Mezi běhy
Minulý běh mně zanechal s natolik bolavým kolenem, že jsem celý týden netrénovala. Totiž abych to vysvětlila. Mám už dlouho pravé koleno náchylné k bolesti, byl to i důvod proč jsem před dvěma lety s běháním sekla. Teď se to nějak snažím zvládnout, pořídila jsem si ortézu, běhám opatrně... A po posledním dlouhém běhu mně mega rozbolelo to druhé. Super. Pořídila jsem si druhou ortézu, a holt budu doufat, že to nějak spolu zvládneme. Nechci, nechci přestat.
Předstart
Závod začínal v půl osmé večer, to je na mně děsně pozdě. Jak jsme se blížili k Václaváku, lidi houstli. Čím víc jsem viděla ty davy, tím jako horší nápad mi to přišlo. Dorazili jsme navíc s Jáchymem hodně brzo (dle pokynů, debilní nápad) a tak jsme tam dlouho stepovali, čekali ve frontách na záchod, a poslouchali prapodivného moderátora. Jáchym, který chtěl původně fotit to vzdal a vymizel. Nijak se mu nedivím, kdybych nebyla vázaná závodem tak vymizím taky.Šla jsem si stoupnout do mého startovacího koridoru E. Při finalizování mobilu na běh jsem si všimla, že jsem si vymáčkla pohotovostní mandlové máslo do kapsičky. Ach. Jediný štěstí, že se mi to nedostalo do konektoru mobilu, to bych se asi proskočila.
Stepujíc v koridoru a vida, že ještě musím zabít minimálně čtvrt hodinu času, jsem se zapovídala s náhodným za plotem stojícím divákem. Vašku, našel li si můj skromný blog tak tě veřejně zdravím! :) Rozhovor odváděl pozornost od toho, že do startovacího koridoru přichází další spousta lidí. Přesně klasická situace, že kdyby se strhla nějaká panika tak se ušlape pár lidí jako nic. Brr.
Start
Těsně před startem se lidi ještě trochu zahustili a poté se začli pomalu pohybovat vpřed. Z beden spustila na plné pecky Vltava. Moje pečlivě vybrané Random Access Memories ve sluchátkách pro lepší náladu absolutně nebyly slyšet. Ach. Ale aspoň, že se po pár desítkách metrů dalo rozběhnout.
Sufferfest
Klasická poučka je začít pomalu, nicméně lidi kolem děsně matou vnímání toho jak běžím rychle. Velmi rychle jsem byla v páté zóně. Říkala jsem si, že musím zpomalit, ale až do konce běhu se mi prakticky nepovedlo se vrátit aspoň do třetí, a pendlovala jsem mezi čtvrtou a pátou. Nic extra příjemného.
Už kolem druhého kilometru mi začlo být masivně vedro. Měla jsem pocit, že můj obličej úplně sálá. Byl to pocit, který mi přišel naprosto nepřiměřený vzhledem k okolnostem a vypětí, které objektivně zas tak hrozné nebylo. Vzpomínala jsem na podcast s Noaksem, který mluvil o tom, že je mnohem lepší se chladit vodou z venku než ji pít, a tak jsem si postupně většinu vody vylila na hlavu a na obličej. Musela jsem vypadat vyloženě výborně, ale aspoň to vždy na chvilku zahnalo ten pocit sálajícího obličeje.
U cesty byly čas od času kapely. Na čemž je pozitivní, že většinu času tam nebyly. Díky tomu jsem občas slyšela svojí hudbu, a povedlo se mi trochu ponořit do příjemnějšího běžeckého stavu.
Všude byly mraky lidí. Moc mně nebavilo mezi nimi běžet. snažila jsem se bavit aspoň neběžeckými věcmi. Mávala jsem na cizí lidi, s pár u cesty jsem si dala high five, povzbuzovala jsem čas od času běžce v protisměru. Ale jinak mi děsně chyběl klid, potůček, cestička. Ne, nejsem na tohle typ. Až mně napadne, že se přihlásím na ten městský půlmaraton, rozmluvte mi to, prosím.
Cíl
Naštěstí se cíl blížil. Věděla jsem z průběžných časů, že mi to vychází něco nad 55 minut, což byl čas, který jsem si představovala. Snažila jsem se poslední dva kilometry trochu přidat, povedlo se částečně, měla jsem pocit, že moc není z čeho brát. Cílem jsem probíhala 0:59:43. Reálný čas mám 0:56:57, yay.
V cíli nastal opět dav. Lidi zpomalili do chůze, a protože tam byly bůhví proč zábrany, tak jsme byly jedna souvislá masa. Kdyby do cesty někdo postavil obří stroj na lidské párky, nezbylo by nám než se nechat semlít a zapárkovat.
Potom jsem nějaké dobrovolnici odevzdala čip, ale stále to nevypadalo, že zábrany brzo skončí. Tak jsem raději si jednu otevřela a utekla. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem splnila všechny pozávodní povinnosti,ale bylo mi to z většiny fuk, chtěla jsem odtamtud vypadnout.
Takže, mé pocity z téhle akce jsou dost rozpačité. Ani po tom všem moc nevnímám, že jsem to zaběhla za čas za který na sebe můžu být pyšná, škoda. Doufám, že se najdu na nějaké fotce. A doufám, že se koleno umoudří a já budu moct brzo zas vyběhnout do přírody... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat