pondělí 13. března 2023

Život a investice za rok 2022: Rok, kdy šlo všechno do háje

Wow, tentokrát v březnu :)

Píšu každý rok článek o tom, jak pokračuju na svojí cestě k FIRE. Neboli k tomu nainvestovat tolik, abych mohl žít z výnosů. Píšu o tom, protože miluju články ostatních stejného typu. A taky si to chci uložit, protože mám mizernou paměť a jednou budu moct nad tím vzpomínat. A taky jako inspiraci pro ostatní. Ukázat, že to může dosáhnout i člověk jako já. 


Práce a život


Přestože 2022 byl rok, kdy šlo všechno do háje, strávil jsem většinu roku zaměstnaný. Čímž myslím, že mě někde platili. Pracoval jsem ovšem tak půl roku sotva. Kdo mi platil za nepráci? Všechno to vysvětlím.

Začal jsem rok v Green Fox Academy, což je bootcamp programování, kde jsem sloužil jako mentor. Byl jsem z toho nadšený. Byla to nejlepší práce, jakou jsem kdy měl. Neplatili tolik jako jinde, ale furt to bylo slušný a navíc mě to bavilo a fakt mi na tom záleželo. Přišel asi tak červenec, a já najednou začínal být nějak často vyčerpaný. Nejdřív jsem se musel jen víc snažit zůstavat přítomný, později jsem cítil, že už začínám studenty brzdit a požádá jsem aby mě někdo nahradil, než se z toho vyhrabu. Původní plán byl, že si trochu odpočinu a za týden, dva budu zpátky. Jenže už se to nezlepšilo, naopak se to prohlubovalo. Měl jsem s GFA velmi štědrou smlouvu, kdy mi platili za nemoc stejně jako za výkon. Nicméně po pár měsících kdy mi začínalo být jasné, že se to jentak nezlepší jsme rozvázali spolupráci. Potom mi ještě dobíhala výpovědní doba.

Cca v srpnu jsem začal obíhat všechny možné doktory. Moje vyčerpání nebylo, že by se mi jen do ničeho nechtělo. Byla to absolutní ztráta síly. Mnohé dny jsem nemohl ani sedět u počítače a musel jsem zůstat v posteli. Takže jsem ty doktory ani tak neobíhal, jako je objížděl boltem a pak jsem pomaličku šoural k ordinaci. Bohužel, všude mi řekli, že nevidí nic mimo normál a tak je to pravděpodobně od psychiky. Já už za sebou nějaké depresivní propady mám, ale žádný nevypadal takhle. Takže jsem k tomu byl podezřívavý. Nicméně nikdo tak jako tak pro mě neměl léčbu. Nechal jsem si změnit prášky na hlavu a odpočíval jsem.

Zůstával jsem bez nemocenské jako osvč doma (což se zpětně ukázalo jako chyba, ale to bude až v díle o další roku). V listopadu jsem se vyhecl a našel si práci v EPAMu, což je veliká softwarová firma. Tam vás nejdřív přijmou a pak vám teprve hledají tým. A trvá to dlouho. Prakticky dva měsíce jsem jenom čekal a učil se na Azure zkoušky. Cítil jsem, že jsem daleko od svojí plné síly, ale chtěl jsem to prostě ještě zkusit. Doufat, že nějak zvládnu naskočit do tempa a uživit se. Platili velmi pěkně. Bohužel po nasazení na projekt můj stres výrazně stoupl, přišli úzkosti a já jen po pár týdnech reálné práce zjistil, že to neklapne a že na to prostě nemám. Takže po nějaké době, kdy jsem byl veden jako nemocný, jsme opět rozvázali spoluráci. 

Všechno to bylo dost pesimistický. Ale nějak jsem žil a přežil. Jako foreshadowing můžu říct, že na začátku roku 2023 jsem dskončil v psychiatrické nemocnici, ale ani tam se můj stav nezlepšil.

Příjmy - výdaje po měsících



Peníze


V roce 2022 jsem tak ještě měl relativně stálý příjem. Spořil jsem si na spořák abych mohl koupit byt. Poslední fakturou v roce jsem přesáhl limit pro paušální daň a složitě se z ní odhlašoval v prosinci. 


Příjmy za měsíc



Investice


Vzhledem k tomu že jsem spořil cash tak jsem moc neinvestoval. Taky už nehledám nové investiční nástroje, držím se toho, co mi funguje.


Akcie


Na konci minulého roku jse se zbavil akcií SCHB a nadále držím VUSA a CSPX. Všechno jsou to nízkonákladové indexy následující SP500. Během roku jsem jen přikoupil 2 CSPX z dividend. Jinak jsem na to nešahal. Hodnota šla více méně do strany. A tak jsem končil rok v mírném mínusu.


Krypto


Bitcoiny se v minulém roce významně propadli. Dokoupil jsem v jednu chvíli za 50k ale i tak jsem skončil s méně než polovinou než kolik jsem měl na začátku roku. Neklesám na mysli a těším se až přijde the moon :)


P2P


Na tyhle platformy jsem užpřed rokem zanevřel a už z nich akorát vytahuju peníze. Za minulý rok se mi vrátilo cca 11000. Už jsou to jen zbytky toho co občas někde vymůžou zpátky. V rámci všech P2P jsem tam furt ještě poslal víc než jsem dostal zpět. Celkově to ode mě byla špatná nebo špatně provedená sázka.

Jednotlivé složky mého portfolia



Fiat


Na konci minulého roku mi konečně doběhlo stavebko, které jsem si založil na začátku celé téhle cesty. (Už je to přes šest let!). Peníze "na byt" mám momentálně v max bance kde na nich mám 6 %. Nebýt inflace by to bylo moc hezké číslo.


Celková hodnota portfolia a původní plán




Výdaje



Můj největší výdaj byla operace zmenšení prsou. Stálo to něco přes 62k. Další nestandartní výdaje jsem měl za posilovnu a trenéra když mi bylo ještě dobře, výlet do Berlína, potkany. A ještě jsem doplácel 12k za sundávací rovnátka na doléčení.

Dohromady bez prsou a rovnátek jsem průměrně měsíčně utratil 25k. Což je hodně. Teď když jsem bez příjmu se to budu snažit držet níž.

Na konci roku jsem měl v portfoliu o milion míň než na začátku. To už je holt život. Momentálně se budu soustředit hlavně na to přežít...




středa 26. října 2022

Život a investice za rok 2021: Zas jak na houpačce

Nejsem v tom dobrej psát to včas, nejsem :)

Píšu každý rok článek o tom, jak pokračuju na svojí cestě k FIRE. Neboli k tomu nainvestovat tolik, abych mohl žít z výnosů. Píšu o tom, protože miluju články ostatních stejného typu. A taky si to chci uložit, protože mám mizernou paměť a jednou budu moct nad tím vzpomínat. A taky jako inspiraci pro ostatní. Ukázat, že to může dosáhnout i člověk jako já.


Život

Rok 2021 byl zase jeden z těch složitejších. Už se o mně tak nějak ví, že mám psychické problémy. Hlavně deprese. Je to s nimi jak na houpačce. A minulý rok jsem kvůli tomu byl pět měsíců bez práce. ještě se k tomu vrátím dál. Ale taky jsem si splnil sen a byl jsem měsíc na cestě s batohem kolem naší republiky. A pak jsem našel super práci. Takže mělo to svoje propady ale i dobré chvíle. Z hlediska směřování k předčasnému důchodu by to chtělo pracovat víc v kuse. Jeden z důvodu proč tohle celé dělám, je právě se zajistit pro případy kdy pracovat nemůžu. Vím, že chvile kdy prostě nemůžu se mi dějí, a tenhle bohužel pravděpodobně nebyl poslední. Pojďme se na to podívat podrobněji.


Práce

V minulém díle jsme opustili vyprávění ve chvíli, kdy jsem říkal, že mám stabilní práci ve které snad ještě chvíli vydržím. Bohužel to s tou prací šlo z kopce. 

Na začátku roku jsem si nechal diagnostikovat ADHD. Vysvětlilo to spoustu problémů, které jsem měl. Problémy se soustředěním mě provázely od nepaměti. A s motivací. A to je pro práci programátora fakt pech. Práce mě přestávala bavit a čím míň mi dávala smysl. Byly tam věci na které jsem dost nadával, ale zároveň nezbývá než uznat, že můj výkon šel dolů. 

Všechno se to tak sešlo. Prášky na ADHD byly jako zázrak. Najednou jsem mohl zaměřit svojí mysl na to, na co jsem potřeboval. Najednou jsem mohl pracovat hodiny v kuse a ještě mě to skoro bavilo. Cítil jsem se jak motorovej. Začal jsem vidět svět pozitivně. A čtrnáct dní na to mě vyhodii z práce. Nebyl prostor vysvětlovat, že teď to bude lepší. A stejně jsem tu firmu už fakt nemusel. Takže jsem šel. Byl začátek dubna.


Příjmy - výdaje za poslední roky

Mezi prací

Samozřejmě mě to hrozně poslalo k zemi. Navíc se objevili komplikace s těmi léky. A můj stav se zhoršoval. Takže jsem se napsal na pracák a doufal že to bude lepší. A tak jsem doufal a doufal a nic. Byl jsem zoufalej. Léky jsem dostal jiný, ale přestával jsem věřit, že vlastně můžu jako programátor pokračovat. Pomalu jsem se smiřoval, že to prostě není obor pro mě.

 
Bylo léto a já se pomalu dával dohromady.  Vyrazil jsem na Stezku, o které napíšu podrobněji později. Když jsem se vrátil byl srpen. A já si začal hledat práci. Říkal jsem si, že zkusím nějaký úplně jiný obor. Hlásil jsem se třeba na koordinátora pro českou komunitu efekivního altruismu. Dal jsem do té aplikace všchno ale neklaplo to.






Nová práce


Zachránila mě reklama na facebooku. Fakt. Narazil jsem na Green Fox Academy. Bootcamp programování. Znělo to výborně. I přes moje masivní podceňování se jsem věřil, že znalostí a zkušeností mám na to dost. Líbila se mi kultura firmy. Lákala mě představa, že si budu celý den povídat o programování se studenty. Ostatně pomáhal jsem lidem se učit programovat i předtím tu a tam. Slovo dalo slovo, pár kol výběrového řízení a byl jsem tam. Hodinovka samozřejmě nižší než na programátora, ale nebylo to zas tak málo. Dost na život i na nějaké spoření. Nastoupil jsem den před začátkem kurzu. 


Sladké časy



Byl to velký skok do vody, ale rychle jsem si to místo oblíbil. Samozřejmě měl jsem se co učit. Hlavně jak efektivně pomáhat studentům. Celý ten proces kolem toho. Ale byl jsem nadšený. Poprvé v životě jsem měl práci co mě opravdu bavila. Což je trochu smutný v 34 letech, ale hlavně, že na to došlo. Spolu s míň stresující prací se začal i zbytek mého života začal ubírat k lepšímu. Zlepšil se můj psychický stav. A vůbec to začalo vypadat dobře. Stále (na konci roku 2021) tam pracuju, a přestože se nějaké mráčky objevily tak je to pořád jedna z nejlepších věcí, co se mi kdy stala. 

Stezka

Červenec jsem strávil pěšmo. Minule jsem psal o tom, jak jsem chtěl jít Camino de Santiago a jak to nevyšlo. Místo toho jsem vyrazil na Sezku Českem a velmi jsem si to užil. Kdyby jste se chtěli podívat, tak mám na to na youtube playlist. V souvislosti s tím jsem nakoupil nějaké dražší outdoor vybavení. Dohromady to stálo asi 20 000. Ale stálo to za to a doufám, že zas někam vyrazím. Stan a spacák budu doufám používat ještě za deset let. Spacák na tom byl nejdražší, skoro za osm. Ale zase je to ten nejlepší spacák na světě :)


Zkoušel jsem u toho monetizovat obsah který jsem u toho vytvářel. Pár lidí se zapojilo a někteří byli velmi štědří. Celkově mi to pokrylo část nákladů na cestu. Děkuji všem! A pro ty, co přijdou po mně vzkazuju, že i tohle se musí danit :)


Měsíc jen s tímhle batohem


Nákupy

Kromě outdooru jsem měl další dva výrazné výdaje. Počítač a mobil. Starý počítač lehnul tak jsem musel. Vybral jsem takovou střední cestu a koupil z druhé ruky. Byl za 17000. Za to s mobilem jsem se plácl přes kapsu. Normálně kupuju taky použitý, ale říkal jsem si, že se mi bude hodit něco lepšího právě pro záznam stezky a tak tak jsem koupil nový Iphone mini za 19500. Jsem se cítíl jako že si to můžu dovolit, ale chvíli potom mě vyhodili z práce, takže jsem se tak už moc necítil. Ale je to můj miláček a doufám, že vydrží alespoň pět let. Poslední nákup, který stojí za to zmínit je ukulele. Koupil jsem ho od známé za tisícovku potom, co jsem ho měl doma na testování. Občas na něj hraju, občas míň. Ale dělá mi radost.

Peníze

Finančně byl 2021 úspěšný rok. Vydělal jsem sice asi jen polovinu toho co v roce 2020 ale prakticky jsem zvdojnásobil můj celkový majetek, protože akcie i bitcoiny pěkně rostli.

Byt

Minule jsem psal o plánu koupit byt, ale to nevyšlo. Nalil jsem naspořené peníze do akcií a pustil to na nějakou dobu z hlavy. Nicméně v roce 2022 zase spořím a plán je zkusit to znovu na začátku roku 2023

Akcie

Tento rok jsem konečně pochopil rozdíl mezi distribujícimy a akumulačními ETF. Dost pozdě ale lepší než později. Jde o to, co se děje s dividendami. Distribující jako například ta VUSA co jsem kupoval do teď vám je pošle na účet u brokera a zaplatíte  na tom 15% daň. Akumulující jak například CSPX co jsem teď začal kupovat vám je nepošle, ale zvýší o ně cenu čímž vyděláte. Trik je v tom, že v anglicky mluvících zemích tu daň zaplatíte tak jako tak. V Čechách ne! Ale jak čtu americký zdroje tak mi to dlouho nedošlo. Takže u nás je ceteris paribus jednoznačně výhodnější kupovat ty.

Uvažoval jsem VUSU prodat a převést to všechno do CSPX ale na prodej bez daně je potřeba tříletý časový test nebo prodat jen do 100k. A navíc bych rád měl nějaké akcie odtikané, abych je v případě možnosti mohl prodat kdybych potřeboval peníze na něco kolem bytu. Takže zatím na to nesahám.  Prodat to pak můžu vždycky



P2P

Na konci roku 2020 nastal čas odepsat cca 120k (možná z toho ještě něco zachrání), který mám v možná nevymáhatelných půjčkách. Jsou to převážně půjčky přes mintos, kde ručí jejich poskytovatelé a ne přímo mintos. Ti zkrachovali. Teoreticky to možná někdy zaplatí nebo aspoň část, ale je pro mě jednodušší to odepsat než aby mi to furt chybělo. 
Twino na rozdíl od toho poctivě ručí samo, a tam mi z defaultnutejch půjček poctivě chodí platby. 

Nicméně celá tahle anabáze mě odradila od dalších P2P experimentů a já odevšad postahoval peníze. Dál už se s tím nebudu otravovat.

Bitcoin

Bitcoin je dál můj miláček. Nekupuju jenom hodluju. Během roku 2021 zdvojnásobil svojí hodnotu, což samozřejmě vypadá v mém speadshetu krásně. S bitcoinem zásadově nespekuluju a plánuju si ho nechat ještě dlouho. Doufám, že přijde den kdy bude uznán jako měna a tudíž ho budu moct prodat bez danění. Ale i kdyby to přišlo tak budu držet. Věřím v jeho zářnou budoucnost.





Závěrem

Nejsem s tímhle článkem úplně spokojen, ale je konec října, a já mám pocit že pokud ho nepošlu do světa teď tak už nikdy. Třeba ho pak i trochu doopravím.

Shrnul bych to tak že člověk míní ale život mění. Vymyšlený to mám dobře. Když se daří tak to jde dobře. Networth roste. Když je zle, tak nejsem schopnej ničeho. Ostatně si to přečtete brzo v článku o tomhle roce. Nezbývá si přát, aby mi psychické zdraví drželo alespoň tak, abych mohl pracovat. Ideálně líp. Na tom to všechno závisí.


čtvrtek 4. března 2021

Život a investice za rok 2020: Boring middle

Tento článek je další ze série mapující moji cestu k FIRE. Neboli dosažení stavu kdy mám zainvestováno dost na to, abych mohl pohodlně žít z pasivního příjmu.

Možná vás překvapí, že jsem rok 2020 označil slovem “boring”. Dělo se spousta věcí. Neodkazuje to na události roku, ale na fázi mojí cesty. Dostal jsem se do stavu, kdy už vím všechno, co potřebuju, a neustálé ponoření do tohohle tématu je už spíše kontraproduktivní. Teď je v zásadě potřeba jen pokračovat v nastaveném směru a pár let grindit. Přesto korona přinesla nějaké podstatné změny a další jsem si naplánoval na tenhle rok. Tak pojďme do toho.

Jak se mi žilo

Minulé vyprávění jsme opustili v místě, kdy se věci začaly v dobré obracet. Od srpna roku 2019 jsem byl v nové práci s rozumným platem, která se ukázala jako stabilní. Strávil jsem tam celý rok a nejspíš tam ještě chvíli vydržím. 

Pro ty, kteří budou tenhle článek číst za třicet let, je dobré připomenout, že 2020 byl rok koronaviru. V lednu a v únoru jsme si ještě užívali normálního společenského života, ale březen přinesl první lockdown a spolu s tím jsem se přesunul na homeoffice a už ho neopustil. 

V lednu jsem si radostně koupil letenku do Španělska s úmyslem strávit měsíc na Camino de Santiago. Ale o pár měsíců později mi letenky zrušili a bylo po plánu. Měl jsem tak jen jednu "dovolenou" a to týden na Zaježové. To bylo taky fajn, ale furt doufám, že se na Camino brzo dostane. Sním o tom dost intenzivně. Místo toho jsem aspoň chodil po Čechách, trénoval vícedenní chůzi a spaní pod stanem, což se určitě neztratí.

V září jsem to chytil. Měl jsem velmi mírný průběh a žádné následky. Imunita mi pak umožnila vídat lidi i v době, kdy to pro neimunní nebylo rozumné, a nahromadit i nějaké výborné zážitky. Korona mě tedy kromě zrušených plánů vlastně moc neomezila. I minulý rok jsem bojoval s depresemi a úzkostmi, ale bylo to na úrovni, která mě nikdy nevyřadila na víc než den, dva v kuse. Rozhodně to nebylo ok, ale v porovnání se zážitky roku 2018 výrazné zlepšení.

Plán

V červnu jsem si k tomu pořádně sednul a vytvořil si konkrétní plán na následující roky. Vzal jsem do úvahy moje reálné výdaje, reálné příjmy, lehce pesimistické odhady ohledně výnosů a inflace. Pro cílené vytvoření prostoru na "nečekané" zlepšení jsem počítal, že můj příjem zůstane konstatní. Vybírací procento jsem nastavil velmi konzervativně na 3.25%. Pokud vás zajímá proč, tak si přečtěte tohle. Ale bacha, je to trochu náročnější čtení. S těmito údaji mi vyšel cílový FIRE den na 1.6.2025. To mi bude 37. Not bad.

Celý zbytek roku se mi povedlo držet všechna čísla na úrovni tomu odpovídající. Velký růst bitcoinu na konci roku posunul můj networth o rok napřed, ale víme, jak stabilní takové výnosy jsou. Navíc jsem se ke konci roku rozhodl svůj plán pozměnit.

Nový plán

Plánuju si koupit byt. Vždycky jsem byl člověk, kterého odpuzovala představa hypotéky a vůbec jakéhokoli dluhu. Navíc se mi nalíbila představa té připoutanosti, kterou s sebou vlastnictví nemovitosti přináší. Nicméně několik věcí mě ovlivnilo dostatečně na to, abych změnil názor. 

První je ta samotná realita boring middle. Jsem uprostřed celé té cesty a už není co optimalizovat. Jen jedna poslední věc. Househacking. Ve FIRE komunitě je to považováno za jeden z klasických nástrojů, jak se dostat rychleji do cíle. Typicky lidé kupují dvojdomky a půlku pronajímají. To je na mě příliš ambiciózní, ale rozhodl jsem se pro menší variantu bytu s pronajímáním pokoje. V současné době už třetí rok bydlím v pronajatém pokoji já a je to pro mě pohodlné. Věřím svojí schopnosti pořešit všechny složitosti, které vlastnění a pronajímání přinese, takže po téhle ose tomu nic nebrání.

Druhá věc je, že se posunulo moje vnímání hypotéky jako dluhu. Teď to vnímám mnohem víc jako leverage/páku. Získání levných peněz, jejichž cena (úrok) je mnohem nižší než předpokládané výdělky zainvestovaných peněz. Z toho vychází i preference platit co nejmenší splátky co nejdéle. 

Plán to ve skutečnosti není třicetiletý. Jsem si teď mnohem víc vědomý možnosti byt kdykoli prodat nebo pronajmout celý a jít bydlet jinam. Tzn. připoutanost je mnohem menší, než jak jsem o tom celý život přemýšlel.

Poslední věc je, že i když ve svém plánu počítám s inflací výdajů (2.5%), tak je fakt, že ceny bydlení rostou rychle a tak není ekvivalentní koupit byt teď nebo za pět let ze zainvestovaných peněz. Naopak je z tohohle pohledu lepší začít spíš dřív než později. Jakub, můj kamarád, který má na svědomí moje mnohé změněné názory, říká, že hypotéka je pro mnoho lidí nejlepší investice, kterou za celý život udělají.

Nejdu do toho teda nakonec pozdě? Spíš ne. Kdo četl minulé díly, ví, že moje příjmy nebyly v posledních letech zrovna stabilní a že jako osvč potřebuju solidní daňové přiznání, aby mi hypotéku vůbec někdo dal. A to klapne až teď. Je pravda, že možná jsem to mohl udělat i někdy v roce 2016, ale těžko říct. To jsem byl konceptuálně úplně někde jinde. To bych si rovnou mohl vyčítat, proč jsem v tu dobu neinvestoval. A to dělat nebudu. Teď je ten čas, kdy doba tohohle kroku nastala. Držte mi palce.

Tenhle upgrade plánu posunuje moje FIRE datum o tři roky dozadu. 2028. Ale je to přeci jen do nějaké míry pesimistická varianta.

Výdaje

Minulý rok jsem trochu popustil opratě. Frugalita minulých let mi začla být trochu těsná a tak jsem se rozhodl si dát trochu prostoru navíc. Červnový plán pracuje s 200k výdaji na rok, tj 16600 na měsíc. To jsem poměrně přesně splnil. Do výdajů nepočítám daně a odvody, ale jinak je tam všechno včetně plateb na rovnátka.




Pokračuji v trackování výdajů. Je to pro mě už totální automatika. Nezabírá to skoro žádný čas a už si vlastně moc nedovedu představit být bez toho. Označuji jednotlivé položky dvěma sadami tagů. Jedno je obor, to je vcelku jasné, a druhý je typ výdaje. To mi přijde jako mnohem zajímavější. 

Věc je jasná, nákup něčeho co bude sloužit dlouhodobě a kromě běžného opotřebení neubývá. Největšími výdaji v této kategorii byly nákupy kvalitních věcí pro outdoor zážitky. Stan, bunda, spacák, karimatka atd. V součtu na to padlo něco přes 10 tisíc. 

Spotřebák je cokoli co se spotřebovává mimo jídla. Léky, drogerie, baterky, atd.

Služby jsou všechny jednorázovky. Vstupné, jízdné, předplatné, kurzy, ale zařadil jsem tam například i platbu za plombu. To je sice v zásadě věc, ale funkčně to pro mě byla služba. Je taky nejvyšším výdajem spolu s platbami za akrojógu.

Mobilní kredit by se dal teoreticky považovat za službu i spotřebák zároveň, ale držím ho zvlášť, protože mě to zajímá odděleně.




Rád bych řekl, že nejím až tak draze, ale bydlím dost levně :) Nastavil jsem si na příští rok tomu odpovídající budgety, ale je zjevné, že přestěhování tím mnoze zamává. Taky nevím, jaké budou výdaje spojené se samotnou transankcí. Počkejte na další článek.

Celkově jsem s tím, kolik utratím, spokojený. Uvažuju teď upgradnout mobil, případně dokoupit vybavení na spaní venku v třech sezónách. To se mi tam spíš nevejde. Uvidím, jak se k tomu postavím, přinejhorším to prohlásím za projekt :)

Příjmy

Minulý rok byl bezprecedentně nejlepší. Vydělal jsem dvakrát víc než v předchozím nejlepším roce 2017. Prakticky vše z práce, jen cca 2000 z prodeje věcí a podobně. Plním plán a doufám, že další rok bude takový nebo lepší.

Investice

Konečně se dostávám k inzerovanému tématu :) Tady je vidět, jak moje networth vystřelilo vzhůru. Většina změny jsou samozřejmě bitcoiny a tak jsem přidal i čáru bez bitcoinů. Ta samozřejmě rostla hlavně díky tomu, že jsem tam nalil spoustu vydělaných peněz. Žlutá je plán zmíněný výše.



Bitcoiny

Cena krypt se za uplynulý rok víc než zčtyřnásobila. Já to akorát potěšeně sledoval. Dokoupil jsem za necelých 7000, ale jednou jsem jen koupil od jedné kamarádky litecoiny, kterých se chtěla zbavit bez toho, aby s tím musela na burzu, a jednou jsem dostal zaplaceno za jednu věc co jsem prodával. Do budoucna plánuju dál hodlovat. Boring.

Akcie

V dubnu jsem konečně prodal WDR a KO, smutné to výsledky mého pokusu o pickování akcíí. Už to (snad) nikdy neudělám. Dále držím pouze SCHB a VUSA. Oba v zásadě SP500 ETFka. SCHB právě vypršel časový test, tak je možné, že je prodám na náklady spojené s bytem. Uvidím, kolik přesně budu potřebovat peněz. Jinak jsem akorát dokupoval VUSU. Nechal jsem toho ke konci podzimu, kdy jsem začal spořit na down payment na byt. Jinak akorát reinvestuju dividendy. Po nákupu bytu, až poplatím i případnou rekonstrukci a vybavení bytu, tak zase začnu posílat peníze do VUSY. Boring.

Stavebko

Stavebko je nadále takřka zbytečný zabírač sloupečku v mém excelu. Byla to moje první "investice" po nápadu začít s FIRE. Mohl jsem si to odpustit, ano. V úvahu připadá vybrání peněz v něm skrz úvěr, pokud je budu potřebovat na byt, nebo ho nechat doběhnout do konce. Boring.

Peer-to-peer půjčky

P2P je hlavní loser tohoto roku. Vzpomínáte, jak jsem kdysi psal, že investuju jen do zajištěných půjček, takže jsem vysmátej? Tak tak to nefunguje. Měl jsem peníze hlavně na Mintosu a Twinu. Z toho na Mintosu ručí samotní poskytovatelé a na Twinu přímo Twino. Na mintosu zkrachoval jeden z poskytovatelů, u kterého jsem zrovna měl docela dost peněz. Ty jsou teď v "recovery". Aneb byl bych překvapenej, kdybych je ještě někdy viděl. Na Twinu mi hodně půjček defaultlo, ale tam mi je teoreticky Twino postupně vrací. Tak uvidíme. 

Celkově jsem z toho dost zklamanej. Tohle ani nebyla zásadní krize, takovou, na jakou ještě pořád čekáme. Je pro mě zjevné, že přes veškeré naděje, které jsem do toho vkládal jako do nástroje na dlouhodobější investice, to tak nefunguje. Určitě se to pořád vyplatí, pokud je u toho člověk ochotnej to blíž sledovat, hledat, jak jsou na tom různí poskytovatelé a svět obecně, a podle toho nalejvat/odlejvat peníze.

Odepsal jsem o něco víc, než mi to za celé ty roky vydělalo. Smutek. Není to velká ztráta, ale ty náklady uplynulé příležitosti... Proto jsem odtamtud ke konci roku nastavil všechny participace na prodej a vytahal všechny peníze, co jsem mohl. Použiju je na down payment na byt a budu se hodně rozhodovat, jestli se k tomu ještě vrátit. Tohle není vyloženě boring, ale dobrý to taky není.

Fiat

Poslední tři výplaty jsem si nechával na účtě a navíc jsem postahoval peníze z P2P. Tím se mi na spořáku hromadí poměrně velká část mých peněz. Jestli to fakt bude jen pár měsíců, tak to nebudu řešit a nechám to to tam. Pokud bych měl pocit, že se to protahuje, tak si někde založím další účet a rozdělím to mezi víc spořáků, ať mám na tom aspoň něco.




Co říci závěrem

Celkově byl tenhle rok pro mě velmi úspěšný. Plán považuji za solidní a úspěšně ho plním. Nezbývá než v tom pár let nudně pokračovat a všechno dopadne výborně

Nějaké články o boring middle od ostatních:

 https://www.mrmoneymustache.com/2012/08/16/what-it-feels-like-to-become-rich/

https://accidentalfire.com/2020/10/30/path-to-financial-independence/

https://www.thesimpledollar.com/financial-wellness/getting-through-the-boring-middle/



středa 27. května 2020

Život a investice za rok 2019

Tak tu máme jako  každý rok zhodnocení roku minulého. Tentokrát s tak velkým zpožděním, že jsem skoro uvažoval udělat to o roku a půl. Ale nechal jsem to takhle úhledně. Když se hecnu, tak brzo napíšu další půlroční, protože jak už teď víme, bude o čem psát.


Jak vypadal rok 2019


Rok 2018 byl neslavný. Vyprávění končilo tam, když jsem pod vlivem deprese šel dělat barmana, protože jsem si na žádnou složitější práci nevěřil. V lednu jsem "povýšil" na číšníka v jedné restauraci na konci světa. Bylo to náročné ale zajímavé. Plat tam byl takový, že by se za to dalo žít, ale na investice to nebylo. Proto jsem, jen co jsem byl aspoň trochu schopnej, začal hledat programovací práci. Březen jsem strávil na pracáku, a v dubnu už jsem nastupoval do sympatického startupu Rossum. Plat o dost nižší než v minulé programovací práci, ale doufal jsem, že bych se mohl přiblížit svému milovanému AI. Bohužel tomu bohové nepřáli, a já byl po dvou měsících náhle odejit. To mě dost psychicky rozhodilo. 14 dní jsem se jen dával dohromady než jsem vůbec mohl začít hledat něco dalšího. Vlivem dalších nešťastných události jsem strávil dva měsíce jako OSVČ bez práce. Finálně jsem nastoupil na začátku srpna do Graftonu, a od té doby se začalo vše v dobré obracet. Nejen slušný plat, ale i zbytek mého života začal nabírat pozitivnější notu. Nově přebývající energii jsem využil na hraní bridže, zařídil jsem si rovnátka, chodil na výlety a vůbec jsem začal být tak nějak víc funkční.

Můj cíl


Můj cíl je mít zainvestováno tolik, abych mohl dlouhodobě žít z výnosů a nemusel pracovat. Neříkám, že potom pracovat nebudu, ale nechci muset. V angličtině to najdete pod akronymem FIRE Financial indepencence - Retire early.
Snažím držet mé výdaje na rozumném minimu, protože to zaprvé snižuje jakou cílovou částku musím mít, a zároveň mi zbyde více peněz na investice. Navíc mě velmi přitahuje minimalismus a vidím smysl v tom, nepotřebovat si kupovat zábavu, ani luxus na to být spokojený. Moje investice jsou relativně jednoduché. I když z pohledu bank je moje strategie velmi dynamická a riziková, z pohledu toho co já vím že jsou za možnosti ji považuji za poměrně bezpečnou a jednoduchou. Tzn. nesnažím se o žádný velký hacky, nespekuluju, nekupuju žádný pochybný minerský akcie a tak. Spíš věřím na compound interest a pravidelné vkládání peněz.

Příjmy a výdaje


Moje výdaje bez daní se držely těsně pod patnácti tisíci na měsíc. To odpovídá mému budgetu, a stejný jsem si nastavil i na další rok. Navíc jsem zaplatil 36 tisíc za rovnátka. Ty mezi běžné výdaje nepočítám, protože doufám, že už nic takového absolvovat nebudu. Za to mám v plánu si ještě než zahořím nechat opravit oči, a uvažuji i o další operaci. Beru to jako projekty, které budu postupně odškrtávat.

Příjmy odpovídali tomu, v jaké části roku jsem se zrovna nacházel. V některých měsících záporné, protože čisté příjmy počítám s odečtením daní a odvodů, ke konci roku významně pozitvní.Ty poslední čtyři měsíce to skutečně vytrhly tak, že jsem se narozdíl od roku 2018 konečně začal posunovat k mému cíli.

Investice


Na začátku tohoto roku jsem se akorát přelezl mé minulé high. To ovšem bylo podpořeno bezprecedentní cenou bitcoinu (slovo bezprecedentní je teď prej moderní!). V tu chvíli krypta byly 52 % mého jmění.  Na začátku roku 2020 to už bylo jen 27 %.
Vývoj celkového jmění v čase. V procentech z cílové částky

Pozorné čtenáře možná překvapí procenta na levé straně, které ukazují jak daleko jsem k cíli. Od minulého roku jsem totiž změnil plán z původního vybírání 4 % ročně na 3 %. Stalo se tak po přečtení výborné série na toto téma, která mě přesvědčila, že takhle je to mnohem lepší nápad. Bezpečnější, bere v úvahu inflaci, krize a tak. Považoval bych za bezpečné i 3.25 % ale nechávám si tam prostor pro případnou manipulaci s výší renty nad rámec inflace.

Vyhlídky


Po přenastaveném cíli a při započítání současného platu a vyhlídky, že už to bude buď stejné nebo lepší mi vychází odhad mého cílového data na půlku roku 2025. To znamená, že na tom grafu výše bych se v průměru měl pohybovat o něco přes procentní bod měsíčně. To je příjemně reálné. Tou dobou budu slavit 38. narozeniny.

Samozřejmě že tenhle odhad je velmi přibližný. Jako první to ovlivňuje moje schopnost a ochota pracovat. Schopností mám na mysli možný návrat deprese nebo jiné nemoci či životní okolnosti, která by vyřadila moji možnost vydělávat. Ochotou myslím, že si taky budu chtít někdy vzít dovolenou. Než abych odhadoval co budu chtít dělat na pět let dopředu tak raději to nechávám v téhle hrubé formě. Následující matematika je jednoduchá, za každý měsíc bez práce se cílové datum o měsíc posune. A ano, mám v plánu mít nějaké dovolené :)

Kryptocoiny


A nyní už hurá do přehledu mých investic.
Hodnota mnou držených coinů se během roku 2019 něco více než zdvojnásobila. Tomu pomohlo hlavně to, že se zdvojnásobila hodnota bitcoinů. V první půlce roku jsem sice drobně dokoupil, ale to to nevytrhne. Ke konci roku jsem se naopak zbavil různých altcoinů co jsem držel (BTG, BCH, XLM, ETC, ETH) a proměnil je na bitcoiny. Nyní tedy držím jen ty a litecoiny. Obecně na ně vlastně nešahám a tak jejich podíl na mém portfoliu klesá. K 1.1.2020 to bylo přibližně 27 %.

Stejně jako minulý rok

Akcie


Akcií v korunách jsem na koci roku držel také vic než jednou tolik než na začátku roku. Tam je to výrazně víc způsobeno dokupováním, do kterého jsem se pustil jen co jsem zase začal mít rozumný příjem. Emergency polštář dávno mám, takže tam můžu poslat bez dalšího přemýšlení každý měsíc to, co mi zbyde po odečtení výdajů. Kupuji pouze ETF VUSA, neboli akcie, které jsou v indexu SP 500. Je to strategie, které se dlouhodobě držím a věřím ji. Chodí mi z toho nějaké dividendy a ty reinvestuju. Mám v dlouhodobém plánu se poohlédnout po něčem jiném, akumulačním, ale názory jak je to s tím daněním se dost liší, takže vlastně nevím, jestli to za to stojí. Kromě toho držím ještě ETF SCHB což je něco dost podobného, akorát nám to EU zakázala tady dál prodávat. Dále mám dvě akcie, KO a WDR, které jsem si kdysi dávno koupil v iluzi, že se naučím dělat nějaký value investing. To jsem už dávno vzdal a trošku se předběhnu a řeknu, že jsem je v roce 2020 prodal, a jsem fakt rád, že je mám z krku.

VUSA budu i nadále kupovat jako mojí hlavní investici. Na začátku roku 2020 jsem tam měl v akciích celkově 41 % mého net worth s plánem to dál navyšovat.

P2P půjčky


Mám peníze na Mintos, Twino, Zonky a Lendy. Ty první tři jsou portály, které zprostředkovávají drobné půjčky mezi investory a dlužníky. Lendy je něco podobného, ale půjčky jsou na nemovitosti. Lendy je taky dávno zkrachovalý, a tak to tam jen poočku sleduju jestli nejak pokročí s tím konkurzem nebo něco. Poslal jsem tam kdysi jen 10 000 takže mě to nijak zvlášť netrápí  dál se mu tu nebudu věnovat.

Za celý rok jsem na P2P neposlal ani korunu, akorát jsem ze Zonky vybíral peníze. Zonky totiž fakt nemám rád a už v zásadě jen čekám, než se tam uzavřou nějaké zesplatněné půjčky co tam mám. Kdyby mi dali nějakej dobrej způsob jak z toho vypadnout, tak to udělám. Takhle to holt zůstane součástí mého portfolia na vždy.

Mintos a Twino utěšeně vydělávají 9 % ročně, takže vcelku mám na P2P víc než na začátku roku. To je 20 % portfolia. (Oboje jsou aff linky)

Ostatní


Zbývá jen stavebko a fiat. Stavebko není nijak zajímavý, 6 % portfolia a buď ho vyberu při krizi, nebo ho nechám doběhnout. Zbytek jsou obyčejné peníze. Na účtu, na spořáku, na revolutu, dlužníčku a hotově. Mám tam rezervu na několik měsíců života a provozní peníze na měsíc. Neplánuju s tím dělat nic zajímavého.

Plány


Je zvláštní psát o plánech co jsem měl před půl rokem jako by byly současné. Zvlášť když vím, že do toho rok 2020 hodil vidle. Nicméně stále plánuju se letos nebo příští rok vydat na Camino, měsíční cestu pěšky přes celé španělsko. Velmi mě v poslední době zaujal Vanlife, neboli život v obytné dodávce. Dokážu si představit, že by se to dalo spojit s prací, a tak to podniknout dřív než zahořím. Pokud to čtete někdo kdo má k tomuto blízko, ozvěte se! V úvahách jsou taky nějaké teplé kraje na zimu. Co se týče investic, plán je jednoduchý, pokračovat v tom, co dělám, doufat v nejlepší a být připraven na nejhorší.

sobota 12. ledna 2019

Život a investice za rok 2018

O tom, že minulý rok byl z hlediska financí neslavný, i o tom, proč to nevadí a že pokračuju dál podle plánu.

Můj cíl je mít zainvestováno tolik, abych mohla žít jen z výnosů, a tedy nemusela pracovat. Jdu na to ze dvou stran zároveň. Zaprvé investuju peníze tak, jak nejlépe dokážu, a za druhé snížením mých nákladů na život na pohodlné minimum. (Nikoli na extrém, jak si přečtu v komentářích pod každým článkem na podobné téma.) Začala jsem s tím před dvěma lety, a předpokládám, že mi to bude trvat mezi dvěma a deseti lety. Spočítejte si, jak by to mohlo fungovat pro vás.

Jak vypadal můj rok 2018


První půlka toho roku vypadala ještě docela normálně. Vydělávala jsem programováním, a i když se mi nedařilo pracovat tolik, kolik bych chtěla, tak bylo vše +- ok. V létě to ale začínalo jít čím dál hůře a klesalo množství hodin, které jsem zvládala udělat. Vzhledem k tomu, že ani předtím to nebylo nějak mnoho, tak se to začalo nebezpečně blížit hranici, kdy půl času vydělávám jen na odvody.

V červenci jsem vyrazila na evropské rainbow, kde se trochu posunul můj pohled na svět. Vzhledem k tomu, že ten měsíc jsem už stejně zvládla napracovat jen tři hodiny za čtrnáct dní, dala jsem výpověď a stala jsem se poprvé v životě nezaměstnanou. První měsíc jsem byla OBZP - Osoba bez zdanitelných příjmů. Myslela jsem si, že si dám jen takovou delší dovolenou, budu cestovat a vůbec dost proměním svůj život. Dokonce jsem uvažovala o dočasném zrušení bydlení v Praze a žití jen na cestě. Obcestovala jsem jen Valeč a české Rainbow. Z druhého jmenovaného jsem si přivezla nemoc, která mě unavila tak, že to plynule přešlo k mojí standardní podzimní depresi. Kapitulovala jsem a nechala se zapsat na pracák. Potom jsem se několik měsíců dávala dohromady a přemýšlela o tom, co chci se svým životem dělat. Protože návrat k programování byl v tu chvíli pro mě nepředstavitelný, dělala jsem ke konci roku různé brigády, včetně barmanování.

Výdaje

Experimentováním s kreativním snižováním nákladů jsem se dost zabývala v roce 2017, takže tady neprobíhaly žádné velké výkyvy. Průměrně mě jeden měsíc žití stál jen něco pod 10 500 (bez odvodů ap.). Bydlím v pronajatém pokoji ne úplně v centru. V restauracích jím jen párkrát za měsíc a neplatím za drahé zábavy. Tuto částku, kterou považuji za nízkou, bylo možné dosáhnout také proto, že díky obrovské laskavosti mého "pana domácího" mi byla odpuštěna část nájmu během doby, kdy jsem byla nezaměstnaná. Bez toho by průměr byl asi o tisíc větší.

S tímhle výsledkem jsem velmi spokojená. Můj původní plán počítal se spotřebou 200k ročně, což je 16 666 na měsíc. Tahle rezerva znamená, že si můžu dovolit utrácet více, nebo že dosáhnu svého cíle dřív.


Příjmy

Mé příjmy byly neslavné. Jak jsem už psala, ani na začátku minulého roku jsem nevydělávala žádné pálky, a potom to bylo jen horší. Pro zajímavost: při "pobytu" na pracáku bývalá OSVČ, jako jsem byla já, dostává ze začátku měsíčně v průměru necelých 4 000 korun. Já jsem na to samozřejmě nespoléhala a žila jsem především z úspor. Když si sečtu, kolik jsem za celý rok uspořila, neboli příjmy mínus výdaje, vyjde mi cca 13 000. To je vzhledem k mým očekáváním od sebe tragické. Při vzetí do úvahy, co se se mnou všechno dělo, můžu být ráda, že jsem v plusu, že jsem přežila a můžu to v dalším roce zkusit lépe.


Investice

Long story short, 1.1.2019 byl můj celkový majetek cca o třetinu menší oproti 1.1.2018. Podepsalo se na tom několik faktorů. Ačkoli by snad nic nemělo být víc demotivační než tohle, jsem v klidu, protože se zatím nestalo nic, co bych předem nečekala. Respektive neměla jsem žádný přesný odhad, co se bude dít. Ale to, co se stalo, bylo v mezích, na které jsem teoreticky a psychicky připravená.

Tady je možné vidět graf mého celkového jmění, jak se vyvíjel v průběhu času. Na rozdíl od uvádění konkrétních čísel v údajích za měsíc se tady necítím ok uvádět absolutní hodnotu, a tak osa y je v procentech (na rozsahu mezi 0 a 1) k mému celkovému cíli.




Plán

Mým cílem je nejen dosáhnout finanční svobody, ale zároveň se u toho cestou moc nestresovat. Proto jsem si v půlce roku 2017 zformulovala plán, který mi říká, kdy a co mám dělat. Po roce a půl ho považuji stále za velmi solidní a plánuji se tím řídit i nadále. Ve zkratce to vypadá takto. Nechat si peníze na půl roku života na spořícím účtě pro případ nenadálých komplikací. Zbytek rozdělit na třetiny a ty investovat do akcií, kryptoměn a P2P půjček. První dvě zmíněné obsluhuji stylem HODL neboli "kup a zapomeň" . Na P2P půjčky jednou za měsíc sáhnu, a co se nereinvestovalo samo, reinvestuju ručně. Celkově mi to zabere minimum času. Do budoucna budu dál hodlovat; pokud začnu mít zas přebytky příjmů nad výdaji, tak budu postupně dál dokupovat, co zrovna bude pod třetinu hodnoty.

Při formulaci tohoto plánu jsem měla většinu peněz na spořícím účtu. Ty jsem proto rozdělila na dvanáct částí a ty jsem po měsících posílala a dokupovala. V angličtině se tomu říká dollar cost averaging (DCA). Tedy, u akcií. U krypt jsem to nedělala, protože těch jsem měla na začátku dost. U P2P jsem to dělala, i když to z hlediska DCA nedává smysl, ale zase mi to pomohlo postupně získávat důvěru v jednotlivé platformy.



Cryptocoiny

Vlastním převážně bitcoiny, litecoiny, a pak pár experimentálních coinů v celkové minimální hodnotě. Snad se ani nešlo nedozvědět, že na začátku 2018 byl bitcoin na svém dosavadním maximu, a od té doby tu pomaleji tu rychleji klesá. My, co už jsme zažili velmi podobný průběh jednou v roce 2013, se ale nedáme vyděsit. Že to k těm 20k šlo příliš strmě, než aby to tam mohlo zůstat, bylo zřejmé; to, že bitcoin nepůjde až k nule a někdy se zas vzchopí, považuju za velmi pravděpodobné. Name of the game je teda tipnout, kde se klesání zastaví a otočí se to. Já jsem se rozhodla si nad tím příliš nelámat hlavu, a prostě počkat, až hodnota mých krypt klesne pod třetinu hodnoty mého portfolia. Během roku 2018 jsem tedy nedělala nic. S koncem roku to nastalo, a tak jsem v lednu 2019 trochu dokoupila dokud teče krev v ulicích. Pokud to bude tak pokračovat a budu mít volné peníze, budu v tom pokračovat.

Má důvěra v bitcoin a jeho světlé zítřky je velmi silná, a jsem přesvědčená, že je lepší koupit za 4k a vidět jak to jde ke dvěma, než čekat a pak pozdě naskakovat při růstu.

BTCUSD


Akcie

Vlastním dvě samostatné akcie, které bych už dnes nekupovala, ale zbytek peněz mám a budu dál dávat do nízkonákladových ETF kopírující index SP500, neboli velké americké firmy. Na začátku roku jsem ještě kupovala SCHB, ale v půlce roku přišla nějaká regulatorní složitost a u Degira (můj broker) se nadále nedal kupovat. Čekala jsem několik měsíců, jestli ta možnost nebude obnovena, ale potom jsem to vzdala a začala kupovat VUSA. Prakticky totožné ETF od Vanguardu v eurech.

Akcie s koncem roku 2018 poklesly a dostaly se pod úroveň cen ze začátku roku. Tím pádem jsem na akciích také v mínusu. Nehodlám na to nijak reagovat, jen je mi trochu líto, že je teď ve slevě nemůžu víc nakupovat :) V dlouhodobém plánu je zbavit se těch dvou samostatných titulů a vyměnit je za ETF. To budu ještě promýšlet, a je možné že na to dojde až v příštím roce.

VUSA


P2P půjčky

Konečně kategorie, která neklesá! Mým půjčkám se dařilo velmi dobře. Výnosnost se pohybuje nad 10 procenty. Narazila jsem na to, že u Mintosu a Twina jakoby docházely půjčky. Investuju teď do půjček s nižšími výnosy než dřív (což je ale pořád min. dvakrát lepší než co nabízí Zonky). Během roku jsem odprodala půjčky na bondsteru, který mi nevyhovoval. Jinak nehodlám nic měnit. Kdyby se situace s půjčkami nějak výrazně zhoršila, jsem připravena peníze stahovat, ale nepředpokládám, že na to dojde. Je možné, že je to jen nějaká sezónní věc.

Ostatní

Před dvěma lety jsem si (nepříliš chytře) pořídila stavebko. Řešila jsem, jestli ho nechci zrušit. I přes mnohá penále mi vyšlo, že by se to vyplatilo, kdybych peníze přesunula někam, kde by byl čistý výnos alespoň 6 %. Nicméně jsem se rozhodla si ho zatím nechat. Vyberu ho v případě příchodu krize a nakoupím za to akcie.

Z obav o posilování koruny po zrušení intervencí jsem měla v minulém roce forward na eura. Vypršel v srpnu 2018 s mírnou ztrátou. Odepsala jsem to s odtušením, že všichni musíme platit školné. Dál nehodlám žádné takové experimenty provádět.


EURCZK


Krize

Na závěr jen pár slov k očekávání budoucí krize. Záměrně nepíšu potenciální, protože považuji za jisté, že dříve nebo později přijde. Uplynulo víc než deset let od té minulé. Schiller PE ratio
se sice od minulého roku snížilo, ale pořád je velmi vysoko. Yield curve dluhopisů se nedávno invertla. Ale všechno tohle je magie. Můžeme klidně do krize už padat, a stejně tak dobře to může ještě pár let vydržet. Víc než řešit, kdy přijde, mi připadá důležité si naplánovat, co budu v té době dělat.

Akcie půjdou logicky během té doby výrazně dolů. Nebudu nic prodávat, budu dokupovat, na kolik jen budu mít peníze. A to pravidelně každý měsíc už během toho pádu, abych měla průměrnou cenu co nejlepší. Jak už jsem psala výš, vyberu stavebko a použiju ho.

Bitcoiny jsou neodhadnutelné. Je možné, že v průběhu krize půjdou nahoru, protože lidi budou hledat, kam umístit aktiva. Ale stát se to nemusí. Já proto budu poctivě hodlovat a v případě významného pádu dokupovat.

P2P půjčky tady za minulé krize ještě nebyly. Předpokládám, že v té době bude stoupat procento nesplácených půjček. Já ale investuji jen do půjček, za které mi někdo ručí, že budou splácené. Jediné, co mě ohrožuje, je případný pád celé platformy. To považuji za málo pravděpodobné. Každopádně to ale budu po očku sledovat a v případě nějaké podezřelosti budu přemýšlet, co dál.




neděle 12. srpna 2018

(Po)Valeč

Strávila jsem týden v malebné vesničce Valeč. Ten víkend tam zrovna probíhal festival Povaleč a já jsem tam dva dny brigádničila. Později jsem poznávala místní a jejich farmy i zvyky.

Kudy na Hamburg?

Dostala jsem se k tomu tak trochu oklikou. Po návratu z Polského Raibow jsem dala výpověď a rozhodla se žít tak, že budu objíždět různá zajímavá místa. Věděla jsem, že ve Valči je volná komunita lidí. Napsala jsem Jazzzovi, kterého znám skrz psytrancy a o kterém jsem věděla, že je tam aktivní. On mě pozval, že tam můžu týden bydlet v jeho domě. Mluvila jsem i o tom, že bych si tam ráda zkusila dobrovolničit za jídlo. Slovo dalo slovo a to dohromady dalo zmatení. Z toho vzniklo, že jsem se přihlásila na brigádničení na Povalči. Plán se tedy upravil, že práci na farmě si zkusím později.

Povaleč

Zahrada, kterou se procházelo mezi jednotlivýma stagema

Povaleč je nejen hudební festival v zahradách Valečského zámku a okolí. Pro mě to byl největší festival, co jsem kdy viděla, ale předpokládám, že ve srovnání s jinými je spíš menší. Byly tam tři stage a spousta doprovodného programu. Slackliny, standupy, výstavy výtvarného úmění a pak samozřejmě spousta stánků s jídlem a pitím.







Moped


Na místo jsem dojela netradičně. Ono je totiž snadné dojet do vedlejšího Lubence, ale z něj do Valče to jezdí tak dvakrát denně. Sháněla jsem tedy někoho, kdo by mě ten zbytek cesty hodil. Přihlásil se mi Pavel s mopedem! Já jsem nikdy na žádném jednostopém vozidle nejela a měla jsem z toho trochu obavy, ale řekla jsem si, že to alespoň bude nový zážitek do sbírky.

Nemám fotku v mopedu.
Tak alespoň cedule, která je v samoobsluze u oltářku
Hned jak jsem vystoupila z autobusu, čekal na mě usměvavý týpek a zavedl mě ke svému mocnému stroji. Fskutečnosti to byl moped veterán. Já se v tom absolutně nevyznám, ale evokovalo mi to to, na čem jezdila jedna postava z filmu Rebelové už dva roky bez nehod :) Měla jsem jen malý batoh (Yay for minimalism!), takže s tím nebyl problém. Byla jsem poučena, že si mám dávat pozor, abych se nespálila o žhavý výfuk. Já si ověřila, že Pavel bude v pohodě, když se k němu budu tisknout a držet se ho jak klíště, a mohli jsme vyrazit.

Ze začátku jsem se stejně dost bála. Celý to na mě působilo dost nestabilně a zároveň jsem se bála nějak pohnout kvůli tomu výfuku. K tomu jsme jeli po cestě, která byla víc děravá než neděravá. Tak jsem se snažila klidnit se myšlenkou, že ani on nechce spadnout a že už to asi má zřejmě vychytaný. Cestou jsme si povídali o tom, co je v okolí, o mopedu a dalších věcech. Já se postupně uklidňovala, zjišťovala, že vlastně nemusím ty nohy tlačit na stupátka tak, abych si vyrobila křeče ve stehnech, a začala jsem si jízdu užívat. Nakonec mi přišla myšlenka ježdění na mopedu vlastně hrozně cool a romantická. Pavel mě vyhodil před kopečkem na zámek, protože to prý s pasažérem nevyjede. Byla jsem a jsem i teď vděčná za dopravu i za nevšední zážitek.

Brigáda


Já jsem byla přiřazena na hlavní vstup, kde jsem měla za úkol prodávat vstupenky a poskytovat základní informace pro lidi, co tudy procházeli. Byli jsme tam vždy alespoň tři, takže jsme to v pohodě zvládali. Byla to hrozně pohodová práce. Vítala jsem lidi, usmívala jsem se na ně, oni se usmívali na mě, a zbytek času jsme tam posedávali a povídali si.

Nepříjemné byly dvě věci. Jedno bylo šílený vedro a málo stínu. Prolévala jsem se vodou a ovívala se vějířem, který jsem si díky náhodné inspiraci vzala s sebou. Druhá věc bylo těch pár lidí, kteří se nás snažili různě podvést a projít s nějakou výmluvou. Byla jsem z toho hrozně překvapená. Hlavně proto, že vstup byl dobrovolný, a v pohodě jsme pouštěli i lidi, co dali třeba desetikorunu. A taky proto, že jsem vlastně nikdy nedělala práci, kde by bylo potřeba vychytávat nepoctivé lidi. Úplně nová zkušenost. Jak říkám, bylo jich minimum, ale stejně se mi někteří vryli hluboko. Ti, co tvrdili, že u sebe nemají peníze, ale nakonec je v kapse našli. Ti, co apelovali na to, že přece o nic nejde a nějak se dohodnem (s implikací, že stačí, abychom nebyli tak problémoví). Ti, co šli prostě jen dopředu a tvářili se, že nás nevidí, a já si netroufla je zastavit fyzicky. Ti, co slibovali, že mají peníze vevnitř a že se vrátí, a samozřejmě se nevrátili. Lidi jsou divní.

Snad jsem to udělala dobře
V pátek jsem pracovala šest hodin, v sobotu osm. Snad poprvé jsem pracovala na dohodu. Podepsala jsem nějaký papír o tom, ať na to uplatní slevu na dani. Doteď nevím, jak to budu psát do přiznání. Dohromady jsem si vydělala asi tisícovku. To je ve srovnání s moji bývalou prací úplně směšné, ale stejně jsem z toho měla radost. Práce u které se nemusí myslet. A je mezi lidmi, kteří se většinou usmívají. A dává smysl. Co se "kariéry" týče to byl velký krok vzad. A přitom jsem se cítila šťastně, že jsem to vyměnila. Kdykoli jsem si to uvědomila, tak jsem se musela smát. Btw, pokryla jsem tím všechny výdaje, co jsem měla za celou tuhle výpravu, a ještě mi většina zbyla.




Rusalka


Křížová cesta kde vyměnili úmění za bezpečnost
Když jsem měla v sobotu padla, zjistila jsem, že večer se bude hrát před letohrádkem opera Rusalka. Nejdřív jsem k tomu byla skeptická, protože opera není můj styl hudby, ale pak jsem se rozhodla se jít podívat na začátek a pak zmizet. Dopadlo to tak, že jsem tam seděla přilepená až do konce a píšu si to jako další zásadní zážitek. Měli to krásně nasvícené a zařízené. Občas zpívali z oken a jinak využívali prostor, který tam byl. Mělo to větší divadelní složku než jsem čekala. Zpěváci i tancovali a měli to efektně nacvičené a sesynchronizované. Kdo neznáte příběh Rusalky, je to něco jako Malá mořská víla, akorát že není z moře ale z řeky. Takže to bylo vlastně tragické. Na operní zpěv jsem si rychle zvykla. Je prostě potřeba to nesrovnávat s normálním zpěvem, a brát to jako něco odděleného. I jim byly docela dobře rozumět slova. Bohužel chvílemi vypadávaly zesilovače a v jedné dramatické chvíli jsem úplně nepochopila, co se stalo. Když jsem se pak dívala na wiki na děj, tak to tam bylo jinak než v tomhle zpracování. Takže furt nevím. Celkově to bylo magické, a i když jsem ke konci byla dost ospalá, tak jsem se nedokázala odtrhnout.

Valeč


Valeč je malinká vesnice, kam se rozhodlo přistěhovat několik mladých lidí a žít tam bok po boku. Není to komunita typu, že by sdíleli bydlení nebo majetek, ale mají tam k sobě blízko  a obecně si pomáhají když je potřeba. Kupují si místní domy, které jsou v různém stádiu rozpadu, a opravují je. Někteří bydlí v maringotkách přímo u pozemků, o které se starají. Uprostřed Valče je skvělý bar ve stodole, kde člověk platí jen kolik chce. Pořádají pravidelné promítací středy.

Jmenuje se to tam Poštovna
Měla jsem šanci se seznámit tak s desítkou lidí, co tam takhle žijí, a všichni na mě působili jako zajímaví a pozitivní lidé. Slyšela jsem, že tam tu a tam proběhnou nějaké spory, ale obecně mi přišlo, že jsou tam spokojení.

Dvakrát jsem byla přizvána na společná jídla. Jednou to byla pečená ovce, která byla úplně nekonečně dobrá, jednou výborné cuketové placky. Kromě toho jsme taky občas vařili společně. To bylo minimalistické, pro tři nebo čtyři lidi, ale stejně je to super, když je vás v kuchyni víc a děláte to společně

Byla jsem na jedné té promítací středě. Dva z místních byli nedávno v Azerbajdžánu a měli fotky a povídání o tom, jaké to bylo. Sešli jsme se na to na půdě jednoho domu a já si tam našla hrozně pohodlné křesílko. Vyprávění bylo super, ale pořád mi zústává silnější vzpomínka na to, jak příjemná byla ta atmosféra setkání. Rozhodně se teď nechci nijak usazovat, ale až jednou budu chtít, tak by bylo super být v nějakém podobném prostředí.

Tady bydlí wwoofeři

Práce na farmě


Okolnosti tomu chtěly, že nakonec na samotné dobrovolničení vyšel jen jeden den. Původně jsem měla pomáhat mladým jabloním přežít, ale bylo takové vedro, že se to nedalo. Tak jsem dostala za úkol krájet cukety, aby se daly zavařit na zimu. A když říkám cukety, tak myslím něco mnohem většího, než normálně potkáte v obchodě. Byla jich spousta a nakonec jsem zaplnila obří hrnec, co byl na to připraven, a tak už nešlo pokračovat. Strávila jsem tím několik hodin v kuse. U toho jsem si povídala s Eliškou, která tam se svým partnerem bydlí a hospodaří. Bylo to hrozně příjemné. Trochu mi to připomínalo práci v kuchyni na Rainbow. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o tom, jak takový zemědělský život probíhá. K tomu jsem dostala dobrý cuketový oběd a nakonec jsem se prošla kolem ovcí domů. Pokud by to dobrovolničení vypadalo takhle, tak bych si to nechala líbit.


Cestohra


Ještě to popíšu v nějakém samostatném článku, ale rozhodla jsem zarámovat celé moje cestovatelství questy a achievementy, které budu postupně plnit, a skilly, které budu levelovat.

Za tento týden jsem získala tyto achivementy:

Pomáhání za jídlo. Byť to bylo jen jedno jídlo, tak si to totálně počítám jako utvrzení v tom, že je to funkční myšlenka. Až tak budu fungovat víc dní v kuse, tak dostanu nějaký pokročilý badge :)

Věci na týden v 28l batohu. Nebyly v tom žádné věci na spaní, vše bylo na místě. Měla jsem jen jedny boty a málo oblečení; jen to, co jsem skutečně použila. Samotnou mě překvapilo, jak moc to bylo v pohodě. A jak krásně se mi s tím batohem pohybovalo a chodilo.

Praní v umyvadle. Další věc, kterou jsem do té doby pořádně nezkoušela. Vyšlo to dobře. Zpocená trička, použité prádlo, všechno bylo ok. Další level bude praní v řece.
A s touhle fotkou se s vámi loučím :)

Hidden achievement: Přišla jsem na to, jak balit kalhotky a podprsenky do miniválečků, podobně jako se to dělá s ponožkama.

sobota 28. července 2018

Zážitky z Rainbow gathering

tl;dr: Bylo to výborný. Skvěle strávených deset dní, které mě určitě hodně ovlivní do budoucna. Bojovali jsme s nepřízní počasí, deštěm a blátem. Ale rozhodně to stálo za to.

Když jsem odjížděla z Prahy, věděla jsem, že Rainbow je akce pro hippíky, v přírodě, s minimem techniky, společným vařením jídla, a pár dalších informací o mechanismech, které tam fungují. Tohle budou částečně zážitky a částečně popis toho, co jsem viděla a jak to fungovalo. Co jsem pochopila, tak jednotlivá Rainbow jsou díky odlišným okolnostem velmi různá. Zároveň je velký rozdíl tam být na začátku, uprostřed, a na konci. Byla jsem na evropském setkání 2018 v Polsku a byla jsem tam prvních 10 dní.

Rainbow je setkání pro všechny, kteří chtějí trávit čas podobným způsobem, a jsou ochotni dodržovat pár základních pravidel. Trvá vždy měsíc, od novu do novu. V polovině je velká oslava Full Moon - úplňku, na kterou se prý sjede velké množství lidí. Rainbow setkání se dějí po celém světě a je jich vždy několik současně. Prý jsou lidé, co žijí celý život tak, že přejíždí mezi setkáními.

Den 0+1


Odjeli jsme ve třech z Prahy něco po poledni, na místo jsme dorazili až po jedné v noci. Byli jsme všichni utahaní z cesty a rozhodli jsme se přespat na parkingu - s tím, že další den budem pokračovat dál. Ghor a Jane si postavili rychlorozbalovaci stan, já jsem zůstala v autě na položených sedačkách. Byla jsem ráda, že jsme se tak dohodli, protože jsem si mohla konečně vyzkoušet to slavné spaní v autě. Prostor byl i na mě trochu krátký, ale nakonec jsem se tam nadiagonálnila a vyspala se docela dobře. Ale hned jsem si poznamenala, že pokud budu mít někdy obytňák, tak tam chci normálně velký prostor a matraci.

Parking byl v zásadě v poli a louce. Překvapilo mě, jak neprůchozí taková neposečená louka je. A pak jsem se sobě trochu smála, jak jsem městské dítě, že mě to překvapuje :) Ráno jsme přejeli na nejvzdálenější kus parkoviště od silnice (což bude ještě důležité). Parking byl prakticky prázdný, jen pár aut. Naložili jsme na sebe věci a vydali jsme se lesem směrem k welcome centru.

Welcome centrum bylo pár natažených plachet, pod kterými bylo několik lidí. Na Rainbow je zvyk vítat nově příchozí frází “Welcome home”, tak to na nás hned volali, objali nás a nasměrovali nás, jak dojít na samotné setkání. Byl to ještě kus z pořádného kopce dolů. Celkově byla cesta od auta cca 30 - 45 min. v závislosti na naloženosti, směru cesty a rozbahněnosti.

Našli jsme si místo a postavili stany. Bohužel na louce, kde jsme byli, byla i spousta klacků trčícich ze země, a tak jsem si propíchla podlážku stanu hned první den. Chvíli potom se už ozvalo volání na jídlo a já jsem šla zažít svůj první food circle.

Food circle


Na každé jídlo (kromě pár výjimek) jsme se scházeli okolo hlavního ohně. Lidi, co tam byli první, se spojili do kruhu a začali zpívat rainbow písničky. Postupně se přidávali další a kruh se zvětšoval. Když byl už velký, část lidí se sebrala a vytvořila vnitřní kruh, který byl zády k ohni, a viděli jsme na sebe. Myšlenka byla, že by se měly vytvořit dva kruhy, mezi kterými bude tak akorát prostor, aby tam mohli chodit lidé s hrnci a postupně rozdávat jídlo kolem po obou stranách. Tím, že se zpívá ve stoje, tak je možné se různě přesouvat a hledat optimum, kde bude akorát místo pro každého na sezení.

Považuji to za výborný nápad, ale praktická aplikace měla většinou nějaké mouchy. Lidi seděli raději ve vnějším kruhu a pak tam byli různě nahromadění, takže hrnce zůstávaly zpravidla uprostřed. Ti, kdo servírovali, chodili postupně okolo: vždy si vzali dvě misky (hrníčky, ešusy, ustřihnuté láhve, nebo dokonce jen velké listy), ty přinesli doprostřed, nechali si je opatrně naplnit a přinesli je zpět. Měli to vychytané, že serveři si speciálně myli ruce octem, a nakládání jídla probíhalo tak, aby se naběračka nedotkla misek. Jednoduché ale účinné nápady jak zachovat hygienu.

Jídla se rozdávalo postupně, takže se serveři ptali nejdřív “First time?” tedy jestli člověk ještě nejedl, a těm dávali první porci. Až třeba půl hodiny na to nabízeli second time. K tomu ještě některá jídla měla svůj vlastní oběh, takže se volalo “First time salad” a podobně. Po pár jídlech jsem se v tom zorientovala a pak mi to přišlo velmi malebné. Celkově trvalo jedno jídlo víc než hodinu. Byl tam prostor si tam posedět a povídat si. Bylo to příjemná část dne.

Den 1 pokračování


Ten den ještě jen tak poprchávalo, tak jsme se šli umýt do místní říčky. Taky jsem objevila, že tam na strom někdo pověsil akrobatické šály, tak jsem na nich ukazovala lidem, co se dá dělat. Potom jsem chvíli pracovala v kuchyni a starala se na oheň. Večeře byla velmi zábavná, protože jsem potkala jednoho vtipného Němce, který s sebou nosil klaunský nos a neustále chrlil vtipy. Řekl mi taky spoustu užitečných věcí o tom, jak na setkání co funguje. Cítila jsem se tam hrozně dobře. Jako bych našla svůj tribe, tlupu, do které patřím a ve které se dá opravdu spokojeně být.

Po večeři bylo oficiální zahájení u ohně. Zpívalo se, hrálo na nástroje… a do toho začalo strašně pršet. Postupně se lidi odpojovali. Chtěla jsem zůstat co nejdéle, ale když začal být déšť silný jak sprcha, stáhla jsem se do stanu. Tam jsem si provizorně rozvěsila mokré věci, před stan dala sušit boty, a šla spát. Stejně nebylo ve stanu co jiného dělat.

Jídlo


Jídlo bylo dvakrát denně, oběd a večeře. Všechno bylo veganské a většinou to byly nějaké luštěniny se zeleninou, případně smíchané s rýží nebo jinou obilninou. Někdy k tomu byl salát nebo polévka, někdy jen kusy zeleniny a ovoce. Někdy k tomu koloval i olej s česnekem nebo chilli. Bylo to jednoduché ale dobré jídlo. Porce byly menší, takže kdo neměl zásoby a potřeboval víc jídla, mohl mít snadno v mezidobí hlad. Bohužel se nehledělo na bezlepkovost, takže jsem často tu hlavní část nemohla jíst a zbyl mi jen salát. Chodila jsem se před každým jídlem zeptat do kuchyně na ingredience, abych věděla, co můžu. Suplovala jsem tedy jídlo z dovezených zásob.  Až poslední den jsem dala na rady a šla se přidat do raw circlu. Tam jsem byla pozitivně překvapena, že mají různě naklíčené luštěniny a namočená semínka a dá se z toho dobře najíst.

Den 2


Pršelo celou noc. Vedle někdo chrápal, ale převážně jsem to prospala. Pohorky byly skoro promoklé. Začala jsem toužit po holinkách a šla ven raději v sandálech. Ty sice před vodou nijak nechrání, ale dělají dost velký rozdíl při šlápnutí na bodlák nebo na trčící klacek. Déšť se v nepředvídatelných intervalech střídal se sluncem nebo zataženem. Bylo mi jasné, že name of the game je udržet co nejvíc oblečení suchého.

Během dne jsem tančila bosá u hlavního ohně a přitom jsem se o něj starala. Kdo mě zná, ví, že přikládání a upravování ohně je moje srdeční činnost. Mám na to systém, jak udržovat dřevo v hraničce, která bude spíš vyšší než rozpadlá, dřevo dobře naskládané, aby mělo vzduch - a vůbec, hraju si s tím, hledám způsoby, jak to udělat co nejefektivnější, a děsně mě to baví.

Už předchozí den jsem viděla pár nahých lidí, tak jsem se šla umýt do řeky a vrátila se nahá uschnout k ohni. Byla jsem v tom trošičku nesvá, ale ta idea se mi tak líbila, že jsem to trochu kousla. Postupně jsem si na to zvykla a bylo mi tak totálně pohodlně. Byla jsem hrozně spokojená divoženka. Nikdo se na mě nekoukal nějak divně nebo nějak sexuálně. Všichni to brali jako přirozenou věc. Akorát jednou přišel divnej týpek, chtěl mě nějak objímat a nechtěl dát pokoj po odmítnutí. To byl nejnepříjemnější moment celého Rainbow. Ale pak na něj nějakej jinej chlap křiknul a odehnal ho.

Po večeři jsme se schovali před deštěm do stanu. Ghor měl sebou handpan a někdy při dešti hrál. Někdy jsem já zkoušela hrát na foukací harmoniku, kterou jsem měla s sebou. Bylo to vlastně dost poetický.

Kuchyň


Kuchyň byla vytvořená z několika plachet. Byly tam dřevěné stoly, u kterých mohlo stát třeba i patnáct lidí a krájet, loupat a jinak dělat činnosti náročné na čas. Byly tam vykopané dvě jámy, ve kterých se topilo dřevem, a na které se dávaly obří hrnce na roštu. O oheň pod hrncem se staralo několik lidí.

Na každé jídlo byl jeden foculizer. Člověk, co říkal ostatním, co mají dělat, a celkově na to dohlížel. To byl člověk, za kterým jsem se vždy chodila ptát. Také tam většinu času seděli lidi, kteří hráli na kytary a zpívali. Zpříjemňovali tak loupání mrkve, ale zároveň byli někdy trochu nahlas a zesložiťovali domluvu. Celkově ale dělali spoustu dobré nálady a dělali z kuchyně dobré místo k pobytu.

Pitná voda byla stažená hadicí z blízkého pramene. Byla vyvedená do několika kohoutků, ze kterých si lidi mohli volně doplňovat lahve. Byla to nejvic “technická” část celého Rainbow. Na první pohled mi přišlo, že to kazí spirit, ale celý zbytek doby jsem za to byla vděčná. Určitě je to mnohem lepší a bezpečnější řešení, než kdyby k pramenu chodily stovky lidí každý den. Kuchyň měla navíc vlastní obří barel s vodou, která byla pravděpodobně nasbíraná dešťovka. V tom se pak mylo jídlo a nádobí. Samozřejmě bez jaru, jen citrony, octem nebo popelem. Kupodivu to nějak fungovalo.


Den 3


Zabíhám si rutinu, že usínám kolem deseti večer, a budím se před devátou ráno. Pak si dám snídani z vlastních zásob a pak, pokud to jde, vyrazím do světa něco dělat. Našla jsem v batohu plátěnou tašku, se kterou normálně chodím nakupovat, a začala jsem v ní nosit pořád pláštěnku, případně i misky na jídlo a nebo další oblečení. Naše stany jsou totiž kus od hlavní cesty, a cesta k nim byla čím dál víc rozbahněná. Tohle mi umožnilo se tam nemuset tak často vracet.

Při obědě jsem si všimla, že i ostatní jsou už natrénování. Začalo pršet a během pár sekund všichni seděli v soukromých pláštěnkostanech nebo pod deštníky. Bylo to jako kdybychom to měli secvičené.

Odpoledne jsem mimo jiné byla dlouho nahá u hlavního ohně. Zůstala jsem tak přes několik dešťů. Užívala jsem si kontrast, jak na mé ohřáté tělo dopadaly studené kapky. Později jeden člověk vyhlásil, že si budeme povídat s talking stick: kdo drží klacek, ten mluví, ostatní mlčí. Byla jsem k tomu skeptická, ale velmi příjemně mě překvapilo, jak jsme se brzo dostali k hlubokým tématům a jak ten klacek dobře fungoval. Když ho nemáš, tak se soustředíš na naslouchání, a nevymýšlíš u toho, co chceš říct pak. A když k tobě dojde, tak máš prostor povídat jak dlouho chceš a máš pozornost. Všichni to respektovali a vytvořilo to úžasné prostředí.

Po nějaké době jsem si troufla otevřít téma mé nebinarity, a že je pro mě divný, jak se všichni oslovují jako sestro a bratře. Kupodivu na to lidi reagovali velmi vstřícně a chápavě a pomohlo mi to se tam cítit ohledně tohohle výrazně lépe. Potom se dostalo i na řešení toho otravného týpka, kterému budu provizorně říkal Narušitel. To byl ten, co se mě tak nepříjemně snažil včera obejmout. Kromě toho, že s ním mělo víc lidí různě nepříjemné zážitky, tak taky rušil kruh, bubnoval naprosto nesmyslně když se ómovalo, různě zvonil na hlasitý zvon, různě lidi školil o tom, co je ten správný Rainbow spirit. Třeba že bychom se měli víc líbat a souložit, což zakončil hlasitým vzdycháním, jako dělají některé ženy při sexu. Nepřišel mi vyloženě nebezpečný, ale už jsem na něj měla vypěstovanou slušnou alergii.

Lidi


Na lidech to od začátku do konce stálo. Byly tam děti i staří. Nejpočetnější byla skupina tak 20-40. Na každém místě se dalo někoho potkat a zapříst zajímavý rozhovor. Potkala jsem tam lidi ze spousty různých států, od Jižní Afriky přes Finsko až po Nový Zéland. Každý měl nějaké zajímavé zážitky nebo informace o své zemi. Dobře si vzpomínám na jednoho týpka z Albánie, co nám při práci v kuchyni vyprávěl vtipné historky. Například, prý tam jednou měla přijet zpívat Pink, ale do novin se psalo, že to bude Pink Floyd. Nakonec prý bylo diváků tak půl na půl podle toho, koho chtěli vidět. Když to Pink viděla, tak se tam rozhodla nevystoupit, a místo ní dali na pódium nějakou slečnu, aby otvírala pusu na playback. Takže byli naštvaní všichni a byla z toho velká mela. V Albánii se prý může stát totálně cokoli.

Hodně lidí tam bylo takříkajíc “na cestě”. Žijí při cestování, Rainbow je jedna ze zastávek, kde stráví nějaký čas, než pojedou zas dál. Bylo to fascinující. Tahala jsem z nich informace o tom, jak to dělají, jaké jsou best practices, a jaké to obecně je. Všichni byli inspirující a fandili mi, když jsem jim říkala, že by mě lákalo to taky zkusit. Posbírala jsem různé kontakty a odkazy: kde se dá být, kde si na cestě vydělávat atd. Láká mě to čím dál víc. Pravděpodobně brzo provedu nějakou zkušební cestu tohoto typu po Evropě.

Den 3 pokračování


Odpoledne jsem se náhodou ocitla na workshopu pranajámy. Potřebovala jsem se někde schovat před deštěm a jejich plachta byla nejblíž. Tak jsem se na závěr připojila. Potom tam jedna Češka vyhlásila masážní kruh, tak jsem rovnou zůstala. Začalo to jen masírováním ramen, ale pak jsme přešli i na další techniky, kdy jsem si vzájemně zpívali mantry a posílali si vědomé dotyky na zádech a rukou. Mělo to neuvěřitelnou atmosféru. Pak to samovolně přešlo do toho, že jsme se všichni tiskli/objímali se ve skupince a zpívali různé tóny. Vytvořilo to úplně krásný souzvuk, který žil a proměňoval se. Na chvíli jsem se v tom zcela rozplynula. Počítám to jako nejmagičtější zážitek celého Rainbow. Wow.

Ten den jsem také zjistila, že je fakt blbej nápad nabírat popel plastovou lžičkou. Trochu se mi otavila, ale dál jsem ji používala. Snaha o mytí zamaštěných misek popelem byl hroznej fail. Nic to neumylo a bylo fakt těžký to z toho pak dostat. Nadále jsem to dělala tak, že jsem je nechala před stanem opršet, a případnou mastnotu jsem totálně neekologicky utřela trochou toaleťáku.

Déšť a všeobecné bahno jsem už docela zvládla. Kalhoty musí být za každých okolností vyhrnuté na kolena, aby se na ně nedostalo bláto, které při došlapu bosých nohou odstřikuje. Snažit se to umýt nemá valný smysl, protože než dojdu od řeky do stanu, tak je to zpátky. Začala jsem to řešit tak, že co jde, to odstraním mokrou trávou, zbytek si holt utřu ručníkem. Trochu to z ručníku udělalo hadr, ale furt mi to přišlo lepší, než strkat zabahněné nohy do spacáku

Večeře byla až hrozně pozdě v noci. Byla tma a zima. Rozhodla jsem se, že tam ani nepůjdu.

Pravidla, autority a práce


Teoreticky je Rainbow místo, kde nejsou žádná pravidla a žádné autority. Ve skutečnosti tam mnohá pravidla jsou. Třeba zákaz focení a používání saponátů. Pak praktické, jako že se nemá dotýkat láhev a kohoutek při napouštění pitné vody, nebo že těsně k hlavnímu kruhu se má chodit jen naboso. Ptala jsem se na tenhle rozpor jednoho zkušeného rainbowáka, a ten mi řekl, že jsou to spíš guidelines než pravidla a že to má všechno praktické zdůvodnění. Třeba k tomu ohni se nesmí v botech, aby byl popel čistý a dal se používat na mytí nádobí.

Co se autorit týče, záleží na tom, jak se to slovo chápe. Byl tam odpor k autoritám, které jsou nějak dodané z venku, nebo nějak zneužívající svoji moc. Ale přirozeně tam fungoval respekt k starším a zkušenějším. Také tam existovali již zmínění foculizeři. Například na každé jídlo v kuchyni byl jeden. Pokud jsem to správně pochopila, tak to v zásadě byl ten, kdo na sebe vzal odpovědnost, za to, že to bude hotové. Ostatní pak za ním chodili a ptali se, co mají dělat. Existoval i foculizer na servírování. Těsně než jsme odjeli se začalo hlásit, že je potřeba, aby někdo převzal zodpovědnost za další oblasti. Například nošení dřeva a kopání shitpitů. Nevím jak to tam dopadlo, ale doufám, že dobře. Setkání to fakt potřebovalo.

Ne moc dobře tam totiž proudily informace o tom, co je potřeba udělat. Na Rainbow všeobecně platí “If you see a job, its yours” (Pokud vidíš něco, co je potřeba udělat, je to na tobě). Práce tam není mnoho, ale je potřeba ji průběžně dělat. Pracovat v kuchyni, nosit dřevo, nosit popel kam je potřeba. Já jsem třeba ráda chodila na food mission - nosit z technického parkoviště balíky jídla do kuchyně. K tomu jsem se různě starala o oheň a chodívala pomáhat do kuchyně. Tak akorát, abych se nenudila a měla dobré svědomí.

Den 4


To byl první den v mém životě, kdy jsem nevyhazovala houby z jídla. Vždycky jsem k nim měla odpor, ale teď jsem měla hlad a jídla nebylo dost, tak jsem je prostě snědla. Rainbow mě vychovalo v různých věcech.  I to, že pořád prší jsem řešila čím dál míň. Boty jsen prohlásila za úplně zbytečnou věc. Chodila jsem už jen bez nich, a kupodivu z toho neonemocněla i když zem byla chvílema dost studená.

U main circlu jsem potkala Pennyho z Nového Zélandu. Dobře se nám spolu povídalo, tak jsme pak spolu šli dvakrát na food mission a u toho jsme hluboce probírali své životy. Jane s Ghorem mezitím natáhli plachtu, pod kterou se dala dát pláštěnka a boty, aby alespoň trochu usychaly. Díky tomu Ghorovi přestalo téct do stanu, a navíc jsme tam mohli sedět a povídat si i když pršelo.

Na obědě jsem konečně zůstala dost dlouho, abych zažila i Magic Hat, a umístila jsem tam první padesátizlotowku. Pak jsem se vrátila se ohřát do stanu. Do spacáku už jsem vlezla rovnou s nohama omotanými ručníkem. Přišlo mi to hrozně symbolické k tomu, jak jsme tam žili.

Začala se mi trhat pláštěnka. Prozatímně jsme to zalepili Ghorovou leukoplastí. Nebyla jsem si vůbec jistá jestli to vydrží. Přistihla jsem se, že začínám myslet anglicky. Dokonce jak jsem přemýšlela, jak o tom budu pak psát, vymýšlela jsem to v angličtině.

Večeře byla tentokrát hrozně pozdě, až po jedenácté. Byla zima a fakt se mi nechtělo jít naboso. Zkusila jsem si na test dát na jednu nohu přes ponožku pytlík a s tím do pohorek. Bylo mi teplo, ale ponožky byly stejně obě mokré, o botách nemluvě.

Magic Hat


Jídlo se kupovalo od místního farmáře a tudíž byly potřeba peníze. Fungovalo to tak, že po každém jídle obcházel kruh člověk s kloboukem. K tomu banda lidí, kteří zpívali speciální písničku, tancovali na ni, jiní co hráli na různé nástroje. Vždycky to vypadalo a znělo skvěle. Každý, kdo v tu dobu byl ještě v kruhu, pak vložil buď peníze nebo požehnání. Já jsem poslechla radu starších a zkušenějších a dala jsem všechny peníze, které jsem na to určila, jen ve dvou dávkách, abych na to nemusela průběžně myslet a nosit to s sebou. Dohromady jsem tam dala 150 zlotých, neboli necelých 1000 korun za deset dní jídla. Přišlo mi to tak přiměřené. Každopádně nikdo nekontroluje, kdo kolik dal a jak často. Je možné tam být úplně zadarmo. Prý kdyby bylo málo peněz, tak by se to nějak hlásilo, a to se za celou dobu nestalo. Magic hat pak spravoval někdo z Poláků, a rozhodoval o tom, co koupit. U toho jsem nijak nebyla, tak nevím, jak to vypadalo.

Den 5


Vstala jsem po deváté a po nějakém základním postarání se o sebe jsem šla hned pomáhat do kuchyně, aby všechno zas nebylo tak pozdě. Před Rainbow mi jeden člověk vyprávěl, že se může stát, že nikdo nevaří a dokud někdo nezačne tak prostě nic není. Tohle byla mírnější varianta, ale viděla jsem, že ta zpětnovazební smyčka funguje.

Když jsem tam došla, tak jsem tam narazila na circle řešící Narušitele. Tak jsem se tam přisocla, abych viděla, jak se takové věci řeší. Posílal se talking stick, ale lidi byli (z dobrého důvodu!) emocionální a tak si stejně trochu skákali do řeči a bylo to trochu neuspořádané. I přesto to pořád bylo velmi civilizované, nikdo nikoho neurážel ani nic takového. Nakonec se ale stejně čekalo na stoprocentní konsensus. Ten se zkontroloval tak, že se poslal klacek kolem, s tím, že kdo souhlasí, má ho tiše poslat dál. Já jsem se toho nechtěla zúčastnit, ale než jsem si to srovnala v hlavě, měla jsem talking stick v ruce. Nezbylo mi než ho poslat dál, čímž jsem vlastně vyjádřila souhlas s něčím, s čím jsem souhlasit nechtěla. Měla jsem z toho špatný pocit, ale pak jsem to při krájení probírala s ostatními a ti mě tak jako uklidnili, že se převážně nic nestalo.

Řeka byla touhle dobou už hodně rozvodněná. Stát se tam dalo, ale při sednutí už člověk plul pryč. Cesty už nebyly jen bahnité, ale v různých místě bylo prostě po kotníky vody. Main circle totálně vyhasl, na zemi byla louže, všechno dřevo mokré, navíc dost foukalo. Začala jsem oheň oživovat, ale v těch podmínkách to vždycky akorát zadoutnalo a zhaslo. A to jsme dokonce použili zakázaný papír! Pak mi někdo poradil přinést si v plechovce žhavý uhlík z kuchyně. Potom to začalo jít a pomalu se oheň začal rozhořívat. V tom se tam objevil Narušitel a začal nám na to házet spoustu mokrého dřeva. K tomu hrozně nahlas hlásil, jak s tím má spoustu zkušeností. Když jsem ho různě brzdila, tak mi řekl, že tomu zjevně tomu moc nerozumím. K tomu mě neustále blahoskonně oslovoval “sestro”. Když jsem se ho snažila odehnat, tak mi řekl, že se zjevně bojím jeho maskulinní energie. Kokot. Nechala jsem se naprosto nesluníčkově nasrat.

Kolem nás se už formoval kruh a začali zpívat, když jsem mu ještě opakovala ať toho nechá a jde pryč. Pak jsem si uvědomila, že se tím vlastně podílím na rušení kruhu. Trochu se zastyděla, a s myšlenkou, že ten oheň (do kterého jsem vložila TOLIK snahy) je mi ukradenej a už na něj nikdy nešáhnu, jsem šla pryč. Ghor mi pak nabídl objetí a já si přitom pořádně ale bezhlasně zařvala, čím jsem nabrala zpět trochu rozvahy. Při obědě jsem to pak ještě probírala s tím sympatickým Finem a pak už bylo dobře.

Po obědě jsem vyrazila na food mission, ale zjevně jsem měla špatné informace a žádné jídlo tam nebylo. Cestou zpět ke stanu jsem potkala skupinu lidí, včetně Pennyho, kteří šli do lesa nad naším stanem. Zavolala jsem na ně a oni že jdou na tantra workshop a ať jdu taky. Tak jsem si řekla, že stejně nemám nic lepšího na práci a přidala se.

Šli jsme vysoko do kopce do nějakého lesíku. Začínalo to klasikou, dívání do očí, procítěné objetí. Pak jsme dokonce objímali stromy :) Byla jsem k tomu skeptická, ale bylo to velmi příjemné. Nakonec jsme hledali naše hranice pomocí semaforu při dotýkání se. Bylo to fajn. Cestou tam i zpátky a pak až do večera jsem si zas povídala s Pennym.


Workshopy


Během celého Rainbow se dělo mnoho různých workshopů. Jóga, meditace, tantra, magie, žonglování, polyamory, o komunitách a mnohé další. Vyhlašovaly se vždycky při obědovém kruhu. Jak jich bylo čím dál víc, tak už se nedal vůbec držet přehled. Taky jsem neměla pocit, že bych na to měla všechno čas. Od rána do večera, pokud jsem zrovna nebyla schovaná ve stanu před deštěm, jsem něco dělala. Někdy něco produktivního pro ostatní, věci pro sebe jako mytí věcí a sebe, jindy jsem si jen někde zalezlá povídala. Takže jsem dohromady byla jen na třech workshopech. Dokonce ani na ten polyamory jsem nešla.

Den 6


Dopadla na mě trudomyslnost. Déšť a bahno je všudypřítomný, a je to už hrozně dlouhý. Chybí mi matějčík (můj partner). Chybí mi možnost jít normálně v noci na záchod. Mám pocit, že bych mohla napsat celý článek jen o svém vztahu k bahnu. O tom, jak jsou ho různé druhy a jak jsou různě (ne)příjemný, jak je na ně potřeba došlapovat, aby si člověk neublížil. Ve skutečnosti už jsem měla v noze hluboko třísku, ale netroufala jsem si ji vyrejpávat, protože jsem nevěděla, co bych tu dělala s otevřenou ránou v chodidle. Takže při našlápnutí to občas bolelo.

Dneska jsem se dozvěděla, že narušitelé jsou tam ve skutečnosti dva. Jeden, o kterém jsem tu psala, a druhý, kterého jsem za celou dobu ani neviděla. Bůh ví, kolik z těch historek, které jsem různě slyšela, patřilo k tomu druhému. A taky jsem tím pádem hlasovala s naprosto špatnou představou, o kom se mluví. Nejsem z toho nadšená, ale co se dá dělat. Ten “můj” narušitel tam zůstal až do konce mého pobytu, a byl pořád stejně otravnej. Trénovala jsem na něm schopnost nenechat se vytočit.

Byla jsem na workshopu o Crystal Lands. To jsou pozemky, které někdo daruje Rainbow rodině, aby na nich měli celoroční Rainbow komunitu. Jeden člověk o tom velmi poutavě vyprávěl a měla jsem chuť odjet do Kolumbie a přidat se k nim. Sehnala jsem na něj kontakt a plánuji mu psát o další informace a materiály.

Později jsme si s ostatními povídali pod naší stříškou s tím sympatickým Finem. Probírali jsme historii našich zemí. Zjistila jsem, že Finsko prohrálo druhou světovou válku. Schválně, kdo z vás čtenářů to věděl. Pak mi ukazoval, jak hrát líp na foukací harmoniku, a byl u toho děsně sexy. Rozhodla jsem se, že po návratu domů se to budu taky učit.

Shitpity


Shitpity jsou v zásadě vykopané úzké jámy v zemi. Doporučovalo se místo papíru používat listy a vodu. Na to jsem byla málo drsná, ale snažila jsem se toaleťákem šetřit, když už. Po vykonání potřeby se to mělo zasypat popelem a pak hlínou, aby po tom neťapkaly mouchy, které pak sedají na jídlo. Bohužel popel tam takřka nikdy nebyl a já jsem ho neměla v čem nosit. Taky to samozřejmě bylo rozbahněné a chodilo se tam naboso. Ke konci mého pobytu někteří přestávali používat i tu hlínu, takže z toho byly dost nechutný místa.

Já jsem s tím ze začátku měla trochu problém, protože to často bylo třeba i v dohledu od cesty. Snažila jsem se tam chodit tak, aby mě alespoň nikdo neviděl. Šestý den se ale stalo, že jsem si na jeden pocivě vystála frontu, ale pak tam přilítly tři další holky, že musí. Tak jsme tam najednou byly pohromadě. Otevřelo mi to oči. Teda spíš zavřelo. Ale od té doby jsem to brala mnohem víc v pohodě. Na konci mi už to bylo v zásadě všechno jedno. Zvykla jsem si i na to dřepění. A naopak, když jsme na první benzínce cestou domů šla na standardní záchod, tak mi najednou připadal hrozně nepřirozený a nepohodlný.


Den 7


Čas rychle ubýval a dny trochu splývaly. Kdybych si nepsala deník, nemohla bych to takhle postupně po dnech vůbec psát. Atmosféra byla pořád výborná, ale déšť byl úmorný. Víte, že kopřivy žahaj i pod vodou? Vyzkoušeno za vás. Na chodidlech už jsem měla čtyři různá místa, která při zmáčknutí bolí. Ono totiž nohy jsou hrozně odolné, ale ne pokud jsou příliš rozmáčené.ak stačí něco trochu ostrého. Ostatní na tom byli dost podobně. Občas jsme si na to zanadávali, ale pak jsem to vždy pustila z hlavy, protože jsem si nehodlala takovými drobnostmi kazit zážitek.

Leželi jsme tak každý ve svém stanu, vyháněli hmyzoně, a najednou Ghor povídá: “Co pavouci, já mám ve stanu kotě!” Na moji nedůvěru odpověděl, že si fakt nevymýšlí, že mu prostě z ničeho nic přeběhlo přes obličej. Wtf. Ale vyklonila jsem se ze stanu a Ghor měl v ruce tak měsíc staré, nekonečně roztomilé, bílo-zrzavé kotě. Bylo celé mokré, ale nadšeně začlo zkoumat naše stany. Byli jsme z něj celí paf. Kde se tu jako vzalo? Už jsme ho málem adoptovali, ale pak se zjistilo, že ho s sebou přivezli nějací Francouzi, stanující kousek od nás. Vrátili jsme ho, ale ono se pak stejně volně pohybovalo a pravidelně nás navštěvovalo. Cuteness overload.



Později jsem si řekla, že se pokusím udržet nohy víc v suchu kvůli hojení ran, a proto jsem si navlékla přes ponožky rukavice. Tak ani tak to nefunguje :)

Oběd byl tentokrát kvůli dešti v kuchyni a bylo to zvláštní. Stát frontu jak v jídelně. Když se pak podávalo jídlo v kuchyni znova, tak jsem si dala pozor, abych se zdržovala poblíž hrnce, když se začínalo.

Po večeři šel Ghor a Penny k autu s úmyslem jet někam nakoupit. Nešla jsem s nimi a raději si četla ve stanu.

Písně a hudba


Jedna z věcí, která výrazně zlepšovala zážitek, byla hudba. Samozřejmě tam nebyla žádná reprodukovaná. Jen různě lidi hráli na různé nástroje. V čajovně se zpívalo, vedle někdo hrával na handpan, u ohně často někdo bubnoval, a jak už jsem říkala, v kuchyni bylo takřka pořád něco. Pro mě to byla zásadní část toho Rainbow pocitu. Pozitivní a takřka trvalé ovlivňování nálady. Všechno znělo tak radostně.

K tomu byly písně nebo chanty, které se zpívaly v kruhu před jídlem. Mívaly jednoduchou pozitivní melodii. Když už se něco začalo, tak se to zpívalo hodněkrát dokola, takže bylo snadné se to naučit zpívat. Když jsem odjížděla, uměla jsem jich tak deset. Tady jsou texty tří mých nejoblíbenějších. Když mě někde potkáte, řekněte si, ať vám některou zazpívám. Stejně mi furt znějí v hlavě.

I love my family I love my life
and now I’m living in coconut tree
It’s good It’s good it’s good to be free
singing with the birds and swimming in the sea

We are circling, circling together. 
We are singing, singing our heartsongs.
This is family, this is unity.
This is celebration, this is sacred.

Every little cell in my body is happy,
every little cell in my body is well.
I’m so glad every little cell in my body is happy and well

Den 8


Dnes byl první sluneční den! Penny s Ghorem nakonec do žádného obchodu nejeli, protože auto bylo zaryté hluboko v bahně. Po obědě jsme ho šli s Ghorem vyprošťovat. Šli jsme přes technické parkoviště, abychom zjistili, jak to tam vypadá. Na naše parkoviště to sice byla delší cesta, ale nebyla do tak šíleného kopce a bylo tam míň bahna, protože podstatná část byla po silnici. Cestou jsme zjistili, že na technickém parkovišti toho stojí výrazně víc než jen auto co přiváží zásoby. Začali jsme vymýšlet, jak bychom to mohli využít při odjezdu.

Když jsme došli k autu, tak jsem viděla, že to fakt není dobrý. Slunce svítilo, ale půda byla pořád velmi mokrá. Začali jsme zkoušet podkládat kola klacky, pomáhali nám to roztlačovat různí lidé, ale furt se tomu nechtělo. Pak mě poslali na quest a přinesla jsem z welcome centra lopatu. Obyvatelé parkoviště nás odrazovali, ať se na to vykašlem a počkáme, až se všechno odpaří. Ale to jsme nechtěli, už jsme chtěli domů. Lopata nakonec zabrala a vyjeli jsme autem kousek dál. A tam se to zahrabalo znova.

Mně bylo trochu divně, a tak jsem se účastnila vytlačování jen sporadicky. Když jsem viděla, že tam moc nepomůžu, tak jsem se raději začala věnovat postranním questům. Bylo to jako adventura. Lidi si mě mezi sebou posílali jak slepičku v té pohádce. Nakonec jsem ale získala příslib vytažení jeepem! Když jsem se s tou novinou vrátila za kluky, už byli na půl cestě k silnici. Zjevně se to mezitím ještě párkrát zahrabalo, ale hrdinně to dostali z každé díry. Já jsem se přidala na několik posledních problémů, a auto bylo volné a zaparkované kousíček od silnice. Penny byl od hlavy k patě zaházený odstřikujícím bahnem. Já na tom byla o něco lépe, ale stejně to chtělo řeku.

Pak jsme ještě seděli ve stanu a vymýšleli plán na odjezd. Penny se rozhodl, že s námi pojede do Krakova, kde měl nějaké další plány.

Posílání zpráv


Celé Rainbow bylo na poměrně velké ploše. Zprávy se tam šířily pomocí volání. Například kuchyně volala “Food circle”, případně “Food circle now!” Když jsme to slyšeli, měli jsme volání zopakovat, aby se to dostalo dál. To by ještě fungovalo, ale vyhlašovalo se toho mnohem víc. Food mission, wood mission, helpers in kitchen needed, tantra workshop starts now. Volat se mělo vždy za celou skupinku dohromady. Když nás bylo u ohně pět, tak jsme si to odpočítali a volali společně. Dohromady je to sice silnější, ale bohužel míň srozumitelné. Když byly složitější zprávy, tak se prostě dál nešířily, protože jim nikdo nerozuměl.

Den 9


Probudilo mě sluníčko, a vypadalo to, že bude celý den krásně! Na dnešek jsme měli plán během dne přenosit věci k autu, postavit tam stany, a po večeři tam jen dojít, usnout a ráno vyrazit směr domů.

Praxe byla trochu odlišná. Před obědem jsme už tak různě balili, po obědě to na sebe všechno navěsili a vyrazili cestou přes technické parkoviště. Ghor si den předtím zarazil dost hluboko do nohy nějakej klacek, tak ho to bolelo a trochu kulhal. Nějakou dobu jsme na něj s Jane každých pár kroků čekaly. Ale byli jsme všichni naložení a bylo vedro, tak jsme se dohodli, že vezmeme část jeho věcí a půjdeme napřed. Po další úmorné cestě najednou koukáme, že někdo s totálně zapraseným autem zastavuje v protisměru, a vylézá vysmátý Ghor. Prý si někoho stopl, nechal se dovést k autu a jako správnej good guy se pro nás vrátil. Tím se to výrazně zjednodušilo. Postavili jsme stan a vrátili se loučit s Rainbow. Ghor nás svezl zpět k technickému parkovišti, abychom to to měli večer blízko.

Penny s námi nešel, protože měl jen hrozně málo věcí. Stan, který taky od někoho dostal, tam nechával. Další den tam dokonce nechal i karimatku a spacák, pro ty, co budou potřebovat. Dál cestoval jen s batohem, který byl tak třetinový než co jsem měla já. Říkal, že jsou to jediné hmotné věci, které vlastní. Když mi došlo, že to fakt myslí vážně, tak jsem chvíli vůbec nevěděla, co říct. Obdivuju to, ale zároveň si nedokážu představit, jak to vypadá. Je to holt pokročilý dobrodruh.

Po večeři jsme se měli všichni sejít na místě, kde jsme měli dřív stany, posbírat poslední věci a finálně se přesunout na parking. Tak jsme tam ve třech čekali... a Penny furt nikde. Nakonec jsem řekla Jane a Ghorovi, ať si jdou sednout do auta, že tu počkám a přivedu ho. Tak jsem tam seděla, seděla, a nic. Nejdřív jsem byla nervózní, pak se to zesílilo do férové úzkosti. Nemohla jsem dát zprávu ani Ghorovi, ani jsem nemohla jít Pennyho hledat, protože bychom se mohli minout. Neměla jsem roaming, takže se nedalo zacheatovat. K tomu byla čím dál víc zima a tma, útočily na mě myšlenky, jestli jako tady takhle budu sedět do rána, dokud nepřijde. A že mi autem ujedou a já zůstanu někde mezi.

Ptala jsem se nějakých blízkých lidí, jestli by tam chvíli čekali za mě, že bych se šla podívat alespoň do kuchyně, ale řekli že jdou na workshop zpívání manter. Doporučili mi, ať na ty věci napíšu zprávu, že na mě má případně počkat, což jsem uznala jako možné řešení. Když jsem měla zprávu rozepsanou, tak se nakonec objevil. Měla jsem chuť ho na místě zabít, ale zároveň jsem byla ráda, že je to vyřešené. Pevně jsem se chytla, abych se tam z přemíry pocitů nezhroutila, a vyrazili jsme k autu. To tam naštěstí ještě bylo, takže zbytek byl jednoduchý. Dojeli jsme ke stanům a šli jsme spát.

Den 10 - odjezd


Ráno jsme docela brzo a rychle vstali, pojedli jsme něco málo ze zbývajících zásob a šli hrát tetris. Přestože jsme cestou sem měli plné celé auto včetně čtvrtého místa, tak se nám to tam povedlo naskládat tak, že bylo pořád vidět zadním zrcátkem. Všichni kromě řidiče teda měli něco na klíně, ale dalo se. Vzala jsem si první řídící šichtu a jelo se.

Ze začátku jsme hodně stavěli. Umýt alespoň základně auto, najíst se atd. Cestou nás dvakrát zastavili celníci. Poprvé jsem byla dost nervózní. Vzali si naše občanky a Pennyho pas a pak tak pět minut něco kutili v autě. Pak nás nechali jet. Podruhé to bylo velmi podobné, tak už jsem tak nervózní nebyla. Taky furt lepší celníci než policajti.

Po pár hodinách cesty mě Ghor vystřídal, protože se mi začaly dělat divné mžitky před očima. Hodinu na to jsme vyhazovali Pennyho na benzínce u Krakova. Velmi pečlivě si napsal ceduli, a prý brzo někoho chytil, dojel na couchsurfingový sraz a tam ho někdo ubytoval.

My jsme byli rádi, že jsme konečně na dálnici, a frčeli jsme domů. Pouštěli jsme si hudbu, zpívali, a ještě s dalším střídáním jsme dojeli do Prahy. Řízení v noci pro mě bylo dost vyčerpávající, ale raději jsem se kousla než aby musel Ghor řídit posledních pět hodin sám. To by bezpečnější nebylo.

Dorazili jsme v půl jedné. Byla jsem totálně mrtvá a tak jsem se odebrala spát do matějčíkova bytu, který byl blíž než můj. Bylo pro mě hrozně zvláštní být ve zděném domě. Jak kdybych byla v krabici. A navíc tam bylo tolik věcí! Přišlo mi to totálně nepřirozený. A i venku vlastně byly všude podlahy a stěny. Brr. Tenhle pocit ještě vydržel asi tak den, než jsem si navykla. I tak mě to dost překvapilo, protože přece jen tak dlouho jsem zas pryč nebyla.

Pohled zpět


Dopisuju tenhle článek šest dní potom, co jsme se vrátili. Jsem si velmi vděčná, že jsem se konečně rozhoupala a zažila to. Možná tu hodně píšu o věcech, které byly nepříjemné, ale to zažít úplně jiný svět to mnohonásobně přebilo. Získala jsem nový náhled na to, jak žiju, a že už fakt nechci pokračovat stejně. Zjistila jsem, jak dobře je mi psychicky, když jsem v přírodě, obklopena dobrými lidmi, a dělám jen takovou práci, u které vidím okamžitý smysl a přínos. I když je zrovna hnusně. Nevím přesně, co se mnou bude dál, ale rozhodně to bude zahrnovat další zkoumání života mimo město, v komunitách, cestování. Chtěla bych umět popsat ty pocity, které jsem z toho měla, ale cítím, že to nejde. Každopádně doporučuji navštívit nějaké Rainbow každému, kdo se dočetl až sem.