neděle 12. srpna 2018

(Po)Valeč

Strávila jsem týden v malebné vesničce Valeč. Ten víkend tam zrovna probíhal festival Povaleč a já jsem tam dva dny brigádničila. Později jsem poznávala místní a jejich farmy i zvyky.

Kudy na Hamburg?

Dostala jsem se k tomu tak trochu oklikou. Po návratu z Polského Raibow jsem dala výpověď a rozhodla se žít tak, že budu objíždět různá zajímavá místa. Věděla jsem, že ve Valči je volná komunita lidí. Napsala jsem Jazzzovi, kterého znám skrz psytrancy a o kterém jsem věděla, že je tam aktivní. On mě pozval, že tam můžu týden bydlet v jeho domě. Mluvila jsem i o tom, že bych si tam ráda zkusila dobrovolničit za jídlo. Slovo dalo slovo a to dohromady dalo zmatení. Z toho vzniklo, že jsem se přihlásila na brigádničení na Povalči. Plán se tedy upravil, že práci na farmě si zkusím později.

Povaleč

Zahrada, kterou se procházelo mezi jednotlivýma stagema

Povaleč je nejen hudební festival v zahradách Valečského zámku a okolí. Pro mě to byl největší festival, co jsem kdy viděla, ale předpokládám, že ve srovnání s jinými je spíš menší. Byly tam tři stage a spousta doprovodného programu. Slackliny, standupy, výstavy výtvarného úmění a pak samozřejmě spousta stánků s jídlem a pitím.







Moped


Na místo jsem dojela netradičně. Ono je totiž snadné dojet do vedlejšího Lubence, ale z něj do Valče to jezdí tak dvakrát denně. Sháněla jsem tedy někoho, kdo by mě ten zbytek cesty hodil. Přihlásil se mi Pavel s mopedem! Já jsem nikdy na žádném jednostopém vozidle nejela a měla jsem z toho trochu obavy, ale řekla jsem si, že to alespoň bude nový zážitek do sbírky.

Nemám fotku v mopedu.
Tak alespoň cedule, která je v samoobsluze u oltářku
Hned jak jsem vystoupila z autobusu, čekal na mě usměvavý týpek a zavedl mě ke svému mocnému stroji. Fskutečnosti to byl moped veterán. Já se v tom absolutně nevyznám, ale evokovalo mi to to, na čem jezdila jedna postava z filmu Rebelové už dva roky bez nehod :) Měla jsem jen malý batoh (Yay for minimalism!), takže s tím nebyl problém. Byla jsem poučena, že si mám dávat pozor, abych se nespálila o žhavý výfuk. Já si ověřila, že Pavel bude v pohodě, když se k němu budu tisknout a držet se ho jak klíště, a mohli jsme vyrazit.

Ze začátku jsem se stejně dost bála. Celý to na mě působilo dost nestabilně a zároveň jsem se bála nějak pohnout kvůli tomu výfuku. K tomu jsme jeli po cestě, která byla víc děravá než neděravá. Tak jsem se snažila klidnit se myšlenkou, že ani on nechce spadnout a že už to asi má zřejmě vychytaný. Cestou jsme si povídali o tom, co je v okolí, o mopedu a dalších věcech. Já se postupně uklidňovala, zjišťovala, že vlastně nemusím ty nohy tlačit na stupátka tak, abych si vyrobila křeče ve stehnech, a začala jsem si jízdu užívat. Nakonec mi přišla myšlenka ježdění na mopedu vlastně hrozně cool a romantická. Pavel mě vyhodil před kopečkem na zámek, protože to prý s pasažérem nevyjede. Byla jsem a jsem i teď vděčná za dopravu i za nevšední zážitek.

Brigáda


Já jsem byla přiřazena na hlavní vstup, kde jsem měla za úkol prodávat vstupenky a poskytovat základní informace pro lidi, co tudy procházeli. Byli jsme tam vždy alespoň tři, takže jsme to v pohodě zvládali. Byla to hrozně pohodová práce. Vítala jsem lidi, usmívala jsem se na ně, oni se usmívali na mě, a zbytek času jsme tam posedávali a povídali si.

Nepříjemné byly dvě věci. Jedno bylo šílený vedro a málo stínu. Prolévala jsem se vodou a ovívala se vějířem, který jsem si díky náhodné inspiraci vzala s sebou. Druhá věc bylo těch pár lidí, kteří se nás snažili různě podvést a projít s nějakou výmluvou. Byla jsem z toho hrozně překvapená. Hlavně proto, že vstup byl dobrovolný, a v pohodě jsme pouštěli i lidi, co dali třeba desetikorunu. A taky proto, že jsem vlastně nikdy nedělala práci, kde by bylo potřeba vychytávat nepoctivé lidi. Úplně nová zkušenost. Jak říkám, bylo jich minimum, ale stejně se mi někteří vryli hluboko. Ti, co tvrdili, že u sebe nemají peníze, ale nakonec je v kapse našli. Ti, co apelovali na to, že přece o nic nejde a nějak se dohodnem (s implikací, že stačí, abychom nebyli tak problémoví). Ti, co šli prostě jen dopředu a tvářili se, že nás nevidí, a já si netroufla je zastavit fyzicky. Ti, co slibovali, že mají peníze vevnitř a že se vrátí, a samozřejmě se nevrátili. Lidi jsou divní.

Snad jsem to udělala dobře
V pátek jsem pracovala šest hodin, v sobotu osm. Snad poprvé jsem pracovala na dohodu. Podepsala jsem nějaký papír o tom, ať na to uplatní slevu na dani. Doteď nevím, jak to budu psát do přiznání. Dohromady jsem si vydělala asi tisícovku. To je ve srovnání s moji bývalou prací úplně směšné, ale stejně jsem z toho měla radost. Práce u které se nemusí myslet. A je mezi lidmi, kteří se většinou usmívají. A dává smysl. Co se "kariéry" týče to byl velký krok vzad. A přitom jsem se cítila šťastně, že jsem to vyměnila. Kdykoli jsem si to uvědomila, tak jsem se musela smát. Btw, pokryla jsem tím všechny výdaje, co jsem měla za celou tuhle výpravu, a ještě mi většina zbyla.




Rusalka


Křížová cesta kde vyměnili úmění za bezpečnost
Když jsem měla v sobotu padla, zjistila jsem, že večer se bude hrát před letohrádkem opera Rusalka. Nejdřív jsem k tomu byla skeptická, protože opera není můj styl hudby, ale pak jsem se rozhodla se jít podívat na začátek a pak zmizet. Dopadlo to tak, že jsem tam seděla přilepená až do konce a píšu si to jako další zásadní zážitek. Měli to krásně nasvícené a zařízené. Občas zpívali z oken a jinak využívali prostor, který tam byl. Mělo to větší divadelní složku než jsem čekala. Zpěváci i tancovali a měli to efektně nacvičené a sesynchronizované. Kdo neznáte příběh Rusalky, je to něco jako Malá mořská víla, akorát že není z moře ale z řeky. Takže to bylo vlastně tragické. Na operní zpěv jsem si rychle zvykla. Je prostě potřeba to nesrovnávat s normálním zpěvem, a brát to jako něco odděleného. I jim byly docela dobře rozumět slova. Bohužel chvílemi vypadávaly zesilovače a v jedné dramatické chvíli jsem úplně nepochopila, co se stalo. Když jsem se pak dívala na wiki na děj, tak to tam bylo jinak než v tomhle zpracování. Takže furt nevím. Celkově to bylo magické, a i když jsem ke konci byla dost ospalá, tak jsem se nedokázala odtrhnout.

Valeč


Valeč je malinká vesnice, kam se rozhodlo přistěhovat několik mladých lidí a žít tam bok po boku. Není to komunita typu, že by sdíleli bydlení nebo majetek, ale mají tam k sobě blízko  a obecně si pomáhají když je potřeba. Kupují si místní domy, které jsou v různém stádiu rozpadu, a opravují je. Někteří bydlí v maringotkách přímo u pozemků, o které se starají. Uprostřed Valče je skvělý bar ve stodole, kde člověk platí jen kolik chce. Pořádají pravidelné promítací středy.

Jmenuje se to tam Poštovna
Měla jsem šanci se seznámit tak s desítkou lidí, co tam takhle žijí, a všichni na mě působili jako zajímaví a pozitivní lidé. Slyšela jsem, že tam tu a tam proběhnou nějaké spory, ale obecně mi přišlo, že jsou tam spokojení.

Dvakrát jsem byla přizvána na společná jídla. Jednou to byla pečená ovce, která byla úplně nekonečně dobrá, jednou výborné cuketové placky. Kromě toho jsme taky občas vařili společně. To bylo minimalistické, pro tři nebo čtyři lidi, ale stejně je to super, když je vás v kuchyni víc a děláte to společně

Byla jsem na jedné té promítací středě. Dva z místních byli nedávno v Azerbajdžánu a měli fotky a povídání o tom, jaké to bylo. Sešli jsme se na to na půdě jednoho domu a já si tam našla hrozně pohodlné křesílko. Vyprávění bylo super, ale pořád mi zústává silnější vzpomínka na to, jak příjemná byla ta atmosféra setkání. Rozhodně se teď nechci nijak usazovat, ale až jednou budu chtít, tak by bylo super být v nějakém podobném prostředí.

Tady bydlí wwoofeři

Práce na farmě


Okolnosti tomu chtěly, že nakonec na samotné dobrovolničení vyšel jen jeden den. Původně jsem měla pomáhat mladým jabloním přežít, ale bylo takové vedro, že se to nedalo. Tak jsem dostala za úkol krájet cukety, aby se daly zavařit na zimu. A když říkám cukety, tak myslím něco mnohem většího, než normálně potkáte v obchodě. Byla jich spousta a nakonec jsem zaplnila obří hrnec, co byl na to připraven, a tak už nešlo pokračovat. Strávila jsem tím několik hodin v kuse. U toho jsem si povídala s Eliškou, která tam se svým partnerem bydlí a hospodaří. Bylo to hrozně příjemné. Trochu mi to připomínalo práci v kuchyni na Rainbow. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o tom, jak takový zemědělský život probíhá. K tomu jsem dostala dobrý cuketový oběd a nakonec jsem se prošla kolem ovcí domů. Pokud by to dobrovolničení vypadalo takhle, tak bych si to nechala líbit.


Cestohra


Ještě to popíšu v nějakém samostatném článku, ale rozhodla jsem zarámovat celé moje cestovatelství questy a achievementy, které budu postupně plnit, a skilly, které budu levelovat.

Za tento týden jsem získala tyto achivementy:

Pomáhání za jídlo. Byť to bylo jen jedno jídlo, tak si to totálně počítám jako utvrzení v tom, že je to funkční myšlenka. Až tak budu fungovat víc dní v kuse, tak dostanu nějaký pokročilý badge :)

Věci na týden v 28l batohu. Nebyly v tom žádné věci na spaní, vše bylo na místě. Měla jsem jen jedny boty a málo oblečení; jen to, co jsem skutečně použila. Samotnou mě překvapilo, jak moc to bylo v pohodě. A jak krásně se mi s tím batohem pohybovalo a chodilo.

Praní v umyvadle. Další věc, kterou jsem do té doby pořádně nezkoušela. Vyšlo to dobře. Zpocená trička, použité prádlo, všechno bylo ok. Další level bude praní v řece.
A s touhle fotkou se s vámi loučím :)

Hidden achievement: Přišla jsem na to, jak balit kalhotky a podprsenky do miniválečků, podobně jako se to dělá s ponožkama.

sobota 28. července 2018

Zážitky z Rainbow gathering

tl;dr: Bylo to výborný. Skvěle strávených deset dní, které mě určitě hodně ovlivní do budoucna. Bojovali jsme s nepřízní počasí, deštěm a blátem. Ale rozhodně to stálo za to.

Když jsem odjížděla z Prahy, věděla jsem, že Rainbow je akce pro hippíky, v přírodě, s minimem techniky, společným vařením jídla, a pár dalších informací o mechanismech, které tam fungují. Tohle budou částečně zážitky a částečně popis toho, co jsem viděla a jak to fungovalo. Co jsem pochopila, tak jednotlivá Rainbow jsou díky odlišným okolnostem velmi různá. Zároveň je velký rozdíl tam být na začátku, uprostřed, a na konci. Byla jsem na evropském setkání 2018 v Polsku a byla jsem tam prvních 10 dní.

Rainbow je setkání pro všechny, kteří chtějí trávit čas podobným způsobem, a jsou ochotni dodržovat pár základních pravidel. Trvá vždy měsíc, od novu do novu. V polovině je velká oslava Full Moon - úplňku, na kterou se prý sjede velké množství lidí. Rainbow setkání se dějí po celém světě a je jich vždy několik současně. Prý jsou lidé, co žijí celý život tak, že přejíždí mezi setkáními.

Den 0+1


Odjeli jsme ve třech z Prahy něco po poledni, na místo jsme dorazili až po jedné v noci. Byli jsme všichni utahaní z cesty a rozhodli jsme se přespat na parkingu - s tím, že další den budem pokračovat dál. Ghor a Jane si postavili rychlorozbalovaci stan, já jsem zůstala v autě na položených sedačkách. Byla jsem ráda, že jsme se tak dohodli, protože jsem si mohla konečně vyzkoušet to slavné spaní v autě. Prostor byl i na mě trochu krátký, ale nakonec jsem se tam nadiagonálnila a vyspala se docela dobře. Ale hned jsem si poznamenala, že pokud budu mít někdy obytňák, tak tam chci normálně velký prostor a matraci.

Parking byl v zásadě v poli a louce. Překvapilo mě, jak neprůchozí taková neposečená louka je. A pak jsem se sobě trochu smála, jak jsem městské dítě, že mě to překvapuje :) Ráno jsme přejeli na nejvzdálenější kus parkoviště od silnice (což bude ještě důležité). Parking byl prakticky prázdný, jen pár aut. Naložili jsme na sebe věci a vydali jsme se lesem směrem k welcome centru.

Welcome centrum bylo pár natažených plachet, pod kterými bylo několik lidí. Na Rainbow je zvyk vítat nově příchozí frází “Welcome home”, tak to na nás hned volali, objali nás a nasměrovali nás, jak dojít na samotné setkání. Byl to ještě kus z pořádného kopce dolů. Celkově byla cesta od auta cca 30 - 45 min. v závislosti na naloženosti, směru cesty a rozbahněnosti.

Našli jsme si místo a postavili stany. Bohužel na louce, kde jsme byli, byla i spousta klacků trčícich ze země, a tak jsem si propíchla podlážku stanu hned první den. Chvíli potom se už ozvalo volání na jídlo a já jsem šla zažít svůj první food circle.

Food circle


Na každé jídlo (kromě pár výjimek) jsme se scházeli okolo hlavního ohně. Lidi, co tam byli první, se spojili do kruhu a začali zpívat rainbow písničky. Postupně se přidávali další a kruh se zvětšoval. Když byl už velký, část lidí se sebrala a vytvořila vnitřní kruh, který byl zády k ohni, a viděli jsme na sebe. Myšlenka byla, že by se měly vytvořit dva kruhy, mezi kterými bude tak akorát prostor, aby tam mohli chodit lidé s hrnci a postupně rozdávat jídlo kolem po obou stranách. Tím, že se zpívá ve stoje, tak je možné se různě přesouvat a hledat optimum, kde bude akorát místo pro každého na sezení.

Považuji to za výborný nápad, ale praktická aplikace měla většinou nějaké mouchy. Lidi seděli raději ve vnějším kruhu a pak tam byli různě nahromadění, takže hrnce zůstávaly zpravidla uprostřed. Ti, kdo servírovali, chodili postupně okolo: vždy si vzali dvě misky (hrníčky, ešusy, ustřihnuté láhve, nebo dokonce jen velké listy), ty přinesli doprostřed, nechali si je opatrně naplnit a přinesli je zpět. Měli to vychytané, že serveři si speciálně myli ruce octem, a nakládání jídla probíhalo tak, aby se naběračka nedotkla misek. Jednoduché ale účinné nápady jak zachovat hygienu.

Jídla se rozdávalo postupně, takže se serveři ptali nejdřív “First time?” tedy jestli člověk ještě nejedl, a těm dávali první porci. Až třeba půl hodiny na to nabízeli second time. K tomu ještě některá jídla měla svůj vlastní oběh, takže se volalo “First time salad” a podobně. Po pár jídlech jsem se v tom zorientovala a pak mi to přišlo velmi malebné. Celkově trvalo jedno jídlo víc než hodinu. Byl tam prostor si tam posedět a povídat si. Bylo to příjemná část dne.

Den 1 pokračování


Ten den ještě jen tak poprchávalo, tak jsme se šli umýt do místní říčky. Taky jsem objevila, že tam na strom někdo pověsil akrobatické šály, tak jsem na nich ukazovala lidem, co se dá dělat. Potom jsem chvíli pracovala v kuchyni a starala se na oheň. Večeře byla velmi zábavná, protože jsem potkala jednoho vtipného Němce, který s sebou nosil klaunský nos a neustále chrlil vtipy. Řekl mi taky spoustu užitečných věcí o tom, jak na setkání co funguje. Cítila jsem se tam hrozně dobře. Jako bych našla svůj tribe, tlupu, do které patřím a ve které se dá opravdu spokojeně být.

Po večeři bylo oficiální zahájení u ohně. Zpívalo se, hrálo na nástroje… a do toho začalo strašně pršet. Postupně se lidi odpojovali. Chtěla jsem zůstat co nejdéle, ale když začal být déšť silný jak sprcha, stáhla jsem se do stanu. Tam jsem si provizorně rozvěsila mokré věci, před stan dala sušit boty, a šla spát. Stejně nebylo ve stanu co jiného dělat.

Jídlo


Jídlo bylo dvakrát denně, oběd a večeře. Všechno bylo veganské a většinou to byly nějaké luštěniny se zeleninou, případně smíchané s rýží nebo jinou obilninou. Někdy k tomu byl salát nebo polévka, někdy jen kusy zeleniny a ovoce. Někdy k tomu koloval i olej s česnekem nebo chilli. Bylo to jednoduché ale dobré jídlo. Porce byly menší, takže kdo neměl zásoby a potřeboval víc jídla, mohl mít snadno v mezidobí hlad. Bohužel se nehledělo na bezlepkovost, takže jsem často tu hlavní část nemohla jíst a zbyl mi jen salát. Chodila jsem se před každým jídlem zeptat do kuchyně na ingredience, abych věděla, co můžu. Suplovala jsem tedy jídlo z dovezených zásob.  Až poslední den jsem dala na rady a šla se přidat do raw circlu. Tam jsem byla pozitivně překvapena, že mají různě naklíčené luštěniny a namočená semínka a dá se z toho dobře najíst.

Den 2


Pršelo celou noc. Vedle někdo chrápal, ale převážně jsem to prospala. Pohorky byly skoro promoklé. Začala jsem toužit po holinkách a šla ven raději v sandálech. Ty sice před vodou nijak nechrání, ale dělají dost velký rozdíl při šlápnutí na bodlák nebo na trčící klacek. Déšť se v nepředvídatelných intervalech střídal se sluncem nebo zataženem. Bylo mi jasné, že name of the game je udržet co nejvíc oblečení suchého.

Během dne jsem tančila bosá u hlavního ohně a přitom jsem se o něj starala. Kdo mě zná, ví, že přikládání a upravování ohně je moje srdeční činnost. Mám na to systém, jak udržovat dřevo v hraničce, která bude spíš vyšší než rozpadlá, dřevo dobře naskládané, aby mělo vzduch - a vůbec, hraju si s tím, hledám způsoby, jak to udělat co nejefektivnější, a děsně mě to baví.

Už předchozí den jsem viděla pár nahých lidí, tak jsem se šla umýt do řeky a vrátila se nahá uschnout k ohni. Byla jsem v tom trošičku nesvá, ale ta idea se mi tak líbila, že jsem to trochu kousla. Postupně jsem si na to zvykla a bylo mi tak totálně pohodlně. Byla jsem hrozně spokojená divoženka. Nikdo se na mě nekoukal nějak divně nebo nějak sexuálně. Všichni to brali jako přirozenou věc. Akorát jednou přišel divnej týpek, chtěl mě nějak objímat a nechtěl dát pokoj po odmítnutí. To byl nejnepříjemnější moment celého Rainbow. Ale pak na něj nějakej jinej chlap křiknul a odehnal ho.

Po večeři jsme se schovali před deštěm do stanu. Ghor měl sebou handpan a někdy při dešti hrál. Někdy jsem já zkoušela hrát na foukací harmoniku, kterou jsem měla s sebou. Bylo to vlastně dost poetický.

Kuchyň


Kuchyň byla vytvořená z několika plachet. Byly tam dřevěné stoly, u kterých mohlo stát třeba i patnáct lidí a krájet, loupat a jinak dělat činnosti náročné na čas. Byly tam vykopané dvě jámy, ve kterých se topilo dřevem, a na které se dávaly obří hrnce na roštu. O oheň pod hrncem se staralo několik lidí.

Na každé jídlo byl jeden foculizer. Člověk, co říkal ostatním, co mají dělat, a celkově na to dohlížel. To byl člověk, za kterým jsem se vždy chodila ptát. Také tam většinu času seděli lidi, kteří hráli na kytary a zpívali. Zpříjemňovali tak loupání mrkve, ale zároveň byli někdy trochu nahlas a zesložiťovali domluvu. Celkově ale dělali spoustu dobré nálady a dělali z kuchyně dobré místo k pobytu.

Pitná voda byla stažená hadicí z blízkého pramene. Byla vyvedená do několika kohoutků, ze kterých si lidi mohli volně doplňovat lahve. Byla to nejvic “technická” část celého Rainbow. Na první pohled mi přišlo, že to kazí spirit, ale celý zbytek doby jsem za to byla vděčná. Určitě je to mnohem lepší a bezpečnější řešení, než kdyby k pramenu chodily stovky lidí každý den. Kuchyň měla navíc vlastní obří barel s vodou, která byla pravděpodobně nasbíraná dešťovka. V tom se pak mylo jídlo a nádobí. Samozřejmě bez jaru, jen citrony, octem nebo popelem. Kupodivu to nějak fungovalo.


Den 3


Zabíhám si rutinu, že usínám kolem deseti večer, a budím se před devátou ráno. Pak si dám snídani z vlastních zásob a pak, pokud to jde, vyrazím do světa něco dělat. Našla jsem v batohu plátěnou tašku, se kterou normálně chodím nakupovat, a začala jsem v ní nosit pořád pláštěnku, případně i misky na jídlo a nebo další oblečení. Naše stany jsou totiž kus od hlavní cesty, a cesta k nim byla čím dál víc rozbahněná. Tohle mi umožnilo se tam nemuset tak často vracet.

Při obědě jsem si všimla, že i ostatní jsou už natrénování. Začalo pršet a během pár sekund všichni seděli v soukromých pláštěnkostanech nebo pod deštníky. Bylo to jako kdybychom to měli secvičené.

Odpoledne jsem mimo jiné byla dlouho nahá u hlavního ohně. Zůstala jsem tak přes několik dešťů. Užívala jsem si kontrast, jak na mé ohřáté tělo dopadaly studené kapky. Později jeden člověk vyhlásil, že si budeme povídat s talking stick: kdo drží klacek, ten mluví, ostatní mlčí. Byla jsem k tomu skeptická, ale velmi příjemně mě překvapilo, jak jsme se brzo dostali k hlubokým tématům a jak ten klacek dobře fungoval. Když ho nemáš, tak se soustředíš na naslouchání, a nevymýšlíš u toho, co chceš říct pak. A když k tobě dojde, tak máš prostor povídat jak dlouho chceš a máš pozornost. Všichni to respektovali a vytvořilo to úžasné prostředí.

Po nějaké době jsem si troufla otevřít téma mé nebinarity, a že je pro mě divný, jak se všichni oslovují jako sestro a bratře. Kupodivu na to lidi reagovali velmi vstřícně a chápavě a pomohlo mi to se tam cítit ohledně tohohle výrazně lépe. Potom se dostalo i na řešení toho otravného týpka, kterému budu provizorně říkal Narušitel. To byl ten, co se mě tak nepříjemně snažil včera obejmout. Kromě toho, že s ním mělo víc lidí různě nepříjemné zážitky, tak taky rušil kruh, bubnoval naprosto nesmyslně když se ómovalo, různě zvonil na hlasitý zvon, různě lidi školil o tom, co je ten správný Rainbow spirit. Třeba že bychom se měli víc líbat a souložit, což zakončil hlasitým vzdycháním, jako dělají některé ženy při sexu. Nepřišel mi vyloženě nebezpečný, ale už jsem na něj měla vypěstovanou slušnou alergii.

Lidi


Na lidech to od začátku do konce stálo. Byly tam děti i staří. Nejpočetnější byla skupina tak 20-40. Na každém místě se dalo někoho potkat a zapříst zajímavý rozhovor. Potkala jsem tam lidi ze spousty různých států, od Jižní Afriky přes Finsko až po Nový Zéland. Každý měl nějaké zajímavé zážitky nebo informace o své zemi. Dobře si vzpomínám na jednoho týpka z Albánie, co nám při práci v kuchyni vyprávěl vtipné historky. Například, prý tam jednou měla přijet zpívat Pink, ale do novin se psalo, že to bude Pink Floyd. Nakonec prý bylo diváků tak půl na půl podle toho, koho chtěli vidět. Když to Pink viděla, tak se tam rozhodla nevystoupit, a místo ní dali na pódium nějakou slečnu, aby otvírala pusu na playback. Takže byli naštvaní všichni a byla z toho velká mela. V Albánii se prý může stát totálně cokoli.

Hodně lidí tam bylo takříkajíc “na cestě”. Žijí při cestování, Rainbow je jedna ze zastávek, kde stráví nějaký čas, než pojedou zas dál. Bylo to fascinující. Tahala jsem z nich informace o tom, jak to dělají, jaké jsou best practices, a jaké to obecně je. Všichni byli inspirující a fandili mi, když jsem jim říkala, že by mě lákalo to taky zkusit. Posbírala jsem různé kontakty a odkazy: kde se dá být, kde si na cestě vydělávat atd. Láká mě to čím dál víc. Pravděpodobně brzo provedu nějakou zkušební cestu tohoto typu po Evropě.

Den 3 pokračování


Odpoledne jsem se náhodou ocitla na workshopu pranajámy. Potřebovala jsem se někde schovat před deštěm a jejich plachta byla nejblíž. Tak jsem se na závěr připojila. Potom tam jedna Češka vyhlásila masážní kruh, tak jsem rovnou zůstala. Začalo to jen masírováním ramen, ale pak jsme přešli i na další techniky, kdy jsem si vzájemně zpívali mantry a posílali si vědomé dotyky na zádech a rukou. Mělo to neuvěřitelnou atmosféru. Pak to samovolně přešlo do toho, že jsme se všichni tiskli/objímali se ve skupince a zpívali různé tóny. Vytvořilo to úplně krásný souzvuk, který žil a proměňoval se. Na chvíli jsem se v tom zcela rozplynula. Počítám to jako nejmagičtější zážitek celého Rainbow. Wow.

Ten den jsem také zjistila, že je fakt blbej nápad nabírat popel plastovou lžičkou. Trochu se mi otavila, ale dál jsem ji používala. Snaha o mytí zamaštěných misek popelem byl hroznej fail. Nic to neumylo a bylo fakt těžký to z toho pak dostat. Nadále jsem to dělala tak, že jsem je nechala před stanem opršet, a případnou mastnotu jsem totálně neekologicky utřela trochou toaleťáku.

Déšť a všeobecné bahno jsem už docela zvládla. Kalhoty musí být za každých okolností vyhrnuté na kolena, aby se na ně nedostalo bláto, které při došlapu bosých nohou odstřikuje. Snažit se to umýt nemá valný smysl, protože než dojdu od řeky do stanu, tak je to zpátky. Začala jsem to řešit tak, že co jde, to odstraním mokrou trávou, zbytek si holt utřu ručníkem. Trochu to z ručníku udělalo hadr, ale furt mi to přišlo lepší, než strkat zabahněné nohy do spacáku

Večeře byla až hrozně pozdě v noci. Byla tma a zima. Rozhodla jsem se, že tam ani nepůjdu.

Pravidla, autority a práce


Teoreticky je Rainbow místo, kde nejsou žádná pravidla a žádné autority. Ve skutečnosti tam mnohá pravidla jsou. Třeba zákaz focení a používání saponátů. Pak praktické, jako že se nemá dotýkat láhev a kohoutek při napouštění pitné vody, nebo že těsně k hlavnímu kruhu se má chodit jen naboso. Ptala jsem se na tenhle rozpor jednoho zkušeného rainbowáka, a ten mi řekl, že jsou to spíš guidelines než pravidla a že to má všechno praktické zdůvodnění. Třeba k tomu ohni se nesmí v botech, aby byl popel čistý a dal se používat na mytí nádobí.

Co se autorit týče, záleží na tom, jak se to slovo chápe. Byl tam odpor k autoritám, které jsou nějak dodané z venku, nebo nějak zneužívající svoji moc. Ale přirozeně tam fungoval respekt k starším a zkušenějším. Také tam existovali již zmínění foculizeři. Například na každé jídlo v kuchyni byl jeden. Pokud jsem to správně pochopila, tak to v zásadě byl ten, kdo na sebe vzal odpovědnost, za to, že to bude hotové. Ostatní pak za ním chodili a ptali se, co mají dělat. Existoval i foculizer na servírování. Těsně než jsme odjeli se začalo hlásit, že je potřeba, aby někdo převzal zodpovědnost za další oblasti. Například nošení dřeva a kopání shitpitů. Nevím jak to tam dopadlo, ale doufám, že dobře. Setkání to fakt potřebovalo.

Ne moc dobře tam totiž proudily informace o tom, co je potřeba udělat. Na Rainbow všeobecně platí “If you see a job, its yours” (Pokud vidíš něco, co je potřeba udělat, je to na tobě). Práce tam není mnoho, ale je potřeba ji průběžně dělat. Pracovat v kuchyni, nosit dřevo, nosit popel kam je potřeba. Já jsem třeba ráda chodila na food mission - nosit z technického parkoviště balíky jídla do kuchyně. K tomu jsem se různě starala o oheň a chodívala pomáhat do kuchyně. Tak akorát, abych se nenudila a měla dobré svědomí.

Den 4


To byl první den v mém životě, kdy jsem nevyhazovala houby z jídla. Vždycky jsem k nim měla odpor, ale teď jsem měla hlad a jídla nebylo dost, tak jsem je prostě snědla. Rainbow mě vychovalo v různých věcech.  I to, že pořád prší jsem řešila čím dál míň. Boty jsen prohlásila za úplně zbytečnou věc. Chodila jsem už jen bez nich, a kupodivu z toho neonemocněla i když zem byla chvílema dost studená.

U main circlu jsem potkala Pennyho z Nového Zélandu. Dobře se nám spolu povídalo, tak jsme pak spolu šli dvakrát na food mission a u toho jsme hluboce probírali své životy. Jane s Ghorem mezitím natáhli plachtu, pod kterou se dala dát pláštěnka a boty, aby alespoň trochu usychaly. Díky tomu Ghorovi přestalo téct do stanu, a navíc jsme tam mohli sedět a povídat si i když pršelo.

Na obědě jsem konečně zůstala dost dlouho, abych zažila i Magic Hat, a umístila jsem tam první padesátizlotowku. Pak jsem se vrátila se ohřát do stanu. Do spacáku už jsem vlezla rovnou s nohama omotanými ručníkem. Přišlo mi to hrozně symbolické k tomu, jak jsme tam žili.

Začala se mi trhat pláštěnka. Prozatímně jsme to zalepili Ghorovou leukoplastí. Nebyla jsem si vůbec jistá jestli to vydrží. Přistihla jsem se, že začínám myslet anglicky. Dokonce jak jsem přemýšlela, jak o tom budu pak psát, vymýšlela jsem to v angličtině.

Večeře byla tentokrát hrozně pozdě, až po jedenácté. Byla zima a fakt se mi nechtělo jít naboso. Zkusila jsem si na test dát na jednu nohu přes ponožku pytlík a s tím do pohorek. Bylo mi teplo, ale ponožky byly stejně obě mokré, o botách nemluvě.

Magic Hat


Jídlo se kupovalo od místního farmáře a tudíž byly potřeba peníze. Fungovalo to tak, že po každém jídle obcházel kruh člověk s kloboukem. K tomu banda lidí, kteří zpívali speciální písničku, tancovali na ni, jiní co hráli na různé nástroje. Vždycky to vypadalo a znělo skvěle. Každý, kdo v tu dobu byl ještě v kruhu, pak vložil buď peníze nebo požehnání. Já jsem poslechla radu starších a zkušenějších a dala jsem všechny peníze, které jsem na to určila, jen ve dvou dávkách, abych na to nemusela průběžně myslet a nosit to s sebou. Dohromady jsem tam dala 150 zlotých, neboli necelých 1000 korun za deset dní jídla. Přišlo mi to tak přiměřené. Každopádně nikdo nekontroluje, kdo kolik dal a jak často. Je možné tam být úplně zadarmo. Prý kdyby bylo málo peněz, tak by se to nějak hlásilo, a to se za celou dobu nestalo. Magic hat pak spravoval někdo z Poláků, a rozhodoval o tom, co koupit. U toho jsem nijak nebyla, tak nevím, jak to vypadalo.

Den 5


Vstala jsem po deváté a po nějakém základním postarání se o sebe jsem šla hned pomáhat do kuchyně, aby všechno zas nebylo tak pozdě. Před Rainbow mi jeden člověk vyprávěl, že se může stát, že nikdo nevaří a dokud někdo nezačne tak prostě nic není. Tohle byla mírnější varianta, ale viděla jsem, že ta zpětnovazební smyčka funguje.

Když jsem tam došla, tak jsem tam narazila na circle řešící Narušitele. Tak jsem se tam přisocla, abych viděla, jak se takové věci řeší. Posílal se talking stick, ale lidi byli (z dobrého důvodu!) emocionální a tak si stejně trochu skákali do řeči a bylo to trochu neuspořádané. I přesto to pořád bylo velmi civilizované, nikdo nikoho neurážel ani nic takového. Nakonec se ale stejně čekalo na stoprocentní konsensus. Ten se zkontroloval tak, že se poslal klacek kolem, s tím, že kdo souhlasí, má ho tiše poslat dál. Já jsem se toho nechtěla zúčastnit, ale než jsem si to srovnala v hlavě, měla jsem talking stick v ruce. Nezbylo mi než ho poslat dál, čímž jsem vlastně vyjádřila souhlas s něčím, s čím jsem souhlasit nechtěla. Měla jsem z toho špatný pocit, ale pak jsem to při krájení probírala s ostatními a ti mě tak jako uklidnili, že se převážně nic nestalo.

Řeka byla touhle dobou už hodně rozvodněná. Stát se tam dalo, ale při sednutí už člověk plul pryč. Cesty už nebyly jen bahnité, ale v různých místě bylo prostě po kotníky vody. Main circle totálně vyhasl, na zemi byla louže, všechno dřevo mokré, navíc dost foukalo. Začala jsem oheň oživovat, ale v těch podmínkách to vždycky akorát zadoutnalo a zhaslo. A to jsme dokonce použili zakázaný papír! Pak mi někdo poradil přinést si v plechovce žhavý uhlík z kuchyně. Potom to začalo jít a pomalu se oheň začal rozhořívat. V tom se tam objevil Narušitel a začal nám na to házet spoustu mokrého dřeva. K tomu hrozně nahlas hlásil, jak s tím má spoustu zkušeností. Když jsem ho různě brzdila, tak mi řekl, že tomu zjevně tomu moc nerozumím. K tomu mě neustále blahoskonně oslovoval “sestro”. Když jsem se ho snažila odehnat, tak mi řekl, že se zjevně bojím jeho maskulinní energie. Kokot. Nechala jsem se naprosto nesluníčkově nasrat.

Kolem nás se už formoval kruh a začali zpívat, když jsem mu ještě opakovala ať toho nechá a jde pryč. Pak jsem si uvědomila, že se tím vlastně podílím na rušení kruhu. Trochu se zastyděla, a s myšlenkou, že ten oheň (do kterého jsem vložila TOLIK snahy) je mi ukradenej a už na něj nikdy nešáhnu, jsem šla pryč. Ghor mi pak nabídl objetí a já si přitom pořádně ale bezhlasně zařvala, čím jsem nabrala zpět trochu rozvahy. Při obědě jsem to pak ještě probírala s tím sympatickým Finem a pak už bylo dobře.

Po obědě jsem vyrazila na food mission, ale zjevně jsem měla špatné informace a žádné jídlo tam nebylo. Cestou zpět ke stanu jsem potkala skupinu lidí, včetně Pennyho, kteří šli do lesa nad naším stanem. Zavolala jsem na ně a oni že jdou na tantra workshop a ať jdu taky. Tak jsem si řekla, že stejně nemám nic lepšího na práci a přidala se.

Šli jsme vysoko do kopce do nějakého lesíku. Začínalo to klasikou, dívání do očí, procítěné objetí. Pak jsme dokonce objímali stromy :) Byla jsem k tomu skeptická, ale bylo to velmi příjemné. Nakonec jsme hledali naše hranice pomocí semaforu při dotýkání se. Bylo to fajn. Cestou tam i zpátky a pak až do večera jsem si zas povídala s Pennym.


Workshopy


Během celého Rainbow se dělo mnoho různých workshopů. Jóga, meditace, tantra, magie, žonglování, polyamory, o komunitách a mnohé další. Vyhlašovaly se vždycky při obědovém kruhu. Jak jich bylo čím dál víc, tak už se nedal vůbec držet přehled. Taky jsem neměla pocit, že bych na to měla všechno čas. Od rána do večera, pokud jsem zrovna nebyla schovaná ve stanu před deštěm, jsem něco dělala. Někdy něco produktivního pro ostatní, věci pro sebe jako mytí věcí a sebe, jindy jsem si jen někde zalezlá povídala. Takže jsem dohromady byla jen na třech workshopech. Dokonce ani na ten polyamory jsem nešla.

Den 6


Dopadla na mě trudomyslnost. Déšť a bahno je všudypřítomný, a je to už hrozně dlouhý. Chybí mi matějčík (můj partner). Chybí mi možnost jít normálně v noci na záchod. Mám pocit, že bych mohla napsat celý článek jen o svém vztahu k bahnu. O tom, jak jsou ho různé druhy a jak jsou různě (ne)příjemný, jak je na ně potřeba došlapovat, aby si člověk neublížil. Ve skutečnosti už jsem měla v noze hluboko třísku, ale netroufala jsem si ji vyrejpávat, protože jsem nevěděla, co bych tu dělala s otevřenou ránou v chodidle. Takže při našlápnutí to občas bolelo.

Dneska jsem se dozvěděla, že narušitelé jsou tam ve skutečnosti dva. Jeden, o kterém jsem tu psala, a druhý, kterého jsem za celou dobu ani neviděla. Bůh ví, kolik z těch historek, které jsem různě slyšela, patřilo k tomu druhému. A taky jsem tím pádem hlasovala s naprosto špatnou představou, o kom se mluví. Nejsem z toho nadšená, ale co se dá dělat. Ten “můj” narušitel tam zůstal až do konce mého pobytu, a byl pořád stejně otravnej. Trénovala jsem na něm schopnost nenechat se vytočit.

Byla jsem na workshopu o Crystal Lands. To jsou pozemky, které někdo daruje Rainbow rodině, aby na nich měli celoroční Rainbow komunitu. Jeden člověk o tom velmi poutavě vyprávěl a měla jsem chuť odjet do Kolumbie a přidat se k nim. Sehnala jsem na něj kontakt a plánuji mu psát o další informace a materiály.

Později jsme si s ostatními povídali pod naší stříškou s tím sympatickým Finem. Probírali jsme historii našich zemí. Zjistila jsem, že Finsko prohrálo druhou světovou válku. Schválně, kdo z vás čtenářů to věděl. Pak mi ukazoval, jak hrát líp na foukací harmoniku, a byl u toho děsně sexy. Rozhodla jsem se, že po návratu domů se to budu taky učit.

Shitpity


Shitpity jsou v zásadě vykopané úzké jámy v zemi. Doporučovalo se místo papíru používat listy a vodu. Na to jsem byla málo drsná, ale snažila jsem se toaleťákem šetřit, když už. Po vykonání potřeby se to mělo zasypat popelem a pak hlínou, aby po tom neťapkaly mouchy, které pak sedají na jídlo. Bohužel popel tam takřka nikdy nebyl a já jsem ho neměla v čem nosit. Taky to samozřejmě bylo rozbahněné a chodilo se tam naboso. Ke konci mého pobytu někteří přestávali používat i tu hlínu, takže z toho byly dost nechutný místa.

Já jsem s tím ze začátku měla trochu problém, protože to často bylo třeba i v dohledu od cesty. Snažila jsem se tam chodit tak, aby mě alespoň nikdo neviděl. Šestý den se ale stalo, že jsem si na jeden pocivě vystála frontu, ale pak tam přilítly tři další holky, že musí. Tak jsme tam najednou byly pohromadě. Otevřelo mi to oči. Teda spíš zavřelo. Ale od té doby jsem to brala mnohem víc v pohodě. Na konci mi už to bylo v zásadě všechno jedno. Zvykla jsem si i na to dřepění. A naopak, když jsme na první benzínce cestou domů šla na standardní záchod, tak mi najednou připadal hrozně nepřirozený a nepohodlný.


Den 7


Čas rychle ubýval a dny trochu splývaly. Kdybych si nepsala deník, nemohla bych to takhle postupně po dnech vůbec psát. Atmosféra byla pořád výborná, ale déšť byl úmorný. Víte, že kopřivy žahaj i pod vodou? Vyzkoušeno za vás. Na chodidlech už jsem měla čtyři různá místa, která při zmáčknutí bolí. Ono totiž nohy jsou hrozně odolné, ale ne pokud jsou příliš rozmáčené.ak stačí něco trochu ostrého. Ostatní na tom byli dost podobně. Občas jsme si na to zanadávali, ale pak jsem to vždy pustila z hlavy, protože jsem si nehodlala takovými drobnostmi kazit zážitek.

Leželi jsme tak každý ve svém stanu, vyháněli hmyzoně, a najednou Ghor povídá: “Co pavouci, já mám ve stanu kotě!” Na moji nedůvěru odpověděl, že si fakt nevymýšlí, že mu prostě z ničeho nic přeběhlo přes obličej. Wtf. Ale vyklonila jsem se ze stanu a Ghor měl v ruce tak měsíc staré, nekonečně roztomilé, bílo-zrzavé kotě. Bylo celé mokré, ale nadšeně začlo zkoumat naše stany. Byli jsme z něj celí paf. Kde se tu jako vzalo? Už jsme ho málem adoptovali, ale pak se zjistilo, že ho s sebou přivezli nějací Francouzi, stanující kousek od nás. Vrátili jsme ho, ale ono se pak stejně volně pohybovalo a pravidelně nás navštěvovalo. Cuteness overload.



Později jsem si řekla, že se pokusím udržet nohy víc v suchu kvůli hojení ran, a proto jsem si navlékla přes ponožky rukavice. Tak ani tak to nefunguje :)

Oběd byl tentokrát kvůli dešti v kuchyni a bylo to zvláštní. Stát frontu jak v jídelně. Když se pak podávalo jídlo v kuchyni znova, tak jsem si dala pozor, abych se zdržovala poblíž hrnce, když se začínalo.

Po večeři šel Ghor a Penny k autu s úmyslem jet někam nakoupit. Nešla jsem s nimi a raději si četla ve stanu.

Písně a hudba


Jedna z věcí, která výrazně zlepšovala zážitek, byla hudba. Samozřejmě tam nebyla žádná reprodukovaná. Jen různě lidi hráli na různé nástroje. V čajovně se zpívalo, vedle někdo hrával na handpan, u ohně často někdo bubnoval, a jak už jsem říkala, v kuchyni bylo takřka pořád něco. Pro mě to byla zásadní část toho Rainbow pocitu. Pozitivní a takřka trvalé ovlivňování nálady. Všechno znělo tak radostně.

K tomu byly písně nebo chanty, které se zpívaly v kruhu před jídlem. Mívaly jednoduchou pozitivní melodii. Když už se něco začalo, tak se to zpívalo hodněkrát dokola, takže bylo snadné se to naučit zpívat. Když jsem odjížděla, uměla jsem jich tak deset. Tady jsou texty tří mých nejoblíbenějších. Když mě někde potkáte, řekněte si, ať vám některou zazpívám. Stejně mi furt znějí v hlavě.

I love my family I love my life
and now I’m living in coconut tree
It’s good It’s good it’s good to be free
singing with the birds and swimming in the sea

We are circling, circling together. 
We are singing, singing our heartsongs.
This is family, this is unity.
This is celebration, this is sacred.

Every little cell in my body is happy,
every little cell in my body is well.
I’m so glad every little cell in my body is happy and well

Den 8


Dnes byl první sluneční den! Penny s Ghorem nakonec do žádného obchodu nejeli, protože auto bylo zaryté hluboko v bahně. Po obědě jsme ho šli s Ghorem vyprošťovat. Šli jsme přes technické parkoviště, abychom zjistili, jak to tam vypadá. Na naše parkoviště to sice byla delší cesta, ale nebyla do tak šíleného kopce a bylo tam míň bahna, protože podstatná část byla po silnici. Cestou jsme zjistili, že na technickém parkovišti toho stojí výrazně víc než jen auto co přiváží zásoby. Začali jsme vymýšlet, jak bychom to mohli využít při odjezdu.

Když jsme došli k autu, tak jsem viděla, že to fakt není dobrý. Slunce svítilo, ale půda byla pořád velmi mokrá. Začali jsme zkoušet podkládat kola klacky, pomáhali nám to roztlačovat různí lidé, ale furt se tomu nechtělo. Pak mě poslali na quest a přinesla jsem z welcome centra lopatu. Obyvatelé parkoviště nás odrazovali, ať se na to vykašlem a počkáme, až se všechno odpaří. Ale to jsme nechtěli, už jsme chtěli domů. Lopata nakonec zabrala a vyjeli jsme autem kousek dál. A tam se to zahrabalo znova.

Mně bylo trochu divně, a tak jsem se účastnila vytlačování jen sporadicky. Když jsem viděla, že tam moc nepomůžu, tak jsem se raději začala věnovat postranním questům. Bylo to jako adventura. Lidi si mě mezi sebou posílali jak slepičku v té pohádce. Nakonec jsem ale získala příslib vytažení jeepem! Když jsem se s tou novinou vrátila za kluky, už byli na půl cestě k silnici. Zjevně se to mezitím ještě párkrát zahrabalo, ale hrdinně to dostali z každé díry. Já jsem se přidala na několik posledních problémů, a auto bylo volné a zaparkované kousíček od silnice. Penny byl od hlavy k patě zaházený odstřikujícím bahnem. Já na tom byla o něco lépe, ale stejně to chtělo řeku.

Pak jsme ještě seděli ve stanu a vymýšleli plán na odjezd. Penny se rozhodl, že s námi pojede do Krakova, kde měl nějaké další plány.

Posílání zpráv


Celé Rainbow bylo na poměrně velké ploše. Zprávy se tam šířily pomocí volání. Například kuchyně volala “Food circle”, případně “Food circle now!” Když jsme to slyšeli, měli jsme volání zopakovat, aby se to dostalo dál. To by ještě fungovalo, ale vyhlašovalo se toho mnohem víc. Food mission, wood mission, helpers in kitchen needed, tantra workshop starts now. Volat se mělo vždy za celou skupinku dohromady. Když nás bylo u ohně pět, tak jsme si to odpočítali a volali společně. Dohromady je to sice silnější, ale bohužel míň srozumitelné. Když byly složitější zprávy, tak se prostě dál nešířily, protože jim nikdo nerozuměl.

Den 9


Probudilo mě sluníčko, a vypadalo to, že bude celý den krásně! Na dnešek jsme měli plán během dne přenosit věci k autu, postavit tam stany, a po večeři tam jen dojít, usnout a ráno vyrazit směr domů.

Praxe byla trochu odlišná. Před obědem jsme už tak různě balili, po obědě to na sebe všechno navěsili a vyrazili cestou přes technické parkoviště. Ghor si den předtím zarazil dost hluboko do nohy nějakej klacek, tak ho to bolelo a trochu kulhal. Nějakou dobu jsme na něj s Jane každých pár kroků čekaly. Ale byli jsme všichni naložení a bylo vedro, tak jsme se dohodli, že vezmeme část jeho věcí a půjdeme napřed. Po další úmorné cestě najednou koukáme, že někdo s totálně zapraseným autem zastavuje v protisměru, a vylézá vysmátý Ghor. Prý si někoho stopl, nechal se dovést k autu a jako správnej good guy se pro nás vrátil. Tím se to výrazně zjednodušilo. Postavili jsme stan a vrátili se loučit s Rainbow. Ghor nás svezl zpět k technickému parkovišti, abychom to to měli večer blízko.

Penny s námi nešel, protože měl jen hrozně málo věcí. Stan, který taky od někoho dostal, tam nechával. Další den tam dokonce nechal i karimatku a spacák, pro ty, co budou potřebovat. Dál cestoval jen s batohem, který byl tak třetinový než co jsem měla já. Říkal, že jsou to jediné hmotné věci, které vlastní. Když mi došlo, že to fakt myslí vážně, tak jsem chvíli vůbec nevěděla, co říct. Obdivuju to, ale zároveň si nedokážu představit, jak to vypadá. Je to holt pokročilý dobrodruh.

Po večeři jsme se měli všichni sejít na místě, kde jsme měli dřív stany, posbírat poslední věci a finálně se přesunout na parking. Tak jsme tam ve třech čekali... a Penny furt nikde. Nakonec jsem řekla Jane a Ghorovi, ať si jdou sednout do auta, že tu počkám a přivedu ho. Tak jsem tam seděla, seděla, a nic. Nejdřív jsem byla nervózní, pak se to zesílilo do férové úzkosti. Nemohla jsem dát zprávu ani Ghorovi, ani jsem nemohla jít Pennyho hledat, protože bychom se mohli minout. Neměla jsem roaming, takže se nedalo zacheatovat. K tomu byla čím dál víc zima a tma, útočily na mě myšlenky, jestli jako tady takhle budu sedět do rána, dokud nepřijde. A že mi autem ujedou a já zůstanu někde mezi.

Ptala jsem se nějakých blízkých lidí, jestli by tam chvíli čekali za mě, že bych se šla podívat alespoň do kuchyně, ale řekli že jdou na workshop zpívání manter. Doporučili mi, ať na ty věci napíšu zprávu, že na mě má případně počkat, což jsem uznala jako možné řešení. Když jsem měla zprávu rozepsanou, tak se nakonec objevil. Měla jsem chuť ho na místě zabít, ale zároveň jsem byla ráda, že je to vyřešené. Pevně jsem se chytla, abych se tam z přemíry pocitů nezhroutila, a vyrazili jsme k autu. To tam naštěstí ještě bylo, takže zbytek byl jednoduchý. Dojeli jsme ke stanům a šli jsme spát.

Den 10 - odjezd


Ráno jsme docela brzo a rychle vstali, pojedli jsme něco málo ze zbývajících zásob a šli hrát tetris. Přestože jsme cestou sem měli plné celé auto včetně čtvrtého místa, tak se nám to tam povedlo naskládat tak, že bylo pořád vidět zadním zrcátkem. Všichni kromě řidiče teda měli něco na klíně, ale dalo se. Vzala jsem si první řídící šichtu a jelo se.

Ze začátku jsme hodně stavěli. Umýt alespoň základně auto, najíst se atd. Cestou nás dvakrát zastavili celníci. Poprvé jsem byla dost nervózní. Vzali si naše občanky a Pennyho pas a pak tak pět minut něco kutili v autě. Pak nás nechali jet. Podruhé to bylo velmi podobné, tak už jsem tak nervózní nebyla. Taky furt lepší celníci než policajti.

Po pár hodinách cesty mě Ghor vystřídal, protože se mi začaly dělat divné mžitky před očima. Hodinu na to jsme vyhazovali Pennyho na benzínce u Krakova. Velmi pečlivě si napsal ceduli, a prý brzo někoho chytil, dojel na couchsurfingový sraz a tam ho někdo ubytoval.

My jsme byli rádi, že jsme konečně na dálnici, a frčeli jsme domů. Pouštěli jsme si hudbu, zpívali, a ještě s dalším střídáním jsme dojeli do Prahy. Řízení v noci pro mě bylo dost vyčerpávající, ale raději jsem se kousla než aby musel Ghor řídit posledních pět hodin sám. To by bezpečnější nebylo.

Dorazili jsme v půl jedné. Byla jsem totálně mrtvá a tak jsem se odebrala spát do matějčíkova bytu, který byl blíž než můj. Bylo pro mě hrozně zvláštní být ve zděném domě. Jak kdybych byla v krabici. A navíc tam bylo tolik věcí! Přišlo mi to totálně nepřirozený. A i venku vlastně byly všude podlahy a stěny. Brr. Tenhle pocit ještě vydržel asi tak den, než jsem si navykla. I tak mě to dost překvapilo, protože přece jen tak dlouho jsem zas pryč nebyla.

Pohled zpět


Dopisuju tenhle článek šest dní potom, co jsme se vrátili. Jsem si velmi vděčná, že jsem se konečně rozhoupala a zažila to. Možná tu hodně píšu o věcech, které byly nepříjemné, ale to zažít úplně jiný svět to mnohonásobně přebilo. Získala jsem nový náhled na to, jak žiju, a že už fakt nechci pokračovat stejně. Zjistila jsem, jak dobře je mi psychicky, když jsem v přírodě, obklopena dobrými lidmi, a dělám jen takovou práci, u které vidím okamžitý smysl a přínos. I když je zrovna hnusně. Nevím přesně, co se mnou bude dál, ale rozhodně to bude zahrnovat další zkoumání života mimo město, v komunitách, cestování. Chtěla bych umět popsat ty pocity, které jsem z toho měla, ale cítím, že to nejde. Každopádně doporučuji navštívit nějaké Rainbow každému, kdo se dočetl až sem.

neděle 25. března 2018

Do čeho jsem investovala minulý rok, jak to šlo a jak se to daní

Na začátku minulého roku jsem se rozhodla se vydat cestou k finanční nezávislosti a začít investovat naspořené a nově vydělané peníze. Vyzkoušela jsem několik různých způsobů investic. Teď po roce mám mnohem větší přehled a naopak plánuji některé věci, které se neosvědčily, osekat nebo zrušit. Jako bonus přidám informaci o tom, jak jsem to danila. Nejsem na to žádný odborník, nic neradím, jen takhle jsem to tam napsala já a zatím se nikdo neozval, že by to bylo špatně. Celkově za rok 2017 se můj net worth více než zdvojnásobil. Zhruba třetinu z toho nárustu dělají peníze, které jsem vydělala obyčejnou prací, a zbytek jsou výnosy z investic. Ok, řekněme to tak jak to je. Zbytek jsou bitcoiny. Do ostatních jsem peníze dávala až postupně v průběhu roku, takže v absolutní částce to není tak výrazné. Stále ještě nechci psát o absolutních číslech. Pokud to ale vezmeme v procentech z mé cílové částky, tak se to posunulo z ~10 % na 25 %. Celkový pohyb jednotlivých složek mého portfolia je tady.

Akcie

Celý rok jsem zahájila nákupem akcií dvou společností: Waddell & Reed Financial, Inc. (NYSE: WDR) a The Coca-Cola Company (NYSE: KO). Nakoupila jsem je přes brokera Lynx. Kdybych věděla to, co vím teď, tak už to neudělám. Kupovala jsem to pod vlivem myšlenky, že můžu vybrat akcie, které jsou buď podhodnocené (WDR), nebo naopak tak kvalitní (KO), že se to vyplatí. Na dolary se to vyplatilo, cena šla vzhůru a navíc jsem dostala ještě asi 5 % v dividendách. Pohyb koruny vůči dolaru mi to ale smazal, takže reálně jsem trochu v mínusu. Od začátku byl plán to držet alespoň tři roky, tak dál držím. Přikupovat další jednotlivé akcie ale nehodlám. Nejsložitější na tom byl kontakt s mým brokerem, Lynxem. Na začátku jsem si ho vybrala, protože jsem neznala nic levnějšího. Ale přátelé, není to levné. Několik set padlo jen na poplatky. Navíc mají dost nepříjemné ovládání všeho a vůbec. Když jsem se rozhodla, že všechno přesunu ke svému druhému brokerovi, Degiru, tak teprve nastalo to pravé trápení. Chtěli po mně mnohokrát vyplňovat různé formuláře, byla s nimi složitá řeč, a celé to martyrium trvalo několik týdnů. Za celý převod jsem Degiru zaplatila 20 euro, ale kdybych ty akcie ne Lynxu prodala, tak mě to stejně vyjde tak na 14 euro na poplatcích. A jsem ráda, že už je to za mnou.

Akcie - Index

Studiem mnohých textů k tématu jsem posléze došla k závěru, že kupování jednotlivých akcií je bláznivost, pokud nejste Warren Buffet. Tak jsem se na sebe podívala, zjistila jsem, že jsou mezi námi zásadní rozdíly, a rozhodla jsem se nadále nakupovat jen ETF indexy. Vybrala jsem si SCHB, který následuje S&P 500, a od té doby se ho držím. První zkušební jsem nakoupila v dubnu, potom jsem čekala na korunu, a od září jsem začla nakupovat ve větším množství tak, abych do něj do roka umístila všechny peníze, které jsem pro akcie určila. Celkově jsem mírně v plusu i přes velký pohyb koruny a dolaru, což je fajn. Nakupuji ho přes Degiro. Toto ETF se tam dá nakupovat jednou měsíčně zdarma, a obecně jsou pro mě mnohem lepší volbou. Ale aby to nebylo všechno ideální, tak po novém roce přišla nějaká debilní legislativa, díky které je možnost nakupovat některá ETF, včetně mého pozastavena. Prý to brzo vyřeší, tak čekám, už několikátý měsíc. Celkově mířím na to mít v akciích 30 % portfolia, ale ještě tam nejsem.
Dividendy jsem danila jako zahraniční §8. Více zde.

P2P

Peer to peer půjčky, aneb lidi půjčují lidem, znáte z TV. V minulém roce jsem vyzkoušela několik různých služeb. Některé mě příjemně překvapily, z jiných plánuji odejít. Cíl je stejně jako u akcií 30 % portfolia. Vezmu je jednu po druhé, v pořadí podle toho, kolik v nich mám teď peněz.

Mintos

Mintos je jedna z nejlepších možností, které jsem potkala. Veliké množství půjček, spousta různých poskytovatelů, vysoké úroky, možnost si udělat autoinvest s podrobným nastavením, investování v různých měnách. Garance buybacku v případě nesplácení u velké části půjček. V lednu jsem tam měla polovinu všech peněz v P2P, teď už je poměr nižší. Všechny je mám s buyback garancí, protože proč ne. Neinvestuju tam další peníze jen proto, že nechci vsadit všechno na jednoho koně, ale pokud byste se mě zeptali na doporučení, tak Mintos vám doporučím jako první. Jsem s nimi spokojená a plánuji tam mít peníze dlouhodobě.

Twino

Twino bych doporučila hned jako druhé. Má menší možnosti nastavení než Mintos, ale to může někomu vyhovovat. Půjčky jsou také s garancí. Mnohem víc to stojí na autoinvestu, i když manuálně to také jde. Ono vybírat si ty půjčky ručně je stejně zábava asi tak první měsíc, potom už chci jen aby to jelo samo.
Já jsem tam trochu zalamila, když jsem myslela, že mám autoinvest zapnutý i když nebyl. Takže mi pár měsíců uteklo a neměla jsem takové výnosy, jaké jsem mohla mít. Ale nedá se nic dělat, teď už to vím a hezky to šlape. Mají dobrou podporu, což jsem si v praxi vyzkoušela, když jsem tam jednou špatně poslala peníze. Byli nápomocní, peníze se našly a dopadlo to dobře. Plán je teď tam postupně dolévat peníze, aby tam bylo stejně jako na Mintosu. Pak se rozhodnu, jak dál.

Zonky

Zonky je zodpovědné za šíření povědomí o P2P půjčkách u nás, což je chvályhodné, ale jinak je to výrazně horší služba než výše zmíněné. Vysoké poplatky, které snižují výnosy, žádná garance. Je to pořád výrazně výhodnější, než mít peníze na spořícím účtu, ale pokud vydržíte kurzové riziko, dejte to raději na zahraniční servery. Postupně odtamtud stahuji peníze, které se mi vrací, a až mi doběhne poslední půjčka, tak ho zruším. Leda, že by se mezitím nějak zlepšili, ale pochybuji.

Lendy

Lendy je od ostatních služeb odlišné tím, že za půjčky dlužníci ručí nemovitostí. Většinou jsou to komerční budovy a pozemky, žádné rodinné domky. Lendy mi úplně k srdci nepřirostl, i když mu vlastně nemám co vytknout. Na přelomu roku jsem tam měla asi desetinu z peněz na P2P a od té doby tam stále jsou a rostou mi cca 1 % za měsíc. (Podobný výnos je i na Mintosu a Twinu). Plán je zatím investovat do kratších půjček a nechat si tak volné ruce v tom, jestli tam chci pokračovat nebo ne. Je ale docela dobře možné, že až budu mít na Mintosu a Twinu nějakou vyšší částku, tak budu pokračovat právě tady pro větší diversifikaci.

Bondster

Bondster je česká služba, která mi přijde nejhorší z toho, co jsem vyzkoušela. Málo půjček, pokud s garancí, tak jsou nízké úroky. Já tam dala zkušební tisícovku, která mi za půlrok vyrostla na 1066, což není špatné, ale plán stejně je pokusit se z půjček vystoupit až to půjde a účet tam zrušit.

Daně

Danění tohohle je trochu opruz. Většina služeb sice nabízí pěkně zpracované daňové reporty, a vlastně se to jen posčítá, ale trochu jsem si s tím stejně lámala hlavu. Dobře poslouží tenhle článek. K tomu už je jen třeba vědět, která služba patří kam. Já to roztřídila takhle: Bonster §8 domácí. Zonky §10 domácí, Mintos, Lendy, Twino §10 zahraniční.

Kryptoměny

Krypta jsou můj oblíbený nástroj. Na začátku minulého roku jsem se ještě pokoušela být chytrá, čímž jsem se připravila o víc než jeden bitcoin, stále ještě mě to mrzí, když si na to vzpomenu.. Od té doby jsem si být chytrá zakázala a poctivě hodluju, neboli nešahám na to. Bohaté zhodnocení naštěstí překonalo moje chyby a hodnota mých kryptomincí se za rok skoro zdvacetinásobila. Zároveň to ale taky šlo občas dolů, chce to být předem dobře být rozhodnutý, že na to nebudu reagovat. Vidím to tak, že krypta jsou pro toho, kdo to zvládne nesledovat, nebo pro ty, co to umí ustát.
Z mých peněz v kryptoměnách je asi 60 % v bitcoinech, 30 % v litecoinech, a zbytek nějaké drobnosti. Daně budu platit až když z nich budu peníze vybírat, do té doby snad bude dost návodů jak na to :) Cíl pro kryptocoiny je 30 a víc procent. Tj. pokud by to kleslo pod 30 tak bych dokupovala, ale pokud to poroste, tak to nechám růst. V současné době v nich mám něco pod půlku portfolia. Případné realokace budu řešit, až to bude víc extrémní.

Ostatní

Cca v půlce minulého roku jsem si pořídila forward na euro. To je věc, která mě chrání před tím, kdyby se kurz CZK/EUR moc divoce hýbal. Jestli se to vyplatilo se uvidí v srpnu letošního roku, protože v tu dobu se zesplatní. Neplánuji v tom dál pokračovat, myslím, že kurz koruny se už převážně vzpamatoval ze šoku způsobeném intervencemi, a dál se bude vyvíjet příčetněji, a proti tomu se pojišťovat nehodlám. Kromě všech těch vychytaných věci mám taky stavebko s nepříliš výhodnými podmínkami. Nezbude než ho doklepat do konce a pak už nic takového nedělat. Zbytek peněz mám na spořícím účtu s výnosem 1 %. Lepší než drátem do oka. Postupně z toho posílám kusy na výše zmíněné místa. Plánuji si tam nechat peníze na 4 měsíce života, podle současných nákladů. Pokud všechno půjde podle plánu, tak by to mělo nastat v září tohoto roku.

Závěr

Celá tahle cesta mě pořád velmi baví a jedině je mi líto, že jsem s tím nezačala dřív. Kdy dosáhnu svého cíle, neboli mít nainvestováno tolik, abych mohla žít jen z výnosů, záleží teď hlavně na tom, jak moc budu zdravá a schopná pracovat, a na vývoji ceny bitcoinu :) Kdyby šlo všechno nejvíc perfektně, tak by to bylo za rok či dva. Kdyby to šlo šejdrem tak tak deset let. Mentálně počítám s výhledem na dalších pět let práce. A to je pořád super výhled. Zdravím všechny, kdo dočetli až do konce. Takhle cesta je ještě příjemnější, když je ji s kým sdílet.

neděle 3. září 2017

Červenec + Srpen: Deprese

V minulém díle jsem psala o tom, že v červnu mi začalo být nějak divně, a že jsem jsem pracovala méně než normálně. Tehdy jsem si ještě myslela, že je to jen nějaká dočasná slabost a že bude stačit si trochu odpočinout a bude to dobré. Bohužel v červenci ten trend pokračoval a bylo mi stále hůř a hůř. Za červenec jsem odpracovala směšných 34 hodin a na začátku srpna jsem naznala, že toho utrpení už je moc, a vydala jsem se na psychiatrickou pohotovost. Byli tam moc hodní, a pomohli mi. Kdybyste se někdy ocitli v podobné situaci, velmi je doporučuji. Dostala jsem prášky na hlavu a po zbytek srpna jsem nepracovala.


OSVČ na nemocenské


Zjistila jsem, že nikdo není připraven na OSVČ na nemocenské. Na internetu je toho k tomu málo a sami lékaři a sestry nevědí, jak to funguje. Tak k tomu něco napíšu.

OSVČ totiž defaultně nemocenské pojištění nemá a musí se k němu dobrovolně přihlásit a platit. To se za normálních okolností nevyplatí, a tak to nikdo nedělá. Já ho mám, protože se to vyplatí v jednom případě. Pokud máte šanci, že v nějaké historicky krátké době (pár let) otěhotníte a porodíte. Je to nastavené tak, že když to člověk začne platit až po otěhotnění, tak na mateřskou nedosáhne. Doporučuji všem, kterých se to může týkat, na to kouknout. Dá se to nějak ošmelit, ale já jsem si řekla, že do toho raději ty dvě stovky měsíčně dám. S tím, že bych mohla být dlouhodobě nemocná jsem nepočítala, ale když se to tak sešlo, tak jsem rozhodla to využít.

Bohužel jsem nedostala nemocenskou při první návštěvě, ale až při první kontrole v půlce měsíce, kdy už jsem byla při smyslech dost na to, abych si o ní řekla. Zjevně na té první návštěvě automaticky předpokládali, že ji nechci.

OSVČ dostává dávky z nemocenské až od 15. dne. Vychází mi to nějak jako, že za srpen mi zaplatí asi tři dny a dostanu něco pod 500, yay.  Pokud bych nedejbože byla neschopná i celý další měsíc, tak dostanu něco pod pět tisíc. Není to na život, ale lepší než drátem do oka. Při dlouhé nemoci se pak snad nemusí platit zálohy, což je další ulehčení cashflow.

A teď trochu praktičností. Na nemocenskou dostanete sadu papírů, které jsou očíslované po dílech. První odešle sám lékař na sociálku. Pátý si tam taky nechaj, až do ukončení nemocenské. Všechny ostatní si odnesete domů. Normálně by se nějaké dávali zaměstnavateli, ale to my nemáme. V tuhle chvíli není potřeba nic dalšího dělat. Na konci měsíce dostanete od doktora další papír, takzvaný “lístek na peníze”. Ten se spolu se čtvrtým dílem vyplní, a pošle na sociálku. Pro Pražáky je to na Prahu 8 Tróju. Co se bude dělat na konci dalšího měsíce zatím netuším, ale na ČSSZ mají nečekaně dobré callcentrum, tak tam případně zas zavolám a zjistím.

Příjmy a výdaje


Mimo to, že s tím nejde pořádně pracovat, je deprese vlastně levná. Ušetřila jsem za všechny věci, na které je potřeba nějaká energie. Žádný sport, žádná venkovní zábava, a v srpnu jsem dokonce nebyla ani jednou v restauraci. Nic z toho nebylo proto, že bych si to nějak zakazovala, ale prostě jsem na to neměla sílu. Kromě návštěv doktorů a tu a tam krátkých procházek jsem prostě seděla doma a snažila se přežít do dalšího dne. Moje výdaje tak byly oba měsíce něco pod 15 000 (bez záloh).

Vlastně mě na tom něco uklidnilo. Dlouho jsem měla obavy, co by se stalo, kdybych se do nějakého takového stavu dostala. Jak bych se o sebe postarala. Ta realita je z hlediska peněz o něco míň strašná než ty představy. Pokud budu dostávat nemocenskou tak jak předpokládám, tak je jeden měsíc vlastně jen -10k. Vzhledem k tomu, co mám naspořeno, bych nějakou dobu přežila. Nicméně samozřejmě doufám, že už mi bude brzo dobře a z tohohle zbude jen lehce hořká vzpomínka.

Investice




Posilování koruny začlo zpomalovat, a v srpnu to šlo prakticky do strany. Dospěla jsem k názoru, že je čas se toho přestat bát a začít pomalu posílat peníze ze spořícího účtu na místa, kde se lépe zhodnotí. Můj plán je mít část peněz v P2P půjčkách, něco v kryptoměnách a zbytek plánuju naposílat podle mého vlastního návodu do amerického indexu SCHB. Rozhoupala jsem se k tomu až ke konci srpna, takže další dávka bude až někdy za měsíc. Taky jsem poslala nějaké další peníze na Mintos, který mi dlouhodobě dělá radost. Na Zonky jsem nainvestovala poslední peníze, a od září plánuji už jen vybírat. Změnili totiž podmínky, zvýšili poplatky pro nové investice, a tudíž se to dál dle mého nevyplatí.

Negativně mě zasáhly problémy s BTC-E.  Měla jsem tam nějaké zbytkové kryptoměny, a nevím jestli a kolik jich teď dostanu zpátky. Naštěstí jsem si před pár měsíci odposlala litecoiny jinam, to by byla mnohem větší ztráta.

Bitcoin stále nesmyslně roste, a je to největší tahoun mého portfolia. Snažím se si na to moc nezvykat, přecijen ten růst mi přijde nějaký moc rychlý. Zároveň mám ale pořád připravené peníze na burze, protože jsem prodala někdy na konci minulého roku. To se z dnešního pohledu ukázalo jako špatné rozhodnutí. Teď se mi furt nechce nakupovat, protože čekám na lepší cenu. A ono zatím pořád nové a nové high. Sigh.



Co bude dál


Jenom vítr. Priorita na následující dny je se samozřejmě dát dohromady a začít nějak normálně žít. Teď na začátku září je mi už výrazně lépe než před měsícem, ale ještě to není úplně ok. O tom, co se mnou bude dál, přemýšlím často. Jsou zde určité indicie, že moje současná práce mi ubírá víc energie než by bylo přiměřené, a že by mi možná prospělo ji změnit. Jenže na co? Mám obavy, že s čistě programátorskými pozicemi to bude všude víceméně stejné. A nevím, co bych mohla dělat mimo to. Přála bych si dělat nějakou práci, na které by mi záleželo. Nejde o “bavení”, ale o to, abych měla i nějakou jinou motivaci než peníze. Pokud jste se dočetli až sem a nějak mě znáte, tak bych ocenila kdybyste mi řekli, v čem si myslíte, že bych mohla být dobrá. Možná to zvenku někdo uvidí líp než já zevnitř. Plánuju samozřejmě znovu rozjet koučování, ale to je tak na vedlejšák. Přemýšlela jsem o nějakém poradenství pro (nejen) poly vztahy. To koneckonců dělám amatérsky už teď, průměrně dvakrát měsíčně mi někdo píše a popisuje mi svojí situaci a já na to něco chytrýho říkám. Jestli by o to byl zájem i jako o službu, těžko říct.

No uvidíme. Budu o tom ještě přemýšlet. Koneckonců mám na to času víc než moc.

pondělí 3. července 2017

Květen + Červen - ubrání plynu

Jak jste si možná všimli, vynechala jsem jeden měsíc reportu. Děly se nějaké věci, o kterých se mi nechtělo psát. Takže teď to bude za oba naráz.

Investice




Koruna v průměru stále posilovala, takže s většími investicemi stále vyčkávám. Poslala jsem po deseti tisících na Mintos a Lendy, abych je otestovala. Lendy mě moc nepřesvědčilo. Dá se tam investovat jen po sto librách a nabídka není nic extra. Za to Mintos vypadá výborně. Mnoho a mnoho půjček, vysoké úroky, nabídka vykoupení zpět v případě nesplácení. Schválně jsem si koupila jednu nesplácenou půjčku abych to vyzkoušela. A skutečně mi peníze vrátili. Dobrý autoinvest a sekundární trh. Blaho. Nebýt kurzového rizika, tak tam asi dám větší množství peněz hned.
Zonky se kazí. Furt je tam málo půjček a je nutné to vychytávat s použitím zotify. Navíc si teď naplánovali výrazné zvýšení poplatků. Vidím to tak, že tam ještě budu dávat peníze do konce srpna, a pak už jen budu vybírat a přesouvat na Mintos nebo někam.

Nově jsem se zaregistrovala na Bondster. Zatím jsem tam poslala jen tisíc korun na otestování. Teď je to úplně v počátcích a je tam jen několik málo půjček. Narozdíl od Zonky to má být bez poplatků. Dám vědět, jak se to vyvíjí.

Akcie


Moje akcie, zvlášť můj černý Petr WDR, se poněkud vzchopily, takže v dolarech jsem teď na Lynxu i Degiru v plusu. Posílení koruny ale to všechno umazalo, takže jsem vlastně v mínusu. Nesu to statečně - pomáhá mi to čekat, než se koruna uklidní. Vlastně je docela zajímavé sledovat, jak na tu (nerealizovanou) ztrátu reaguji. Hlavně u toho WDR.



Koupila jsem ho asi tak v nejhorší chvíli, v prosinci za 20.61. Od té doby se mohutně propadlo a teď se teprve začíná šplhat zpátky. Pomáhá mi vědomí, že jsem měla relativně dobré důvody ho koupit, a odhodlání držet ho dlouho. Ale i tak jsem se na to snažila spíš nemyslet. To trochu narušuje Přemek, který párkrát řekl, že na SeekingAlpha četl analýzu té akcie a že je to totálně doomed. (Ok, takhle to neřekl, ale já to tak slyšela :) ) Říkám si, že pokud tohle zvládnu, tak je moje naděje na úspěšné investování výrazně vyšší.

Abych nad tím nemusela přemýšlet, dala jsem si limit, že počkám alespoň dva roky, a pokud se do té doby nevzchopí, tak ho prodám s co nejmenší ztrátou to půjde. Teď když cena stoupá tak uvažuji, jestli ho náhodou neprodat, kdyby přelezl moji nákupní cenu. Mno, uvidím.

Kryptoměny


O těch jsem se tu moc nezmiňovala, ale něco málo mám. Respektive, bývalo to něco málo a teď to nějak roste a stává se z toho podstatná část mého portfolia. Část bitcoinu, co jsem měla na Krakenu, jsem prodala, když to šlo nahoru. Teď čekám, až to zase spadne, abych dokoupila. Ale k tomu mám ještě jeden “fyzický bitcoin”, který jsem koupila, když byl z dnešního pohledu směšně levný. Někdy v roce 2013 asi za 300 korun. Tak jsem si řekla, že prodám až když si za to budu moct koupit dům. Dneska stojí něco jako 57 000. Doufám, že tam vevnitř ten privátní klíč skutečně je :)



K tomu jsem kdysi dávno nakoupila nějaké altcoiny, jenom tak do foroty, a teď koukám, že třeba LTC docela vyrostlo. To potěší, ale nemám v plánu s tím teď nějak obchodovat, neurčitý buy and hold.

Příjmy


Tady je ta část, o které se těžko píše. V květnu jsem ještě pracovala stejně jak předtím, ale na přelomu měsíce se ve mně něco zlomilo a přestalo to jít. Rozhodla jsem se, že musím minimálně odlehčit v množství hodin, které dělám. Ono já i předtím dělala míň než klasický úvazek, a s dalším zkrácením se dostávám na vyloženě směšné hodiny. Ale co se dá dělat, musela jsem si říct, že moje příčetnost je cennější než snaha rychle vydělat, ať mám co investovat. Takže faktura na příští měsíc bude tak třípětinová. Smutnej příběh. Je teda pravda, že díky mé vysoké hodinovce jsou to furt peníze, ze kterých se dá pohodlně přežít. Ale už to není na to spořit 70+%.

K tomu, a to je veselejší, poctivě trénuju koučování. Nechávám lidi, aby mi dali nějaké peníze, pokud si myslí, že to za to stálo. A oni kupodivu dávají. V průměru asi 400 za hodinu. Není to na přežití, ale dodává mi to pocit, že to dělám dobře, a že se mi jednou alespoň zaplatí ten výcvik. Tímhle tempem by to bylo někdy do konce roku. Cokoli dřív budu považovat za úspěch. (Nízké očekávání jsou klíčem ke spokojenému životu!)

Nová vize


Vede mě to k tomu trochu předefinovat co chci. Už se mi tolik nelíbí ta vize, že teď budu osm let makat, abych se pak měla krásně. Mám trochu podezření, že pokud včas nezměním mindset, tak bych ani s těmi miliony na investičních účtech nebyla schopná si dovolit si to užít a odpočívat. Někdy si říkám, když vidím ty bohaté lidi, kteří jsou totálně za vodou a přitom jsou maximálně vystreslí. Proč už se nezastaví a nezačnou si to užívat? A pak si uvědomím, že pro spoustu lidí jsem já ten, kdo je vlastně dost za vodou, že mi stačí pracovat pár hodin denně na pohodový život. A přes to se snažím tlačit do nějakých nepříjemných výkonů, abych měla víc. Jiná míra, ale princip stejný. Rozhodla jsem se, že obětuju něco z budoucích příjmů, abych se naučila být šťastnější a hodnější na sebe. Snažím se věřit tomu, že se mi to vyplatí.


Výdaje


Na výdajové stránce je se mnou tak nějak všechno pořád nastejno. Trochu jsem pooptimalizovala jídlo, nechodím už na drahé cvičení a místo toho mám hrazdu doma, ale to jsou spíš drobné změny. Za posledních pět měsíců vycházejí mé průměrné náklady takto:



Není do toho započítán koučovací výcvik a daně. Vychází to tedy tak, že polovinu svých výdajů dám za bydlení a věci s tím spojené, a většinu zbytku za jídlo. Přemýšlím, jestli ta půlka za bydlení znamená, že bydlím draze, nebo naopak že ten zbytek žiju levně. Těžko říct. Další extra náklady prakticky nemám. Když započítám, že jednou za několik let si chci koupit nový počítač a mobil, a další ne tak časté výdaje, tak se furt pohodlně vejdu do 20k na měsíc. Do 25k i s daněmi.
To se dá. Myslím, že jsem blízko optima. Nebo si alespoň nemyslím, že snažit se to nějak víc optimalizovat by se vyplatilo.


Plány dál


I přes náročný poslední měsíc to vlastně vidím pozitivně. Pokud si budu dál nějak rozumně počínat, tak se moje jmění bude dál nabalovat, i když třeba pomaleji, a ta vize finanční svobody tam pořád je. Jen třeba o pět let pozdějí, než jsem si to představovala. V nejbližší době budu hledat, kdy bude vhodný čas začít konečně kupovat index, a posílat případně další peníze na P2P.



středa 3. května 2017

Duben aneb čekání na korunu

Hlavní dubnové téma bylo ukončení intervencí. Bohužel to nedopadlo tak, jak bych si představovala.

V minulém díle jsem psala, že s většími investicemi čekám po skončení intervencí a dosažení kurzu alespoň 26 korun za euro. Napsala jsem to tak tak, protože ten den, co jsem to zveřejnila, byly intervence ukončeny. Bohužel, po úvodním propadu se kurz zase vracel zpět, a dokonce před pár dny byl slabší, než na kolika byl držen uměle při intervencích. Stovky miliard korun byly utraceny za to, aby se tohle nestalo o pár měsíců dřív. Nezbývá než znovu konstatovat, že ani “odborníci” v ČNB nemají žádné speciální schopnosti nebo informace, a při snaze to řídit jenom tipují. Smutné.




Těžko říci, kam se koruna dál vydá. Pokud bych teď přesunula peníze do akcií, a za měsíc by koruna byla na 25.5, tak bych byla smutný panda. Na druhou stranu, pokud se to takhle bude dál plácat, tak nechávat peníze na účtu je taky nevýhodné. Pravděpodobně tomu tedy dám ještě alespoň měsíc času. Pokud do konce měsíce koruna neklesne pod 26.5, tak to přestanu řešit, a začnu nakupovat po částech index podle původního plánu.

Další věc se kterou čekám, jsou investice na Mintos* a Lendy*.To jsou platformy na peer-to-peer půjčky. Něco jako Zonky, akorát lepší. Tam teď plánuju poslat nějaké startovní peníze, abych to ozkoušela. Výsledky snad budou v květnovém reportu.

Kromě toho zkoumám nějaké další možnosti zhodnocování peněz. Trochu jsem se ponořila do čtení o opcích, a taky jsem zkoušela si naprogramovat jednu slibně vypadající strategii na obchodování s akciemi. Zatím je to daleko od reálné aplikace, ale aspoň mě to baví a rozptyluje. Díky tomu je lehčí být trpělivá, a neposílat nikam peníze mimo plán.

Moje momentální rozložení financí je tristní. Většina leží na spořících a běžných účtech. Mám na tom 1 - 1.5% úroky, ale to není ani na pokrytí inflace.





Tohle je aktualizovaná křivka vývoje mého net worth. Povedlo se mi v tomto měsíci zachovat sklon křivky. Pokud bych dokázala spořit každý měsíc podobnou částku i nadále, byla bych na svém přibližně určeném cíli za 88 měsíců. To je asi 7.3 roku. Pokud všechno dobře půjde, tak by to mohlo jít ještě rychleji, protože kromě toho co vydělám každý měsíc, by se mi ještě měly zhodnocovat zainvestované peníze. Kdybych to stihla do mých 35, bylo by to fajn. (V září mi bude 30.)


Výdaje mi vyskočily přes 25 tisíc. Vliv má na to několik faktorů. Hlavní je, že jsem nastoupila na koučovací výcvik https://bezicispici.blogspot.cz/2017/04/koucovaci-vycvik-1-modul.html , který budu po splátkách každý měsíc platit. Je to relativně hodně peněz, ale beru to jako investici do sebe, a doufám, že se mi to v budoucnu vrátí, a později mi to zvýší příjem.
Další část je, že jsem se rozhodla ještě měsíc chodit na KB5, neboli funkční trénink. Je to sice docela drahé, ale kromě toho, že je to kvalitní cvičení, tak tam ještě chodí část polykuly, se kterou bych se jinak viděla míň, než by se mi líbilo.
Třetí vliv je, že jsem se rozhodla pozměnit metodiku výpočtu, a přičíst minimální zálohu na zdravotní. Já teda platím zálohy větší, ale tohle je částka, kterou bych musela platit i kdybych byla OBZP - osoba bez zdanitelných příjmů.



* Označuje affiliate linky. Pokud se po kliknutí na ně zaregistrujete a začnete službu využívat, dostanu za vás malou odměnu. Vás to nic nestojí.

středa 26. dubna 2017

Koučovací výcvik - 1. modul

Nabízím své dlouhé a nadšené vyprávění o prvním modulu mého koučovacího výcviku.

Odehrávalo se to v prostorách Koučink centra v Modřanech. Mají tam celý domek, a v něm komě jiného i školící místnost. Já už jsem se tam byla jednou předtím podívat a tenkrát mi přišla ta místnost zbytečně obří. Teď když v ní byli lidi, byla tak akorát. Seděli jsme kolem stolů do U. V zadní části místnosti bylo k dispozici jídlo. Pro mě bylo relevantní akorát jablka a čaj, ale ostatní měli i jogurty, sušenky a nějaký tyčinky a kafe. První den jsem přišla vybavená vlastním jídlem.  Po zjištění, že kdykoli mám hlad si můžu vzít jablko, jsem si už nosila akorát záchranné oříšky. Jablka někdo tajně doplňoval, kdykoli jsme tam nebyli. Je to drobnost, ale bylo to hrozně fajn.

Moduly budou dohromady čtyři, každý měsíc jeden. První modul byl trojdenní a začínal v úterý po velikonočním pondělí. Vedla to Jana Lazarová. Každý den trval od devíti do pěti s hodinovou přestávkou na oběd.

Začalo se organizačním úvodem. Jak to bude probíhat, kde tu co je, jak pak budeme muset samostatně trénovat a podobně. To zabralo skoro hodinu. Téměř celá druhá hodina padla na představování. Bylo to klasické kolečko. Jana říkala, že to máme držet krátké, ale samozřejmě došlo i na hluboké lidské příběhy a tak se to protáhlo. Slíbila jsem spolu s ostatními, že nebudu vynášet nic, co se tam řekne, takže o ostatních účastnících jen povšechně. Bylo nás tam devatenáct. Z toho čtyři šli jen na první modul a dál se s nimi neuvidíme. Většina byli manažeři, pár personalistů, učitelka a psycholog. Byla jsem tam jako programátor naprostý outlier. Několik lidí mi říkalo, že to je super, že jako programátora mě budou víc chtít technické firmy, protože budou očekávat, že jim budu rozumět. Tak nevím, není mým cílem to spojovat, ale kdyby to fungovalo, tak proč ne. Překvapilo mě, že jen asi čtyři lidi říkali, že se tím později plánují živit. Ostatní to chtěli buď využít ve stávající práci nebo jako osobní rozvoj.



Když jsme tam přišli, tak byly na každém místě připraveny desky s materiály. Předem vytisknuté slidy s místem na poznámky, nějaká teorie, blok na zapisování při koučování atd.

Samotná výuka začala tím, že jsme si definovali, co je koučink. Já jsem byla poměrně dobře teoreticky vybavena, ale ještě jsem si to upřesnila. Takže přátelé, koučink slouží ke zvyšování uvědomění u klienta. Říkám to tak, protože to tam za ty tři dny zaznělo alespoň stokrát. Ono je to takový zřejmý, ale na druhý pohled vlastně ne. Třeba v tom, že není potřeba, aby kouč pochopil problém. Není hlavním cílem naplánovat řešení. Hlavním cílem je, aby si klient víc uvědomoval než na začátku. A tomu se všechno podřizuje.

Probírali jsme základní principy, ze kterých vychází koučování. Pozitivní přístup, Ok-Ok postoj, důvěra, odpovědnost. A kromě toho i další příbuzná témata. Jak funguje motivace, co se dělá v terapii ale v koučování ne a proč. Velká část výkladu se taky skládala z odpovědí na naše všetečné otázky.

Na můj vkus zbytečně dlouhou dobu jsme potom trávili sepisováním jaký je rozdíl mezi koučem, trenérem, mentorem, poradcem a terapeutem. Ale možná to mělo být jako takové připomenutí těch základních principů. Dejme tomu.

Oběd


Na oběd se chodilo na loď. První den hnusně pršelo, tak jsme raději jeli auty. V ceně výcviku jsou už zaplacené obědy a ráno jsme si vždy zaškrtali, co chceme. Mělo to tu výhodu, že si člověk nemusel brát s sebou peněženku a čekat, než dvacet lidí po jednom zaplatí. Já jsem jim předem psala, co s mojí bezlepkovou dietou, ale dobře to dopadlo. Hned první den jsem si z těch jídel neměla co vybrat a dali mi ještě nějaké další, maso s bramborami a speciální polévku.

GROW


První modul byl věnován metodě GROW. Zjednodušeně řečeno je to postup, kdy nejdřív specifikujete cíl (G), potom mapujete realitu (R), sbíráte možnosti (O) a nakonec jsou na řadě akční kroky (W). Já už to předem znala a dělala nějaké pokusy, ale když jsme začali G probírat podrobně, tak jsem viděla, jak moje pokusy byly od čistého koučování docela daleko.

Připomínalo mi to, jak jsem byla na výcviku nenásilné komunikace a jak jsme se tam učili ve velkém interpretovat, co druhý říká. A tady se naopak učíme neinterpretovat. Vůbec. Já měla dřív tendenci vždycky to po klientovi shrnout vlastními slovy a ptát se jestli to správně chápu. Přesto, že to lidem zjevně pomáhá, je to něco jiného, než o co v koučování jde. Správně je používat klientova slova a ptát se tak, aby to lépe pochopil on, ne já.




Teď si říkám, že jestli teda mám jet takovýhle čistý přístup, tak že vlastně budu muset být svým způsobem zlejší než dosud. Předtím, když třeba klient přesně nevěděl, jak cíl specifikovat, jsem řekla že ok, že se k tomu ještě můžeme vrátit, a že zatím si probereme realitu. To by teď neprošlo. A neprošlo by to z dobrého důvodu, který jsem jen předtím neviděla. Já mám trochu obavy být přísná. Mám naopak tendence snažit se co nejvíc klienta opečovávat. To ale možná vede k tomu, že se sice cítí chvíli líp, ale ve výsledku si toho uvědomí míň. Takže se musím odnaučit bát.

Den 2


Ráno jsme začali opakováním G ze včerejška. Bylo to takovou pěknou formou, že jeden z nás položil otázku, chvíli počkal, aby se všichni zamysleli, a pak vybral toho, kdo má odpovědět. A ten pak vymýšlel další otázku. Všechno to bylo v takovém pozitivním duchu. Tu a tam nějaký koučovací vtip. (Ani to sem nezkouším psát, totálně nepřenositelné :) ).

Přitom a potom Jana dál a víc do hloubky vysvětlovala, co se v téhle fázi snažíme dosáhnout a jak na to. Roli hrají i drobnosti: jak sedíme, jak se koukáme nebo nekoukáme na klienta, a dokonce jak intonujeme některé otázky. To poslední mě docela odrovnalo. Nejen že musím rychle vymyslet tu správnou otázku dát si pozor abych do toho nevnesla nic svého, nebyla negativně formulovaná a další a další nároky. Ještě je třeba si dávat pozor na hlas. Je toho hodně. Nezbývá než doufat, že se mi to časem zautomatizuje.

První pokus


Nastal čas si poprvé vyzkoušet fázi G v triádách. Triády jsou výukový koncept, kdy jeden dělá klienta, jeden koučuje a jeden sleduje, co se povedlo a co ne. Na závěr vše komentuje. Konzervativně jsme vytvořily triádu s holkama, co seděly vedle mě. Postupně jsme se vystřídaly ve všech třech rolích. Bylo to náročnější než jsem si to představovala, když jsme to probírali teoreticky. Chvílema jsem se úplně zasekla a nevěděla jsem jak dál. Trochu jsme si na začátku radily. Dokonce padlo i ze strany klientky “Tak se mě třeba zeptej na tohle” :)

Nemůžu samozřejmě mluvit o tématech, které měly jako klientky moje spolutriádistky. Koučink se totiž nedá nasimulovat. Nedá se si téma vymyslet a pak ho odehrát. “Tak já třeba řeknu, že mám jako nemocnýho psa a nevím co s tím.” To by nefungovalo. Součástí té metody je totiž hledat v hlavě klienta skryté myšlenky, motivace a souvislosti a to funguje jen, když tam jsou. U vymyšleného příkladu by se brzo šláplo do prázdna a nebyla by tam ta emoční reakce, pomocí které se kouč řídí. Takže jsme řešily věci, které nás reálně v životě trápí.

Já jsem si vybrala jako téma problémy, které mě trápí v mojí stálé práci. Přestože je to trochu citlivé téma, tak bylo zajímavé to tam otevřít. Přesto, že moje koučka byla trochu nervózní, tak mě přivedla k uvědomění hned dvou zajímavých věcí. Vtipné bylo, že si toho vůbec nevšimla a musela jsem ji pak říct, které momenty vlastně byly ty důležité. Ale i tak, na první pokus to bylo fakt dobré.

Po prvním pokusu jsme rozebírali ve skupině, co kdo zažil. Další a další otázky a mnoho odpovědí. Cítila jsem, jak se mi úplně zaostřilo vědomí a dávala jsem mnohem větší pozor po tom, co jsem se zkonfrontovala s tím, kolik toho neumím. Možná by to měli dělat jako ZdrSem a nechat nás úplně na začátku zkoušet koučovat, abychom viděli svojí neschopnost v celé její nahotě a líp se učili :)

Vztah s klientem


Před obědem jsme ještě mluvili o udržování vztahu s klientem. Jde o to, že kouč vlastně nesmí vystoupit ze svojí role. Ani předtím, ani potom. Může vést small talk, ale nesmí hodnotit nebo radit, protože klient to neoddělí. Říkám si, že dělat to pořádně bude docela emotional labor. Není to jako poradce, který musí přinést své znalosti a moc to nezkazí, když u toho bude trochu nerudnej nebo smutnej. Kouč musí být celou dobu v kontrolovaném emočním stavu, má-li to dobře fungovat.

Realita


Po obědě, na který jsme tentokrát šli už pěšky, jsme začali probírat Realitu a část GROW, která ji řeší. Zní to triviálně, ale je fuška provést pořádně. Ptát se jen na faktické věci a přitom nespustit u klienta vymýšlení toho, jak je řešit. A u toho dávat pozor, jak to říkáme. Když jsme to pak testovali v triádě, tak jedna spolutriádistka řekla jednu dobrou otázku. Nechtěně ji řekla hlasem otrávené úřednice a tím to úplně rozbilo funkci té otázky a celé soustředění. V tu chvíli to bylo vtipné, ale nechtěla bych, aby se mi to stalo někdy “naostro”.

Já pokračovala ve svém původním tématu, práce. Šlo to docela dobře. Říkala jsem si, že by stálo za to, se na to nechat koučovat někým už hotovým. Cítila jsem tam potenciál s tím pořádně pohnout. Ale zase ještě budu mít tolik testovacích příležitostí, že se k tomu třeba taky dostanem. Nevýhoda triád je, že koučové ve výcviku jsou příliš hodní klienti. Chápou, o co se ten druhý snaží a podvědomě mu jdou “na ruku”. Takže máme za úkol, že musíme mezi moduly koučovat i nějaké lidi mimo, abychom byly vystaveni i nějakým nezpůsobným klientům.



3. den


Třetí den jsme doprobírali R. Zase se to převracelo ze všech stran. Uvědomila jsem si u toho, jak je fajn, že je Jana psycholožka. Vnášela do toho různé vhledy z teorie i praxe.

Potom jsme se učili jednu speciální techniku, jak pomoci klientům, kteří vidí všechno moc černě a neřešitelně. Hned jsme to zkoušeli a pak rozebírali. To jsem vlastně ani nezmínila, že ke G jsme taky zkoušeli jednu specialitu. Tyhle techniky jsou volitelné a je na kouči, aby poznal, kdy se hodí použít. Někdo tam dobře zmínil, že by ho ta daná věc spíš rozčilovala než pomohla. Chce to otipovat klienta předem. Ale mám pocit, že tahle část mě právě bude bavit. Vybrousit si ten smysl pro odhadnutí, co komu sedne. Neskromně bych řekla, že by mi to mohlo jít. Tak uvidíme.

OW


Po obědě jsme teprve začali probírat O a W. Já jsem už začínala pochybovat, jestli to všechno stihneme, ale ukázalo se, že tyhle dvě jsou jednodušší a kratší než ty první. Hned jsme si je taky v té samé triádě vyzkoušeli. Vznikly tam pro mě nějaké akční kroky, ale stejně nejdůležitější uvědomění z toho všeho se stalo ve fázi G.

Poté jsme prostřídali triády a dostali jsme za úkol to projet celé od začátku do konce za 30 minut. To je zrychlený mód. Minimálně je v reálu potřeba hodina a dělají se i delší sezení.

Když jsem koučovala já, dostala jsem zajímavou zpětnou vazbu. Prý dělám nějak nepříjemně intonované otázky. Moc často přitakávám a dokonce občas říkám věty v první osobě! Všechno jsem uznala, že tak skutečně dělám, a že si budu příště dávat pozor. Snad se mi to povede rychle odbourat.
Taky mi přišlo moc zajímavé sledovat, jak hrozně jiný je ten rozhovor z různých pozic. Někdy já mám pocit, že je nějak dlouho ticho, a že musím rychle něco říct. Ale v tu chvíli může klient klidně přemýšlet a přicházet na to nejdůležitější z celého sezení. Nezažít to v pozici klienta, tak si to vůbec nedovedu představit.

Plán na další týdny


Než jsme odešli, tak jsem si půjčila knížku z tamější knihovny. Všechny inner game byly vybrané, tak mám aspoň “Jak si lidé hrají” od Koukolíka. Předtím jsem měla od nich půjčenou klasiku “Koučování” od Whitmora a to bylo moc dobré. Tak uvidíme.

A pak už byl konec. Doprobrali jsme nějaké praktičnosti a byl čas se rozloučit. Máme zadání, že do dalšího modulu, který bude za měsíc, bychom měli stihnout sedm sezení, ideálně v triádách. Udělala jsem na to skupinu na facebooku, abychom se na ní mohli domlouvat. Jana se tvářila, jako že to bylo nějaké superajťácké kouzlo :) Uvidíme, jak to bude fungovat. Já se vyloženě těším, až to budu moc znovu zkoušet.