Červenec + Srpen: Deprese

V minulém díle jsem psala o tom, že v červnu mi začalo být nějak divně, a že jsem jsem pracovala méně než normálně. Tehdy jsem si ještě myslela, že je to jen nějaká dočasná slabost a že bude stačit si trochu odpočinout a bude to dobré. Bohužel v červenci ten trend pokračoval a bylo mi stále hůř a hůř. Za červenec jsem odpracovala směšných 34 hodin a na začátku srpna jsem naznala, že toho utrpení už je moc, a vydala jsem se na psychiatrickou pohotovost. Byli tam moc hodní, a pomohli mi. Kdybyste se někdy ocitli v podobné situaci, velmi je doporučuji. Dostala jsem prášky na hlavu a po zbytek srpna jsem nepracovala.

OSVČ na nemocenské

Zjistila jsem, že nikdo není připraven na OSVČ na nemocenské. Na internetu je toho k tomu málo a sami lékaři a sestry nevědí, jak to funguje. Tak k tomu něco napíšu.

OSVČ totiž defaultně nemocenské pojištění nemá a musí se k němu dobrovolně přihlásit a platit. To se za normálních okolností nevyplatí, a tak to nikdo nedělá. Já ho mám, protože se to vyplatí v jednom případě. Pokud máte šanci, že v nějaké historicky krátké době (pár let) otěhotníte a porodíte. Je to nastavené tak, že když to člověk začne platit až po otěhotnění, tak na mateřskou nedosáhne. Doporučuji všem, kterých se to může týkat, na to kouknout. Dá se to nějak ošmelit, ale já jsem si řekla, že do toho raději ty dvě stovky měsíčně dám. S tím, že bych mohla být dlouhodobě nemocná jsem nepočítala, ale když se to tak sešlo, tak jsem rozhodla to využít.

Bohužel jsem nedostala nemocenskou při první návštěvě, ale až při první kontrole v půlce měsíce, kdy už jsem byla při smyslech dost na to, abych si o ní řekla. Zjevně na té první návštěvě automaticky předpokládali, že ji nechci.

OSVČ dostává dávky z nemocenské až od 15. dne. Vychází mi to nějak jako, že za srpen mi zaplatí asi tři dny a dostanu něco pod 500, yay.  Pokud bych nedejbože byla neschopná i celý další měsíc, tak dostanu něco pod pět tisíc. Není to na život, ale lepší než drátem do oka. Při dlouhé nemoci se pak snad nemusí platit zálohy, což je další ulehčení cashflow.

A teď trochu praktičností. Na nemocenskou dostanete sadu papírů, které jsou očíslované po dílech. První odešle sám lékař na sociálku. Pátý si tam taky nechaj, až do ukončení nemocenské. Všechny ostatní si odnesete domů. Normálně by se nějaké dávali zaměstnavateli, ale to my nemáme. V tuhle chvíli není potřeba nic dalšího dělat. Na konci měsíce dostanete od doktora další papír, takzvaný “lístek na peníze”. Ten se spolu se čtvrtým dílem vyplní, a pošle na sociálku. Pro Pražáky je to na Prahu 8 Tróju. Co se bude dělat na konci dalšího měsíce zatím netuším, ale na ČSSZ mají nečekaně dobré callcentrum, tak tam případně zas zavolám a zjistím.

Příjmy a výdaje

Mimo to, že s tím nejde pořádně pracovat, je deprese vlastně levná. Ušetřila jsem za všechny věci, na které je potřeba nějaká energie. Žádný sport, žádná venkovní zábava, a v srpnu jsem dokonce nebyla ani jednou v restauraci. Nic z toho nebylo proto, že bych si to nějak zakazovala, ale prostě jsem na to neměla sílu. Kromě návštěv doktorů a tu a tam krátkých procházek jsem prostě seděla doma a snažila se přežít do dalšího dne. Moje výdaje tak byly oba měsíce něco pod 15 000 (bez záloh).

Vlastně mě na tom něco uklidnilo. Dlouho jsem měla obavy, co by se stalo, kdybych se do nějakého takového stavu dostala. Jak bych se o sebe postarala. Ta realita je z hlediska peněz o něco míň strašná než ty představy. Pokud budu dostávat nemocenskou tak jak předpokládám, tak je jeden měsíc vlastně jen -10k. Vzhledem k tomu, co mám naspořeno, bych nějakou dobu přežila. Nicméně samozřejmě doufám, že už mi bude brzo dobře a z tohohle zbude jen lehce hořká vzpomínka.

Investice

Posilování koruny začlo zpomalovat, a v srpnu to šlo prakticky do strany. Dospěla jsem k názoru, že je čas se toho přestat bát a začít pomalu posílat peníze ze spořícího účtu na místa, kde se lépe zhodnotí. Můj plán je mít část peněz v P2P půjčkách, něco v kryptoměnách a zbytek plánuju naposílat podle mého vlastního návodu do amerického indexu SCHB. Rozhoupala jsem se k tomu až ke konci srpna, takže další dávka bude až někdy za měsíc. Taky jsem poslala nějaké další peníze na Mintos, který mi dlouhodobě dělá radost. Na Zonky jsem nainvestovala poslední peníze, a od září plánuji už jen vybírat. Změnili totiž podmínky, zvýšili poplatky pro nové investice, a tudíž se to dál dle mého nevyplatí.

Negativně mě zasáhly problémy s BTC-E.  Měla jsem tam nějaké zbytkové kryptoměny, a nevím jestli a kolik jich teď dostanu zpátky. Naštěstí jsem si před pár měsíci odposlala litecoiny jinam, to by byla mnohem větší ztráta.

Bitcoin stále nesmyslně roste, a je to největší tahoun mého portfolia. Snažím se si na to moc nezvykat, přecijen ten růst mi přijde nějaký moc rychlý. Zároveň mám ale pořád připravené peníze na burze, protože jsem prodala někdy na konci minulého roku. To se z dnešního pohledu ukázalo jako špatné rozhodnutí. Teď se mi furt nechce nakupovat, protože čekám na lepší cenu. A ono zatím pořád nové a nové high. Sigh.

Co bude dál

Jenom vítr. Priorita na následující dny je se samozřejmě dát dohromady a začít nějak normálně žít. Teď na začátku září je mi už výrazně lépe než před měsícem, ale ještě to není úplně ok. O tom, co se mnou bude dál, přemýšlím často. Jsou zde určité indicie, že moje současná práce mi ubírá víc energie než by bylo přiměřené, a že by mi možná prospělo ji změnit. Jenže na co? Mám obavy, že s čistě programátorskými pozicemi to bude všude víceméně stejné. A nevím, co bych mohla dělat mimo to. Přála bych si dělat nějakou práci, na které by mi záleželo. Nejde o “bavení”, ale o to, abych měla i nějakou jinou motivaci než peníze. Pokud jste se dočetli až sem a nějak mě znáte, tak bych ocenila kdybyste mi řekli, v čem si myslíte, že bych mohla být dobrá. Možná to zvenku někdo uvidí líp než já zevnitř. Plánuju samozřejmě znovu rozjet koučování, ale to je tak na vedlejšák. Přemýšlela jsem o nějakém poradenství pro (nejen) poly vztahy. To koneckonců dělám amatérsky už teď, průměrně dvakrát měsíčně mi někdo píše a popisuje mi svojí situaci a já na to něco chytrýho říkám. Jestli by o to byl zájem i jako o službu, těžko říct.

No uvidíme. Budu o tom ještě přemýšlet. Koneckonců mám na to času víc než moc.

Květen + Červen - ubrání plynu

Jak jste si možná všimli, vynechala jsem jeden měsíc reportu. Děly se nějaké věci, o kterých se mi nechtělo psát. Takže teď to bude za oba naráz.

Investice

Koruna v průměru stále posilovala, takže s většími investicemi stále vyčkávám. Poslala jsem po deseti tisících na Mintos a Lendy, abych je otestovala. Lendy mě moc nepřesvědčilo. Dá se tam investovat jen po sto librách a nabídka není nic extra. Za to Mintos vypadá výborně. Mnoho a mnoho půjček, vysoké úroky, nabídka vykoupení zpět v případě nesplácení. Schválně jsem si koupila jednu nesplácenou půjčku abych to vyzkoušela. A skutečně mi peníze vrátili. Dobrý autoinvest a sekundární trh. Blaho. Nebýt kurzového rizika, tak tam asi dám větší množství peněz hned.
Zonky se kazí. Furt je tam málo půjček a je nutné to vychytávat s použitím zotify. Navíc si teď naplánovali výrazné zvýšení poplatků. Vidím to tak, že tam ještě budu dávat peníze do konce srpna, a pak už jen budu vybírat a přesouvat na Mintos nebo někam.

Nově jsem se zaregistrovala na Bondster. Zatím jsem tam poslala jen tisíc korun na otestování. Teď je to úplně v počátcích a je tam jen několik málo půjček. Narozdíl od Zonky to má být bez poplatků. Dám vědět, jak se to vyvíjí.

Akcie

Moje akcie, zvlášť můj černý Petr WDR, se poněkud vzchopily, takže v dolarech jsem teď na Lynxu i Degiru v plusu. Posílení koruny ale to všechno umazalo, takže jsem vlastně v mínusu. Nesu to statečně - pomáhá mi to čekat, než se koruna uklidní. Vlastně je docela zajímavé sledovat, jak na tu (nerealizovanou) ztrátu reaguji. Hlavně u toho WDR.

Koupila jsem ho asi tak v nejhorší chvíli, v prosinci za 20.61. Od té doby se mohutně propadlo a teď se teprve začíná šplhat zpátky. Pomáhá mi vědomí, že jsem měla relativně dobré důvody ho koupit, a odhodlání držet ho dlouho. Ale i tak jsem se na to snažila spíš nemyslet. To trochu narušuje Přemek, který párkrát řekl, že na SeekingAlpha četl analýzu té akcie a že je to totálně doomed. (Ok, takhle to neřekl, ale já to tak slyšela :) ) Říkám si, že pokud tohle zvládnu, tak je moje naděje na úspěšné investování výrazně vyšší.

Abych nad tím nemusela přemýšlet, dala jsem si limit, že počkám alespoň dva roky, a pokud se do té doby nevzchopí, tak ho prodám s co nejmenší ztrátou to půjde. Teď když cena stoupá tak uvažuji, jestli ho náhodou neprodat, kdyby přelezl moji nákupní cenu. Mno, uvidím.

Kryptoměny

O těch jsem se tu moc nezmiňovala, ale něco málo mám. Respektive, bývalo to něco málo a teď to nějak roste a stává se z toho podstatná část mého portfolia. Část bitcoinu, co jsem měla na Krakenu, jsem prodala, když to šlo nahoru. Teď čekám, až to zase spadne, abych dokoupila. Ale k tomu mám ještě jeden “fyzický bitcoin”, který jsem koupila, když byl z dnešního pohledu směšně levný. Někdy v roce 2013 asi za 300 korun. Tak jsem si řekla, že prodám až když si za to budu moct koupit dům. Dneska stojí něco jako 57 000. Doufám, že tam vevnitř ten privátní klíč skutečně je :)

K tomu jsem kdysi dávno nakoupila nějaké altcoiny, jenom tak do foroty, a teď koukám, že třeba LTC docela vyrostlo. To potěší, ale nemám v plánu s tím teď nějak obchodovat, neurčitý buy and hold.

Příjmy

Tady je ta část, o které se těžko píše. V květnu jsem ještě pracovala stejně jak předtím, ale na přelomu měsíce se ve mně něco zlomilo a přestalo to jít. Rozhodla jsem se, že musím minimálně odlehčit v množství hodin, které dělám. Ono já i předtím dělala míň než klasický úvazek, a s dalším zkrácením se dostávám na vyloženě směšné hodiny. Ale co se dá dělat, musela jsem si říct, že moje příčetnost je cennější než snaha rychle vydělat, ať mám co investovat. Takže faktura na příští měsíc bude tak třípětinová. Smutnej příběh. Je teda pravda, že díky mé vysoké hodinovce jsou to furt peníze, ze kterých se dá pohodlně přežít. Ale už to není na to spořit 70+%.

K tomu, a to je veselejší, poctivě trénuju koučování. Nechávám lidi, aby mi dali nějaké peníze, pokud si myslí, že to za to stálo. A oni kupodivu dávají. V průměru asi 400 za hodinu. Není to na přežití, ale dodává mi to pocit, že to dělám dobře, a že se mi jednou alespoň zaplatí ten výcvik. Tímhle tempem by to bylo někdy do konce roku. Cokoli dřív budu považovat za úspěch. (Nízké očekávání jsou klíčem ke spokojenému životu!)

Nová vize

Vede mě to k tomu trochu předefinovat co chci. Už se mi tolik nelíbí ta vize, že teď budu osm let makat, abych se pak měla krásně. Mám trochu podezření, že pokud včas nezměním mindset, tak bych ani s těmi miliony na investičních účtech nebyla schopná si dovolit si to užít a odpočívat. Někdy si říkám, když vidím ty bohaté lidi, kteří jsou totálně za vodou a přitom jsou maximálně vystreslí. Proč už se nezastaví a nezačnou si to užívat? A pak si uvědomím, že pro spoustu lidí jsem já ten, kdo je vlastně dost za vodou, že mi stačí pracovat pár hodin denně na pohodový život. A přes to se snažím tlačit do nějakých nepříjemných výkonů, abych měla víc. Jiná míra, ale princip stejný. Rozhodla jsem se, že obětuju něco z budoucích příjmů, abych se naučila být šťastnější a hodnější na sebe. Snažím se věřit tomu, že se mi to vyplatí.

Výdaje

Na výdajové stránce je se mnou tak nějak všechno pořád nastejno. Trochu jsem pooptimalizovala jídlo, nechodím už na drahé cvičení a místo toho mám hrazdu doma, ale to jsou spíš drobné změny. Za posledních pět měsíců vycházejí mé průměrné náklady takto:

Není do toho započítán koučovací výcvik a daně. Vychází to tedy tak, že polovinu svých výdajů dám za bydlení a věci s tím spojené, a většinu zbytku za jídlo. Přemýšlím, jestli ta půlka za bydlení znamená, že bydlím draze, nebo naopak že ten zbytek žiju levně. Těžko říct. Další extra náklady prakticky nemám. Když započítám, že jednou za několik let si chci koupit nový počítač a mobil, a další ne tak časté výdaje, tak se furt pohodlně vejdu do 20k na měsíc. Do 25k i s daněmi.
To se dá. Myslím, že jsem blízko optima. Nebo si alespoň nemyslím, že snažit se to nějak víc optimalizovat by se vyplatilo.

Plány dál

I přes náročný poslední měsíc to vlastně vidím pozitivně. Pokud si budu dál nějak rozumně počínat, tak se moje jmění bude dál nabalovat, i když třeba pomaleji, a ta vize finanční svobody tam pořád je. Jen třeba o pět let pozdějí, než jsem si to představovala. V nejbližší době budu hledat, kdy bude vhodný čas začít konečně kupovat index, a posílat případně další peníze na P2P.

Duben aneb čekání na korunu

Hlavní dubnové téma bylo ukončení intervencí. Bohužel to nedopadlo tak, jak bych si představovala.

V minulém díle jsem psala, že s většími investicemi čekám po skončení intervencí a dosažení kurzu alespoň 26 korun za euro. Napsala jsem to tak tak, protože ten den, co jsem to zveřejnila, byly intervence ukončeny. Bohužel, po úvodním propadu se kurz zase vracel zpět, a dokonce před pár dny byl slabší, než na kolika byl držen uměle při intervencích. Stovky miliard korun byly utraceny za to, aby se tohle nestalo o pár měsíců dřív. Nezbývá než znovu konstatovat, že ani “odborníci” v ČNB nemají žádné speciální schopnosti nebo informace, a při snaze to řídit jenom tipují. Smutné.

Těžko říci, kam se koruna dál vydá. Pokud bych teď přesunula peníze do akcií, a za měsíc by koruna byla na 25.5, tak bych byla smutný panda. Na druhou stranu, pokud se to takhle bude dál plácat, tak nechávat peníze na účtu je taky nevýhodné. Pravděpodobně tomu tedy dám ještě alespoň měsíc času. Pokud do konce měsíce koruna neklesne pod 26.5, tak to přestanu řešit, a začnu nakupovat po částech index podle původního plánu.

Další věc se kterou čekám, jsou investice na Mintos* a Lendy*.To jsou platformy na peer-to-peer půjčky. Něco jako Zonky, akorát lepší. Tam teď plánuju poslat nějaké startovní peníze, abych to ozkoušela. Výsledky snad budou v květnovém reportu.

Kromě toho zkoumám nějaké další možnosti zhodnocování peněz. Trochu jsem se ponořila do čtení o opcích, a taky jsem zkoušela si naprogramovat jednu slibně vypadající strategii na obchodování s akciemi. Zatím je to daleko od reálné aplikace, ale aspoň mě to baví a rozptyluje. Díky tomu je lehčí být trpělivá, a neposílat nikam peníze mimo plán.

Moje momentální rozložení financí je tristní. Většina leží na spořících a běžných účtech. Mám na tom 1 - 1.5% úroky, ale to není ani na pokrytí inflace.

Tohle je aktualizovaná křivka vývoje mého net worth. Povedlo se mi v tomto měsíci zachovat sklon křivky. Pokud bych dokázala spořit každý měsíc podobnou částku i nadále, byla bych na svém přibližně určeném cíli za 88 měsíců. To je asi 7.3 roku. Pokud všechno dobře půjde, tak by to mohlo jít ještě rychleji, protože kromě toho co vydělám každý měsíc, by se mi ještě měly zhodnocovat zainvestované peníze. Kdybych to stihla do mých 35, bylo by to fajn. (V září mi bude 30.)

Výdaje mi vyskočily přes 25 tisíc. Vliv má na to několik faktorů. Hlavní je, že jsem nastoupila na koučovací výcvik https://bezicispici.blogspot.cz/2017/04/koucovaci-vycvik-1-modul.html , který budu po splátkách každý měsíc platit. Je to relativně hodně peněz, ale beru to jako investici do sebe, a doufám, že se mi to v budoucnu vrátí, a později mi to zvýší příjem.
Další část je, že jsem se rozhodla ještě měsíc chodit na KB5, neboli funkční trénink. Je to sice docela drahé, ale kromě toho, že je to kvalitní cvičení, tak tam ještě chodí část polykuly, se kterou bych se jinak viděla míň, než by se mi líbilo.
Třetí vliv je, že jsem se rozhodla pozměnit metodiku výpočtu, a přičíst minimální zálohu na zdravotní. Já teda platím zálohy větší, ale tohle je částka, kterou bych musela platit i kdybych byla OBZP - osoba bez zdanitelných příjmů.

* Označuje affiliate linky. Pokud se po kliknutí na ně zaregistrujete a začnete službu využívat, dostanu za vás malou odměnu. Vás to nic nestojí.

Koučovací výcvik - 1. modul

Nabízím své dlouhé a nadšené vyprávění o prvním modulu mého koučovacího výcviku.

Odehrávalo se to v prostorách Koučink centra v Modřanech. Mají tam celý domek, a v něm komě jiného i školící místnost. Já už jsem se tam byla jednou předtím podívat a tenkrát mi přišla ta místnost zbytečně obří. Teď když v ní byli lidi, byla tak akorát. Seděli jsme kolem stolů do U. V zadní části místnosti bylo k dispozici jídlo. Pro mě bylo relevantní akorát jablka a čaj, ale ostatní měli i jogurty, sušenky a nějaký tyčinky a kafe. První den jsem přišla vybavená vlastním jídlem.  Po zjištění, že kdykoli mám hlad si můžu vzít jablko, jsem si už nosila akorát záchranné oříšky. Jablka někdo tajně doplňoval, kdykoli jsme tam nebyli. Je to drobnost, ale bylo to hrozně fajn.

Moduly budou dohromady čtyři, každý měsíc jeden. První modul byl trojdenní a začínal v úterý po velikonočním pondělí. Vedla to Jana Lazarová. Každý den trval od devíti do pěti s hodinovou přestávkou na oběd.

Začalo se organizačním úvodem. Jak to bude probíhat, kde tu co je, jak pak budeme muset samostatně trénovat a podobně. To zabralo skoro hodinu. Téměř celá druhá hodina padla na představování. Bylo to klasické kolečko. Jana říkala, že to máme držet krátké, ale samozřejmě došlo i na hluboké lidské příběhy a tak se to protáhlo. Slíbila jsem spolu s ostatními, že nebudu vynášet nic, co se tam řekne, takže o ostatních účastnících jen povšechně. Bylo nás tam devatenáct. Z toho čtyři šli jen na první modul a dál se s nimi neuvidíme. Většina byli manažeři, pár personalistů, učitelka a psycholog. Byla jsem tam jako programátor naprostý outlier. Několik lidí mi říkalo, že to je super, že jako programátora mě budou víc chtít technické firmy, protože budou očekávat, že jim budu rozumět. Tak nevím, není mým cílem to spojovat, ale kdyby to fungovalo, tak proč ne. Překvapilo mě, že jen asi čtyři lidi říkali, že se tím později plánují živit. Ostatní to chtěli buď využít ve stávající práci nebo jako osobní rozvoj.

Když jsme tam přišli, tak byly na každém místě připraveny desky s materiály. Předem vytisknuté slidy s místem na poznámky, nějaká teorie, blok na zapisování při koučování atd.

Samotná výuka začala tím, že jsme si definovali, co je koučink. Já jsem byla poměrně dobře teoreticky vybavena, ale ještě jsem si to upřesnila. Takže přátelé, koučink slouží ke zvyšování uvědomění u klienta. Říkám to tak, protože to tam za ty tři dny zaznělo alespoň stokrát. Ono je to takový zřejmý, ale na druhý pohled vlastně ne. Třeba v tom, že není potřeba, aby kouč pochopil problém. Není hlavním cílem naplánovat řešení. Hlavním cílem je, aby si klient víc uvědomoval než na začátku. A tomu se všechno podřizuje.

Probírali jsme základní principy, ze kterých vychází koučování. Pozitivní přístup, Ok-Ok postoj, důvěra, odpovědnost. A kromě toho i další příbuzná témata. Jak funguje motivace, co se dělá v terapii ale v koučování ne a proč. Velká část výkladu se taky skládala z odpovědí na naše všetečné otázky.

Na můj vkus zbytečně dlouhou dobu jsme potom trávili sepisováním jaký je rozdíl mezi koučem, trenérem, mentorem, poradcem a terapeutem. Ale možná to mělo být jako takové připomenutí těch základních principů. Dejme tomu.

Oběd

Na oběd se chodilo na loď. První den hnusně pršelo, tak jsme raději jeli auty. V ceně výcviku jsou už zaplacené obědy a ráno jsme si vždy zaškrtali, co chceme. Mělo to tu výhodu, že si člověk nemusel brát s sebou peněženku a čekat, než dvacet lidí po jednom zaplatí. Já jsem jim předem psala, co s mojí bezlepkovou dietou, ale dobře to dopadlo. Hned první den jsem si z těch jídel neměla co vybrat a dali mi ještě nějaké další, maso s bramborami a speciální polévku.

GROW

První modul byl věnován metodě GROW. Zjednodušeně řečeno je to postup, kdy nejdřív specifikujete cíl (G), potom mapujete realitu (R), sbíráte možnosti (O) a nakonec jsou na řadě akční kroky (W). Já už to předem znala a dělala nějaké pokusy, ale když jsme začali G probírat podrobně, tak jsem viděla, jak moje pokusy byly od čistého koučování docela daleko.

Připomínalo mi to, jak jsem byla na výcviku nenásilné komunikace a jak jsme se tam učili ve velkém interpretovat, co druhý říká. A tady se naopak učíme neinterpretovat. Vůbec. Já měla dřív tendenci vždycky to po klientovi shrnout vlastními slovy a ptát se jestli to správně chápu. Přesto, že to lidem zjevně pomáhá, je to něco jiného, než o co v koučování jde. Správně je používat klientova slova a ptát se tak, aby to lépe pochopil on, ne já.

Teď si říkám, že jestli teda mám jet takovýhle čistý přístup, tak že vlastně budu muset být svým způsobem zlejší než dosud. Předtím, když třeba klient přesně nevěděl, jak cíl specifikovat, jsem řekla že ok, že se k tomu ještě můžeme vrátit, a že zatím si probereme realitu. To by teď neprošlo. A neprošlo by to z dobrého důvodu, který jsem jen předtím neviděla. Já mám trochu obavy být přísná. Mám naopak tendence snažit se co nejvíc klienta opečovávat. To ale možná vede k tomu, že se sice cítí chvíli líp, ale ve výsledku si toho uvědomí míň. Takže se musím odnaučit bát.

Den 2

Ráno jsme začali opakováním G ze včerejška. Bylo to takovou pěknou formou, že jeden z nás položil otázku, chvíli počkal, aby se všichni zamysleli, a pak vybral toho, kdo má odpovědět. A ten pak vymýšlel další otázku. Všechno to bylo v takovém pozitivním duchu. Tu a tam nějaký koučovací vtip. (Ani to sem nezkouším psát, totálně nepřenositelné :) ).

Přitom a potom Jana dál a víc do hloubky vysvětlovala, co se v téhle fázi snažíme dosáhnout a jak na to. Roli hrají i drobnosti: jak sedíme, jak se koukáme nebo nekoukáme na klienta, a dokonce jak intonujeme některé otázky. To poslední mě docela odrovnalo. Nejen že musím rychle vymyslet tu správnou otázku dát si pozor abych do toho nevnesla nic svého, nebyla negativně formulovaná a další a další nároky. Ještě je třeba si dávat pozor na hlas. Je toho hodně. Nezbývá než doufat, že se mi to časem zautomatizuje.

První pokus

Nastal čas si poprvé vyzkoušet fázi G v triádách. Triády jsou výukový koncept, kdy jeden dělá klienta, jeden koučuje a jeden sleduje, co se povedlo a co ne. Na závěr vše komentuje. Konzervativně jsme vytvořily triádu s holkama, co seděly vedle mě. Postupně jsme se vystřídaly ve všech třech rolích. Bylo to náročnější než jsem si to představovala, když jsme to probírali teoreticky. Chvílema jsem se úplně zasekla a nevěděla jsem jak dál. Trochu jsme si na začátku radily. Dokonce padlo i ze strany klientky “Tak se mě třeba zeptej na tohle” :)

Nemůžu samozřejmě mluvit o tématech, které měly jako klientky moje spolutriádistky. Koučink se totiž nedá nasimulovat. Nedá se si téma vymyslet a pak ho odehrát. “Tak já třeba řeknu, že mám jako nemocnýho psa a nevím co s tím.” To by nefungovalo. Součástí té metody je totiž hledat v hlavě klienta skryté myšlenky, motivace a souvislosti a to funguje jen, když tam jsou. U vymyšleného příkladu by se brzo šláplo do prázdna a nebyla by tam ta emoční reakce, pomocí které se kouč řídí. Takže jsme řešily věci, které nás reálně v životě trápí.

Já jsem si vybrala jako téma problémy, které mě trápí v mojí stálé práci. Přestože je to trochu citlivé téma, tak bylo zajímavé to tam otevřít. Přesto, že moje koučka byla trochu nervózní, tak mě přivedla k uvědomění hned dvou zajímavých věcí. Vtipné bylo, že si toho vůbec nevšimla a musela jsem ji pak říct, které momenty vlastně byly ty důležité. Ale i tak, na první pokus to bylo fakt dobré.

Po prvním pokusu jsme rozebírali ve skupině, co kdo zažil. Další a další otázky a mnoho odpovědí. Cítila jsem, jak se mi úplně zaostřilo vědomí a dávala jsem mnohem větší pozor po tom, co jsem se zkonfrontovala s tím, kolik toho neumím. Možná by to měli dělat jako ZdrSem a nechat nás úplně na začátku zkoušet koučovat, abychom viděli svojí neschopnost v celé její nahotě a líp se učili :)

Vztah s klientem

Před obědem jsme ještě mluvili o udržování vztahu s klientem. Jde o to, že kouč vlastně nesmí vystoupit ze svojí role. Ani předtím, ani potom. Může vést small talk, ale nesmí hodnotit nebo radit, protože klient to neoddělí. Říkám si, že dělat to pořádně bude docela emotional labor. Není to jako poradce, který musí přinést své znalosti a moc to nezkazí, když u toho bude trochu nerudnej nebo smutnej. Kouč musí být celou dobu v kontrolovaném emočním stavu, má-li to dobře fungovat.

Realita

Po obědě, na který jsme tentokrát šli už pěšky, jsme začali probírat Realitu a část GROW, která ji řeší. Zní to triviálně, ale je fuška provést pořádně. Ptát se jen na faktické věci a přitom nespustit u klienta vymýšlení toho, jak je řešit. A u toho dávat pozor, jak to říkáme. Když jsme to pak testovali v triádě, tak jedna spolutriádistka řekla jednu dobrou otázku. Nechtěně ji řekla hlasem otrávené úřednice a tím to úplně rozbilo funkci té otázky a celé soustředění. V tu chvíli to bylo vtipné, ale nechtěla bych, aby se mi to stalo někdy “naostro”.

Já pokračovala ve svém původním tématu, práce. Šlo to docela dobře. Říkala jsem si, že by stálo za to, se na to nechat koučovat někým už hotovým. Cítila jsem tam potenciál s tím pořádně pohnout. Ale zase ještě budu mít tolik testovacích příležitostí, že se k tomu třeba taky dostanem. Nevýhoda triád je, že koučové ve výcviku jsou příliš hodní klienti. Chápou, o co se ten druhý snaží a podvědomě mu jdou “na ruku”. Takže máme za úkol, že musíme mezi moduly koučovat i nějaké lidi mimo, abychom byly vystaveni i nějakým nezpůsobným klientům.

3. den

Třetí den jsme doprobírali R. Zase se to převracelo ze všech stran. Uvědomila jsem si u toho, jak je fajn, že je Jana psycholožka. Vnášela do toho různé vhledy z teorie i praxe.

Potom jsme se učili jednu speciální techniku, jak pomoci klientům, kteří vidí všechno moc černě a neřešitelně. Hned jsme to zkoušeli a pak rozebírali. To jsem vlastně ani nezmínila, že ke G jsme taky zkoušeli jednu specialitu. Tyhle techniky jsou volitelné a je na kouči, aby poznal, kdy se hodí použít. Někdo tam dobře zmínil, že by ho ta daná věc spíš rozčilovala než pomohla. Chce to otipovat klienta předem. Ale mám pocit, že tahle část mě právě bude bavit. Vybrousit si ten smysl pro odhadnutí, co komu sedne. Neskromně bych řekla, že by mi to mohlo jít. Tak uvidíme.

OW

Po obědě jsme teprve začali probírat O a W. Já jsem už začínala pochybovat, jestli to všechno stihneme, ale ukázalo se, že tyhle dvě jsou jednodušší a kratší než ty první. Hned jsme si je taky v té samé triádě vyzkoušeli. Vznikly tam pro mě nějaké akční kroky, ale stejně nejdůležitější uvědomění z toho všeho se stalo ve fázi G.

Poté jsme prostřídali triády a dostali jsme za úkol to projet celé od začátku do konce za 30 minut. To je zrychlený mód. Minimálně je v reálu potřeba hodina a dělají se i delší sezení.

Když jsem koučovala já, dostala jsem zajímavou zpětnou vazbu. Prý dělám nějak nepříjemně intonované otázky. Moc často přitakávám a dokonce občas říkám věty v první osobě! Všechno jsem uznala, že tak skutečně dělám, a že si budu příště dávat pozor. Snad se mi to povede rychle odbourat.
Taky mi přišlo moc zajímavé sledovat, jak hrozně jiný je ten rozhovor z různých pozic. Někdy já mám pocit, že je nějak dlouho ticho, a že musím rychle něco říct. Ale v tu chvíli může klient klidně přemýšlet a přicházet na to nejdůležitější z celého sezení. Nezažít to v pozici klienta, tak si to vůbec nedovedu představit.

Plán na další týdny

Než jsme odešli, tak jsem si půjčila knížku z tamější knihovny. Všechny inner game byly vybrané, tak mám aspoň “Jak si lidé hrají” od Koukolíka. Předtím jsem měla od nich půjčenou klasiku “Koučování” od Whitmora a to bylo moc dobré. Tak uvidíme.

A pak už byl konec. Doprobrali jsme nějaké praktičnosti a byl čas se rozloučit. Máme zadání, že do dalšího modulu, který bude za měsíc, bychom měli stihnout sedm sezení, ideálně v triádách. Udělala jsem na to skupinu na facebooku, abychom se na ní mohli domlouvat. Jana se tvářila, jako že to bylo nějaké superajťácké kouzlo :) Uvidíme, jak to bude fungovat. Já se vyloženě těším, až to budu moc znovu zkoušet.

Březen on FIRE

S lehkým zpožděním píšu report za další měsíc. Tentokrát to bude míň o výdajích a víc o investicích.

Proč FIRE?

Pořád uvažuji, jak tuhle snahu nazvat. Finanční nezávislost mi evokuje slizké hochy v divných oblecích prodávající pojištění. Předčasný důchod mi evokuje, well, důchodce. Frugal mi evokuje přehnané spoření a škudlení. FIRE je zkratka od “Financial Independence and Retiring Early”, a jak se to přeloží do angličtiny, tak to ty negativní konotace pro mě nemá. Ale zas musím vysvětlit, co to znamená, což je nepraktický. Přijímám návrhy.

Výdaje

Slíbila jsem, že to tentokrát bude méně o výdajích. Tak to vezmu jen tak letem světem.

Je to o něco víc než minulý měsíc, ale ty zásadní položky jsou v zásadě stejné. Menší náklady na restaurace, o to větší na nákupy surovin. Rozdíl dělá asi hlavně koupě many na dlouho dopředu. Se sportem jsem se oproti minule rozšoupla, jsou to dva vstupy na acrojam. Kromě toho dál běhám: hlásím 36 Km za pět výběhů. V zábavě je hlavní položka vstupenka na Fénix festival. Navíc oproti minule je nejasná položka ZaVícMěsíců, kam si píšu náklady, které se ze své podstaty mají rozložit. Tohle je nedoplatek na plyn a revize kotle. Poplatky do další zimy zoptimalizujeme. Pokud víte, jak zoptimalizovat revizi, dejte vědět.

Když se na to tak podívám, tak jsem v zásadě spokojená. Kromě toho, že doufám, že se brzo nějak vyřeší ty energie, to tak v zásadě může zůstat. Možná, že budu ještě nějak zkoušet, jak se co dá zařídit levněji. Ale to spíš pro zajímavost než z nutnosti.

Výdělek

Musím se pochlubit: minulý měsíc jsem odpracovala nejvíc hodin za poslední rok a půl, co pracuji pro stejnou firmu. Spolu s tím to tedy bude i největší faktura. To se samozřejmě započítá až do dalšího měsíce. Ale v únoru jsem se taky neflákala, takže dobré. Kromě toho jsem se zaměřila na prodej věcí, které nepoužívám. Většinou to jsou věci v řádu stovek, ale k tomu jsem prodala svůj bývalý počítač, takže je to nakonec rozumná částka. Navíc jsem začala lidi žádat, zda mi chtějí přispět na koučovací kurz výměnou za koučovací hodiny. A k mému velkému potěšení někteří chtějí! Částky jsou to zatím malé. Mnohem víc než ta absolutní hodnota je pro mě důležité, že nejspíš přináším lidem nějakou hodnotu, když jsou za to ochotní něco dát -- a tedy že mé rozhodnutí tohle rozvíjet je správné.

Investice

Pořád uvažuji, zda sem psát nějaká reálná čísla. Na jednu stranu se mi moc líbí, jak třeba Mr. 1500 dělá své pravidelné performance updaty, a lákalo by mě dělat něco podobného. Na druhou mám furt nějaké nejasné obavy, že by s tím měli lidi problém a že by se mi to vymstilo. Že by to bylo odcizující. Že v Česku je jiné prostředí a tohle se nenosí. Na druhou stranu, mít svůj graf vývoje zní skvěle. Než se dál rozhodnu, pochlubím se zatím jedním grafem bez čísel.

Jak píšu v tomto článku, nějaké úspory jsem začala vytvářet až před necelými třemi roky. Data do toho vstupující jsem hledala různě po starých výpisech z účtů a podobně; čím víc do minulosti, tím víc nepřesné, ale to nevadí, když to číslo stejně nevidíte. Důležitý je trend. A hlavně jeho změna za poslední měsíc. S tím sklonem, jaký ta křivka měla, bych na tom většinu času nebyla špatně. Chci-li ale nashromáždit tolik peněz, abych nemusela pracovat, za nějakou rozumnou dobu, tak je potřeba, aby byla strmější, alespoň tak jako teď.

Na ose y je tedy součet všech mých peněz, které jsou rozstrkané přes stavebko, Zonky, akcie, bitcoiny, ještě-obskurnější-coiny atd. Naprostá většina z toho mi ale leží na spořících účtech. To je samozřejmě špatně, protože úroky na spořících nepokryjí ani inflaci. A já pro svůj plán potřebuji, aby ty peníze vydělávaly.

Akcie

Tady asi můžu být konkrétní. V současnosti mám akcie dvou firem, WDR a KO. WDR byla moje snaha o hodnotové investování ještě z prosince. Už to nebudu dělat. Koupila jsem to za necelých 25k a v současnosti to kleslo pod 20k. Provar. Poctivě čekám, že se vzpamatuje a pak to zas prodám. KO je Coca-Cola. koupila jsem ji v té samé době jakožto “dividendovou stálici” taky za asi 25k. Na ní jsem asi 1000 v plusu. Celkově i s nějakými těmi vyplacenými dividendami jsem furt v mínusu. Nedoporučuju nikomu následovat můj příklad, kdyby to nebylo jasné :)

K tomu jsem u Degira koupila za 3000 SCHB, akciový index, podle mého vlastního návodu. Jeho cena variuje kolem té částky, zatím nic zajímavého.

Další plán

Co se týče dalších investic, čekám na konec intervencí. To by už teď podle všeho mělo být každou chvíli. Až koruna posílí alespoň na 26 za Euro, vezmu všechny peníze, co budu mít v té době na spořících účtech, odečtu od toho rezervu na několik měsíců a zbytek rozdělím na 12 částí. Každý měsíc koupím nějaký index za jednu dvanáctinu, plus to, co uspořím daný měsíc. Do roka a něco bych tak mohla být plně zainvestovaná a dál pak přihazovat jen měsíční úspory. Uvidíme, jak to půjde, dávam si možnost změnit názor cestou.

Zonky

Zonky je česká platforma pro peer to peer půjčky. Něco jako kickstarter, akorát po zainvestování vám to ten člověk začne po malých částkách splácet. Vybírám si tam převážně půjčky s úroky mezi 11 % a 16 % se splatností do pěti let a dávám do jedné 200 korun.

Výhoda je, že je to v korunách, a tudíž není potřeba čekat, až se ČNB umoudří. Zatím se mi nestalo, že by mi nějaká půjčka úplně vypadla. Občas někdo zaplatí o pár dní později, ale nakonec vždycky zaplatí. Za březen se mi povedlo vychytat 37 nových půjček. Yay. Budu s tím pokračovat podobným tempem, jak to půjde.

Je to na dlouho

Nu, mám myslím nastavený směr docela dobře, teď stačí pokračovat stejným směrem dalších pět až deset let. To zní jako nekonečno. Přibližně. Vybrala jsem si cestu jednoduchou na provedení, co se investic týče. Pevně věřím tomu, že je pro můj skillset nejvýhodnější, ale zároveň je poněkud nudná. Potřebuju najít nějaký způsob, jak si tu cestu zpříjemnit. Jedna věc, co se zjevně nabízí, je o tom psát. To mě baví a motivuje. Přijít na další způsoby, jak si to užít, je úkol na následující dny.

Výběr koučovací školy

Uplynul měsíc od mého posledního článku o mojí cestě za tím stát se koučem. Události od té doby nabraly poměrně nečekaný směr. Doufám, že se vám mé vyprávění bude líbit.

V té době jsem měla dva favority, Academy of Coaching Excellence a Results & Emotions. Coaching World jsem pro nesympatie vyřadila, Život jako hra se mi nějak přestali ozývat. Měla jsem v plánu jít se podívat na ukázky dalších škol, na což došlo.

Koučink centrum

Koučink centrum je prý nejstarší česká škola. Ti, co tu s tím vlastně začali. Hodně z lidí, co mají dnes vlastní školy, u nich prý studovalo. Byla jsem zaregistrovaná na Inner Game workshop a na představení jejich školy. Nakonec mi chvíli předem volali a omlouvali se, že pro malý zájem to bylo zrušeno. Ale ať přijedu, že se mi budou věnovat individuálně. Jejich nevýhoda je, že jsou na konci světa, v Modřanech. Na druhou stranu tam mají pro sebe celý domek s velkou tréninkovou místností. Na místě se mi věnoval jeden ze zaměstnanců centra. Povídali jsme si o mých motivacích, o jejich přístupu, o základech Inner Game, a ptala jsem se na všechno možné. Na rozloučenou mi ještě půjčil moc pěknou knížku o koučování, kterou teď čtu. Působilo to na mě dobře, dostali se tak do mojí top 3.

Neuroleadership group

Nejdražší a nejprestižněji se tvářící škola, kterou jsem navštívila. Prostory na Malostranském náměstí. 120k za výcvik. Šla jsem tam víceméně jen ze zvědavosti. Podívat se, jestli budou tak oslňující, jak by té ceně odpovídalo. Nebudu vás napínat, nebyli. Tedy ne že by na nich bylo něco špatného. Spíš jen to nepůsobilo, že by byli dvakrát lepší než všichni ostatní. Tuto školu založil a vede Vladimír Tuka, který má prý jako jediný nejvyšší možnou certifikaci MCC v Česku. To mi připomnělo, že na některém jiném setkání jsem slyšela, že v Česku jsou ve skutečnosti MCC dva a oba tvrdí, že jsou jediní. To mi přišlo docela vtipné. 

Nicméně přímo on na setkání nebyl, vedla to nějaká jiná jejich koučka a trenérka. Měla moc pěknou prezentaci, hezky mluvila. Vysvětlovala nám, že na rozdíl od jiných škol víc používají poznatky z neurovědy. Když jsem se přesně ptala jak to vlastně myslí, tak jsem dostala nějaký příklad, jak třeba uklidňují klienta před začátkem koučování. To dávalo smysl, ale nepůsobilo to zas tak výjimečně, jako že by to nikdo jiný neuměl. Taky se chlubila, že na rozdíl od jiných škol dávají mnohem konkrétnější návody jak postupovat -- dokonce s rozpracovaným plánem, jak postupovat pro každou koučovací hodinu, kolik co má přibližně zabrat času atd. Já jsem v té době byla už trochu negativně naprimovaná na tenhle postup od Lenky Zelingrové, o které budu vyprávět dál. Ale i bez toho mi to znělo mnohem hůř, než třeba přístup ACE, kde dávají důraz na to, že si u nich každý vytvoří vlastní koučovací styl.

Výběr

Nastala doba velkého porovnání. Měla jsem vybrané tři favority. Porovnávala jsem podle ceny (dva z nich byly za 50k, jeden za 60k), podle toho, jestli jsou o víkendu nebo v týdnu (preferovala jsem víkendy), kolik mají výukových dnů (8 nebo 11), blízkosti k mému bydlišti, jejich úrovní akreditace (ACSTH vs portfolio) a obecných sympatií. Nevycházel z toho žádný jednoznačný vítěz.

Potom jsem začala přemýšlet o možnosti navštívit úvodní modul více z nich a podle toho si pak vybrat. Všechny totiž nabízely možnost takhle začít a zaplatit zbytek jen když budu chtít pokračovat. A pak přišlo něco nečekaného.

Nabídka

Zazvonil mi telefon a volal mi ten člověk z Koučink centra, co mi tam dělal to soukromé intro. Že jsem prý říkala, že jsem programátorka (Fronéma tiše prská do telefonu), a že by se mnou chtěl něco probrat. Ukázalo se, že chtějí dělat renovaci svých stránek, a nabídli mi, že bych jim s tím mohla pomoci výměnou za slevu na kurz. To mě v první fázi zaujalo, vyměnili jsme si na to téma nějaké maily a telefonáty. Potom jsem si ale představila, že by to asi znamenalo se probírat nějakým ošklivým PHP, a chtěla jsem to zahrát do autu. Dotyčný mě ale přemluvil, ať se aspoň sejdu s jejich majitelkou, že přijede za mnou. Tak jsem si řekla, že si ji alespoň prohlídnu, a když nic, tak že udělám malý dobrý skutek, poradím, budu trochu dělat chytrou a tím to skončí.

Co čert nechtěl, ten den, kdy jsme se měli sejít, jsem měla ráno takovou depresivní epizodu a byla jsem z toho masivně vyčerpaná. Uvažovala jsem, že to zruším, ale bylo mi to blbé, tak jsem se dopravila na místo a doufala jsem, že to prostě nějak dopadne. 

Lenka působila nečekaně pozitivně. Nevím proč jsem si představovala, že přijde někdo o dvacet let starší a odměřenější. Povídali jsme si o těch jejich stránkách, o koučování, a o všem možném. Došlo i na vysvětlování, jak funguje bitcoin. Nakonec mi to celé i docela zvedlo náladu a cítila jsem se celkem uvolněně. Což na to, jak občas z cizích lidí tuhnu, je docela úspěch.

Bavily jsme se i o ostatních školách. Jak jsem je skoro všechny obešla, tak jsem měla srovnání a zároveň čerstvý pohled. Na oplátku jsem vyzvídala, co ona ví o mých ostatních favoritech. O ACE říkala, že kombinují koučink s mentoringem a že ona preferuje koučink v čisté formě. To já preferuji taky, protože koučování mi samo o sobě přijde dost mocný. Trochu to v mých očích zmenšilo mojí chuť do ACE jít. Koneckonců, oni se vlastně chlubí členstvím v EMCC a to má mentoring přímo v názvu. Ptala jsem se i na R&E, a tam zas říkala, že ten člověk, co to vede, byl dříve u Neuroleadershipu, a že tam právě jednou podle přesné osnovy a návodů. Těžko říct, jestli to v R&E převzali ve stejné striktnosti, ale taky to trochu odebralo body.

Já už jsem předtím z toho chtěla nějak vycouvat, a říkala jsem jim, že PHP nedělám a že pro ně bude mnohem lepší najmout nějakou firmu, co se tím zabývá. Tam mi ale bylo vysvětleno, že by se jim hodil i nějaký člověk, který by jim takovou firmu pomohl sehnat, pomohl se s nimi domluvit a dělal jim jakéhosi překladače. To se mi zalíbilo, protože jsem vlastně vždycky byla pyšná na to, že umím dobře vysvětlovat technické věci netechnickým lidem. A tady by to konečně někdo ocenil. Nakonec mi nabídla, že bych si mohla polovinu ceny kurzu odpracovat. Tak jsem se ještě ptala, jak by to tedy probíhalo v praxi. Prý bych jim prostě alokovala nějaký můj čas a spotřebovávali bychom ho věcmi, které umím, baví mě, a které jim k něčemu budou. Ok. Zeptala se mě, co mě baví. Mě zachvátila malá panika, protože jsem byla ještě pod vlivem toho poťapaného rána, a prostě jsem si nedokázala vzpomenout na něco, o čem bych mohla říct, že mě baví. Nakonec jsem si vzpomněla na blog. Baví mě psát blog! No prý že výborně, že to by mohla být nějaká vedlejší součást náplně. Psát o výcviku jak probíhá a tak. (Takže pozor, pokud všechno dobře půjde, tak i tento článek se už bude počítat mezi ty, které se budou načítat do mojí slevy. Přijde mi fér to nějak explicitně zmínit, tak to tímto dělám.)

Rozhodování

Odešla jsem domů s časem na rozmyšlení. Dost jsem váhala, jestli mi bude vyhovovat ta volnost spolupráce. Domluvili jsme si počet hodin, které jim budu “dlužit”, ale nevěděla jsem, jak to bude prakticky probíhat. Co když mezi námi bude nějaký spor o tom, co jak dlouho trvá? Co když nakonec ode mě budou chtít víc, než kolik já chci dát? Co když by vlastně bylo jednodušší si na to vydělat ve své oficiální práci?

Dost mě překvapila moje reakce ukazující přesvědčení, že buď já nebo ona na tom prodělá. Že je to zero-sum game. To je vlastnost nebo myšlenka, kterou pokládám za hloupou, vlastně vyloženě kontraproduktivní, a chci se jí zbavit. Ale zase si říkám, že kde se toho lépe zbavit, než v přítomnosti lidí, kteří to tak zjevně neberou.

Přitom Lenka působila, ze má autentický zájem na spolupráci, která nám oběma bude dělat radost. Dokonce, když jsem v chabé snaze dát nesmyslný příklad řekla, ze mě třeba baví dělat origami, tak se snažila nějak napasovat jak by pro ni mohlo být užitečné i to. Říkala, že ji baví hledat příležitosti v tom, co lidi baví, spíš než nejdřív vymyslet úkol a hledat, kdo ho splní. Wow, inspirativní. Takových lidí moc neznám a pokud by to šlo, tak bych se tím ráda “nakazila”.

Moudrý čtenář už jistě ví, kam to směřuje. Po víkendu plném převalovaní toho v hlavě jsem se rozhodla do toho jít. Nevím sice přesně, co mě čeká, ale vypadá to, že to bude zábava. Samotný výcvik začnu v půlce dubna a už teď se nemůžu dočkat. 

Co se mého koučování týče, tak pokračuji ve schůzkách. Nechci už tenhle článek dál prodlužovat, takže vyprávění o tom bude někdy jindy. Pokud chcete, podívejte se do mé skupiny na reference.

Jak začít běhat

Někteří z vás si možná všimli, že tohle je můj bývalý běhací blog, kam jsem popisovala moje zážitky z běhu a myšlenky, které se mi u toho honily hlavou. Takže se to sem vlastně hodí. Dneska jsem se byla proběhnout, bylo to strašně dobrý, a najednou mě napadlo, že je hrozná škoda, že spousta lidí vůbec neví, jak je běhání blažené potom, co překonáte ty počáteční nepříjemnosti.

Proč?

To, proč vám doporučuju začít běhat, není protože je to zdravý, dobře to pálí kalorie, je to prakticky zadarmo, uvidíte u toho části města, který byste jinak neviděli a kecy kecy, všechny ty věci, který jste už slyšeli. Doporučuji běhání kvůli tomu, že je to instantní zlepšovač nálady. Já jsem po běhu jak po skleničce vína vypité v dobré společnosti. Nastartovaná, rozjařená, vysmátá. Říká se tomu runner’s high. A když to má jméno, tak je jasný, že to je obecnej jev a že je dobrá šance, že je to dosažitelné i pro vás.

Pokud jste už někdy zkoušeli běhat a nevydrželi, tak je pravděpodobné, že to bylo peklíčko. Píchání v boku, nedostatek dechu, bolavý bůhvíco. Asi jste běželi moc rychle a nikdy jste se do toho blaženého stavu nedostali. Já vám rozumím. Já jsem za život začínala běhat asi pětkrát, přesně všechno tohle se mi dělo a vždycky jsem toho nechala prakticky dřív než jsem začala. Tenhle článek je takový souhrn tips & tricks, který by měly zvýšit šanci, že to rozběháte až do toho levelu, kdy to běhá samo.

Vybavení

Běhací boty samozřejmě nic nezkazí, ale jde začít i bez nich. Normální tenisky postačí, pokud budete běhat přes špičku. O tom dál. Co doporučuju je pouzdro na mobil na ruku. Když vidím ty lidi co běhaj s mobilem v ruce, tak mám tendenci je litovat. To musí tak překážet. Postačí i to nejlevnější, speciální bonus je, pokud bude s kapsičkou na klíče. Co je absolutně nutné, je pořádná podprsenka pro ty, co mají větší prsa. Jinak, co se oblečení týče, oblékněte se tak, jako by bylo o pět až deset stupňů víc než je.

Technika běhu

Jediná důležitá věc, na kterou je potřeba myslet, je došlapovat přes špičku. Můj ortoped jednou moc pěkně říkal, že koleno je otrokem kotníku a kyčle. Ty se ohýbají ve více osách, zatímco koleno jen v jedné. Jak se nastaví, tak to koleno dostane a nic s tím neudělá. Podobný princip je i u došlapu. Když dopadnete na patu, tak to jde přes dlouhou kost rovnou do kolena. Pokud máte extra tlumivý boty, tak si to asi můžete dovolit, ale furt není o co stát.
Dopadem na špičku myslím to, že první se země dotknou bříška za prsty, ideálně někde uprostřed. Na patu se potom došlápne, ale už zpomaleně. Tím se koleno odstíní od nárazu jako na pružince. Ze začátku je to malinko náročnější, ale stojí za to se to naučit.
Ideální je vyzkoušet si pár běhokroků (skokoběhů? běhometrů?) úplně na boso. Stačí po bytě. Na paty se vám nebude chtít. Běhejte v botách tak, jak byste běhali naboso.

Jak se rozběhat

Důležité je začít pomalu. Začněte s dvaceti minutami na jeden pokus. Ideální by bylo to dělat třikrát týdně, ale jak to vyjde, tak to vyjde. Sledujte dech. Jestli se zadýcháváte tak, že byste nemohli mluvit, zpomalte. Pokud není kam zpomalit, přejděte do chůze. Až se rozdýcháte, tak se zas rozběhněte. Je úplně ok běžet jen tak pomalounku. Nesledujte vzdálenost, nesledujte rychlost, jen tomu dejte těch dvacet minut snahy. Věřte mi, bude se to velmi rychle zlepšovat, stojí za to se párkrát kousnout.
Až zvládnete dvacet minut v kuse, tak začněte pomalilinku prodlužovat.

Jak se u toho nenudit

I pro mě začíná být běh zábava asi až tak po deseti minutách. Je možný, že prvních pár výběhů to nepřijde. Takže jako záložní plán funguje hudba do sluchátek, audio knížky, snaha volit pokaždé jinou trasu atd. Já mohutně doporučuju Zombies, run! Je to běhací hra na mobil. Přesunete se do postapokalyptického světa, kde jsou všude hordy zombíků. Vy se stanete běžcem číslo 5 pro jednu pevnost, kde žijí jedni z posledních živých. Budou vám zadávat různé mise, ve kterých shodou okolností budete potřebovat běhat. A na pozadí se rozvíjí temný příběh. Hra vás nijak nepenalizuje za zpomalení do chůze, je to na vás. Navíc vám to automaticky bude měřit čas a trasu, což je motivační. Zkuste si to prostě stáhnout a uvidíte, je to zadarmo. Takže při běhu střídejte svoji pozornost mezi došlapem, dechem a vámi zvolenou zábavou. Uvidíte, že dvacet minut uběhne jak nic.

Ozvěte se

Pokud jsem vás náhodou namotivovala, dejte vědět! Pokud si o tom budete mít s kým povídat, tak je mnohem větší šance, že skutečně začnete. Pokud by vás bylo víc, uděláme si na to nějakou skupinku a můžem si fandit vzájemně.

A hlavně

Nezapomeňte mávat protiběžícím lidem. Stačí zvednout dlaň, usmát se nebo pokývnout hlavou. Běžci se zdraví a je to hrozně příjemná věc.

Investování pro každého

Disclaimer: Nejsem investiční poradce, nemám v tom směru žádné speciální vzdělání, a už vůbec, co tu píšu, se nedá brát jako investiční doporučení nebo návrh smlouvy. A taky vůbec nerozumím tomu, proč je potřeba tyhle disclaimery psát a jestli to má nějakou právní účinnost :) Berte to prostě tak, jako kdybych vám tohle povídala, kdybyste se mě na to zeptali někde v hospodě u piva.

Netvrdím, že to, co tu popisuji, je jediná možná strategie. Netvrdím dokonce ani to, že je to ta nejlepší. Určitě ale je nejjednodušší a přitom poskytuje dobrou naději na dobré výnosy.

Než začnete

Pokud máte dluh (s výjimkou hypotéky a asi i leasingu), splaťte nejdřív ten. Vytvořte si rezervu a tu držte na spořícím účtu. Měla by pokrýt jeden měsíc života, lépe tři. Mějte banku, kde vám na to dají alespoň 1% úrok.

Jak na to

Založte si účet na https://www.degiro.cz/. Vyčleňte si peníze, ideálně stejnou částku každý měsíc. Pošlete je na Degiro a kupte za ně Schwab U.S. Broad Market ETF, který se obchoduje pod symbolem SCHB. Nesnažte se vyčíhnout nejnižší cenu, kupujte hned. Neprodávejte. Opakujte.

Mimochodem, velmi podobnou strategii doporučuje pro drobné investory i Buffett. Pokud vám nestačí odvolání se na autoritu, věnuji zbytek článku tomu, proč si myslím, že je to dobrý nápad.

Co je to Schwab U.S. Broad Market ETF?

Schwab U.S. Broad Market ETF (SCHB) je ETF (Exchange Traded Fund) neboli fond obchodovaný na burze. Existuje jich mnoho, tento nakupuje akcie všech veřejně obchodovatelných společností v Americe. Pokud si ho koupíte, kupujete si vlastně miniaturní podíly firem. Cena vašeho podílu bude klesat i stoupat spolu s jejich cenami a budete dostávat dividendy. Ty neprojíte, ale v dalším měsíci za ně dokoupíte další podíly.
ETF, které takhle fungují je více, tento jsem vybrala, protože má suverénně nejlevnější poplatky za správu (0.03%). Navíc je jeden podíl relativně levný oproti ostatním. V době psaní článku to vychází cca na 1450 korun.

Aha, takže podílové fondy?

NE. To, co se u nás prodává pod pojmem podílové fondy, je většinou drahá a nefunkční věc. V typickém podílovém fondu sedí lidi a snaží se obchodovat s penězi klientů. V naprosté většině případů vydělají méně než automatické indexové fondy. Navíc si za to berou obří poplatky. Časté jsou 2 % ročně za správu, obvykle i nějaké procento vstupních poplatků. SCHB, jak už jsem zmínila má náklad 0.03 % ročně a žádné vstupní poplatky.
Pokud máte peníze v podílových fondech, běžte se podívat, jaké mají poplatky. Zvažte, zda peníze nepřesunout jinam.

Proč vůbec investovat do akcií?

Akcie mají strašnou pověst. Vždycky se spolu s nimi skloňuje risk. Riskantní je vsadit na jednu akcii. Složité je porazit trh. To, co já vám doporučuji, je nesnažit se ani o jedno. Naopak, doporučuji se svézt spolu s trhem. Pokud vydržíte investovat a neprodávat několik let, třeba pět a víc, budou i akcie poměrně bezpečnou investicí.

zdroj http://www.multpl.com/s-p-500-historical-prices

Tohle je graf S&P 500 za celou dobu své existence, tj 145 let. SCHB tak dlouho neexistuje, složením se od S&P 500 lehce liší, ale pro potřeby tohoto články jsou vývoje jejich cen dostatečně podobné. Budu se proto na S&P 500 odvolávat.
Během této doby vydělal každý rok průměrně  9 % (počítáme-li s reinvestováním dividend). Pokud to očistíme o inflaci, je to něco pod 7 %. (Pro srovnání, současný výnos vašeho spořícího účtu očištěný o inflaci by byl v záporu.) Tahle čísla zahrnují všechny ty slavné krize a propady. Trh to vždycky nakonec vybere a pokračuje vzhůru. Stačí prostě nepanikařit a dál investovat. Spočítejte si sami výnosy pro různá období.

Proč investovat pravidelně stejnou částku

Tohle je jedno z kouzel. Pokud budete každý měsíc investovat stejnou částku, nejen že přežijete propady v ceně, ale dokonce na nich vyděláte! Když bude cena zrovna níž, koupíte za stejnou částku víc. Naopak, když bude trh drahý, koupíte automaticky míň. Získáte tak výhodnou průměrnou nákupní cenu. V některých případech tak můžete získat ještě větší výnos, než když jen vložíte peníze a necháte je být.

Vlevo vidíte vývoj ceny S&P 500 od roku 2000. První propad je prasknutí “internetové bubliny”, ten druhý je finanční krize, co začala 2007. Vpravo vidíte, jak by narůstalo vaše jmění, kdybyste každý měsíc investovali 1000 korun. Zaplatili byste 206 000, vaše jmění by bylo 434 000, průměrný roční výnos 8 %. Přitom hodnota S&P 500 během té doby stoupala průměrně “jen” o 5 % ročně.
Kalkulačka pro ty, co si to chtějí ověřit.

Proč Degiro?

Degiro je broker, přes kterého můžete nakupovat cenné papíry. Vybrala jsem ho do doporučení, protože má s velkým odstupem nejnižší poplatky od ostatních brokerů. Navíc nemá žádné požadavky na minimální investici. Tady je srovnání. U vybraných ETF, jako například SCHB, navíc Degiro momentálně odpouští poplatek za nákup.

Co když chcete investovat jen malé částky?

Chápu, že i 1500 měsíčně může být pro někoho moc. Jeden podíl momentálně stojí cca 1500 korun. I kdybyste měli uspořit každý měsíc jen pětistovku a koupit si jeden podíl za čtvrt roku, stojí to za to. Nepřeskočte ale tu část o které píšu na začátku, tedy vytvoření rezervy pro případ nepředvídatelné situace.

Nesnažte se být chytřejší než trh

Pokud vás tohle téma zaujme a budete o tom dál číst, pravděpodobně narazíte na mnoho rad a strategií. Mnoho z nich je motivováno snahou brokerů přimět vás obchodovat častěji a zaplatit víc na poplatcích, nebo snahou novinářů přinášet pořád nějaké zásadní zprávy. Pokud si nechcete z investování udělat hobby, budou vám akorát odvádět pozornost a znejisťovat vás. Doporučuji si jich prostě vůbec nevšímat a číst jen ověřené zdroje.

Daně

Kapitálový výnos (neboli to, že prodáte dráž než jste koupili) je osvobozen od daně, pokud daný papír držíte déle než tři roky, nebo pokud váš příjem nepřesáhne sto tisíc korun za rok. Dividendy se bohužel musí danit, a to i když je reinvestujete. Sazba je 15 %. (Stejně se btw daní i úrok na spořících účtech.) Je potřeba to napsat do daňového přiznání, broker by vám měl připravit podklady.

Morální pohled

Někteří lidé mají problém s tím, že by vydělávali bez práce, že je to možná nějaké vykořisťování, že jsou to peníze “z ničeho”. To, co tady popisuji, je vlastně nákup malinkatých podílů hodně firem naráz a inkasování podílu na jejich zisku. Ty peníze se berou tam, kde ta firma slouží svým zákazníkům a oni jí za to rádi dávají peníze. Na pohybu cen se podílejí i investoři, kteří chtějí nakupovat a prodávat stejně tak jako vy. Z morálního hlediska není rozdíl mezi procentem z akcií a procentem na spořícím účtu.

Závěrem

Pokud chcete více informací a širší výklad, doporučuji tuhle sérii. Pokud je vám tu cokoli nejasné, napište mi. Vysvětlím a případně doupravím. Pokud máte pocit, že tu mám nějakou chybu, ozvěte se. Opravím a budu mít radost, že je tento mininávod o něco lepší.

Můj vztah k penězům

Pokládám za důležité zmapovat svoje přesvědčení a názory ohledně peněz, pokud chci v té oblasti dosahovat nějakých zajímavých cílů. Posledních pár dní jsem tohle téma intenzivně převalovala v hlavě, až jsem se to rozhodla sepsat do článku.

Dětství

První názory na peníze samozřejmě pochází z dětství. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že naše rodina je chudá. Ne tak chudá, že bychom neměli co jíst, spíš tak jako něco, co bych s lepšími vyjadřovacími schopnostmi nazvala nižší střední třídou. Ono to tak asi nejspíš nebylo. Mluví pro to například to, že jsem chodila na soukromou střední, měla jsem mobil jako jedna z prvních ze třídy, dobrý počítač, sestra měla drahé cello. Pro pochopení, proč mi to tak asi přišlo, je potřeba popsat zbytek situace.

Moji rodiče celý můj život vedou dětský sbor. Je to jejich podnikání, ale protože jenom vedením sboru si na to nevyděláte, tak táta trávil dopoledne děláním naučných pořadů pro školy. Máma byla míň vidět, ale dělala všechno možné kolem, co bylo potřeba. Pracovali od rána do noci a to nemyslím obrazně. Vlastně nebylo nic jiného, čemu by věnovali nějakou podstatnou část času. Neměli žádné koníčky ani přátele, se kterými by se nějak potkávali. (Jednou za čas se šlo o víkendu na výlet na Brdy, ať jim nekřivdím.)A nad tím vším se vznášela neustálá atmosféra většího či menšího stresu z toho, co ještě není hotovo a mělo by. Sbor (jehož jméno nesmíme vyslovit) byl úspěšný, ale nepamatuji si, že by se z toho někdy radovali a užívali si to.

I když jsme materiálně nijak netrpěli, můj dětský mozek si to vyložil tak, že tohle je to, co nás chrání před smrtí hlady (protože proč by to někdo jinak podstupoval), a tudíž jsme chudí. A taky to ve mně zanechalo dojem, že nikdy nechci být dospělá, že je to konec všeho příjemného.

Tohle všechno způsobilo, že jsem snila o zaměstnání s pevnou osmihodinovou pracovní dobou. A to jako opravdu snila, že jako ať je to klidně jakkoli zlá práce, ale ať úderem páté končí a mám čas pro sebe. To mi přišlo jako výrazný krok vzhůru na žebříčku životní spokojenosti.

První práce

Fast forward do mých patnácti let. V té době jsem byla doma už dost nespokojená a začala jsem osnovat plány, jak to udělat, abych se úderem osmnáctých narozenin mohla odstěhovat. Prohlédla jsem si ceny bytů a rozhodla jsem se, že musím do tří let vydělat milion. Trochu se ušklíbám nad mojí tehdejší naivitou, ale dávám si velké plus za odvahu. :)
To mě přivedlo k tomu, že jsem se stala prodejcem Herbalifu. Tenkrát mě fascinovaly MLM systémy, slibovalo to potenciálně větší výdělek než nějaké brigády, a pak jsem prostě v naprosto správnou dobu dostala do ruky správný letáček.

Tím jsem byla vystavena úplně jinému pohledu na svět a hlavně na peníze. Dali mi přečíst Bohatého a chudého tátu a Cashflow kvadrant. Přebrala jsem z toho myšlenku aktiv a pasiv, ale nedokázala jsem vymyslet žádný způsob, jak aktiva vytvářet. Co se týče té práce, flákala jsem to a tak mé výdělky nebyly moc zajímavé a po nějaké době jsem toho nechala. Zhnusilo se mi někomu něco prodávat a moje motivace nebyla dost silná na to, abych se kousla.

Cashflow kvadrant

Nakonec jsem se skutečně od rodičů kolem toho osmnáctého roku odstěhovala, ale bylo to díky mému tehdejšímu partnerovi. Moje vize ideálního života byla něco jako že budu žít skromně, budu spořit a vždycky když naspořím tak si koupím nějaký kvalitní, drahý kus vybavení do bytu, dokud nebudu mít všechno luxusně zařízené. Bylo tam zjevné přesvědčení, že stojí za to dát hodně peněz do věcí, a že cesta ke štěstí je z definice náročná, dlouhá, plná dřiny.

Cesta za nezávislostí

Takže je mi osmnáct, začínám studovat vejšku a u toho pracuji na poloviční úvazek. Máme s mužem společné peníze, které nám tak nějak akorát vychází a tak nějak fungujeme. Tou dobou jsem se teprve učila programovat tak, aby mi za to někdo byl ochoten zaplatit, a tak jsem měla za začátku administrativní práci a mizerný plat. Má snaha o zbohatnutí se tehdy koncentrovala do snahy napsat si robota, který by obchodoval na forexu. Hodně jsem se u toho naučila, ale nikdy mi to nefungovalo. Zbohatnutí jsem si tehdy představovala tak, že budu mít neurčeně mnoho peněz.

Později přichází nějaké spory o to, jak  se společnými penězi nakládat, a já si znovu uvědomuji, jak je pro mě důležité, abych byla co nejvíc nezávislá. Pak jsme se rozešli a já se odstěhovala do skoro-holo-pokoje na kraji světa. Tehdy jsem taky získala svoji první poloprogramátorskou práci (pořád poloviční úvazek) a měla jsem nějaký malý přebytek peněz. Někdy v té době jsem dělala nákupy, nad kterými kroutím hlavou i teď. Třeba jsem si koupila tehdy hrozně drahý mobil HTC touch pro 2. Nový! Tehdy to stálo přes dvacet tisíc. To bych si nekoupila ani teď s několikrát vyšší hodinovkou, nižší hodnotou peněz a s tím, že mám nějaké uspořené peníze. Bonus za přechod mezi pracemi jsem utratila za AFF (parašutistický) výcvik. To bylo 42 tisíc. Taktéž. Nevím, co jsem si přesně myslela, ale zjevně pro mě bylo mnohem důležitější plnit si dětské sny než nějaký dlouhodobý plán. Tou dobou jsem nic nespořila a dokonce jsem se dostala do nějakého malého dluhu, protože jsem neměla rezervu ani na jeden měsíc.

Tak já padám

Když mi bylo 21, začala jsem pracovat na první skutečně programátorské pozici. Byla jsem placená od hodiny a vedlo to k tomu, že jsem tam chodila míň často, než bych mohla. Stále žádné úspory, natož investice, prostě se nějak přežívalo od měsíce k měsíci. Moje vize byla, že budu tak nějak pracovat celý život, a pokud si pokryju svoje náklady, tak to bude ok.

O dva roky později měním práci a stávám se zaměstnancem. S pevným platem a pevnou osmihodinovou dobou. Myslela jsem si, že mi to prospěje. Mno, haha. Zpětně viděno jsem mohla zvolit mnohem lépe. Strávila jsem tam dlouhých tři a půl roku a prakticky celou tu dobu jsem u toho trpěla. Plat jsem v té době měla už nadprůměrný, ale bůh ví, co se s těma penězma dělo. Už jsem měla rezervu na měsíc dopředu, ale víc nic. Znovu jsem se snažila naučit se vydělávat na forexu, tentokrát ručně. Znovu jsem to po nějaké době vzdala.

Trochu k tomu utrpení v práci. Pod článkem o tom, jak přestat pracovat, mi někdo řekl, že to musí vyplývat z toho, že nemám ráda svoji práci. Tak jako ano a ne. Programování jako takový je boží. Ta reálná náplň práce, za kterou se platí, je někdy zajímavá a někdy opruzná. Další složka je, že jsem perfekcionista, mám masivní impostor syndrom a mám vypěstovaný nějaký implicitní strach z nadřízených. Je pro mě jednoduché spadnout při relativně malém problému do úzkostí z toho, že to nezvládám, nikdy to zvládat nebudu a umřu hlady. Tedy, já mám svoji práci v principu moc ráda, ale v praxi to je občas dost tíživé a tím horší, čím míň si můžu vybrat, kdy budu pracovat. Já si samozřejmě uvědomuji, že si to “dělám složitější” sama, ale změnit to je práce na dlouho (a na tom pracuji). A second best je prostě moct se na to v blbej den vykašlat a počkat až se moje vnitřní zdroje samy obnoví. A taky co nejvíc oddělit práci od toho, že na tom závisí má existence. To v té poslední zmíněné práci nešlo, vlivem dalších životních okolností jsem byla často psychicky vyčerpaná a čas od času jsem se tam prostě složila. Zbytek času jsem se bála, že se to zas někdy brzo stane. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože jsem měla obavy, že by mě nikde jinde nechtěli.

Tedy zpět, nebojte, už jsme skoro v současnosti. Je mi skoro 27 a po zásadní životní krizi odcházím z té zlopráce a stávám se zase živnostníkem. Navíc se šestihodinovou “pracovní dobou”. To mi tenkrát přišlo jako největší ráj na zemi. Chodit domů ve tři, krása. Zároveň je to první chvíle, kdy konečně začínám vytvářet nějaké úspory, yay! Tenkrát jsem uvažovala, že si vezmu hypotéku, abych ušetřila za nájem, ale spočítala jsem si, že to není zas až tak výhodné, a vykašlala jsem se na to. Koukala jsem na různé spořící a investiční produkty, ale bála jsem se všeho nepojištěného. Takže jsem to dávala na  spořící účet, na kterém se mi pomalu snižoval úrok.

Tenkrát jsem si myslela, že na žití z výnosů peněz by bylo potřeba mít třeba sto miliónů.
Škoda, že mi už tenkrát někdo neřekl to, co píšu v úvodním článku, mohla jsem mít dva roky náskok.

Současnost

Před rokem a kousek jsem změnila práci zatím naposled. Stále živnostník, volná pracovní doba, práce z domova. Sen. Stejně jako před sedmi lety mě volnost vedla k tomu, že jsem pracovala míň a míň. Vlastně jsem neměla žádný důvod, který by mě přinutil pracovat víc. Vydělala jsem si i tak dost a žádný dlouhodobý plán jsem neměla. Možná leda tak dál zvyšovat efektivitu svojí práce, aby mi stačilo pracovat třeba jen pár dní v týdnu. Ale ta myšlenka, kterou jsem si už v patnácti oblíbila, že je potřeba najít způsob, jak vydělávat bez toho, abych měnila čas za peníze, zůstala dál nenaplněna.

Celou dobu jsem doufala, že mě napadne nějaký zázračný podnikatelský nápad, já se do toho pustím a to bude moje cesta ven z nutnosti pracovat. Je mi 29 a už se mi to zdá spíš míň pravděpodobné. Asi na to nejsem ten typ. Ale konečně jsem si všimla toho, co jsem měla celou dobu před očima. Místo investice do vlastního podnikání můžu investovat do cizího a budovat si tak “nest egg”, peníze co pracují za mne. Těch peněz je potřeba mnohem míň, než jsem si myslela dřív.

Má to zásadní výhody. Je to relativně nenáročné na čas a je to pro mě zábavné. Ostatně do grafů koukám ráda už od dob, kdy jsem si začala poprvé číst o forexu. Zároveň, pokud to udělám dobře, je tu velká šance, že až budu stará, nebudu potřebovat aby mě moje děti živily. (Jsem jediná, komu přijde, že ta myšlenka pořídit si děti, aby se o vás ve stáří staraly, je pěkně zvrhlá a sobecká?) Navíc jim třeba po mě zbude něco, co jim umožní žít život s uvolněnýma rukama už od začátku. Láká mě možnost něco takového vytvořit.

Čím dál víc se mi líbí představa minimalistického života. Obdivuju tiny houses, ráda vyhazuju věci, a nějak mě přestávají lákat nejnovější technické novinky. Předposlední mobil jsem dostala od tehdejší partnerky, když si koupila novější model. Současný jsem koupila použitý. A ten následující, *gasp*, možná ani nebude iPhone :) Počítač chci mít dobrý, ale další věci jako chytré hodinky, ledničky připojené na internet a dokonce i virtuální realita mě nechávají chladnou. Vlastně se tomu sama divím, zvlášť u té virtuální reality, ale skutečně to vlastně ani nechci - ne že bych si to nějak zakazovala. Někde cestou se mi nepozorovaně změnila moje preference z drahých věcí na ty s dobrým poměrem cena/výkon. Možná je to proto, že už jsem si přeci jen jistější, že se o sebe dokážu vždycky postarat. Nemusím si tolik připomínat, že na to mám. Zažila jsem dost adrenalinových zážitků a mám pocit, že jejich mezní užitek klesl pod jejich cenu. Vidím spokojenost v jednoduchosti. Vlastně svým způsobem chci žít na stejné životní úrovni, jako žili rodiče, akorát bez všeho toho stresu. Pracuje se mi mnohem radostněji s vědomím, že za každý měsíc této snahy si kupuji i půl rok života v budoucnu, kdy bude všechen čas patřit jen mně.

První frugal měsíc

Je za mnou první měsíc na cestě k optimálnějšímu životu. Tenhle článek je taková všehochuť. O přístupu, o investicích, o výdajích, o příjmech, o nákladech na volný čas. Myšlenky, které jsem za měsíc nasbíral a chci si je uložit. Budu rád, když mi to někdo okomentuje s tím, jak vypadá jeho rozpočet a porovnáme.

Minimalismus

Probral jsem další část věcí, a vytřídil jsem další na poslání dál. Podívejte se. Co zbylo je teď mnohem smysluplněji uloženo než dřív a dělá mi to radost.

Voluntary hardship

Celý zbytek článku obhajuji, že i přes malé výdaje nijak netrpím. Tak teď se přiznám, že trochu složité si to přeci jen dělám, ale schválně. Věřím tomu, že hédonistická adaptace je mor, a že je potřeba ji občas zrestartovat. Uvědomím si, jak jsou některé věci dobré, až když je nemám. Tenhle měsíc jsem trénoval hned na dvou věcech. Asi před týdnem se mi povedlo si rozbít monitor. Místo toho, abych si hned koupil nový jsem se rozhodl, že budu chvíli fungovat jen s noťasem. Kupodivu je to docela v pohodě. A až si nový monitor skutečně pořídím, tak mi bude připadat obří :)

Taky jsem asi týden bez internetu v mobilu. Přecházím na firemní tarif, čekám, kdy se to přepne, a nechci si kupovat balíček na další měsíc, ze kterého bych využil jen pár dní. A ono to, kupodivu, taky nejsou žádný muka. Poslouchám na cestách podcasty, které si předtím stáhnu doma na wifi a je mi fajn. Zabraňuje to takovému tomu kompulzivnímu kontrolování facebooku. A až ten internet zas budu mít, tak mi to bude přinášet mnohem víc radosti, než v době kdy jsem na něj byl zvyklý. Yay.

Příjmy

S potěšením mohu konstatovat, že jsem vydělal (po odečtení daní) víc než trojnásobek mých výdajů. Tento měsíc jsem se kousl, a napracoval nejvíc hodin za poslední rok a půl.

Práce doma je skutečně náročná na to, že se člověk musí honit do práce sám.
Teda ono to není zas až tak složité, ale je to potřeba to dělat. Já jsem to dřív nehrotil a bral jsem to tak, že dokážu vyžít s tím, co vydělám, i když se tak trochu flákám. Teď, když mám cíl vydělávat víc a investovat, tak je jednodušší si nastavit nějaký systém. Díky tomu ty konkrétní limity nejsou arbitrární a líp se dodržují. Můj den teď vypadá tak, že úderem deváté začínám pracovat. Někdy je to trochu náročné, protože jsme dřív měli doma taková líná rána, a teď to narušuji s tím, že “teď nemám čas, teď už pracuji,” což je mi někdy trochu líto. Ale má to svůj důvod a má to svoje výsledky, tak to stojí za to. Rozhodně to není tak, že bych se sdíral z kůže, a moji životní spokojenost to nesnižuje, spíš naopak. Když už totiž s prací začnu a zaberu se do toho, tak mě to baví, a mám z toho dobrý pocit. Těžký jsou jen ty začátky.

Investice

Co se investování týče, tak stále čekám až koruna posílí po konci intervencí. To bude nejdřív někdy v létě. Očekávám, že pak posílí o několik procent, tak se nevyplatí teď investovat do ničeho s nižším výnosem. Takže čekám.
Další relevantní věc je, že v současnosti je trh dost drahý. Doporučuji tenhle graf. Není nutné stoprocentně rozumět tomu, jak se to číslo počítá. Stačí si všimnout, že vždycky, když bylo nahoře, tak přišla nějaká krize nebo recese. Bylo by fajn, kdyby nějaká krizička, chci říct korekce, přišla akorát tak teď, abych za půl roku nakupoval za silnou korunu levné akcie. Můžeme jen doufat.
Zatím jen dál studuju, jak to teda budu dělat, až to budu dělat, a nedělám nic.

Výdaje

Celkově jsem za minulý měsíc posbíral výdaje za 16 000 (toto číslo stejně jako ostatní v tomhle článku je zaokrouhlené). V tomto číslu nejsou odvody a daně, ty beru jako snížení příjmu, nikoli výdaj.

Lepší než jsme čekali! Vhodně jsem s tímhle začal v nejkratší měsíc roku, aby to dobře vypadalo. Poctivě jsem všechno zapisoval do toshlu. A teď mám podrobná data.

Bydlení

Bydlení se vším všudy včetně internetu mám za 8100 (To je polovina nákladů, druhou platí samozřejmě můj muž). Je to drahý, ale zase máme velký byt jen pro dva, Přemek to má blizoučko do práce a náklady na přesun jinam (nejen peníze) jsou vysoké. Je tam prostor pro optimalizaci, kdyby se nám do toho někdy chtělo.

Jídlo

Za jídlo jsem dohromady utratil 5200. Je to víc, než s čím by se asi dalo pohodlně vyžít, ale míň, než jsem za jídlo dával dřív, takže jsem celkem spokojen. 1300 z toho jsou restaurace. Pět hlavních jídel, a pak nějaké čaje a jiné nápoje. Je to taková cena za socializaci.

Nákupy

Pro experiment jsem zapisoval všechny potraviny, které jsme měsíc koupili domů. Celkem můj podíl (neboli půlka) je 3900. Z toho 1200 ovoce a zelenina, 900 maso, 380 vajíčka, 700 tuky a kokomléka. Je tam nějaká nepřesnost, protože je v tom třeba nákup kokosového oleje a ghí do zásoby, ale zase tam třeba není velký nákup oříšků, který jsme dělali na konci ledna a teď z něj žijeme. Část nákladů by mohla být menší, kdybychom netrvali na kupování bio masa a vajíček, ale doufáme, že mají lepší výživové parametry a taky že takhle podporujeme lepší zacházení se zvířaty, a kupujeme si tak odpustku pro svědomí.

Celkově to hodnotím, že je to docela ok. Plán je jíst maso trochu méně často. Taky, pokud to půjde, budu ovlivňovat společnost, abychom chodili do levnějších restaurací. Pro mě osobně je dost jedno, jestli jím jídlo za 100 nebo za 200. To druhý mi dvakrát lepší nepřijde. Ale že bych kvůli tomu nešel na jídlo s lidmi, které chci vidět, to zas ne. Budu dál sledovat, kolik utratím za potraviny a restaurace, ale zapisovat položku po položce byla pakárna a už to dělat nechci.

Administrace

1000 padlo na pokutu za pozdní vrácení zbrojáku. To byla čistě moje lamovina. Zapoměl jsem, že se to musí, a dopis o tom mi přišel k rodičům. Je to přestupek a může se za to dát i mnohem větší pokuta, takže jsem nakonec ten litr ještě rád zaplatil. Něco takového se asi moc často dít nebude, ale reprezentuje to v rozpočtu nečekané výdaje, které vždycky nějaké budou.

Služby

700. Přes dvě stě padlo na ostříhání a necelých pět set na úklid. Pod prvním článkem o tomhle plánu se někteří tvářili, jako že to hodlám dělat moc extrémně. Nic takového se nekoná, radši programuju než vytírám.

Fitness

0. Dříve jsem za tuhle kategorii utrácel mnohem víc. Chodil jsem na různý drahý cvičení, šály, akra, Futr. Teď je to dílem náhody a dílem snahy výrazně méně. Pořád léčím bolavé zápěstí, takže místo na cvičení jsem chodil na magnetoterapii. Abych nebyl úplnej zápecník, začal jsem běhat, hned jak začalo být v půlce měsíce aspoň trochu teplo. V březnu ještě budu dál dolečovat ruku a dál běhat, s trochou snahy se snad dokopu i k nějakému domácímu cvičení. V dubnu budu zase chodit na KB5. Zaplatil jsem totiž za listopad, a hned potom jsem si zrakvil ruku. Oni byli tak hodní, že mi ten zaplacený měsíc posunuli na dobu, až budu moct. Co bude v květnu a dál, netuším.

Zábava

300. Tohle je taky položka, která se umí nafukovat nade všechny meze. Tenhle měsíc byl experiment, jak se to dá srazit na minimum a přitom netrpět. Takže jsem hrál pokémony, a RIFT. Obojí je freemium, neboli dá se to hrát zadarmo a snaží se vám tam nacpat různě věci za peníze. Já mám vypracovaný naštěstí dobrý filtr, a na nic takového mě neutáhnou.
Hodně času jsem věnoval koučování a obcházení ukázek výcviků. Podrobnosti jsou v samostatném článku. Tl;dr je to zábava, mám pocit, že u toho rostu a je to zadarmo, maximálně za čaj. Super.
200 byl vstupné na šifrovačku, 100 za sdílený netflix účet. Ten netflix by se asi dal odbourat, ale je to jen malá částka, a cítím se líp, když jen nepirátím.

Zbytek

Zbytek vychází na různé nákupy drogerií a podobných nezajímavostí. Na tom se moc ušetřit nedá a není to tak velká položka, aby nad tím stálo za to přemýšlet.

Bilance

V úvodním článku jsem operoval s poměrem mezi vydělanými a utracenými penězi 50:50. Kdyby se mi povedla udržet tahle třetina, tak by byl můj cíl hned o několik let blíž. To je milé. Ale nechci si na sebe plést nějaký bič, uvidíme, jak to půjde dál.