AFF - můj parašutistický výcvik

Od 19.7.08 do 26.7.08 probíhal můj výcvik AFF v Kunovicích. Měla jsem u sebe neustále mobil a psala jsem si dojmy a zážitky na nyx. Nyní jsem je všechny sebrala a „vydávám“ je hromadně. Bude to tedy o něco delší čtení. Příspěvky nechávám takřka v původním stavu. Odstraňuji jen reakce na jiné lidi, některé soukromé vtípky a stylistické nepřesnosti. Komentáře, které jsem psala až při kompilaci jsou odlišené kurzívou

Pohodlně se posaďte, vyprávění začíná.

Video z jednoho skoku, někde to mám celý, ale musím to nejdřív uploadnout.

22:00 17.7.2008 Čtvrtek

Tak, všechno je sbaleno a já ležím v posteli. Pokoj vypadá bez kompu nešťastně. Divím se, že vůbec nemám takovou tu těšící horečku. Asi proto že tomu furt nevěřím. Nevěřím tomu, že bych vážně už za dva tři dny mohla sedět v letadle a stoupat do čtyř tisíc metrů na první seskok. To prostě nemůže být pravda, už z toho důvodu, že je to hrozně drahý a tolik peněz nikdy neseženu atd. atd. Možná tomu uvěřím, až v tom letadle budu sedět…

AFF byl můj dlouho-dlouholetý sen, o kterém jsem si vždycky myslela, že je nedosažitelný (hlavně kvůli té ceně) a nebo když, tak až za dlouho. Shodou několika událostí se mi ale povedlo našetřit a tak se mohla tato skvělá akce uskutečnit. 

20:00 19.7.2008 Sobota

Dneska jsem se znova narodila. Ne, nic se mi nestalo, právě naopak, užila jsem si jeden z nejlepších zážitků mého života. Dneškem začal můj AFF výcvik.

Na letiště jsme přijeli někdy v půl čtvrté s tím, že můj instruktor Lojzek je ve vzduchu a do čtvrt hodinky je tu… A taky že ano. Netrvalo dlouho a obloha se posela padáky. Člověk tajil dech nad tím, jak nízko dělali otáčky a jak rychle dolétali a až nad zemí brzdili. Zaplatila jsem, dostala licenci (jó, jsem parašutista!) a bylo mi řečeno, že ještě dneska si skočíme tandem. Dvě letadla letěla beze mne a v letu číslo patnáct jsem byla já. Dostala jsem přidělenou slušivou růžovočernou kombinézu, která mi perfektně sedla, catsuit hadr:) Instruktáž probíhala poměrně narychlo, protože Lojzek ještě domlouval 15way, kterou skákal v dalším letu. Rozhodně jsem ale o nic nepřišla. Doběhli jsme k letadlu, já s postrojem, Lojza s padákem a už se stoupalo nahoru. Pohled na vzdalující se zem byl prostě úchvatný. Pohled na mraky, když jsme byli na jejich úrovni byl absolutně nepopsatelný, zkuste to. Seděli jsme v letadle takřka se samými tandemy. V 3000 metrech si mě Lojzek k sobě připoutal a už jsem věděla že se nic nemůže pokazit, že jen pár chvil a budu ve vzduchu.

Bála jsem se? Těžká otázka. Slyšela jsem, že kdo říká, že se nebál tak kecá. Ale jestli jsem se bála, tak velmi minimálně, já se ukrutně těšila. Tak moc jak to jenom jde, v hlavě velké „CHCI!“ A už tu byla ta chvíle a my stáli u dveří. „Zavěsit“ slyším, a zaujala jsem připravenou polohu. Teď hlavně nezavřít oči. A už jsme ve vzduchu. Nával euforie jak při orgasmu… Jo, už jsem venku! Rychlé kontroluju, jestli jsem prohnutá, jak mám být, dala jsem ruce do prsní polohy, a už letíme…žádné padáme… My letěli. Člověk kouká všude možně, minuta uteče jak voda. I na ten výškoměr jsem zapomněla koukat.

Ani nevím, jak, a je otevřený padák. Stoupám si na Lojzkovy špičky, abych se odlehčila a mohl mě kousek popustit od sebe. Koukám na tu úžasnou scenérii. Dech beroucí. Mám na chvilku řízení a zkouším zatáčku. Prý jak ohýbat plech :) Druhou zkusím pořádně a třetí mi Lojzek pomůže a točíme se z mého pohledu rovnoměrně s padákem (byl to jen můj pocit, ale nevadí) ještě chvíli zkouším řízení a pak si ho bere Lojzek a pomalu dosedáme na zem. Byť bylo plánováno dosednou na zadek, zůstali jsme stát. Hanka k nám přiběhla a pomohla s padákem. Na chvíli jsem si nebyla jistá, zda mě kolena udrží a vyhrkly mi slzy štěstí. Dneska jsem se znovu narodila. Ode dneška jsem paragán.

No koukám a sama se trochu pousmívám nad nadšeným tónem vyprávění. Ale když ono to bylo prostě skvělé. Další zážitky tenhle takřka úplně přebily, ale v tu chvíli to opravdu byl jeden z nejsilnějších zážitků co jsem zažila. 

23:00 19.7.2008 Sobota

Ták je chvíle času na vyprávění zbytku zážitků. Tak tedy dosedli jsme na zem, Fronéma měla úsměv jako rohlík, vysmátá byla jako lečo … a svět kolem kupodivu fungoval dál. Lojzek shodil jeden padák oblíkl druhý a šli do šestnáctého letu. Objednala jsem si jídlo, snědla ho a akorát jsem stihla najít ve vzduchu letadlo a sledovat, jak vypadali paragáni. Pochytali se do krásné trojspirálky. Jako monáda, akorát bez toho kroužku kolem a těch teček. Úplně magický pohled zespodu. Zeshora z kamery, jak to pak pouštěli to tolik pro laika nevyzní. Začala jsem psát report a ostatní balili padáky. Co jsem ho dopsala a oni dobalili, tak jsme nasedli do bitevní dodávky a odjeli bydlet. Bydlím spolu s Luckou v takové chatičce pro šest lidí. Krásné nové postele i matrace a peřiny, jen k hnutí tu není, a to jsme tu dvě.

Poté jsme šli ještě s Michalem – taky AFF studentem na první část teorie. Pouštěli jsme si na notebooku video závad na padáku a Lojzek k tomu povídal teorii. Většinu toho jsem slyšela už před třemi roky a tak se mi to poměrně vynořovalo z paměti. Asi po hodině jsme se sebrali a odjeli nakoupit zásoby do blízkého Kauflandu. Jídlo převážně mám tak jsem se zásobila hlavně ovocem. (A večeřela jsem jak králík, jablko a hrušku:) ) Poté byla ještě chvíle teorie, kde jsem vleže na stole zkoušela zaujmout správnou polohu a učila jsem se signály. Zítra v osm pokračujeme a musím si toho co nejvíc pamatovat. Pokud všechno dobře, půjde tak si zítra skočím první level.

Jaký z toho mám pocit? No úžasný. V zásadě tomu stále nevěřím, reality check skoro neprochází:)

Mám pocit že jsem si opravu dobře vybrala lidí se kterými do toho půjdu a to jak profesně tak lidsky. Mám pocit že tady opravdu začíná něco úžasného, a že mám šanci stát se někým kým chci být. Ehm, to už se dostáváme do příliš filosofických keců:) Jdeme spát, zítra bude dlouhý den a nás čekají velké skutky…

Ano, za první den se toho stihlo opravdu hodně. Ten pocit se s časem rozhodně potvrdil. Lidi, se kterými jsem ten týden strávila budu rozhodně vídat dál. A co může být lepšího než začátek Fronémy – paragánky? :) 

10:00 20.7.2008 Neděle

Dnešní den začal úžasně, sprchou a snídaní v trávě. Potom byl chvíli trénink odhazování v místě ubytování a pak na letišti pozic, signálů a parakotoulů.

A v tuhle chvíli se už Michal obléká na první level. Já jsem naplánovaná hned do dalšího letadla. Pro ty, co to ještě na streamu nenastudovali, tak při prvním levelu vás drží dva instruktoři a stačí když sebou nebudete moc mlít a otevřete si sami padák… A stejně tomu furt nevěřím:)

13:00 20.7.2008 Neděle

Tak, první level je za mnou. A mám první zranění:) Ale to bych nebyla já, abych si ublížila při seskoku, ne ne. Člověk jde potřetí před seskokem na záchod a tam jsou dva schůdky. Tak jsem si z nich poskočila a pokroucená noha. Říkám si že jsem lama a neřeším, adrenalin se o všechno postaral.

Už jdeme k letadlu, už zkoušíme výskok, už sedíme vevnitř a už letíme. Jak jsem byla při tandemu vysmátá, tak teď uznávám, že jsem se bála. V hlavě jsem si střídavě drmolila litanii proti strachu a střídavě jsem si připomínala vyskakovací proceduru. Dál ne, říkala jsem si, dál to budu řešit potom. A už jsem ve 4000 a už jdeme ke dveřím Kudla (má druhá instruktorka) vylézá ven, já dávám nohy jak patří na kraj a všechno že mne padá. Necítím žádný strach jen opojení. Tak tedy řvu „ready set go“ a spíše instinktivně se pouštím a možná i odrážím.

Ve vzduchu je děsnej zmatek. Člověk neslyší, vidí jen irelevantní věci a pocit z vlastního těla je velmi nestandardní. Lojzek ukazuje rukou „O“ a já kontroluju Kudlu, jeho a výškoměr. Pak jdou pokyny prohnout, natáhnout nohy, nácvik otevření. Nemůžu nejdřív nahmátnout výtažný padáček. Mám pocit že mi Lojzek pomáhá, ale pak jsem na videu viděla že jsem to našla sama. Ruce zpátky, zas prohnout, zas natáhnout nohy, zase nácvik otevření.

Pošilhávám po výškoměru, už se blížíme k 2000. V 1800 mám odkývat konec práce a v 1500 hodit padáček. Čekám až mi Lojzek ukáže O jako nápovědu že se blížíme. Odkývávám a zahlídnu Hanku jak se na mě usmívá. Kde se vzala vpředu netuším. Sahám pro padáček a házím. Chvíli nevím o světě (tak půl sekundy, ale člověk cítí tu díru) a pak už mám skoro otevřený padák a příkladové se otvírá. Kontroluju pohledem, všechno ok. Chvíli dýchám a zjišťuju, že nevím kde je letiště. Točím se a nacházím ho. Snáším se k zemi, snažím se být nad vymezeným polem. To se mi daří jen částečně. Slyším že se na mě někdo snaží mluvit do vysílačky ale mám vypadlé sluchátko z ucha. Zkouším ho tam dostat zpět, ale nejde to. Hmm, holt je přistání na mě.

Nakonec sedám do oranice asi dvacet metrů od plochy letiště. No jo, to úplně nevyšlo. Dosedám kupodivu velmi stabilně na nohy (oproti očekávání), rychle vyfukuju jednou řidičkou padák. Euforie nikde. (oproti očekávání) Teď musím sbalit padák a dojít na letiště. Nezapomenout přilepit řidičky, nesmotat šňůry vyvléknout je zpod hroud oranice. Až když jde s padákem v náručí tak si říkám "vyskočila jsem z letadla a přežila jsem“.

Docházím do balírny bezkonkurenčně poslední. Jsem lehká a mám velký studentský padák. Přemýšlím o tom, že mi musel Lojzek mockrát ukazovat úpravu pozice. Po chvíli je stažené video a jdeme na to kouknout. Chyba první, při výskoku jsem byla prohnutá na úplně špatnou stranu, ale to jsem prý pak dorovnala. Chyba druhá a větší, kopu nohama. Hlavně při nácviku otvírání a pak při ostrém otevírání ještě víc. Fuj, stydím se a dávám si předsevzetí že to musím co možná nejvíc vylepšit další skok. Nu, další skok na mě nebude dlouho čekat, jdu do sedmého letu, a za chvíli startuje pětka. Tentokrát máme nový úkol, budeme trekovat tj. "jezdit dopředu“ . Nevypadá to složité hlavně musím myslet na ty nohy.

První skok mi ukázal že to není jen sranda. Na videích člověk vidí všechny ty, co to umí a vypadá to že na tom absolutně nic není, že se člověk jen tak koupe ve vzduchu. Nemůžu říct, že bych čekala, že to bude úplně bez práce, ale přesto jsem z toho byla malinko rozčarovaná. Rozhodně jsem byla plná odhodlání dělat všechno proto abych se to co nejdřív naučila. 

16:15 20.7.2008 Neděle

Druhý seskok za mnou, víc jich dnes nebude. Noha bolí jak čert… Tentokrát jsem se začala bát až někdy ve 2000 metrech. „Hlavně se prohnout při výskoku“ slyšela jsem zleva, zprava a nejvíc zevnitř. A potom mít propnuté nohy. Nakonec se výskok asi podařil. Nevím, na kameře to není, ale asi to bylo dobře. Nohy jsem propínala mnohem líp a trekovala jsem. A to byl fičák, pánové:) Člověk dá ruce podél těla a vyrazí dopředu. Instruktoři se pak drží jen jednou rukou a vlajou:) Ok, trochu přeháním, ale v principu to tak funguje. Nakonec jsem byla převážně pochválena, Ve vzduchu mi pak chvíli nebylo úplně nejlíp ale v pořádku jsem přistála (i když do oranice:) ) chvíli jsem na poli bojovala s nafukujícím se padákem, ale vyhrála jsem, pak už jen promítání, odjezd a večeře.

Přistání do oranice už pobavilo pár přihlížejících. Tentokrát mi sice vysílačka nevypadla, ale udělala jsem příliš velkou chybu – otočit se po větru. Dřív než Lojzek přistál a mohl mi říct ať to nedělám. Ale z přistání do oranice se nestřílí, aspoň si líp pamatuju co nedělat. Ta zmínka o tom že mi nebylo dobře ve vzduchu se týkala čistě psychické stránky. Začala jsem se v postroji cítit nejistě a chtěla jsem být co nejdříve na zemi. Chvíli mě přepadaly myšlenky jestli je vážně tohle to, co chci dělat, ale odpověď přicházela jednoduchá, AFF musíš dodělat i kdyby cokoli, a pak se uvidí. Potom jsem si o tom pocitu chvíli povídala s Tormem a uklidnila jsem se, že o nic nejde, že slabá chvilka někdy přepadne každého. 

10:40 21.7.2008 Pondělí

Dnešní budíček byl až na půl desátou. Vyspaná jsem do růžova. Hanka, kterou jsem potkala ve sprchách, říká, že to dneska nějak fouká. Když kouknu na oblohu tak je pravda, že těch pár mráčku to švihá poměrně rychle. Nevím do kolika metrů za sekundu můžou AFFkaři skákat, 6 nebo 8. (6, pozn. autorky) A mé tělo. Noha bolí rozhodně míň než včera, ale úplně ok to není. Zas jsem si ji stáhla obinadlem. V zásadě se mi hodí že se ten vítr vyfouká teď a až se zklidní, tak bude ta noha už dostatečně dobrá. K tomu mě bolí záda, ale v tom správném místě. Lojzek říká, že parašutista je rád když ho něco bolí.:) Teď čekáme až se vykutloší naší nejmilejší instruktoři a řeknou co dál. Je jen málo lepších věci než mít dovolenou… třeba mít dovolenou na letišti:)

13:15 22.7.2008 Úterý

Samé dobré zprávy pro unavené davy!

Za hodinu se jde nahoru. V tom letu půjde Michal, ale nejpravděpodobněji půjdu hned do dalšího startu.

Třetí level to jsou dva instruktoři, ale jeden a možná i oba se budou zkoušet pouštět, takže tam bude chvíle úplně samostatného volného pádu. Doufám že to půjde dobře, Čtvrtý level už je jen s jedním.

14:30 22.7.2008 Úterý

Letadlo s Michalem odletělo. Pokud se nic nepokazí, tak jdu ani ne za hodinu do vzduchu. Jdu si někam tajně zkoušet polohu. Říkám si: „nechce se po mě nic než držet polohu a párkrát zkusmo a jednou doopravdy otevřít padák, to přece musím zvládnut i já. Nejsem žádná lama, že? I Killabee to říká…“ Na letišti jsme zůstali čtyři a dvě děti. A je tu krásně.

17:00 22.7.2008 Úterý

Třetí level je za mnou. Trochu jsem se bála, že mě to nechají opakovat ale je to v pořádku. Klasický scénář, ustrojit se, obléci a šup do letadla. Tentokrát jsem se začala bát až v 2500 m. Ještě jsem se pro jistotu těsně před výskokem zeptala Lojzka zda mám postroj dobře zapnutý přesto, že mi to chvilku předtím kontroloval a schválil. Vypadala jsem asi hloupě, ale potřebovala jsem to pro vnitřní jistotu. Výskok. Druhý instruktor se tam chvíli šmrdochal když jsem ho kontrolovala. To mě trochu znervóznilo, ale v pohodě, skáču. A padáme rovnou do mraků. Ještě nedávno jsem chtěla napsat že kdo jste viděl krásné mraky a neviděl jste je že zeshora tak jste viděli prd. Ale řeknu vám padat mrakem není žádná výhra. Žádné nadýchané chomáčky vaty. Je to mokrý, studený a neprůhledný:) Trochu mi to kazilo soustředění na polohu, tak jsem tam nohama zas vyváděla kdejaké hlouposti. Moc natahovala, moc pokrčovala. Druhý instruktor se ale pouštěl a Lojzek asi taky. Trochu to houpalo, ale asi to bylo dostatečně dobré, že mě pustili dál. Koukám výška ubývá, Lojzek nedává znamení „koukni na výškoměr“ tak jsem to odkývala a otevřela padák bez výzvy. Trochu jsem si nebyla jistá, ale bylo to zjevně správně.

Na padáku jsem si tentokrát medila. Zkoušela jsem 360tky otočky. Sice jsem ji nestáhla až ke kolenům ale jen pod ramena, ale stejně to hezky zhoupne. Přistála jsem …. chvilka napětí … do oranice. Bylo málo větru tak jsem s tím nepočítala. Kroutila jsem s tím ale proti jsem to už otočit nemohla. Lama jsem, pět metrů hluboko do oranice. Prý si na mě na balírně sázeli:) Každopádně jediné co jsem řekla po dopadu bylo „ještě…“ Měla jsem celkově dobrý pocit. Za tři dobrá přistání jsem byla pochválena a mohu od teď skákat v teniskách.

18:45 22.7.2008 Úterý

Čtvrtý skok za mnou. Teď jsem ještě před video zhodnocením. Snad opakovat nebudu. Lojza lítal kolem mne a sahal mi na nohy, nastavoval je do polohy jak mají být. Trochu jsem si nebyla jistá jestli je to znamení toho že je všechno ok a může se věnovat „maličkostem“ nebo to znamená že je vše v kýblu a musí to opravit nebo bude hroznej průser. To se ještě dozvím. Odkývání a otevření padáku v pohodě. I když, kdybych začala o padesát, sto metrů výš tak bych se míň lekla, že mám málo času. (Padesát metrů je jedna vteřina pádu) Na padáku jsem si opět medila. Musela jsem sice uletět kus k letišti, ale dala jsem si jednu 360ku stáhnutou až dolů. To bylo dobré. Přistání jsem trochu blbě odhadla a začala jsem přibrzďovat moc brzo, takže to bylo trochu tvrdší. Ale nic mi není, jen malá oděrka na ruce. A kam jsem přistála? Zbytečná otázka, samozřejmě oranice:)

19:30 22.7.2008 Úterý

Zhodnocením jsem poměrně prošla. Vyloženě opakovat nemusím, ale uvidí se jak půjde další seskok. Když to půjde dobře, tak budeme trénovat otáčky, když špatně tak budeme ještě rovnat polohu. Nemám z toho úplně stoprocentní pocit protože si myslím že pro to dělám opravdu všechno co mužů a nestačí to. Ne tolik jak bych chtěla. Ale alespoň už mám poměrně dobrý pocit ze sebe ve vzduchu. Ani ten mrak nebyl teď tak studenej…

V téhle fázi výcviku jsem začala mít poměrně problém s psychickou pohodou. Hodně mi na tom záleželo a najednou všechno nešlo tak jak jsem si to představovala. Navíc jsem se srovnávala s Michalem, který v tom vzduchu držel přeci jenom stabilněji. Horší nálada se prohlubovala spolu s neskákacími dny kdy si člověk nemohl potvrdit že mu to půjde a upadal do myšlenek že tenhle sen je možná jeden velký omyl.

Dny, kdy se neskákalo kvůli počasí jsme trávili výlety na hrad, do skanzenu, do kina a sezením nad více či méně alkoholickými nápoji. Lidé dle nátury nadávali nebo aspoň brblali nad počasím ale nedalo se nic dělat, skákat se začalo až v sobotu ráno.

10:50 26.7.2008 Sobota

Tak, dopadla jsem! A ne do oranice, ale za to dost daleko od základny. Vlastně až ke konci dráhy, jel pro mne Happy autem. Za to se trochu stydím, ale alespoň přistání bylo dobrý, na nohy a měkce.

Ve vzduchu to bylo horší. Bála jsem se i za volného pádu. První půlku jsme padali drženě, rovnala jsem pozici. Potom se mě Lojzek pustil, předletěl si mě a já udělala jednu otáčku. (Hurá) Na další už nebyl čas takže jsem odkývala konec a rychle otevírala pro případ kdyby se něco stalo aby měl Lojzek dost času to řešit. Ale bylo to v pohodě, otevřela jsem docela sama bez držení.

Po zhodnocení na zemi mi bylo řečeno že otáčky budu opakovat nijak se nezlobím. Moc by se mi nechtělo rušit pozici což je otázka šestky.

V tuhle chvíli krize vyvrcholila. Musela jsem opakovat, vůbec jsem nevěděla co můžu udělat proto aby mi to šlo líp protože už tak jsem se snažila naplno. Zjevně to na mě bylo dost vidět, různí lidé mě chodili uklidňovat, že to bude dobré, že mi to půjde. Tenkrát bych na sebe nevsadila ani pětník. Naštěstí se to všechno vyřešilo další skok. 

14:30 26.7.2008 Sobota

Fronéma je zpátky v plně síle a tak, jak ji máte rádi! Tenhle seskok byl dobrej… Ne, tenhle seskok byl moc dobrej:) V letadle byla standardní zábava, ručička na výškoměrů pomalu leze nahoru. A už se skáče, už to letí. Lojzek tentokrát vyskakoval z venkovní strany ode mne a držel mě jen za grip, ne za nožní popruh jako do teď. Vyskočila jsem, cítila jsem se trochu nestabilní, tak jsem rvala pánev dopředu co to šlo. Na zemí mě pak Lojzek chválil že s výskokem byl spokojen, takže to byl asi jen pocit. Objevil se přede mnou, kření se a ukazuje do strany. Tak točím. Chvíli mám problém nehýbat rukama symetricky, ale točím. Tam a zase zpátky. V jednu chvíli mi to točení trochu zrychlilo tak to zastavuju. Jo, dá se to. Netočila jsem se sice úplně přesně ale bylo to převážně v mých rukách. 2000 koukám, chvíli čekám, odkývávám. Ještě chvíli si užívám že už letím sama a otevírám. Chvilku hledám letiště a už ho vidím a letím k němu. Trochu jsem to zas přestřelila a skončila zas u dráhy,ale na zeleném. Přistála jsem trochu tvrději, stáhla jsem řidičky zas trochu dřív než jsem měla, ale v pohodě jsem dosedla na zem V tu chvíli mě vzal vítr. Táhl mě po zemí v leže snad pět metrů. To bylo zábavné. Tahala jsem jednu řidičku co to šlo dokud jsem se nezastavila. Nakonec jsem se v pohodě zvedla a zabalila padák do rukou. Nejdřív jsem šla kus ke dráze pak jsem si uvědomila že je to blbost že musím to obejít. Řídící seskoku pro mě přijel autem že prý to vypadalo že půjdu přes dráhu. Takže jsem to měla zas se servisem. Dál mě čekají salta.

Nejsem si jistá v čem byl takový rozdíl ale pře tím skokem jsem se cítila hrozně a po něm skvěle. Asi se mi povedlo chytit nějaký grif a člověk začal mít pocit že ví co dělá a že je to v jeho rukou, což je rozhodně příjemné. Spolu s tím mě opustily ty obavy že to není zábava pro mě, že to nechci dělat a spousta dalších věcí. Od téhle chvíle až do konce jsem byla už jen vysmátá a dávala jsem to okolí patřičně najevo :).

V dalších pár záznamech trochu poruším posloupnost jak jsem to psala pro zachování posloupnosti toho jak se to dělo.

17:40 26.7.2008 Sobota

Šestý seskok. Byla jsem vysmátá z hotového pátého levelu a připravovala jsem se na salta. Před očima jsem měla videa lidí do se mrcasí na zádech a nemohou se otočit. Pokradmu se zkouším co nejvíc prohnout a vyptávám se všech okolo na obnovování pozice. Šli jsme nahoru já furt přemýšlela co a jak. Vyskakuji a hned je Lojzek přede mnou. Mám radost že už mi není co opravovat na pozici. Ukazuje znak salta. Člověk má už tak vybičovaný pud sebezáchovy tím že vyskočil z letadla a dělat něco tak „nerozumného“ jako předkopnout nohy se mu už fakt nechce. Ale věděla jsem že to musí jít, tak jsem se pořádně nadechla a udělala ten pohyb, natáhnout ruce a kopnout nohama. Chvíli jsem nic neviděla, prohýbala jsem se a najednou jsem byla zpátky na bříšku. Super! Hledám Lojzka, je kus nalevo. Předlétává mě a zas ukazuje salto. Už jsem odvážnější, kopnu, otočím se a šup jsem zas zpátky v poloze. Skvělý pocit, úplně doufám že si budu moct dát ještě jedno. Vidím Lojzka a jo, ukazuje ještě jedno. Pak už zbývá jen pár sekund kdy koupu se ve vzduchu. Pak odkývávám a otevírám. A všechno je krásný. Vyměřují si přistání a přistávám do vyhrazeného čtverce, jo! Na zemí jsem pochválena, na kameře bohužel nejsem skoro vůbec, ale aspoň poslední salto je vidět a udržela jsem se i dost v ose. Hned za chvíli jdu na přezkušovací seskok, moc se těším.

18:49:10 26.7.2008 Sobota

Huráá tak AFF je za mnou! Dopadlo to (samozřejmě) úspěšně:)

Přezkušovací seskok. Neměla jsem na zemi čas takřka na nic, ale nevadilo to. Stejně jsem byla celá žhavá jít co nejdřív zase do vzduchu. A tak jsem šla. V hlavě jsem si pořád opakovala jak mají jít jednotlivé prvky za sebou, ale jinak jsem byla jsem plná sebejistoty. To se prostě muselo podařit… Jdeme do letadla. V letadle si všímám nádherné blondýnky a dobrých dvě stě metrů stoupání z ní nemůžu spustit oči. Nezadala by si ani s Claire Danes – Hvězdou. Potom se raději odtrhnu, zavtipkuju že bych měla přestat koukat po ženskejch a radši se soustředit a začnu si zas v hlavě procházet výskok, úlohy, to, že se zatáčí nesymetricky. Mezitím doletíme do 4000. Samozřejmě že se bojím, ale už to není takový ten nouzový strach, ale napumpování adrenalinu.

Skáču. Lojzka nevidím, ale vím že první prvek, salto, můžu dát i bez něj. Tak ho tam střelím. Hned jsem v poloze zpět. Pak uvidím Lojzka. Otáčím se na jednu stranu, přetáčím to ale nevadí točím na druhou stranu, všechno v pořádku. Přichází trekování na které se taky moc těším. Člověk letí fakt rychle dopředu (tedy reálně netuším jak rychle, ale pocit je že to fičí fakt hodně) Možná jsem to trekování protáhla o něco déle než předepsané tři sekundy ale nevadí. Už není co dělat tak chvíli čekám, kývám a otevírám. Mám pocit že jsem úplně debilně kopla nohou při otevírání. Asi na oslavu :) Na padáku přišla euforie. Byla jsem si jistá že jsem to dala takže jsem si zakřičela z plných plic „Hurá, jó!“ A bylo mi skvěle. Přišlo i pár slz ale zklidnila jsem se, nechala jsem si to na zem.

Přistání na zadek ale do určeného prostoru (a blíž k budově než předtím). A už se nesu zpátky. Nadšení je obrovské. Pár lidí mi gratuluje po Lojzkově hlášce „tak máme novou parašutistku“ Pobíhám po letišti, vysmátá jak už dlouho ne. Pocity? Skvělé. Nejdřív jsem nevěřila že se vůbec kdy na AFF dostanu a dostala jsem se. Pak jsem nevěřila že se někdy to naučím a naučila jsem se. V půlce jsem měla poměrně velkou krizi a překonala jsem ji. Prostě úžasné. Na konec si neodpustím malý vtípek a to, že se mi mění záchranná pozice. Normálně se lidi situacích kdy se bojí, choulí do klubíčka a chrání si orgány. A já? Až mě uvidíte že se budu zaklánět dozadu a vystrkovat bradu a boky tak víte že jsem v krizi:) Děkuji všem za podporu… Vaše Paragánka:)

Co říci závěrem? Aby bylo vyprávění kompletní je ještě nutné doplnit že v neděli jsem si dala ještě dva úplně samostatné skoky při kterých jsem zkusila pár mých tolik oblíbených salt a přesvědčila jsem se že jsem opravdu schopná se o sebe ve vzduchu o sebe postarat.

Celkově to celé hodnotím jako obrovsky kladný zážitek a můžu to úplně každému doporučit. Člověk pozná svět z naprosto jiné perspektivy a zažije stavy mysli které normálně nepotká. Rozhodně mohu stoprocentně doporučit i školu se kterou jsem to absolvovala – Affcentrum.cz (místo pro vaši reklamu :) ). Starali se o mně líp, než jsem si zasloužila.

Rozhodně budu dál ve skákání pokračovat jak mi jen možnosti povolí.

Doufám že se moje vyprávění líbilo. Těším se na Vaše komentáře!