neděle 8. června 2014

Bosý závod - 4.2 Km

Náhoda tomu chtěla, že jsem se podívala na stránky bosého závodu akorát včas abych stihla zorganizovat výpravu tam, a ne zas moc brzo aby vypršelo nadšení. Naopak se mi povedlo zlanařit Johnyho, Jendu a Zuzku aby se přidali a udělali z toho velmi příjemný výlet.

Běželo se na Ladronce v pravé poledne. Slyšela jsem, že na minulém ročníku pršelo. Tentokrát to bylo přesně naopak, vedro a pařící sluníčko. Kolem trasy bylo minimálně stromů, takže jsme si to užili skrz naskrz.

Před startem

Dostali jsme závodní trička díky kterým bylo vedro ještě o něco větší. Start byl lehce zmatečný, jen jsem si najednou všimla, že se lidi před námi hýbou, tak jsme běželi taky. Trasa vedla po asfaltových cestičkách ale bylo obecně povoleno běžet vedle po trávnících. Ze začátku jsem chtěla být drsná a trávníkem se nezdržovat, ale když jsem viděla, že tam jdou všichni, tak jsem se přidala. I tak jsem na asfaltu strávila asi o něco víc času než byly moje nohy schopné zvládnout. Viz závěr článku.
Během závodu se nic zvláštního nestalo...  No dobře, na začátku jsem trochu kličkovala mezi lidmi abych se dostala víc dopředu, ale pak jsem fakt jen běžela, snažila se držet na co nejvyšší možné rychlosti u které nezačnu odumírat a myslela jsem na vodu. Na vodu kterou určitě dostanem v hojné míře za doběhnutí. (Nedostali, zachránila mně Zuzka. Za to jsme dostali perníčkoMedaili)
Po cíli
Můj čas dle měření mobilu je asi 20:15. Yay. Průměrná rychlost na kilometr je 4:56 YaYay! To je lepší než jsem čekala, a to ještě na boso.

Každopádně zajímavá dohra byla, že se jmi na jedné noze poté udělali největší puchýře, co jsem kdy v životě měla. Na přední části nohy jeden obří, a na každém prstu kromě malíčku po jednom. Nafouklý jak balónky. Dost nevěřícně jsem na to koukala, chcete li vidět detail klikněte si. Ale imho to nedostatečně vystihuje skutečnost. Zbytek dne jsem kulhala a k večeru jsem byla ráda, že jsem vůbec došla domů. Kupodivu další den, tedy dneska, se to už zlepšovalo a teď už můžu zas celkem normálně vhodit. Takže to za to stálo :)

U stánku jsem zakoupila knížku Běhej nebo zemři od mého oblíbence Kiliana Jorneta. Zatím jsem ji stihla přečíst půlku. Nepřipadá mi tak dobrá jako Eat and run, ale pořád je to hrozný maso. Zvlášť ve chvílích kdy jsem pajdala v noci domů tak jsem myslela na to, že takovéhle půchýře by byly pro ultramaratonce něco co skoro nestojí za řeč. Jak to sakra dělají? A je vlastně štěstí to vědět nebo to ukazuje, že musí něčím jiným trpět o hodně víc když se do tohohle honí? Možná to čtu právě abych zjistila odpověď na tuhle otázku.

Za fotky děkuji Johnymu. Celá fotoreportáž Tady

2 komentáře:

  1. Gratuluju k času a odvaze. Jsem poněkud zvráceně zvědavá, jak hodláš ty tlapičky ošetřit..máš na to nějaké triky?

    OdpovědětVymazat
  2. Ze zacatku jsem se hodne branila propichnuti, protoze jsem si rikala ze telo vi proc ty puchyre dela. ale pak mi pozdej jeden sam praskl a byla to velka uleva, tak jsem propichala i ty ostatni. v nedeli rano to bylo potreba udelat znovu a v nedeli odpoledne uz jsem mohla docela normalne chodit.
    dneska je to jeste lepsi a zitra uz zas pujdu behat :)

    OdpovědětVymazat