(Po)Valeč

Strávila jsem týden v malebné vesničce Valeč. Ten víkend tam zrovna probíhal festival Povaleč a já jsem tam dva dny brigádničila. Později jsem poznávala místní a jejich farmy i zvyky.

Kudy na Hamburg?

Dostala jsem se k tomu tak trochu oklikou. Po návratu z Polského Raibow jsem dala výpověď a rozhodla se žít tak, že budu objíždět různá zajímavá místa. Věděla jsem, že ve Valči je volná komunita lidí. Napsala jsem Jazzzovi, kterého znám skrz psytrancy a o kterém jsem věděla, že je tam aktivní. On mě pozval, že tam můžu týden bydlet v jeho domě. Mluvila jsem i o tom, že bych si tam ráda zkusila dobrovolničit za jídlo. Slovo dalo slovo a to dohromady dalo zmatení. Z toho vzniklo, že jsem se přihlásila na brigádničení na Povalči. Plán se tedy upravil, že práci na farmě si zkusím později.

Povaleč

Zahrada, kterou se procházelo mezi jednotlivýma stagema

Povaleč je nejen hudební festival v zahradách Valečského zámku a okolí. Pro mě to byl největší festival, co jsem kdy viděla, ale předpokládám, že ve srovnání s jinými je spíš menší. Byly tam tři stage a spousta doprovodného programu. Slackliny, standupy, výstavy výtvarného úmění a pak samozřejmě spousta stánků s jídlem a pitím.

Moped

Na místo jsem dojela netradičně. Ono je totiž snadné dojet do vedlejšího Lubence, ale z něj do Valče to jezdí tak dvakrát denně. Sháněla jsem tedy někoho, kdo by mě ten zbytek cesty hodil. Přihlásil se mi Pavel s mopedem! Já jsem nikdy na žádném jednostopém vozidle nejela a měla jsem z toho trochu obavy, ale řekla jsem si, že to alespoň bude nový zážitek do sbírky.

Nemám fotku v mopedu.
Tak alespoň cedule, která je v samoobsluze u oltářku

Hned jak jsem vystoupila z autobusu, čekal na mě usměvavý týpek a zavedl mě ke svému mocnému stroji. Fskutečnosti to byl moped veterán. Já se v tom absolutně nevyznám, ale evokovalo mi to to, na čem jezdila jedna postava z filmu Rebelové už dva roky bez nehod :) Měla jsem jen malý batoh (Yay for minimalism!), takže s tím nebyl problém. Byla jsem poučena, že si mám dávat pozor, abych se nespálila o žhavý výfuk. Já si ověřila, že Pavel bude v pohodě, když se k němu budu tisknout a držet se ho jak klíště, a mohli jsme vyrazit.

Ze začátku jsem se stejně dost bála. Celý to na mě působilo dost nestabilně a zároveň jsem se bála nějak pohnout kvůli tomu výfuku. K tomu jsme jeli po cestě, která byla víc děravá než neděravá. Tak jsem se snažila klidnit se myšlenkou, že ani on nechce spadnout a že už to asi má zřejmě vychytaný. Cestou jsme si povídali o tom, co je v okolí, o mopedu a dalších věcech. Já se postupně uklidňovala, zjišťovala, že vlastně nemusím ty nohy tlačit na stupátka tak, abych si vyrobila křeče ve stehnech, a začala jsem si jízdu užívat. Nakonec mi přišla myšlenka ježdění na mopedu vlastně hrozně cool a romantická. Pavel mě vyhodil před kopečkem na zámek, protože to prý s pasažérem nevyjede. Byla jsem a jsem i teď vděčná za dopravu i za nevšední zážitek.

Brigáda

Já jsem byla přiřazena na hlavní vstup, kde jsem měla za úkol prodávat vstupenky a poskytovat základní informace pro lidi, co tudy procházeli. Byli jsme tam vždy alespoň tři, takže jsme to v pohodě zvládali. Byla to hrozně pohodová práce. Vítala jsem lidi, usmívala jsem se na ně, oni se usmívali na mě, a zbytek času jsme tam posedávali a povídali si.

Nepříjemné byly dvě věci. Jedno bylo šílený vedro a málo stínu. Prolévala jsem se vodou a ovívala se vějířem, který jsem si díky náhodné inspiraci vzala s sebou. Druhá věc bylo těch pár lidí, kteří se nás snažili různě podvést a projít s nějakou výmluvou. Byla jsem z toho hrozně překvapená. Hlavně proto, že vstup byl dobrovolný, a v pohodě jsme pouštěli i lidi, co dali třeba desetikorunu. A taky proto, že jsem vlastně nikdy nedělala práci, kde by bylo potřeba vychytávat nepoctivé lidi. Úplně nová zkušenost. Jak říkám, bylo jich minimum, ale stejně se mi někteří vryli hluboko. Ti, co tvrdili, že u sebe nemají peníze, ale nakonec je v kapse našli. Ti, co apelovali na to, že přece o nic nejde a nějak se dohodnem (s implikací, že stačí, abychom nebyli tak problémoví). Ti, co šli prostě jen dopředu a tvářili se, že nás nevidí, a já si netroufla je zastavit fyzicky. Ti, co slibovali, že mají peníze vevnitř a že se vrátí, a samozřejmě se nevrátili. Lidi jsou divní.

Snad jsem to udělala dobře

V pátek jsem pracovala šest hodin, v sobotu osm. Snad poprvé jsem pracovala na dohodu. Podepsala jsem nějaký papír o tom, ať na to uplatní slevu na dani. Doteď nevím, jak to budu psát do přiznání. Dohromady jsem si vydělala asi tisícovku. To je ve srovnání s moji bývalou prací úplně směšné, ale stejně jsem z toho měla radost. Práce u které se nemusí myslet. A je mezi lidmi, kteří se většinou usmívají. A dává smysl. Co se "kariéry" týče to byl velký krok vzad. A přitom jsem se cítila šťastně, že jsem to vyměnila. Kdykoli jsem si to uvědomila, tak jsem se musela smát. Btw, pokryla jsem tím všechny výdaje, co jsem měla za celou tuhle výpravu, a ještě mi většina zbyla.

Rusalka

Křížová cesta kde vyměnili úmění za bezpečnost

Když jsem měla v sobotu padla, zjistila jsem, že večer se bude hrát před letohrádkem opera Rusalka. Nejdřív jsem k tomu byla skeptická, protože opera není můj styl hudby, ale pak jsem se rozhodla se jít podívat na začátek a pak zmizet. Dopadlo to tak, že jsem tam seděla přilepená až do konce a píšu si to jako další zásadní zážitek. Měli to krásně nasvícené a zařízené. Občas zpívali z oken a jinak využívali prostor, který tam byl. Mělo to větší divadelní složku než jsem čekala. Zpěváci i tancovali a měli to efektně nacvičené a sesynchronizované. Kdo neznáte příběh Rusalky, je to něco jako Malá mořská víla, akorát že není z moře ale z řeky. Takže to bylo vlastně tragické. Na operní zpěv jsem si rychle zvykla. Je prostě potřeba to nesrovnávat s normálním zpěvem, a brát to jako něco odděleného. I jim byly docela dobře rozumět slova. Bohužel chvílemi vypadávaly zesilovače a v jedné dramatické chvíli jsem úplně nepochopila, co se stalo. Když jsem se pak dívala na wiki na děj, tak to tam bylo jinak než v tomhle zpracování. Takže furt nevím. Celkově to bylo magické, a i když jsem ke konci byla dost ospalá, tak jsem se nedokázala odtrhnout.

Valeč

Valeč je malinká vesnice, kam se rozhodlo přistěhovat několik mladých lidí a žít tam bok po boku. Není to komunita typu, že by sdíleli bydlení nebo majetek, ale mají tam k sobě blízko  a obecně si pomáhají když je potřeba. Kupují si místní domy, které jsou v různém stádiu rozpadu, a opravují je. Někteří bydlí v maringotkách přímo u pozemků, o které se starají. Uprostřed Valče je skvělý bar ve stodole, kde člověk platí jen kolik chce. Pořádají pravidelné promítací středy.

Jmenuje se to tam Poštovna

Měla jsem šanci se seznámit tak s desítkou lidí, co tam takhle žijí, a všichni na mě působili jako zajímaví a pozitivní lidé. Slyšela jsem, že tam tu a tam proběhnou nějaké spory, ale obecně mi přišlo, že jsou tam spokojení.

Dvakrát jsem byla přizvána na společná jídla. Jednou to byla pečená ovce, která byla úplně nekonečně dobrá, jednou výborné cuketové placky. Kromě toho jsme taky občas vařili společně. To bylo minimalistické, pro tři nebo čtyři lidi, ale stejně je to super, když je vás v kuchyni víc a děláte to společně

Byla jsem na jedné té promítací středě. Dva z místních byli nedávno v Azerbajdžánu a měli fotky a povídání o tom, jaké to bylo. Sešli jsme se na to na půdě jednoho domu a já si tam našla hrozně pohodlné křesílko. Vyprávění bylo super, ale pořád mi zústává silnější vzpomínka na to, jak příjemná byla ta atmosféra setkání. Rozhodně se teď nechci nijak usazovat, ale až jednou budu chtít, tak by bylo super být v nějakém podobném prostředí.

Tady bydlí wwoofeři

Práce na farmě

Okolnosti tomu chtěly, že nakonec na samotné dobrovolničení vyšel jen jeden den. Původně jsem měla pomáhat mladým jabloním přežít, ale bylo takové vedro, že se to nedalo. Tak jsem dostala za úkol krájet cukety, aby se daly zavařit na zimu. A když říkám cukety, tak myslím něco mnohem většího, než normálně potkáte v obchodě. Byla jich spousta a nakonec jsem zaplnila obří hrnec, co byl na to připraven, a tak už nešlo pokračovat. Strávila jsem tím několik hodin v kuse. U toho jsem si povídala s Eliškou, která tam se svým partnerem bydlí a hospodaří. Bylo to hrozně příjemné. Trochu mi to připomínalo práci v kuchyni na Rainbow. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o tom, jak takový zemědělský život probíhá. K tomu jsem dostala dobrý cuketový oběd a nakonec jsem se prošla kolem ovcí domů. Pokud by to dobrovolničení vypadalo takhle, tak bych si to nechala líbit.

Cestohra

Ještě to popíšu v nějakém samostatném článku, ale rozhodla jsem zarámovat celé moje cestovatelství questy a achievementy, které budu postupně plnit, a skilly, které budu levelovat.

Za tento týden jsem získala tyto achivementy:

Pomáhání za jídlo. Byť to bylo jen jedno jídlo, tak si to totálně počítám jako utvrzení v tom, že je to funkční myšlenka. Až tak budu fungovat víc dní v kuse, tak dostanu nějaký pokročilý badge :)

Věci na týden v 28l batohu. Nebyly v tom žádné věci na spaní, vše bylo na místě. Měla jsem jen jedny boty a málo oblečení; jen to, co jsem skutečně použila. Samotnou mě překvapilo, jak moc to bylo v pohodě. A jak krásně se mi s tím batohem pohybovalo a chodilo.

Praní v umyvadle. Další věc, kterou jsem do té doby pořádně nezkoušela. Vyšlo to dobře. Zpocená trička, použité prádlo, všechno bylo ok. Další level bude praní v řece.

A s touhle fotkou se s vámi loučím :)

Hidden achievement: Přišla jsem na to, jak balit kalhotky a podprsenky do miniválečků, podobně jako se to dělá s ponožkama.