Dneska jsem byla nerozhodná kudy vyrazit, až jsem nakonec skončila zase u Botiče. Tentokrát jsem ovšem běžela proti Botiči, aspoň kousek.
Opět bez ortéz (Yay!), opět bez vody. Ok to byl blbej nápad. 16 stupňů, sluníčko, dlouhý legíny, žádná voda, pitomá kombinace. K závěru jsem dělala všešchno pro to, abych si nějakou vodu přikouzlila, ale jediné co jsem zvládla bylo běžet kolem fontánky kde jsem si aspoň namočila obličej a ruce. Běhací kraťasy se posunuly v prioritách výrazně výš.
Ale vás jistě, milí čtenářové, zajímá spíš to, proč jsem zvolila ten název. Nebojte, už se k tomu dostávám. Dneska se mi totiž neběželo tak dobře jako minule. Už minule mně napadl jeden důvod, o který jsem se ale nechtěla podělit totiž den před minulým během jsem jedla rýži. A rýže, ta se (máte li tam volno) uloží jako glykogen do svalů, odkud se pak bere třeba při běhu. To všechno je docela základní znalost, dokonce v každém lifestylovém časopisu ve článku "Začněte běhat" si přečtete, že musíte k běhu jíst dostatek sacharidů. Jenže já to cíleně nedělám.
Našla jsem si oponentní skupinu, která razí běhání na tuk, a schraňuju tisíc a jeden důvod proč to dělat takhle, složitěji, ale se teoretickou šancí na lepší efektivitu. Proč to dělat jinak než většina.
Jeden nejmenovaný psychouš mě před půl rokem na tohle upozornil. (Podnětem k tomu rozhovoru kupodivu byl nějaký Adamcův nenávistný status. Ještě že já toho Adamce mám.) Vyhledávám možnosti jak být nejen v opozici, ale hlavně v menšinové opozici. Jen se podívejte na "moje" témata mimo palea/lowcarb. BDSM, polyamory, libertariánství (ano mí přátelé, přesně se do tohohle výčtu hodíte.), attachment parenting a unschooling, a další a další. A pozoruju, že jakmile dané téma začíná nabírat na síle, přestane pro mně být zajímavé. Viz BDSM. A nebo Svobodní. Mé první funkční období bude i moje poslední. Svobodní teď nebo příští volby prorazí a budou dál růst. Co já bych tam dělala?
Sama pořádně nevím proč to dělám. Nejpravděpodobnější vysvětlení, jaké teď dokážu dát dohromady je, že dokud jsem v menšině tak výrazněji zažívám samu sebe. Že se se sebou můžu lépe ztotožnit když jsem zapřená proti mainstreamu. Jeden z příkladů, na kterém je to pěkně vidět je třeba líčení. Kdo mně zná osobně ví, že se prakticky nikdy nelíčím. Ten hlavní důvod není že by mi to neslušelo nebo že bych to neuměla. Nejtěžší je pro mně překonat ten pocit, že namalováním se zapadnu do toho zástupu stejnejch holek. Kdybych se měla do téhle myšlenky ponořit trochu depresivněji, budu se ptát, co ze mně vlastně zbyde pokud přestanu být jiná?
No dobře. Chyba tohohle uvažování je zjevná i mně (ale i tak děkuju všem moudrým komentátorům, kteří mi to ještě připomenou :) ) Co s tím? Tím se dostávám k otázce, která obzvlášť v posledních pár dnech létá velmi blízko. Je to vlastně špatně? Chci být zase tou Fronémou jako jsem byla před pěti lety? Libující si ve své jinakosti a žijící život, který má výrazné špičky a hluboké propady. Nebo má smysl ta cesta, na kterou jsem se vydala? Zklidnit se, užívat si obyčejnější věci. Zvážnit, usadit se. Neposlouchat ty chutě utíkat z normálnosti. Snažit se si být jistá svoji hodnotou i ve většinové společnosti. První cesta je náročná, druhá má nejistý výsledek.
Odpověď si tu nepřečtete, ještě ji nemám. Budu se snažit tenhle princip, který je pro mně zjevně velmi určující držet víc v popředí, sledovat co to dělá, zbytečně to zapadlo. Chtěla jsem jen vypustit myšlenky, které se mi dneska při běhu honili hlavou. Běhání, nejlepší psycholog.
No a taky to vidím tak, že bych mohla na nějakou dobu přejít na nějakou safe starches verzi palea (komu to nic neříká, je to krok směrem k mainstreamu). Aspoň vidět co to udělá. Nemusíte se bát, že byste se nedozvěděli jak to dopadlo :)
A ještě ta písnička, ze které byl úryvek textu na facebooku:
