středa 23. března 2016

Já, genderfluid

Jsem genderfluid. Co to znamená? Znamená to, že se necítím být ženou, tedy alespoň většinou ne. Jenže se necítím být ani mužem, tedy alespoň ne pořád.
To, o čem tady chci mluvit jsou niterné pocity, extrémně složitě se to popisuje. Gender je něco těžko uchopitelného. Je neviditelný, dokud se nezačne rozcházet s tím, jak vás lidi vidí. Potom to drhne. Začnu popisem toho, jak jsem na to kdy narážela, a na konci se to pokusím nějak shrnout a říct, proč o tom vlastně píšu.

Od začátku

Poprvé jsem si uvědomila, že chci být kluk v první třídě. Bylo to takové triviální. Hráli jsme vybíjenou, takovou tu všichni proti všem. Přirozeně se tvořily různé aliance, a já chtěla být s klukama. Už si to nepamatuju moc přesně, ale vím, že to nevyšlo. Byla jsem přece holka.
“To je nefér! Já chci být kluk!”
A taky jsem si chtěla hrát s klukama na tom koberci se silnicema. Jasně, nikdo mi přímo nebránil, ale něco tam drhlo.
Během svého dětství jsem nabrala spoustu “mužských” zálib. Měla jsem ráda matematiku. Líbilo se mi si sestavovat elektrické obvody, milovala jsem knížku logických úloh (Jak se jen jmenovala? :) ), střílela jsem s tátou ze vzduchovky, byla jsem nadšená z principu ručního vrtáku. A počítač, samozřejmě, to nejdůležitější.
(Než se naštvou kolemjdoucí feministky, chtěla bych upozornit, že si rozhodně nemyslím, že jsou to činnosti, které by nějak intrinsicky patřily k mužům, nebo že by je ženy nemohly dělat nebo cokoli. Jsou jen mužům tradičně přiřazované, a většinou to i odpovídá převažujícím preferencím. Snad si rozumíme.)

Puberta

Přichází puberta, nastupuju na gympl, a počítače a programování se dostávají do středu mého zájmu. Je to tak okouzlující, tolik možností, takový potenciál. Mám pár spolužáků, kteří jsou už v ten věk relativně zkušení programátoři.
“Wow, chci být jako oni.”
Ale puberta znamená i změnu pohledu na ostatní. Najednou je důležitý jak kdo vypadá, holky obzvlášť. Opovrhuju tím. Opovrhuju těma holkama co řeší módu, co se malujou. Když o tom zpětně přemýšlím, říkám si, že jsem jimi mohla klidně opovrhovat i o kousek míň :) Říká se, že jsou dva typy žen, jedny jsou pyšné na to, jak vypadají. A druhé jsou pyšné na to, že na to pyšné nejsou. Byla jsem velmi pevně zakotvena v druhé skupině.
A bylo toho víc. Jsem velmi emocionální člověk, někdy úzkostný, někdy depresivní. A ti kluci, ke kterým jsem vzhlížela takoví, alespoň v mých očích, nebyli. Byli racionální, stoičtí, nenechali se tak snadno vytočit.
“Já chci taky!”
Jasně, idealizovala jsem si to. A nevnímala jsem, že jistě existuje velká skupina kluků, kteří taky zažívají emoční rollercoaster jako já. Vzhlížela jsem k mým idealizovaným geekům. To jsem přesně chtěla, být geek. A taky jsem do velké míry byla. Programování, go, bridge. Byla jsem mezi nimi někdy tak trochu úkaz, ale lidi si zvykli, a dalo se to. Jeden můj kamarád mi kdysi přidělil ocenění “čestný chlap”. Byl to pro mě extrémně šťastný okamžik.
“A… a ještě něco”
Sex. Samozřejmě. Nevím jak vám, ale mě vždycky přišla penis envy jako 100% validní myšlenka :) A čert vem čůrání ve stoje, tam je to jasný. Dokud jsem byla teenager, měla velký problém s orgasmem. Copak v páru, ale já to neuměla ani sama. A to jsem si v nějaké fázi dokonce našla návod a zkoušela to podle toho. Bez úspěchu. A to jsem v hlavě porovnávala s tím, že kolem je plno kluků, co spokojeně zuřivě onanujou, užívají si to, a maj to *tak* jednoduchý.
“To je tak strašně nefér, já chci být chlap!”
Nemluvě o tom, že sex jsem vnímala jako že automaticky zaručuje pozitivní zážitek pro muže, ale u ženy, jen když se to dobře sejde, ví se jak na to a jsou správný skrvny na slunci. Taky mě štval ten hrozně velký rozdíl ve vnímání promiskuitních mužů a žen. A pak celý ty trable s dětma. Chodila jsem po světě a prohlašovala, že nikdy nechci mít děti, a pokud tak jen s někým, kdo bude ochotnej zůstat doma na mateřský. Že já budu klidně vydělávat na oba, ale ať je doma zakopanej on.
“Prostě to maj všechno lepší”
Nevím kdy jsem poprvé aktivně hledala informace o transsexualitě. Určitě někdy ještě před dvacátým rokem. Zjistila jsem, jak je to strašnej a opruznej proces, s výsledkem, který je stejně takovej nedokonalej a řekla jsem si, že to teda ne. Že sice bych v mžiku oka vyměnila tělo, kdyby to šlo, ale na tohle kašlu. Do toho nejdu.

Vztahy

Ještě jsem se nezmínila o vztazích. Vztahy totiž do toho přidávají úplně jiný odstín. Ve vztazích jsem se dlouho situovala do pozice “kámoše”. Myslela jsem si, že jako budu mít zásadní konkurenční výhodu, když nebudu projevovat takový ty typicky ženský vlastnosti, a budeme takový parťáci. V zásadě to docela fungovalo. Přesto v nich občas prosakovaly na povrch tendence, že v tom vztahu chci být holka. Že se chci choulit do náruče, být o trochu víc bezbranná než reálně jsem, nechat jeho ať řeší zásadnosti a já můžu poletovat kolem. A samozřejmě, být submisivní v posteli.
Než se posuneme dál, tak je čas na další vysvětlovací odbočku. Já si samozřejmě nemyslím, že mužům by nějak automaticky patřila dominance a vice versa. Spojuji to tak, protože mě se to tak spojuje v hlavě. Rozhodně nechci dominám brát jejich dominanci, nebo subíkům subíkovitost, ať každý následuje hlas svého srdce. Ale pro mě je to nějak propojené, ty samé vlastnosti a chování které považuji za mužské se mi zároveň spojují s dominancí ve vztahu i v posteli.
Mou postelí prošlo i několik slečen. Vždycky mě přitahovaly takové ty drobounké, štíhlounké, bláznívé typy. Aby byly menší než já. Měla jsem tendenci zaujímat tu mužskou roli. Ale ty postelové zážitky měly takový trpký nádech. Představte si, že máte v posteli krásnou holku. Ty jí chceš, ona tě chce, všechno je jak má být… a najednou si uvědomíš, že ho nemáš.
Story of my life

Julie

Pro další bod příběhu uděláme fast forward do mých 22 let, kdy jsem poznala Julii. Tady to bude trochu složitější. Když jsem Julii poznala, prezentovala se a po všech stránkách vypadala jako muž, tedy jako pohlaví, které ji bylo přiřazeno při narození. Tak to zůstalo až takřka do samotného konce našeho vztahu o čtyři roky později. Na začátku nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být jinak, ani ona sama to tenkrát netušila. Náš vztah byl velký obrat v některých věcech. Já, do té doby přesvědčená subinka jsem začala dominantnit.
Z mého pohledu jsme si prohodily role. Julie někde psala, že své partnerky manipulovala do mužského chování. Já jsem se do toho určitě necítila vmanipulovaná. Ani jedna jsme tenkrát plně vědomě nevěděly, co se děje. Ale tak nějak jsme tušily, že si vyhovujem, protože “já jsem tak trochu kluk a ona tak trochu holka”.
Díky Julii jsem si mohla vyzkoušet sex v mužské roli tak, jak jen se tomu jde přiblížit. A je to silný předpoklad, ale myslím, že se mi povedlo dobře nachanellovat jaký to pro vás, pánové, je.
Samozřejmě že zas mluvím jen o určitém aspektu mužské/ženské sexuality. Kromě té samotné mechaniky pohybů vnímám ten zásadní rozdíl v prožívání. V mužské je mnohem větší akcent síly, divokosti, ovládání situace, rozhodování, braní si, oproti tomu ženskému otevírání se, rozpouštění se v pocitech, dávání. Tak jak to jen jde bez operací jsem zkusila obojí, a můžu srovnat!
Mimochodem, s těmi orgasmy to začalo fungovat. A soudě dle pozorování okolního světa dokonce nadprůměrně dobře. Takže i když jsem toužila zažít sex jako muž se vším všudy, určitě jsem se nechtěla vzdát té hloubky prožitku, který jsem zažívala, když bylo kyvadlo na ženské straně.
Když si ke konci našeho vztahu začala Julie postupně objevovat svoji identitu, stáhla mimo jiné několik knížek k tématu, a já je spolu s ní četla. Znovu jsem silně zvažovala jak to tedy se mnou je. Nejsem já nakonec ten transmuž? Není to něco, co sama před sebou schovávám, a udělalo by mi líp to pustit na povrch? Znovu jsem k tomu byla taková váhavá. Jakože v mnoha ohledech ano. Ale v některých ne.
Nakonec jsme se s Julii rozešly. Jak byl náš vztah vášnivý a silný, tak byl rozchod bolavý. Přestože ten rozchod s Juliinou začínající tranzicí nesouvisel, do jisté míry se mi to v hlavě spojilo, a já si říkala, že mi ta mužská poloha škodí. Že to možná bylo celý nějaký omyl. A nastalo období, o kterém jsem tak soukromě vtipkovala, že po rozchodu se s Julií obě snažíme být více ženské.

Objevování ženské stránky

Někdy kolem té doby jsem si uvědomila, že v sobě mám takové bolavé místo. Dalo by se říct, že právě tu ženskou část své duše. Část kterou jsem celý život zavrhovala, vnímala jsem ji jako zdroj svých problémů, bála jsem se, že když ji projevím, že mě lidi přestanou brát vážně. A hlavně že já se nebudu moct brát vážně. Vždyť se chci chovat neracionálně, jaká hrůza. Ale bylo zjevné, že pokud to nějak nezačnu nějak řešit, že mě to bude pořád táhnout ke dnu, že se ta část taky potřebuje občas projevovat.
Byla jsem se učit líčit, a koupila si své první líčidla. A dokonce je občas používám. A rozbrečela jsem se, když jsem si koupila první hodně holčičí šaty. Tak hluboko ve mě byla “povinnost” touhy po takových věcech potlačovat, protože jejich projevení jsem spojovala s tím, že je to hloupý. A tak úlevný to zjištění že to tak není. A že to můžu chtít.
Ale byly i jiné momenty, kdy má ženská stránka vylézala na povrch už dřív. Když mi bylo asi 24, tak jsem měla období, kdy jsem začla příšerně tikat. Měla jsem tendence myslet na to mít dítě skoro celý den. To bylo samozřejmě v přímém rozporu s tím, co jsem zmiňovala, že jsem si myslela jako teenager. Má mysl mi neustále vykreslovala v živých barvách, jak strašně úžasný by bylo trávit celé dny s miminem. “Léčila” jsem si to mimo jiné tím, že jsem četla mnoho zdrojů o těhotenstvích, porodech a výchově. Myslím, že mám nastudováno víc než mnohé nastávající matky. :)
Nicméně, nebylo to příjemné. Mít v sobě tyhle touhy, a zároveň tím tak strašně opovrhovat. A ještě si myslet, že pokud o tom budu mluvit se svým partnerem, že ho tím příšerně odpudím. Nakonec jsem o tom nějaké slabé chvíli promluvila a byla jsem vlastně překvapena, že to bylo přijato pozitivně, že jako by to šlo. Okolnosti k tomu chtěly, že k mému otěhotnění nedošlo. Ale postupem času došlo k určitému zaintegrování téhle části mě. V současně době to díky bohu zmizelo, a už je z toho jen taková klidná myšlenka, že kdyby se okolnosti dobře sešly tak do toho půjdu, a pokud ne, tak že to taky bude dobré. Znovu, díky bohu, bylo to peklo.

Takže dneska

V současnosti jsou okamžiky, kdy dávám průchod té ženské půlce a s tím spojené rozpustilosti, chuti se zdobit, být opečovávaná. A jsou chvíle kdy si užívám svoji racionální půlku, debaty, systematičnost, a optimalizování. Ten pocit že si musím vybrat nebo to zprůměrovat byl zdrojem problémů.
Je pro mě hrozně divné, když někde v rozhovoru dojde na to, že řeknu, že jsem holka. Jako by se ve mě něco vzedmulo a chtělo protestovat. Ale vždycky si holt připomínám, že tím myslím že mám ženské tělo a že tak bez bližšího zkoumání působím. A to je to co se v naprosté většině případů počítá.
Jak jsem dřív měla pocit, že bych jako se měla přece aspoň trochu snažit směrem k té elegantnosti a hrotit vzhled, tak teď vím, že si to můžu nechat na ty chvíle, kdy mě to bude přirozeně lákat, a ve zbytku času to neřešit. Skutečně můžu chodit oblíkaná jako programátor, kalhoty a trička s vtipným nápisem forever! A ano, mám dlouhý vlasy. Ale viděli jste někdy metaláka? Tak proč bych nemohla já. Btw, kluci s dlouhými vlasy jsou krásní. Tak jakýpak copak.
V práci jsem typicky takřka jen na té mužské půlce. Naštěstí se setkávám s převážně osvícenými spolupracovníky, kteří, kromě těch úvodních zaváhání, mě přijmou jako kolegu a ne jako kolegyni. Jasně, nemluvím o tom, nikomu to nevysvětluju, ale ono to tak vyplyne. Občas v mimopracovních rozhovorech o světě můžu přidat i nějaký insight z druhé strany, nebo nějaký fórek, ale jinak co se týče práce, jsem chlap.
Ženská část se projevuje nejčastěji v kontaktu s určitými typy mužů, na šálách, při bdsm, na psytrancech ale i úplně bezdůvodně.
Tak se to tak mění. Občas jsem tak, občas tak. Někdy je to vyhranění silně cítit, někdy je to neznatelné. Bohužel se ještě občas stává, že jsou ve mě střety těch dvou přístupů, což umí být velmi nepříjemný. Ale lepší se to.
Co se týče vztahů, ještě že mám to polyamory. Teoreticky by mohl existovat jeden člověk, který by byl natolik komplementární, že by se přepínal spolu se mnou, ale ta pravděpodobnost je malá. A já to po nikom nechci chtít. Raději když to dopadne tak, že mám v životě dva lidi, a každý vlastně chodí s jinou půlkou mě.

Pseudovědecky

Soukromně se domnívám, že budu mít víc testosteronu než průměrná holka. Beru to podle takových těch znaků, jako že bych měla obočí jak Frida kdybych to netrhala a podobně.Taky mi rychle narůstá síla když cvičím. A v neposlední řadě ta vášnivost :)
Ve všech možný testech mi vždycky vychází mužský mozek. Mám dobrou prostorovou představivost, rotovat 3d objekty v hlavě mě vyloženě baví :) A umím číst v mapách.
Z hlediska testů existuje ještě jeden zábavný fakt. Vždycky, když jsem si dělala MBTI test, tak mi vycházelo INTJ. To velmi dobře reprezentuje tu mužskou část mě. Jednou mě ale napadlo zkusit ten test vyplnit za “tu druhou”. Bylo to trochu divné, protože to není půlka, kterou by bavilo vyplňování testů. Ale nějak jsme to uválčili, a vyšlo ENFP. Když jsem si přečetla charakteristiky toho typu, tak jako by to celé začlo dávat tak nějak větší smysl. Sedělo to totiž perfektně. Tak mám teď na OkCupidu napsáno, že jsem INTJ/ENFP. Jeden člověk už si stěžoval, že to není možné. By se divil.

Proč genderfluid?

Před nějakou dobou jsem objevila, že existuje i něco jiného než muži, ženy a cis, trans. Že je mnohem víc možností. Celý tenhle dlouhý text jsem psala proto, abych ilustrovala, že to není jednoduché. Že nedokážu říct ani tak, ani tak. A přitom že neodmítám myšlenkou pohlaví úplně. Tím vypadávají možnosti jako neutrois, intergender, agender a podobní. Zároveň se u mě málokdy vyskytuje oboje současně, takže žádný bigender, pangender nebo two spirited. U mně se to tak nějak přelévá. Takže genderfluid.
Nejdřív jsem si to slovo jen tak opatrně zkoušela, ale čím víc ubíhá čas, tím mi to zní líp, jako něco, co mě velmi dobře popisuje. Nikdo si nevšiml, ale mám to na facebooku už nějakou dobu nastavené. A zájmeno them! Máte-li facebook v angličtině tak by to mělo informace týkající se mě ukazovat obojetně.
V téhle části se určitě někteří chtějí říct “Ale na co řešit nálepky? Prostě buď sama sebou” Jasně. Ono je hrozně jednoduché si říct, že není potřeba něco řešit a hrdě to nehrotit, pokud spadáte v tom kterém aspektu do mainstreamu. Pokud se váš přístup shoduje s tím, co je od vás očekávané. Ale pro mě je objevení pojmu, který mi vyhovuje, hrozně cenná věc. Dává to těm složitým pocitům nějaké místo, ve kterém se mohou zformovat. Něco s čím se můžu identifikovat. Takový šuplíček, díky kterému můžu dojít do klidu. “Ha, genderfluid, to existuje a jsem to asi já. Tak super.” Taky by mi to ušetřilo spoustu vysvětlování, kdyby víc lidí vědělo co to znamená.

Proč tenhle text?

Mám pocit, že když tohle bude někdo vědět, že k sobě budeme mít blíž. V zásadě by se dalo říct, že jde o coming out svého druhu. Přemýšlela jsem, proč to tak označuju jen váhavě. Oproti předchozím coming outům, které jsem absolvovala (BDSM, polyamory), je to tak nějak míň nadšené. Předtím to mělo ten nádech, že jsem objevila něco nového a skvělého, co si užívám. Tohle je sice uklidňující myšlenka, ale není to činnost, není to výzva k nějaké změně. Jako kdyby to mělo spíš něco ukončit než začít.
Typicky se k podobným věcem váže žádost o změnu oslovení. Ale já momentálně nechci po nikom chtít, aby mě oslovoval jinak. Jméno jsem si už zvolila, a Fronéma je natolik moje, že já v tom klidně slyším i mužské jméno. Kdyby už existoval nějaký kulturní zvyk používat něco víc než on/ona a byl/byla, tak bych po tom skočila. Ale abych ke všem svým divnostem ještě všechny přeučovala jak o mě mají mluvit, za to mi to zas nestojí. Ale kdyby někoho vyloženě lákalo experimentovat, tak dejte vědět. Jen o mě proboha neříkejte, že jsem programátorka. Já jsem programátor.
Přála bych si, aby na mě lidi neaplikovali takové ty stereotypní představy o ženách, ale která by to nechtěla, že jo. Zvykám si na to, že mě lidi na první odhadnou jako ženu, a podle toho se ke mě chovají. V mužské společnosti někdy musím jít tu extra mile, aby mě začli brát stejně vážně. Někdy je to legrace, někdy je to oser. SeSTimSmířím.
Taky nemám zájem o převlékání se za muže. Mimo jiné proto, že ta mužská půlka nechce strávit ani minutu navíc řešením toho, jak vypadám. Zase, asi by to bylo super, kdyby se to mohlo stát tak nějak samo. Ale ono je to složité. Jednou jsem si koupila obvazy, abych vyzkoušela, jak bych vypadala se staženýma prsama. Tak nečekaně, mužsky to nevypadá, a je to strašně nepříjemný. Nope, nope, nope.
Jedna z věcí, která mi chybí je, že nemám přístup na men-only akce. Když slyším vyprávět o mužských kruzích, nebo zážitkovkách pro muže tak strašně závidím. Fakt by mě lákalo se něčeho takového účastnit. Rozvíjet tu mužskost Deidovského typu. Ale je mi jasné, že to nejde, že bych jim to tam nakonec asi narušovala. Nejsem dostatečně na druhém břehu. A taky mě štve, že nemůžu chodit do mužského KB5 gymu, i když tam to asi bude víc o tom, že ho mám za rohem od bytu, zatímco dámský daleko :)
Samozřejmě by bylo super, kdyby si tenhle článek přečetli mí známí, a pozměnili si u mě nějaké záznamy v hlavě. Bylo by pro mě moc příjemné, kdyby mě víc lidí považovalo za toho “čestného chlapa”. Jasně, nemůžu nikomu říkat co si má o mě myslet. Ale pokud by u někoho chybělo jen postrčení… Bylo by fajn, kdyby tohle byl výkop pro lidi, se kterými přicházím do styku, abychom se o tom třeba někdy pobavili. A samozřejmě to můžeme probrat i tu.Je docela dobře možné, že budu tento text editovat a doplňovat podle reakcí, když zjistím, že jsem něco důležitého zapomněla.
Očekávám plno zajímavých dotazů a těším se na ně.

A btw, pokud by vás náhodou zajímalo, co o mě a našem vztahu psala Julie a jak to celé prožívala ona, přečtěte si to zde https://juliekoubova.net/pamatnicek... (začněte kapitolou Matka a Milenka (2010))

Žádné komentáře:

Okomentovat