeeperu zobrazit čas na jeden okruh, chtěla bych to běhat časteji a vidět zlepšení. Možná to umí Strava, musím to ještě prozkoumat. Běhání kolem dokola je mi vlastně příjemné. Už dříve jsem někde psala, že je pro mně příjemné běhat kolem hlavních silnic, protože člověk běží furt rovně a nemusí nad ničím přemýšlet. stejně tak tu se dá vypnout hlava. A navíc, tajně si myslím na to, že můj první maraton by mohl být ten stromovkový, a tam se běží osmkrát pětikilometrové kolečko, musím si zvykat.

Jídlo

V minulém článku jsem psala, že je čas na safe starch verzi palea. Nu vyvinulo se to poněkud extrémněji. Dneska je to dvanáctý den, kdy jím čistě vegansky. A to ještě vegan, s velkým důrazem na syrové ovoce. Těžko jsem mohla udělat extrémnější změnu (teda pokud bych nechtěla přejít na sušenky a colu). Z původního poměru (C/P/F) 20/28/52 tedy low carb/high fat palea s důrazem na maso a vajíčka mám teď 76/6/16 high carb poloraw vegan. Nesnažím se usilovat o 80/10/10, nemohla bych jíst kokos a avokádo. I když myslím na to, že tuk by teď neměl být moje hlavní palivo. 

Proteiny? Ano, mám z toho obavu. Ale když pokus tak pokus. Rozhodla jsem se to neřešit pokud moje lean mass neklesne pod 41 kg. Momentálně se pohybuje mezi 42-44 kg. Takže jen v případě, že uvidím, že doopravdy ztrácím svaly.

Jak se cítím? Pořád stejně. Dobře mi bylo předtím, dobře je mi teď. Žádný raketový nárůst energie nepozoruji. Přisuzuji to tomu, že jsem přešla z jednoho čistého jídla na druhé, ne jako ti kdo zpravidla tyhle reporty píšou.

Proč? Kombinace faktorů. Jeden je, že jsem to chtěla prostě zkusit. Byla jsem skoro přesvědčená, že na tomhle lidem nemůže být dobře, ale jakto, že je na internetu i v reálu tolik lidí. kteří si to zjevně užívají? Zajímalo mně, jak se budu cítit. Jedna z inspirací byl nepochybně i Scott Jurek a jeho knížka Eat and Run (kterou tímto doporučuji)

Další je, jak už jsem psala minule, moje chuť mít to složité, a paleo mi možná připadalo už příliš jednoduché, rutinní. Něco na co už nemusím vlastně vůbec myslet.

No a na závěr si nechávám ten zásadní. Já jsem si totiž jeden den uvědomila, že vlastně nemám chuť to maso co mám v ledničce jíst. Později ani vajíčka. Moc dobře si uvědomuji, kde se mi v hlavě tahle myšlenka vzala. Přejala jsem jí od Johnyho, Zuzky a dalších lidí kteří se nedávno objevili v mém životě a rychle mi přirostli k srdci. Oni by asi z toho měli radost, ale mně to trochu děsí. Vážně jsem tak ovlivnitelná? Vážně jsou moje přesvědčení jen pár objetí daleko? Nu, snažím se na to moc nemyslet. Je to jen pokus, a můžu ho kdykoli ukončit. Na jeho konci budu chytřejší a nebo aspoň budu mít zkušenost.

Já

Oslím můstkem se dostávám na poslední téma, kterého se chci dnes dotknout a které je pro mně nejzásadnější. Přemýšlím o tom, kolik sem toho vlastně chci psát. Na mém tajném blogu (pochlubte se, kdo jste ho našel?) jsem psala, že bych si přála psát otevřeně jako Noira a jít na dřeň jako Hash. Ale zároveň k tomu nemám něco. Odvahu? Odhodlání? Možná se ze všeho nejvíc obávám toho, co by tomu řekli ti, o kterých bych psala.

Momentálně se mi v životě opět vytváří zajímavé a komplikované situace, (jo já vím, já si je vytvářím) ze kterých by se bylo příjemné vypsat veřejně. Nic nesrovná myšlenky jako poskládání to do textu. Nic nedá tak výbornou možnost sledovat svůj vývoj. A ta veřejnost tomu dodá, hmm, asi pocit nějakého rozhřešení.

Samozřejmě jsou to převážně vztahy s lidmi. Ale můžu si to dovolit? Pravdou je, že poslední kdo mi to nějak příměji zakazoval byl TymuR, to už je nějakých osm let zpátky, ale pořád mi to sedí v hlavě, že to přece nesmím.

Hmmm, musím o tom ještě přemýšlet.

Minulé běhy

Co jsem běhala ale nevydalo to na blog:

11.5. 7.3 km. S průměrnou rychlostí 5:55 min/km. Hurá, zrychluji a moc mě to baví!

21.5. 7 km 6:00 min/km.

24.5 11.5 km. Yay, v rámci tohohle období zatím nejdelší běh. V packách, bez ortéz a koleno nebolí. Vidím to velmi pozitivně.