Když jsem odjížděla z Prahy, věděla jsem, že Rainbow je akce pro hippíky, v přírodě, s minimem techniky, společným vařením jídla, a pár dalších informací o mechanismech, které tam fungují. Tohle budou částečně zážitky a částečně popis toho, co jsem viděla a jak to fungovalo. Co jsem pochopila, tak jednotlivá Rainbow jsou díky odlišným okolnostem velmi různá. Zároveň je velký rozdíl tam být na začátku, uprostřed, a na konci. Byla jsem na evropském setkání 2018 v Polsku a byla jsem tam prvních 10 dní.
Rainbow je setkání pro všechny, kteří chtějí trávit čas podobným způsobem, a jsou ochotni dodržovat pár základních pravidel. Trvá vždy měsíc, od novu do novu. V polovině je velká oslava Full Moon - úplňku, na kterou se prý sjede velké množství lidí. Rainbow setkání se dějí po celém světě a je jich vždy několik současně. Prý jsou lidé, co žijí celý život tak, že přejíždí mezi setkáními.
Den 0+1
Odjeli jsme ve třech z Prahy něco po poledni, na místo jsme dorazili až po jedné v noci. Byli jsme všichni utahaní z cesty a rozhodli jsme se přespat na parkingu - s tím, že další den budem pokračovat dál. Ghor a Jane si postavili rychlorozbalovaci stan, já jsem zůstala v autě na položených sedačkách. Byla jsem ráda, že jsme se tak dohodli, protože jsem si mohla konečně vyzkoušet to slavné spaní v autě. Prostor byl i na mě trochu krátký, ale nakonec jsem se tam nadiagonálnila a vyspala se docela dobře. Ale hned jsem si poznamenala, že pokud budu mít někdy obytňák, tak tam chci normálně velký prostor a matraci.
Parking byl v zásadě v poli a louce. Překvapilo mě, jak neprůchozí taková neposečená louka je. A pak jsem se sobě trochu smála, jak jsem městské dítě, že mě to překvapuje :) Ráno jsme přejeli na nejvzdálenější kus parkoviště od silnice (což bude ještě důležité). Parking byl prakticky prázdný, jen pár aut. Naložili jsme na sebe věci a vydali jsme se lesem směrem k welcome centru.
Welcome centrum bylo pár natažených plachet, pod kterými bylo několik lidí. Na Rainbow je zvyk vítat nově příchozí frází “Welcome home”, tak to na nás hned volali, objali nás a nasměrovali nás, jak dojít na samotné setkání. Byl to ještě kus z pořádného kopce dolů. Celkově byla cesta od auta cca 30 - 45 min. v závislosti na naloženosti, směru cesty a rozbahněnosti.
Našli jsme si místo a postavili stany. Bohužel na louce, kde jsme byli, byla i spousta klacků trčícich ze země, a tak jsem si propíchla podlážku stanu hned první den. Chvíli potom se už ozvalo volání na jídlo a já jsem šla zažít svůj první food circle.
Food circle
Na každé jídlo (kromě pár výjimek) jsme se scházeli okolo hlavního ohně. Lidi, co tam byli první, se spojili do kruhu a začali zpívat rainbow písničky. Postupně se přidávali další a kruh se zvětšoval. Když byl už velký, část lidí se sebrala a vytvořila vnitřní kruh, který byl zády k ohni, a viděli jsme na sebe. Myšlenka byla, že by se měly vytvořit dva kruhy, mezi kterými bude tak akorát prostor, aby tam mohli chodit lidé s hrnci a postupně rozdávat jídlo kolem po obou stranách. Tím, že se zpívá ve stoje, tak je možné se různě přesouvat a hledat optimum, kde bude akorát místo pro každého na sezení.
Považuji to za výborný nápad, ale praktická aplikace měla většinou nějaké mouchy. Lidi seděli raději ve vnějším kruhu a pak tam byli různě nahromadění, takže hrnce zůstávaly zpravidla uprostřed. Ti, kdo servírovali, chodili postupně okolo: vždy si vzali dvě misky (hrníčky, ešusy, ustřihnuté láhve, nebo dokonce jen velké listy), ty přinesli doprostřed, nechali si je opatrně naplnit a přinesli je zpět. Měli to vychytané, že serveři si speciálně myli ruce octem, a nakládání jídla probíhalo tak, aby se naběračka nedotkla misek. Jednoduché ale účinné nápady jak zachovat hygienu.
Jídla se rozdávalo postupně, takže se serveři ptali nejdřív “First time?” tedy jestli člověk ještě nejedl, a těm dávali první porci. Až třeba půl hodiny na to nabízeli second time. K tomu ještě některá jídla měla svůj vlastní oběh, takže se volalo “First time salad” a podobně. Po pár jídlech jsem se v tom zorientovala a pak mi to přišlo velmi malebné. Celkově trvalo jedno jídlo víc než hodinu. Byl tam prostor si tam posedět a povídat si. Bylo to příjemná část dne.
Den 1 pokračování
Ten den ještě jen tak poprchávalo, tak jsme se šli umýt do místní říčky. Taky jsem objevila, že tam na strom někdo pověsil akrobatické šály, tak jsem na nich ukazovala lidem, co se dá dělat. Potom jsem chvíli pracovala v kuchyni a starala se na oheň. Večeře byla velmi zábavná, protože jsem potkala jednoho vtipného Němce, který s sebou nosil klaunský nos a neustále chrlil vtipy. Řekl mi taky spoustu užitečných věcí o tom, jak na setkání co funguje. Cítila jsem se tam hrozně dobře. Jako bych našla svůj tribe, tlupu, do které patřím a ve které se dá opravdu spokojeně být.
Po večeři bylo oficiální zahájení u ohně. Zpívalo se, hrálo na nástroje… a do toho začalo strašně pršet. Postupně se lidi odpojovali. Chtěla jsem zůstat co nejdéle, ale když začal být déšť silný jak sprcha, stáhla jsem se do stanu. Tam jsem si provizorně rozvěsila mokré věci, před stan dala sušit boty, a šla spát. Stejně nebylo ve stanu co jiného dělat.
Jídlo
Jídlo bylo dvakrát denně, oběd a večeře. Všechno bylo veganské a většinou to byly nějaké luštěniny se zeleninou, případně smíchané s rýží nebo jinou obilninou. Někdy k tomu byl salát nebo polévka, někdy jen kusy zeleniny a ovoce. Někdy k tomu koloval i olej s česnekem nebo chilli. Bylo to jednoduché ale dobré jídlo. Porce byly menší, takže kdo neměl zásoby a potřeboval víc jídla, mohl mít snadno v mezidobí hlad. Bohužel se nehledělo na bezlepkovost, takže jsem často tu hlavní část nemohla jíst a zbyl mi jen salát. Chodila jsem se před každým jídlem zeptat do kuchyně na ingredience, abych věděla, co můžu. Suplovala jsem tedy jídlo z dovezených zásob. Až poslední den jsem dala na rady a šla se přidat do raw circlu. Tam jsem byla pozitivně překvapena, že mají různě naklíčené luštěniny a namočená semínka a dá se z toho dobře najíst.
Den 2
Pršelo celou noc. Vedle někdo chrápal, ale převážně jsem to prospala. Pohorky byly skoro promoklé. Začala jsem toužit po holinkách a šla ven raději v sandálech. Ty sice před vodou nijak nechrání, ale dělají dost velký rozdíl při šlápnutí na bodlák nebo na trčící klacek. Déšť se v nepředvídatelných intervalech střídal se sluncem nebo zataženem. Bylo mi jasné, že name of the game je udržet co nejvíc oblečení suchého.
Během dne jsem tančila bosá u hlavního ohně a přitom jsem se o něj starala. Kdo mě zná, ví, že přikládání a upravování ohně je moje srdeční činnost. Mám na to systém, jak udržovat dřevo v hraničce, která bude spíš vyšší než rozpadlá, dřevo dobře naskládané, aby mělo vzduch - a vůbec, hraju si s tím, hledám způsoby, jak to udělat co nejefektivnější, a děsně mě to baví.
Už předchozí den jsem viděla pár nahých lidí, tak jsem se šla umýt do řeky a vrátila se nahá uschnout k ohni. Byla jsem v tom trošičku nesvá, ale ta idea se mi tak líbila, že jsem to trochu kousla. Postupně jsem si na to zvykla a bylo mi tak totálně pohodlně. Byla jsem hrozně spokojená divoženka. Nikdo se na mě nekoukal nějak divně nebo nějak sexuálně. Všichni to brali jako přirozenou věc. Akorát jednou přišel divnej týpek, chtěl mě nějak objímat a nechtěl dát pokoj po odmítnutí. To byl nejnepříjemnější moment celého Rainbow. Ale pak na něj nějakej jinej chlap křiknul a odehnal ho.
Po večeři jsme se schovali před deštěm do stanu. Ghor měl sebou handpan a někdy při dešti hrál. Někdy jsem já zkoušela hrát na foukací harmoniku, kterou jsem měla s sebou. Bylo to vlastně dost poetický.
Kuchyň
Kuchyň byla vytvořená z několika plachet. Byly tam dřevěné stoly, u kterých mohlo stát třeba i patnáct lidí a krájet, loupat a jinak dělat činnosti náročné na čas. Byly tam vykopané dvě jámy, ve kterých se topilo dřevem, a na které se dávaly obří hrnce na roštu. O oheň pod hrncem se staralo několik lidí.
Na každé jídlo byl jeden foculizer. Člověk, co říkal ostatním, co mají dělat, a celkově na to dohlížel. To byl člověk, za kterým jsem se vždy chodila ptát. Také tam většinu času seděli lidi, kteří hráli na kytary a zpívali. Zpříjemňovali tak loupání mrkve, ale zároveň byli někdy trochu nahlas a zesložiťovali domluvu. Celkově ale dělali spoustu dobré nálady a dělali z kuchyně dobré místo k pobytu.
Pitná voda byla stažená hadicí z blízkého pramene. Byla vyvedená do několika kohoutků, ze kterých si lidi mohli volně doplňovat lahve. Byla to nejvic “technická” část celého Rainbow. Na první pohled mi přišlo, že to kazí spirit, ale celý zbytek doby jsem za to byla vděčná. Určitě je to mnohem lepší a bezpečnější řešení, než kdyby k pramenu chodily stovky lidí každý den. Kuchyň měla navíc vlastní obří barel s vodou, která byla pravděpodobně nasbíraná dešťovka. V tom se pak mylo jídlo a nádobí. Samozřejmě bez jaru, jen citrony, octem nebo popelem. Kupodivu to nějak fungovalo.
Den 3
Zabíhám si rutinu, že usínám kolem deseti večer, a budím se před devátou ráno. Pak si dám snídani z vlastních zásob a pak, pokud to jde, vyrazím do světa něco dělat. Našla jsem v batohu plátěnou tašku, se kterou normálně chodím nakupovat, a začala jsem v ní nosit pořád pláštěnku, případně i misky na jídlo a nebo další oblečení. Naše stany jsou totiž kus od hlavní cesty, a cesta k nim byla čím dál víc rozbahněná. Tohle mi umožnilo se tam nemuset tak často vracet.
Při obědě jsem si všimla, že i ostatní jsou už natrénování. Začalo pršet a během pár sekund všichni seděli v soukromých pláštěnkostanech nebo pod deštníky. Bylo to jako kdybychom to měli secvičené.
Odpoledne jsem mimo jiné byla dlouho nahá u hlavního ohně. Zůstala jsem tak přes několik dešťů. Užívala jsem si kontrast, jak na mé ohřáté tělo dopadaly studené kapky. Později jeden člověk vyhlásil, že si budeme povídat s talking stick: kdo drží klacek, ten mluví, ostatní mlčí. Byla jsem k tomu skeptická, ale velmi příjemně mě překvapilo, jak jsme se brzo dostali k hlubokým tématům a jak ten klacek dobře fungoval. Když ho nemáš, tak se soustředíš na naslouchání, a nevymýšlíš u toho, co chceš říct pak. A když k tobě dojde, tak máš prostor povídat jak dlouho chceš a máš pozornost. Všichni to respektovali a vytvořilo to úžasné prostředí.
Po nějaké době jsem si troufla otevřít téma mé nebinarity, a že je pro mě divný, jak se všichni oslovují jako sestro a bratře. Kupodivu na to lidi reagovali velmi vstřícně a chápavě a pomohlo mi to se tam cítit ohledně tohohle výrazně lépe. Potom se dostalo i na řešení toho otravného týpka, kterému budu provizorně říkal Narušitel. To byl ten, co se mě tak nepříjemně snažil včera obejmout. Kromě toho, že s ním mělo víc lidí různě nepříjemné zážitky, tak taky rušil kruh, bubnoval naprosto nesmyslně když se ómovalo, různě zvonil na hlasitý zvon, různě lidi školil o tom, co je ten správný Rainbow spirit. Třeba že bychom se měli víc líbat a souložit, což zakončil hlasitým vzdycháním, jako dělají některé ženy při sexu. Nepřišel mi vyloženě nebezpečný, ale už jsem na něj měla vypěstovanou slušnou alergii.
Lidi
Na lidech to od začátku do konce stálo. Byly tam děti i staří. Nejpočetnější byla skupina tak 20-40. Na každém místě se dalo někoho potkat a zapříst zajímavý rozhovor. Potkala jsem tam lidi ze spousty různých států, od Jižní Afriky přes Finsko až po Nový Zéland. Každý měl nějaké zajímavé zážitky nebo informace o své zemi. Dobře si vzpomínám na jednoho týpka z Albánie, co nám při práci v kuchyni vyprávěl vtipné historky. Například, prý tam jednou měla přijet zpívat Pink, ale do novin se psalo, že to bude Pink Floyd. Nakonec prý bylo diváků tak půl na půl podle toho, koho chtěli vidět. Když to Pink viděla, tak se tam rozhodla nevystoupit, a místo ní dali na pódium nějakou slečnu, aby otvírala pusu na playback. Takže byli naštvaní všichni a byla z toho velká mela. V Albánii se prý může stát totálně cokoli.
Hodně lidí tam bylo takříkajíc “na cestě”. Žijí při cestování, Rainbow je jedna ze zastávek, kde stráví nějaký čas, než pojedou zas dál. Bylo to fascinující. Tahala jsem z nich informace o tom, jak to dělají, jaké jsou best practices, a jaké to obecně je. Všichni byli inspirující a fandili mi, když jsem jim říkala, že by mě lákalo to taky zkusit. Posbírala jsem různé kontakty a odkazy: kde se dá být, kde si na cestě vydělávat atd. Láká mě to čím dál víc. Pravděpodobně brzo provedu nějakou zkušební cestu tohoto typu po Evropě.
Den 3 pokračování
Odpoledne jsem se náhodou ocitla na workshopu pranajámy. Potřebovala jsem se někde schovat před deštěm a jejich plachta byla nejblíž. Tak jsem se na závěr připojila. Potom tam jedna Češka vyhlásila masážní kruh, tak jsem rovnou zůstala. Začalo to jen masírováním ramen, ale pak jsme přešli i na další techniky, kdy jsem si vzájemně zpívali mantry a posílali si vědomé dotyky na zádech a rukou. Mělo to neuvěřitelnou atmosféru. Pak to samovolně přešlo do toho, že jsme se všichni tiskli/objímali se ve skupince a zpívali různé tóny. Vytvořilo to úplně krásný souzvuk, který žil a proměňoval se. Na chvíli jsem se v tom zcela rozplynula. Počítám to jako nejmagičtější zážitek celého Rainbow. Wow.
Ten den jsem také zjistila, že je fakt blbej nápad nabírat popel plastovou lžičkou. Trochu se mi otavila, ale dál jsem ji používala. Snaha o mytí zamaštěných misek popelem byl hroznej fail. Nic to neumylo a bylo fakt těžký to z toho pak dostat. Nadále jsem to dělala tak, že jsem je nechala před stanem opršet, a případnou mastnotu jsem totálně neekologicky utřela trochou toaleťáku.
Déšť a všeobecné bahno jsem už docela zvládla. Kalhoty musí být za každých okolností vyhrnuté na kolena, aby se na ně nedostalo bláto, které při došlapu bosých nohou odstřikuje. Snažit se to umýt nemá valný smysl, protože než dojdu od řeky do stanu, tak je to zpátky. Začala jsem to řešit tak, že co jde, to odstraním mokrou trávou, zbytek si holt utřu ručníkem. Trochu to z ručníku udělalo hadr, ale furt mi to přišlo lepší, než strkat zabahněné nohy do spacáku
Večeře byla až hrozně pozdě v noci. Byla tma a zima. Rozhodla jsem se, že tam ani nepůjdu.
Pravidla, autority a práce
Teoreticky je Rainbow místo, kde nejsou žádná pravidla a žádné autority. Ve skutečnosti tam mnohá pravidla jsou. Třeba zákaz focení a používání saponátů. Pak praktické, jako že se nemá dotýkat láhev a kohoutek při napouštění pitné vody, nebo že těsně k hlavnímu kruhu se má chodit jen naboso. Ptala jsem se na tenhle rozpor jednoho zkušeného rainbowáka, a ten mi řekl, že jsou to spíš guidelines než pravidla a že to má všechno praktické zdůvodnění. Třeba k tomu ohni se nesmí v botech, aby byl popel čistý a dal se používat na mytí nádobí.
Co se autorit týče, záleží na tom, jak se to slovo chápe. Byl tam odpor k autoritám, které jsou nějak dodané z venku, nebo nějak zneužívající svoji moc. Ale přirozeně tam fungoval respekt k starším a zkušenějším. Také tam existovali již zmínění foculizeři. Například na každé jídlo v kuchyni byl jeden. Pokud jsem to správně pochopila, tak to v zásadě byl ten, kdo na sebe vzal odpovědnost, za to, že to bude hotové. Ostatní pak za ním chodili a ptali se, co mají dělat. Existoval i foculizer na servírování. Těsně než jsme odjeli se začalo hlásit, že je potřeba, aby někdo převzal zodpovědnost za další oblasti. Například nošení dřeva a kopání shitpitů. Nevím jak to tam dopadlo, ale doufám, že dobře. Setkání to fakt potřebovalo.
Ne moc dobře tam totiž proudily informace o tom, co je potřeba udělat. Na Rainbow všeobecně platí “If you see a job, its yours” (Pokud vidíš něco, co je potřeba udělat, je to na tobě). Práce tam není mnoho, ale je potřeba ji průběžně dělat. Pracovat v kuchyni, nosit dřevo, nosit popel kam je potřeba. Já jsem třeba ráda chodila na food mission - nosit z technického parkoviště balíky jídla do kuchyně. K tomu jsem se různě starala o oheň a chodívala pomáhat do kuchyně. Tak akorát, abych se nenudila a měla dobré svědomí.
Den 4
To byl první den v mém životě, kdy jsem nevyhazovala houby z jídla. Vždycky jsem k nim měla odpor, ale teď jsem měla hlad a jídla nebylo dost, tak jsem je prostě snědla. Rainbow mě vychovalo v různých věcech. I to, že pořád prší jsem řešila čím dál míň. Boty jsen prohlásila za úplně zbytečnou věc. Chodila jsem už jen bez nich, a kupodivu z toho neonemocněla i když zem byla chvílema dost studená.
U main circlu jsem potkala Pennyho z Nového Zélandu. Dobře se nám spolu povídalo, tak jsme pak spolu šli dvakrát na food mission a u toho jsme hluboce probírali své životy. Jane s Ghorem mezitím natáhli plachtu, pod kterou se dala dát pláštěnka a boty, aby alespoň trochu usychaly. Díky tomu Ghorovi přestalo téct do stanu, a navíc jsme tam mohli sedět a povídat si i když pršelo.
Na obědě jsem konečně zůstala dost dlouho, abych zažila i Magic Hat, a umístila jsem tam první padesátizlotowku. Pak jsem se vrátila se ohřát do stanu. Do spacáku už jsem vlezla rovnou s nohama omotanými ručníkem. Přišlo mi to hrozně symbolické k tomu, jak jsme tam žili.
Začala se mi trhat pláštěnka. Prozatímně jsme to zalepili Ghorovou leukoplastí. Nebyla jsem si vůbec jistá jestli to vydrží. Přistihla jsem se, že začínám myslet anglicky. Dokonce jak jsem přemýšlela, jak o tom budu pak psát, vymýšlela jsem to v angličtině.
Večeře byla tentokrát hrozně pozdě, až po jedenácté. Byla zima a fakt se mi nechtělo jít naboso. Zkusila jsem si na test dát na jednu nohu přes ponožku pytlík a s tím do pohorek. Bylo mi teplo, ale ponožky byly stejně obě mokré, o botách nemluvě.
Magic Hat
Jídlo se kupovalo od místního farmáře a tudíž byly potřeba peníze. Fungovalo to tak, že po každém jídle obcházel kruh člověk s kloboukem. K tomu banda lidí, kteří zpívali speciální písničku, tancovali na ni, jiní co hráli na různé nástroje. Vždycky to vypadalo a znělo skvěle. Každý, kdo v tu dobu byl ještě v kruhu, pak vložil buď peníze nebo požehnání. Já jsem poslechla radu starších a zkušenějších a dala jsem všechny peníze, které jsem na to určila, jen ve dvou dávkách, abych na to nemusela průběžně myslet a nosit to s sebou. Dohromady jsem tam dala 150 zlotých, neboli necelých 1000 korun za deset dní jídla. Přišlo mi to tak přiměřené. Každopádně nikdo nekontroluje, kdo kolik dal a jak často. Je možné tam být úplně zadarmo. Prý kdyby bylo málo peněz, tak by se to nějak hlásilo, a to se za celou dobu nestalo. Magic hat pak spravoval někdo z Poláků, a rozhodoval o tom, co koupit. U toho jsem nijak nebyla, tak nevím, jak to vypadalo.
Den 5
Vstala jsem po deváté a po nějakém základním postarání se o sebe jsem šla hned pomáhat do kuchyně, aby všechno zas nebylo tak pozdě. Před Rainbow mi jeden člověk vyprávěl, že se může stát, že nikdo nevaří a dokud někdo nezačne tak prostě nic není. Tohle byla mírnější varianta, ale viděla jsem, že ta zpětnovazební smyčka funguje.
Když jsem tam došla, tak jsem tam narazila na circle řešící Narušitele. Tak jsem se tam přisocla, abych viděla, jak se takové věci řeší. Posílal se talking stick, ale lidi byli (z dobrého důvodu!) emocionální a tak si stejně trochu skákali do řeči a bylo to trochu neuspořádané. I přesto to pořád bylo velmi civilizované, nikdo nikoho neurážel ani nic takového. Nakonec se ale stejně čekalo na stoprocentní konsensus. Ten se zkontroloval tak, že se poslal klacek kolem, s tím, že kdo souhlasí, má ho tiše poslat dál. Já jsem se toho nechtěla zúčastnit, ale než jsem si to srovnala v hlavě, měla jsem talking stick v ruce. Nezbylo mi než ho poslat dál, čímž jsem vlastně vyjádřila souhlas s něčím, s čím jsem souhlasit nechtěla. Měla jsem z toho špatný pocit, ale pak jsem to při krájení probírala s ostatními a ti mě tak jako uklidnili, že se převážně nic nestalo.
Řeka byla touhle dobou už hodně rozvodněná. Stát se tam dalo, ale při sednutí už člověk plul pryč. Cesty už nebyly jen bahnité, ale v různých místě bylo prostě po kotníky vody. Main circle totálně vyhasl, na zemi byla louže, všechno dřevo mokré, navíc dost foukalo. Začala jsem oheň oživovat, ale v těch podmínkách to vždycky akorát zadoutnalo a zhaslo. A to jsme dokonce použili zakázaný papír! Pak mi někdo poradil přinést si v plechovce žhavý uhlík z kuchyně. Potom to začalo jít a pomalu se oheň začal rozhořívat. V tom se tam objevil Narušitel a začal nám na to házet spoustu mokrého dřeva. K tomu hrozně nahlas hlásil, jak s tím má spoustu zkušeností. Když jsem ho různě brzdila, tak mi řekl, že tomu zjevně tomu moc nerozumím. K tomu mě neustále blahoskonně oslovoval “sestro”. Když jsem se ho snažila odehnat, tak mi řekl, že se zjevně bojím jeho maskulinní energie. Kokot. Nechala jsem se naprosto nesluníčkově nasrat.
Kolem nás se už formoval kruh a začali zpívat, když jsem mu ještě opakovala ať toho nechá a jde pryč. Pak jsem si uvědomila, že se tím vlastně podílím na rušení kruhu. Trochu se zastyděla, a s myšlenkou, že ten oheň (do kterého jsem vložila TOLIK snahy) je mi ukradenej a už na něj nikdy nešáhnu, jsem šla pryč. Ghor mi pak nabídl objetí a já si přitom pořádně ale bezhlasně zařvala, čím jsem nabrala zpět trochu rozvahy. Při obědě jsem to pak ještě probírala s tím sympatickým Finem a pak už bylo dobře.
Po obědě jsem vyrazila na food mission, ale zjevně jsem měla špatné informace a žádné jídlo tam nebylo. Cestou zpět ke stanu jsem potkala skupinu lidí, včetně Pennyho, kteří šli do lesa nad naším stanem. Zavolala jsem na ně a oni že jdou na tantra workshop a ať jdu taky. Tak jsem si řekla, že stejně nemám nic lepšího na práci a přidala se.
Šli jsme vysoko do kopce do nějakého lesíku. Začínalo to klasikou, dívání do očí, procítěné objetí. Pak jsme dokonce objímali stromy :) Byla jsem k tomu skeptická, ale bylo to velmi příjemné. Nakonec jsme hledali naše hranice pomocí semaforu při dotýkání se. Bylo to fajn. Cestou tam i zpátky a pak až do večera jsem si zas povídala s Pennym.
Workshopy
Během celého Rainbow se dělo mnoho různých workshopů. Jóga, meditace, tantra, magie, žonglování, polyamory, o komunitách a mnohé další. Vyhlašovaly se vždycky při obědovém kruhu. Jak jich bylo čím dál víc, tak už se nedal vůbec držet přehled. Taky jsem neměla pocit, že bych na to měla všechno čas. Od rána do večera, pokud jsem zrovna nebyla schovaná ve stanu před deštěm, jsem něco dělala. Někdy něco produktivního pro ostatní, věci pro sebe jako mytí věcí a sebe, jindy jsem si jen někde zalezlá povídala. Takže jsem dohromady byla jen na třech workshopech. Dokonce ani na ten polyamory jsem nešla.
Den 6
Dopadla na mě trudomyslnost. Déšť a bahno je všudypřítomný, a je to už hrozně dlouhý. Chybí mi matějčík (můj partner). Chybí mi možnost jít normálně v noci na záchod. Mám pocit, že bych mohla napsat celý článek jen o svém vztahu k bahnu. O tom, jak jsou ho různé druhy a jak jsou různě (ne)příjemný, jak je na ně potřeba došlapovat, aby si člověk neublížil. Ve skutečnosti už jsem měla v noze hluboko třísku, ale netroufala jsem si ji vyrejpávat, protože jsem nevěděla, co bych tu dělala s otevřenou ránou v chodidle. Takže při našlápnutí to občas bolelo.
Dneska jsem se dozvěděla, že narušitelé jsou tam ve skutečnosti dva. Jeden, o kterém jsem tu psala, a druhý, kterého jsem za celou dobu ani neviděla. Bůh ví, kolik z těch historek, které jsem různě slyšela, patřilo k tomu druhému. A taky jsem tím pádem hlasovala s naprosto špatnou představou, o kom se mluví. Nejsem z toho nadšená, ale co se dá dělat. Ten “můj” narušitel tam zůstal až do konce mého pobytu, a byl pořád stejně otravnej. Trénovala jsem na něm schopnost nenechat se vytočit.
Byla jsem na workshopu o Crystal Lands. To jsou pozemky, které někdo daruje Rainbow rodině, aby na nich měli celoroční Rainbow komunitu. Jeden člověk o tom velmi poutavě vyprávěl a měla jsem chuť odjet do Kolumbie a přidat se k nim. Sehnala jsem na něj kontakt a plánuji mu psát o další informace a materiály.
Později jsme si s ostatními povídali pod naší stříškou s tím sympatickým Finem. Probírali jsme historii našich zemí. Zjistila jsem, že Finsko prohrálo druhou světovou válku. Schválně, kdo z vás čtenářů to věděl. Pak mi ukazoval, jak hrát líp na foukací harmoniku, a byl u toho děsně sexy. Rozhodla jsem se, že po návratu domů se to budu taky učit.
Shitpity
Shitpity jsou v zásadě vykopané úzké jámy v zemi. Doporučovalo se místo papíru používat listy a vodu. Na to jsem byla málo drsná, ale snažila jsem se toaleťákem šetřit, když už. Po vykonání potřeby se to mělo zasypat popelem a pak hlínou, aby po tom neťapkaly mouchy, které pak sedají na jídlo. Bohužel popel tam takřka nikdy nebyl a já jsem ho neměla v čem nosit. Taky to samozřejmě bylo rozbahněné a chodilo se tam naboso. Ke konci mého pobytu někteří přestávali používat i tu hlínu, takže z toho byly dost nechutný místa.
Já jsem s tím ze začátku měla trochu problém, protože to často bylo třeba i v dohledu od cesty. Snažila jsem se tam chodit tak, aby mě alespoň nikdo neviděl. Šestý den se ale stalo, že jsem si na jeden pocivě vystála frontu, ale pak tam přilítly tři další holky, že musí. Tak jsme tam najednou byly pohromadě. Otevřelo mi to oči. Teda spíš zavřelo. Ale od té doby jsem to brala mnohem víc v pohodě. Na konci mi už to bylo v zásadě všechno jedno. Zvykla jsem si i na to dřepění. A naopak, když jsme na první benzínce cestou domů šla na standardní záchod, tak mi najednou připadal hrozně nepřirozený a nepohodlný.
Den 7
Čas rychle ubýval a dny trochu splývaly. Kdybych si nepsala deník, nemohla bych to takhle postupně po dnech vůbec psát. Atmosféra byla pořád výborná, ale déšť byl úmorný. Víte, že kopřivy žahaj i pod vodou? Vyzkoušeno za vás. Na chodidlech už jsem měla čtyři různá místa, která při zmáčknutí bolí. Ono totiž nohy jsou hrozně odolné, ale ne pokud jsou příliš rozmáčené.ak stačí něco trochu ostrého. Ostatní na tom byli dost podobně. Občas jsme si na to zanadávali, ale pak jsem to vždy pustila z hlavy, protože jsem si nehodlala takovými drobnostmi kazit zážitek.
Leželi jsme tak každý ve svém stanu, vyháněli hmyzoně, a najednou Ghor povídá: “Co pavouci, já mám ve stanu kotě!” Na moji nedůvěru odpověděl, že si fakt nevymýšlí, že mu prostě z ničeho nic přeběhlo přes obličej. Wtf. Ale vyklonila jsem se ze stanu a Ghor měl v ruce tak měsíc staré, nekonečně roztomilé, bílo-zrzavé kotě. Bylo celé mokré, ale nadšeně začlo zkoumat naše stany. Byli jsme z něj celí paf. Kde se tu jako vzalo? Už jsme ho málem adoptovali, ale pak se zjistilo, že ho s sebou přivezli nějací Francouzi, stanující kousek od nás. Vrátili jsme ho, ale ono se pak stejně volně pohybovalo a pravidelně nás navštěvovalo. Cuteness overload.
Později jsem si řekla, že se pokusím udržet nohy víc v suchu kvůli hojení ran, a proto jsem si navlékla přes ponožky rukavice. Tak ani tak to nefunguje :)
Oběd byl tentokrát kvůli dešti v kuchyni a bylo to zvláštní. Stát frontu jak v jídelně. Když se pak podávalo jídlo v kuchyni znova, tak jsem si dala pozor, abych se zdržovala poblíž hrnce, když se začínalo.
Po večeři šel Ghor a Penny k autu s úmyslem jet někam nakoupit. Nešla jsem s nimi a raději si četla ve stanu.
Písně a hudba
Jedna z věcí, která výrazně zlepšovala zážitek, byla hudba. Samozřejmě tam nebyla žádná reprodukovaná. Jen různě lidi hráli na různé nástroje. V čajovně se zpívalo, vedle někdo hrával na handpan, u ohně často někdo bubnoval, a jak už jsem říkala, v kuchyni bylo takřka pořád něco. Pro mě to byla zásadní část toho Rainbow pocitu. Pozitivní a takřka trvalé ovlivňování nálady. Všechno znělo tak radostně.
K tomu byly písně nebo chanty, které se zpívaly v kruhu před jídlem. Mívaly jednoduchou pozitivní melodii. Když už se něco začalo, tak se to zpívalo hodněkrát dokola, takže bylo snadné se to naučit zpívat. Když jsem odjížděla, uměla jsem jich tak deset. Tady jsou texty tří mých nejoblíbenějších. Když mě někde potkáte, řekněte si, ať vám některou zazpívám. Stejně mi furt znějí v hlavě.
I love my family I love my life
and now I’m living in coconut tree
It’s good It’s good it’s good to be free
singing with the birds and swimming in the sea
We are circling, circling together.
We are singing, singing our heartsongs.
This is family, this is unity.
This is celebration, this is sacred.
Every little cell in my body is happy,
every little cell in my body is well.
I’m so glad every little cell in my body is happy and well
Den 8
Když jsme došli k autu, tak jsem viděla, že to fakt není dobrý. Slunce svítilo, ale půda byla pořád velmi mokrá. Začali jsme zkoušet podkládat kola klacky, pomáhali nám to roztlačovat různí lidé, ale furt se tomu nechtělo. Pak mě poslali na quest a přinesla jsem z welcome centra lopatu. Obyvatelé parkoviště nás odrazovali, ať se na to vykašlem a počkáme, až se všechno odpaří. Ale to jsme nechtěli, už jsme chtěli domů. Lopata nakonec zabrala a vyjeli jsme autem kousek dál. A tam se to zahrabalo znova.
Mně bylo trochu divně, a tak jsem se účastnila vytlačování jen sporadicky. Když jsem viděla, že tam moc nepomůžu, tak jsem se raději začala věnovat postranním questům. Bylo to jako adventura. Lidi si mě mezi sebou posílali jak slepičku v té pohádce. Nakonec jsem ale získala příslib vytažení jeepem! Když jsem se s tou novinou vrátila za kluky, už byli na půl cestě k silnici. Zjevně se to mezitím ještě párkrát zahrabalo, ale hrdinně to dostali z každé díry. Já jsem se přidala na několik posledních problémů, a auto bylo volné a zaparkované kousíček od silnice. Penny byl od hlavy k patě zaházený odstřikujícím bahnem. Já na tom byla o něco lépe, ale stejně to chtělo řeku.
Pak jsme ještě seděli ve stanu a vymýšleli plán na odjezd. Penny se rozhodl, že s námi pojede do Krakova, kde měl nějaké další plány.
Posílání zpráv
Celé Rainbow bylo na poměrně velké ploše. Zprávy se tam šířily pomocí volání. Například kuchyně volala “Food circle”, případně “Food circle now!” Když jsme to slyšeli, měli jsme volání zopakovat, aby se to dostalo dál. To by ještě fungovalo, ale vyhlašovalo se toho mnohem víc. Food mission, wood mission, helpers in kitchen needed, tantra workshop starts now. Volat se mělo vždy za celou skupinku dohromady. Když nás bylo u ohně pět, tak jsme si to odpočítali a volali společně. Dohromady je to sice silnější, ale bohužel míň srozumitelné. Když byly složitější zprávy, tak se prostě dál nešířily, protože jim nikdo nerozuměl.
Den 9
Probudilo mě sluníčko, a vypadalo to, že bude celý den krásně! Na dnešek jsme měli plán během dne přenosit věci k autu, postavit tam stany, a po večeři tam jen dojít, usnout a ráno vyrazit směr domů.
Praxe byla trochu odlišná. Před obědem jsme už tak různě balili, po obědě to na sebe všechno navěsili a vyrazili cestou přes technické parkoviště. Ghor si den předtím zarazil dost hluboko do nohy nějakej klacek, tak ho to bolelo a trochu kulhal. Nějakou dobu jsme na něj s Jane každých pár kroků čekaly. Ale byli jsme všichni naložení a bylo vedro, tak jsme se dohodli, že vezmeme část jeho věcí a půjdeme napřed. Po další úmorné cestě najednou koukáme, že někdo s totálně zapraseným autem zastavuje v protisměru, a vylézá vysmátý Ghor. Prý si někoho stopl, nechal se dovést k autu a jako správnej good guy se pro nás vrátil. Tím se to výrazně zjednodušilo. Postavili jsme stan a vrátili se loučit s Rainbow. Ghor nás svezl zpět k technickému parkovišti, abychom to to měli večer blízko.
Penny s námi nešel, protože měl jen hrozně málo věcí. Stan, který taky od někoho dostal, tam nechával. Další den tam dokonce nechal i karimatku a spacák, pro ty, co budou potřebovat. Dál cestoval jen s batohem, který byl tak třetinový než co jsem měla já. Říkal, že jsou to jediné hmotné věci, které vlastní. Když mi došlo, že to fakt myslí vážně, tak jsem chvíli vůbec nevěděla, co říct. Obdivuju to, ale zároveň si nedokážu představit, jak to vypadá. Je to holt pokročilý dobrodruh.
Po večeři jsme se měli všichni sejít na místě, kde jsme měli dřív stany, posbírat poslední věci a finálně se přesunout na parking. Tak jsme tam ve třech čekali... a Penny furt nikde. Nakonec jsem řekla Jane a Ghorovi, ať si jdou sednout do auta, že tu počkám a přivedu ho. Tak jsem tam seděla, seděla, a nic. Nejdřív jsem byla nervózní, pak se to zesílilo do férové úzkosti. Nemohla jsem dát zprávu ani Ghorovi, ani jsem nemohla jít Pennyho hledat, protože bychom se mohli minout. Neměla jsem roaming, takže se nedalo zacheatovat. K tomu byla čím dál víc zima a tma, útočily na mě myšlenky, jestli jako tady takhle budu sedět do rána, dokud nepřijde. A že mi autem ujedou a já zůstanu někde mezi.
Ptala jsem se nějakých blízkých lidí, jestli by tam chvíli čekali za mě, že bych se šla podívat alespoň do kuchyně, ale řekli že jdou na workshop zpívání manter. Doporučili mi, ať na ty věci napíšu zprávu, že na mě má případně počkat, což jsem uznala jako možné řešení. Když jsem měla zprávu rozepsanou, tak se nakonec objevil. Měla jsem chuť ho na místě zabít, ale zároveň jsem byla ráda, že je to vyřešené. Pevně jsem se chytla, abych se tam z přemíry pocitů nezhroutila, a vyrazili jsme k autu. To tam naštěstí ještě bylo, takže zbytek byl jednoduchý. Dojeli jsme ke stanům a šli jsme spát.
Den 10 - odjezd
Ráno jsme docela brzo a rychle vstali, pojedli jsme něco málo ze zbývajících zásob a šli hrát tetris. Přestože jsme cestou sem měli plné celé auto včetně čtvrtého místa, tak se nám to tam povedlo naskládat tak, že bylo pořád vidět zadním zrcátkem. Všichni kromě řidiče teda měli něco na klíně, ale dalo se. Vzala jsem si první řídící šichtu a jelo se.
Ze začátku jsme hodně stavěli. Umýt alespoň základně auto, najíst se atd. Cestou nás dvakrát zastavili celníci. Poprvé jsem byla dost nervózní. Vzali si naše občanky a Pennyho pas a pak tak pět minut něco kutili v autě. Pak nás nechali jet. Podruhé to bylo velmi podobné, tak už jsem tak nervózní nebyla. Taky furt lepší celníci než policajti.
Po pár hodinách cesty mě Ghor vystřídal, protože se mi začaly dělat divné mžitky před očima. Hodinu na to jsme vyhazovali Pennyho na benzínce u Krakova. Velmi pečlivě si napsal ceduli, a prý brzo někoho chytil, dojel na couchsurfingový sraz a tam ho někdo ubytoval.
My jsme byli rádi, že jsme konečně na dálnici, a frčeli jsme domů. Pouštěli jsme si hudbu, zpívali, a ještě s dalším střídáním jsme dojeli do Prahy. Řízení v noci pro mě bylo dost vyčerpávající, ale raději jsem se kousla než aby musel Ghor řídit posledních pět hodin sám. To by bezpečnější nebylo.
Dorazili jsme v půl jedné. Byla jsem totálně mrtvá a tak jsem se odebrala spát do matějčíkova bytu, který byl blíž než můj. Bylo pro mě hrozně zvláštní být ve zděném domě. Jak kdybych byla v krabici. A navíc tam bylo tolik věcí! Přišlo mi to totálně nepřirozený. A i venku vlastně byly všude podlahy a stěny. Brr. Tenhle pocit ještě vydržel asi tak den, než jsem si navykla. I tak mě to dost překvapilo, protože přece jen tak dlouho jsem zas pryč nebyla.
Pohled zpět
Dopisuju tenhle článek šest dní potom, co jsme se vrátili. Jsem si velmi vděčná, že jsem se konečně rozhoupala a zažila to. Možná tu hodně píšu o věcech, které byly nepříjemné, ale to zažít úplně jiný svět to mnohonásobně přebilo. Získala jsem nový náhled na to, jak žiju, a že už fakt nechci pokračovat stejně. Zjistila jsem, jak dobře je mi psychicky, když jsem v přírodě, obklopena dobrými lidmi, a dělám jen takovou práci, u které vidím okamžitý smysl a přínos. I když je zrovna hnusně. Nevím přesně, co se mnou bude dál, ale rozhodně to bude zahrnovat další zkoumání života mimo město, v komunitách, cestování. Chtěla bych umět popsat ty pocity, které jsem z toho měla, ale cítím, že to nejde. Každopádně doporučuji navštívit nějaké Rainbow každému, kdo se dočetl až sem.
