Ale teda v lese by to bylo samozřejmě lepší, myslím že si vytknu jako cíl se tam co nejdřív vrátit. Zvládnout běžet aspoň ty dvě hodiny, aby mi to stálo za to vyjet někam za město. A pořídím si běhací baťůžek, stejně po něm toužím už dlouho :)
Ale už k dnešnímu tématu. Debaty o upřímnosti jsou často hodně jednostranné, mluví se o tom, že upřímnost je dobrá, maximálně se jako druhá stránka věci zmíní, že někdo má strach být upřímný. Jenže co vlastně člověka drží zpátky být upřímný? Má velmi nedávná zkušenost mně přiměla se na to kouknout zblízka. Na vnitřním ohni jsme každý večer v rámci rituálu zmiňovali, jaký byl pro nás nejsilnější moment celého dne. Výborný nápad, dokud jsem se, někdy kolem sedmého dne kurzu nepřistihla, že naprosto přesně vím co byl pro mně nejsilnější zážitek, ale že zcela jistě tohle přes pusu ven neprotlačím. A tak jsem hledala něco, co bych mohla říct a pak se styděla, že jsem si možná vybrala Pravdu jako svoji nejvyšší hodnotu (o tom jindy) a pak dělám tohle.
Naprosto přesně vám, co mně drželo zpátky. Pocit ponížení. Pocit strašlivě spalujícího ohně, nejenom že jsem něco takového zažila, ale že o tom ještě mluvím nahlas.
Při dnešním běhu mi v hlavě vyvstalo tohle téma. Když jsem ho převalovala dál našla jsem ještě druhý relevantní pocit. Pocit viny. Jsem li upřímná v nějaké bolavé věci, má to v zásadě dvě varianty. Buď ublížím někomu jinému, nebo sobě. Cítím se ponížená, nebo vinná. Tyhle dva pocity vnímám jako velmi blízké. Ponížení je zároveň pocit viny z toho, že nejsem lepší, a vina je je ponížení z provinění.
Co mají ještě společného? oba vyřazují ze společnosti. i vina i ponížení ti říkají "Nepatřím mezi vás". Ti "vy" může být skupina od dvou do všech lidí, nebo i abstraktní skupina definována nějakým principem.
Udělala jsem někde v úvaze chybu? Protože jestli ne, vyplývá z toho, že upřímnost je silou která lidi nesbližuje ale oddaluje. Nebo mi chybí další proměnná? Něco co to vykrátí?
To co dle mně tlumí tenhle efekt, je jasné vědomí hranic mezi lidmi. Takové ty principy, že každý je zodpovědný za svoje pocity, že to že někdo někoho hodnotí se nijak nedotýká hodnoceného, ale pouze to vypovídá hodnotícím a podobně. Tohle všechno každý teoreticky ví, ale praxe v emočně napjatých situacích pokulhává.
Možná by se proto neměla tolik razit upřímnost ale právě tohle. No one can make me feel anything. Vědomí hranic člověka.
Btw
Nemůžu si nevšimnout, že tohle je téma které se mně silně dotýká i v jiném kontextu. Ancap stojí na myšlence, že přesně načrtnuté hranice mezi lidmi a jejich sférami vlivu přináší prosperitu a štěstí. Myslela jsem si, že moje téma je svoboda, která se toho úzce dotýká, ale teď jak se slyším, vypadá to že hranice jsou právě tím jádrem sporu.Externí komentář
Od Mariany ze http://www.zdejsoulvi.cz/, který mi přišel natolik zajímavý, že stojí za to to sem doplnit.
Z mého pohledu:
Vina a ponížení říkají:
"Chci mezi vás patřit.", "Chci na vás být opatrná, chci s vámi být v souladu a jednat v souladu s vašimi hodnotami. Chci mluvit o tom, co je vám srozumitelné. Chci mít radost z vaší společnosti, chci se chránit před bolestí z osamělosti."
Upřímnost je podstoupení rizika. Upřímnost říká:
"Chci být sebou, chci žít pravdivě a otevřeně a svobodně. Chci dělat, co je mi srozumitelné. Chci být opatrná na sebe. Chci vás pozvat do svého světa, chci, abyste mě skutečně znali, opravdově, takovou jaká jsem."
Dohromady to všechno říká:
"Chci na vás i na sebe být opatrná, chci s vámi být v souladu a jednat v souladu se svými i vašimi hodnotami. Chci mluvit o tom co je vám i mně srozumitelné. Chci se společně s vámi radovat z toho, jací jste vy a chci, abychom se společně radovali z toho jaká jsem já."
Na hlubší úrovni je to tedy všechno snaha o sblížení.
