I dneska jsem se teda hecla k superrannímu běhu. Vyběhla jsem v krásných 5:51. Kdo z vás to má? Cítím se díky tomuhle vstávání jako divnej člověk, ale zároveň je mi v tomhle rytmu hrozně spokojeně. Takže co.
Netrénovanému oku by mohlo připadat, že ten obrázek je stejný jako ten předvčerejší. Ale není. Je tam o kolečko navíc. A taky dvě prostřední kolečka jsou dokreslena ručně. Testovala jsem totiž Instagram Hyperlapse.
Hyperlapse
Nalákaná videem o Microsoftím hyperlapsu (pusťte si to, je to krásný). Jsem doufala, že to bude něco podobného. Nepřišla jsem na žádný jednoduchý způsob jak si mobil přidělat k tělu tak aby natáčel, tak jsem ho prostě držela v ruce kamerkou dopředu. Špatná zpráva je, že to člověku vypne hudbu a zjevně vyřadí iSmoothRun z provozu. (Normálně zvládne běžet na pozadí bez problému). Natáčela jsem jedno kolečko. Celý další jedno kolo tomu trvalo to přežvejkat a uložit. No, a nakonec to absolutně nestojí za nic. Ani to sem nahrávat nebudu, vypadá to jako ta ukázka jak se to nemá dělat z výše linkovanýho videa. Jen rychle se hýbající zmatek. Ale tak aspoň to teď vím.Buzerlístek a efekt minimálního cíle
O konci prokrastinace jsem psala už minule. Teď jsem zavedla další dva postupy tam popsané. Buzerlístek a Flowlístek. Buzerlístek je v zásadě seznam věcí, které chce člověk během dne dělat, nové zvyky, které si chce zvnitřnit. A za splněné body si sám uděluje zelené puntíky. Pro mně je tohle něco, co mám tendenci sama od sebe. Moje datasexuálství mně nutí o sobě sledovat nejrůznější údaje a archivovat výsledky. Proto všechny ty runkeepery, fitocracy, sleeptimy, cronometry, withingsy a dalši a další aplikace, které používám. ve skutečnosti jsem už před pár měsíce dva takové buzerlístky používala, dřív než jsem si tuhle knížku přečetla a a poskytla si tak výmluvu důvod, proč s tím zas začít. (Btw Tomáš Pajonk to u mně viděl a říkal "To máš jako modrý život?", jo, vlastně jo :) )
Co mně ale zaujalo je doporučení, aby si člověk ze začátku nastavil minimální hranici pro splnění. Já jsem si pro svůj sloupeček cvičení, udělala hranici 10 dřepů a jeden pokus o shyb (furt ho neudělám ale skoro, skoro). V různých článcích se píše, že lidi pak mají tendence v cvičení pokračovat, když už se do toho pustili a tak. Tak tak to na mně nefunguje, ale má to na mně jiný pozitivní vliv. Zjistila jsem, že už po pár dnech to zvyšuje moji identifikaci jako "té, co cvičí". A ta se zhodnotí ve chvíli, kdy je venku ještě tma a já potřebuju překonat ten kopeček abych skutečně vyběhla. skoro mně to až překvapilo, ale skutečně těch pár dní kdy jsem přece cvičila mi v tu chvíli prolítlo hlavou a udělalo mi to z toho výrazně jednoduší úkol.
Thumbs up, konec prokrastinace.
Jedna malá generalizace na závěr
Všimla jsem si zajímavé korelace mezi hudbou a kostelem. Vždycky (v posledních dvou pokusech) když uvidím kostel na Jířáku při běhu zpátky domu se mi pustí nějaká drsná písnička od Nightwish. Minule to bylo End of all hope, teďka dead to the world. Vtipné, příště na to budu vyloženě čekat :)
Žádné komentáře:
Okomentovat