Já genderfluid? Díl druhý.

Před necelým rokem jsem napsal text Já, genderfluid. Bylo by dobré, kdyby jste si to před dalším čtením přečetli, ale pokud je to na vás příliš dlouhé, tak takové tl;dr: Po celý život jsem pozoroval chutě být kluk, ale nikdy nebyly dost silné, abych to nějak řešil. Až někdy v posledních letech jsem to přeformuloval z “chci být kluk” na “já vlastně JSEM chvílema kluk”. Označil jsem se za genderfluid, a považoval to za uzavřené.

To se v poslední době mění. Ty “mužské období” začali být čím dál častější, delší, a taky tak nějak… intenzivnější.

Píšu tenhle text jako pokračování mého vyprávění. Částečně protože poslat to do veřejna mi pomáhá si uspořádat myšlenky. Částečně protože chci mít kam odkazovat lidi, kteří se budou ptát, proč píšu v mužském rodě. Částečně protože chci zdokumentovat svoji cestu. A částečně pro ty, kteří budou něčím podobným procházet po mně.

U prvního dílu mi bylo vytknuto, že je to sbírka stereotypů. A byla. Ale já netuším, jak o tomhle tématu mluvit bez nich. Jasně ženu ženou nedělají sukně, líčení a šperky. Nestane se míň ženou, pokud to nebude mít. Jsou to takové signály pro okolí, které jsou o to víc potřeba, pokud okolí předpokládá opačný rod. Stejně tak, pokud já si ostříhám vlasy, oblíknu mužské oblečení a začnu mluvit v mužském rodě, tak to ze mě muže neudělá, pokud jím už teď nejsem. Ale snižuje to ten vniřní pocit drhnutí, nesouladu. Asi to, jak jsou dnes ve společnosti některé stereotypy nastavené, žije i v mé hlavě a silně to ovlivňuje jak se cítím.

Takže zpět, co se vlastně děje? Jsou chvíle, kdy se v té ženské roli cítím děsně nepříjemně. Je to spousta drobností, a pár velkejch věcí.

Tak třeba, byl jsem na teambuildingu se zbytkem firmy. Jsem programátor, firma programátorská, takže to byla chata plná kluků...a já. Už když jsem tam jel, tak jsem si říkal, že to bude takové výbušné prostředí, ale vymiňoval jsem si, že nechci dělat problémy. Ale přesto, když jsem někde uslyšel něco ve smyslu “Ty jsi holka, takže” tak jsem na to reagoval dost negativně. Trochu je mi to zpětně líto, protože oni vlastně neřekli nic špatnýho, mysleli to dobře a všechno. Ono to samotný upozornění na to, že mě vidí jako ženu bylo to, co bylo nepříjemný. Ne to, jak ta věta pokračovala. Někdy v noci když jsme se spolu opili tak mi uteklo v debatě na to téma, že se prostě jako žena necítím. Nebyla na to žádná zapamatovatelná reakce, což je vlastně asi ok.

Zažil jsem taky svoje první gender dysforie. Pro ty, co o tom nikdy neslyšeli, je to termín pro stav, kdy se translidi cítí špatně z toho, že jejich tělo neodpovídá tomu, jak se vidí. Já už jsem v minulém článku psal, že jsem mnohokrát toužil po penisu. To ale vůbec nebylo na té úrovni intenzity, kterou občas zažívám teď. Je to pocit, že moje tělo je neuvěřitelně špatně. Jako kdyby mi někdo našrouboval hlavu na špatný tělo. Není to jen o pohlavních orgánech a prsech. Je to i linie boků a velikost ramen. A všechny tyhle věci. Je to pocit, který mě má tendenci házet do deprese, úzkosti, nebo paniky, podle toho, jaký je den.

Super paradoxní je, že mi teď to tělo přijde vlastně hezčí než dřív. Vždycky jsem si přál mít míň tuku a víc svalů. Abych měl užší boky, větší ramena, bicáky. A doufal jsem, že se mi u toho zmenší prsa. Dokonce mě to dovedlo k takové lehčí(?) formě poruchy příjmu potravy, ale to je na jiný text. Divný je jen to, že mi nikdy nedošlo, že to, co na těch tělech fitnessek nejvíc obdivuji, jsou části, které jsou tak mužské, jak jen bez hormonů ženské tělo být může. Teď se ale často dívám na své tělo, a říkám si “to je vlastně docela pěkný ženský tělo”. Akorát je jako cizí. To odmítnutí jako celku mi umožňuje vidět ho pozitivně. Je to tak wtf, jakej z toho asi máte pocit při čtení.

Co se prsou týče, už kdysi jsem vážně uvažoval o zmenšení. V době, kdy jsem si to vůbec nespojoval s otázkou genderu. Prostě jsem si jen přál nemuset furt nosit podprsenku a aby tak nepřekážely. Zpětně mi to přijde trochu směšný, jak jsem si jako mohl nevšimnout týhle motivace.

Hodlám tenhle text dát na fb, tak se budu krotit v těch dalších popisech fyzické dysforie. Nechám to u toho, že co se těch částí pod spodním dílem plavek týče, umí to být velmi silné, velmi konkrétní a velmi bolavé.

Po prvním takhle silné dysforii jsme o tom mluvili víc s mužem, a chvíli jsme používali pro mluvení o mě mužský rod. Bylo to jak balzám na duši. Jakože, neuvěřitelně příjemné. Pochybuji, že cis lidé mají takový zážitek, nevím k čemu to přirovnat. Je to jak přijít domů.

Ale další den jsme v tom nepokračovali, a já to neřešila. Zjevně variuje to, jak moc mi ten ženský rod vadí. A taky jak moc pozornosti jsem tomu ochotný věnovat. Protože, i když mi to zrovna vadí opravdu hodně, tak mě stojí dost snahy mluvit o sobě v mužském rodě. Jako bych musel každou větu projet v hlavě, jestli jí řeknu “správně”. Ale zůstává, že když na mě někdo použil mužský rod, aniž by to zrovna bylo to, o čem jsme se bavili, tak to vždycky bylo mega příjemné. Ani jednou to nebylo špatně.

Čas pro trochu filozofickou vsuvku. Co to vlastně znamená být mužem či ženou? Nevíme! Zjevně to nejsou ty vnější znaky jako styl oblékání. To by bylo dost debilní. Těžko to bude to, jak vás ostatní vidí.To by bylo ještě horší, definovat člověka zvenku. Je to chování? Těžko, všichni známe protipříklady, kdy se žena chová “mužně” a muž “žensky”. Zbývá neurčité něco, jak se člověk cítí. Jenže o tom se vůbec nemluví! Protože gender řeší feministky a ty nemáme rádi, áno. Vím, že existují nějaké mužské skupiny, kde se o něčem takovém možná baví. Co to vlastně znamená být mužem. Ale tam mě ze zjevných důvodů nepustí. Vím že taky existují nějaké ženské, ale tam ze zjevných důvodů nechci. Jinak se to v běžné společnosti objevuje jen jako nástroj konfliktu, třeba: “Chovej se jako chlap!”. To nikoho k zamyšlení nepřiměje.

Takže nevíme, co to vlastně znamená cítit se mužem. Není proti čemu poměřit, co je to, co vlastně cítím. Vím, že mě potěší mužský rod. Vím, že se mi líbí si vzít na sebe mužské oblečení. (Zatím jsem teda testoval jen tričko, které jsem ukradl doma.) Ale to jsou jen okrajové záležitosti. To hlavní je masivně nepopsatelné.

A aby to nebylo jednoduché, tak se to přelévá. Já opravdu netuším, co si teď myslet. Kdo/co vlastně jsem? V naprosté většině času se necítím být holka. Ale jen část z toho se cítím být muž. V tom zbytku masivně nevím.

Viděl jsem výborné videa jednoho páru agender, a demiboye. Bylo to tak pěkný. Byli s tím v pohodě, nebo aspoň tak vypadali. Mluvili o svých identitách tak, že jsem skoro měl chuť se nějak překlasifikovat. Jenže vlastně k čemu. Jen hrstka lidí vlastně ví, co ty slova znamenají. A pro zbytek to bude znít jako něco weird mezi tak jako tak.

Uvažoval jsem, jaké by se mi líbilo mužské jméno. Mám favorita, ale ještě ho musím otestovat v soukromí, jestli to zní správně. Ale za to mě už stihlo napadnout, jak ho zoficiálnit. Jak možná víte, tak v České republice si nemůžete změnit jméno ze ženského na mužské, aniž byste se předtím nechali sterilizovat. Ale příjmení mají mnohem menší omezení. Žena může mít příjmení bez -ová, pokud prohlásí že se cítí být cizinkou nebo nějaký takový wtf. A příjmení, které jsou vlastně křestní jména normálně existují. Navíc bych se zbavil svého existujícího příjmení, který mě celý život štve. A ani bych se kvůli tomu nemusel vdávat… ani ženit.

Je možný, že mě uslyšíte a uvidíte mluvit v obou rodech. Nejlepší, co můžete udělat, je reagovat v tom, co slyšíte ode mě. Můžete získat extra body za reagování v mužském, pokud já použiju ženský, ale to je pro overachievery. Mám to vlastně relativně dobrý, kdy mě mužský potěší, ale ženský neurazí. Jinak je asi ideální si toho vlastně nevšímat. Já tím totiž vážně nechci budit pozornost. Chci jen nějak minimalizovat ty nepříjemný pocity, co z toho plynou.

Mám trochu obavy, jak to bude působit na okolí. Co když budu s krátkýma vlasama a v mužském oblečení vypadat jako blázen? Je to kompatibilní s mojí novou teoretickou kariérou kouče? Je ok používat mužský rod ve firemní komunikaci? A co potom v komunikaci s klienty? Co když si tím zavřu nějaký zásadní dveře? Bude mě pak ještě někdo chtít vázat? Bude mě někdo chtít jako letce na akrojógu?

Je to zvláštní, že mi to nikdy nepřišlo u točení filmu o bdsm, ani u povídání o polyamory v televizi. Asi je to proto, že tamty věci jsou zábava, zatímco tohle je převážně jen trápení. A taky, že ani jedno z toho není vidět na člověku na ulici. Nějaký rozumný hlas v hlavě mi říká, že se nemám čeho bát, že svět viděl už divnější věci, a naprosté většině lidí to bude úplně jedno. Ale stejně tam vnímám hroznou bariéru.