Tohle byl dlouho plánovaný výlet. Myšlenka vyrazit někam za město mně lákala od začátku běhání, a nyní jsem začínala mít pocit, že na to i mám. Nechtělo se mi zase jezdit moc daleko, muset stíhat nějaký vlak a podobně. Nakonec jsem při brousení po mapách a přilehlém internetu narazila na http://www.turistika.cz/trasy/praha-hostivar-praha-klanovice-varianta-ii-uhrineves-dubec-bechovice Trasu něco přes 16 km, na kterou se dalo dojet běžným linkovým autobusem 163 a která navíc končila na konečné tramvaje 22, která mě doveze až domů, a tak bylo rozhodnuto. Snažila jsem se to plánovat opatrně bez příliš velkých očekávání. Tedy že pokud budu mít na Hostivaři ještě síly, že si to prodloužím po trase tramvaje ještě kousek, třeba možná možná i na ten půlmaraton.
http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/234684840
Den D byl určen na neděli abych stihla dostatečně zregenerovat po minulém běhu. Vzbudila jsem se v devět. Oproti běžnému ránu jsem posnídala tři vajíčka na sádle a kafe se smetanou. Normálně mám teď po ránu jen černé kafe a běhám nenajedená, ale při minulém nejdelším běhu (17.6 km) se ukázalo, že tenhle způsob má své limity. Tj, tentokrát raději najedená.
Vyrazila jsem ve svém nejletnějším běhacím oblečení, tílko a minikraťasy a cestou mi byla docela zima, zvlášť při čekání na autobus.
Když jsem dorazila do Běchovic, bylo mojí největší starostí najít nějaký civilizovaný záchod, naštěstí mně zachránilo tamější sportovní centrum. Budu to muset ještě s tou předběhovou snídaní nějak vyladit. Nicméně když jsem odtamtud vylezla, vylezlo i sluníčko a věci začaly vypadat pozitivně.
První část trasy vedla po silnici, sluníčko svítilo, a já byla ráda za nejletnější oblečení. Měla jsem sebou standardně fuelbelt s třemi lahvičkami vody po 200 ml a říkala jsem si, že poběžím čas od času civilizací a budu moct vodu dokoupit, takže v pohodě. Akorát jsem v duchu trochu žehrala na autora té recenze trasy, který tvrdil že asfalt:lesní cesty je 50:50. (I když zpětně hodnotím, že je to celkem přesné)
Po cca dvou a půl kilometrech kdy už jsem se trochu rozumně rozběhla začla příroda, lesní cesty, les, blaho. Přesně tak jsem si to představovala. Ok taky občasné výmoly ve kterých by člověk nechal nohu, občas bláto, prostě příroda.
Běh po značkách má svojí výhodu. Když už jsem si vybrala takový cimrmanovský název, tak bych to označila prvkem očekávání a obav ("sakra, neuhla jsem já, nebo cesta někam do háje?") střídaným s prvkem úlevy a radosti ("Vidím značku!"). Prostě cesta plná drobných potěšení.
Kolem čtvrtého kilometru začínalo být bahno čím dál častěji, a to takové bahno, že člověk musí zpomalit do chůze, případně někdy i rozmýšlet každý krok aby neskončil v louži. V tu jsem si říkala , že i zpevněné cesty jsou docela dobrý vynález. Ale chtěla jsem dobrodružství tak jsem ho měla, aspoň to nebylo jednotvárné. Že mám lýtka ve výsledku z půlky pokryté zaschlým bahnem jsem si všimla až doma.
Cesta kolem rybníka pak byla vyloženě idylická, lesní cesta, rybník čechraný větrem, ach. V tom místě jsem taky seběhla z cesty, ale poměrně rychle jsem si to uvědomila a za pomocí mapy v mobilu se rychle vrátila.
Rychlý proběh Uhříněvsí a zase příroda. Krásná cesta kolem potůčku. Mám ráda tekoucí vodu, běží se mi vedle ní hrozně spokojeně. Taky mám díky tomu ošlehané nohy od kopřiv, ale tím si tu vzpomínku nebudu kazit.
Cesta kolem Hostivařské přehrady, byla horší oproti očekávání. Kolem třináctého kilometru to ještě nebylo dost daleko abych vnímala konec blízko. (cíl byl v tu dobu v mé hlavě jasně nastaven na 21+) Z asfaltové cyklostezky mně bolely nohy a vůbec. Snažila jsem se myslet na to, že za patnáctý kilometr si zasloužím boost v podobě mandlového másla, které jsem měla sebou, a že přece nezahodím takovou dobře rozběhnutou šanci dát půlmaraton. V té době jsem vymyslela i nadpis, opakovala jsem si, že to doběhnu i kdybych to měla dojít.
Po šestnáctém kilometru jsem doběhla do civilizace. To mi nějakým způsobem dodalo sílu. Zkusila jsem sníst i trochu mandlového másla. Není to špatně zvolené palivo, ale snědla jsem jen malý hlt asi 8g a neměla jsem chuť pokračovat. Nevadí, schovala jsem ho do kapsičky s tím, že na něj ještě možná dojde. Nedošlo. Nicméně subjektivně mi to trochu energie dodalo.
Po osmnáctém kilometru jsem rychle zaběhla na benzínku a dokoupila půl litru vody. Část jsem nalila do lahviček, část jsem vypila. Asi jsem při nakupování byla lehce zmatečná, ale paní byla chápavá takže ok. Běhání mi nějakým způsobem oslabuje myšlení, co už.
Proběhla jsem pod jižní spojkou, a dostala se na místo, kde už jsem předtím párkrát běžela. Mobil navíc hlásal 19 km a tak jsem se rozhodla zkusit přidat. K mé velké radosti to šlo, a vydrželo. Subjektivně jsem v tu chvíli běžela jako vítr, a divila se, že mi nedochází síla. Super super pocit.
Pro jistotu jsem to trochu přetáhla, na 22km celkem. Vím že převody mezi programy občas trochu odečtou, a nechtěla jsem abych pak doma koukala na graf těsně nedoběhnutého půlmaratonu. Nu zjevně to nebyl ten případ. Čas na půlmaraton mám tedy přibližně 2:25 Hurá! Mám ze sebe fakt radost.
Navíc jsem tím pro sebe splnila soukromé kvalifikační kritérium na přihlášení se na http://www.brdman.cz/?clanek=96 takže pokud seženu odvoz zkusím podobný výsledek zopakovat ještě jednou a oficiálně, Yay!
Pak už jsem jen nasedla na autobus a jela domů. V autobuse mi nějak nedělalo dobře sedět, nějaká chvilková slabost nebo co, tak jsem radši vestoje přešlapovala na místě a nějak to přešlo. Nic hrozného, jen mně to trochu překvapilo.
Co říci závěrem? Běhání v přírodě je ta nejlepší věc, už se těším na příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat