pondělí 23. února 2009

Kterak Fronéma na háky pověšena byla

Pověsit se za záda na háky mě lákalo už dlouho. 20. února 2009 se mi to konečně podařilo. Tady si můžete přečíst jak to probíhalo a jak se mi to líbilo. Byť vyprávění vypadá chvíli negativně, tak vězte že to byl skvělý zážitek na který budu dlouho a ráda vzpomínat. Fotky a videa dodám hned jak je budu mít k dispozici.

Začnu trochu zeširoka. Háky mě fascinovaly už docela dlouho a přibližně rok předtím jsem byla rozhodnutá že to chci zkusit. Preferovala jsem udělat to na poprvé před větším množstvím lidí, asi kvůli pocitu, hecování a nabíjení se z lidí. Ale šancí nebylo moc, někdy jsem nemohla já, někdy to nějak nevyšlo a tak byl den D teprve 20. února.

Šlo o show doprovázející křest CD skupiny Urin ve které hraje i Baboo, tatér studia Hell. Když jsem s nabídkou poprvé souhlasila tak jsem netušila že půjde o show, myslela jsem že mě jen tak pověsí a půjde se. Ve chvíli kdy jsem se dozvěděla jak je to myšleno, jsem měla trochu obavy abych případně show nezkazila, ale snad to dopadlo dobře. Ale k samotnému vyprávění.

20. února byl pátek a měli jsme sraz v pět v Hellu, samotný křest byl totiž v Kralupech a jelo se společně. Než jsme odjeli tak bylo šest a na místo jsme tak dorazili s mírným zpožděním. Přesto se stihla zkouška – odchodit kdo kde bude, co kdo bude dělat. Všechno se jen naznačovalo, píchat se bude až večer.

Kolem sedmé začal program, hrála jedna skupina, druhá, a já začínala pomalu usínat. To byl kámen úrazu. Bála jsem se že pokud bude akce moc pozdě, tak budu spát a v takových chvílích nemám nejmenší chuť trpět. Když nastoupila třetí skupina, svolali jsme se do zázemí a začali se připravovat. Já i přes dva spotřebované energetické drinky byla poměrně ospalá, ale v průběhu příprav ze mě ospalost naštěstí postupně padala. Nervozitu jsem zaháněla litanií proti strachu a začínala se těšit. Když mě oblékli do žlutých šatů, pomalovali barvou a naučili jak navléknout křídla, mohla show začít.

Nyní si uvědomte že se snažím popsat nepopsatelné a buďte shovívaví k popisu situace. Na show mě přivedli přehozenou sametem abych nebyla vidět a položili na stůl. Kdo mě zná, ví že mám lehce panický strach ze situací s nedostatkem vzduchu. Přehozená sametem jsem měla kolem hlavy jen málo prostoru, ale rychle jsem se ujistila že je samet prodyšný a mám přísun tak čerstvého vzduchu jak jen může v zahuleném prostředí být. Takto jsem setrvala dokud neproběhla první půlka show. Kluci si napíchávali dráty s hořícími konci do zad a háky do pusy. Než tohle všechno uběhlo jsem měla pod plachtou pár minut pro sebe. Tep mi bil jako o závod a já jsem se snažila ze všech sil zhluboka dýchat a navodit si spokojený a natěšený stav všemi prostředky, které jsem aspoň vzdáleně znala. Kupodivu se mi to povedlo a než přišlo na moje odkrytí tak jsem měla klidný tep a poměrně vyrovnanou hlavu.

Přišla moje chvíle a byla ze mě sundána plachta. Po chvíli jsem se posadila tak jak to jen s pytlíkem plným kečupu mezi nohama a křídly na rukou jde. Háky do mě píchali Bug a Michal z Hellu. Oba jsou to lidé ve které mám plnou důvěru, mám je ráda a věděla jsem že nikdo se toho nezhostí lépe než oni. Už ze zákulisí jsem měla naznačené fixkou kudy povedou háky a tak stačilo nabrat kus kůže a háky probodnout. Jaký to byl pocit? Těžko říct, této bolesti jsem se ani tolik nebála. Mám už píchnuté bradavky a pamatuji se jaké to bylo a vím že záda jsou inervována mnohem méně. Celkově jsem čekala že to bude k vydržení. Bylo. Samozřejmě to bolelo, ale když se na to člověk připraví tak nemusí ani syknout. Zvláštní je jen to lupnutí když hák vyleze na druhou stranu ven. Takže přišel první a druhý hák a byl čas se zvednout. Vzhledem k kečupu a křídlům a lehké omámenosti mi musel Michal pomoci si stoupnout. Někdo na mě připnul karabiny a byl čas začít stoupat. Míla tahal za lano a já se snažila ze všech sil připravit na to co přijde.

Tohle byla chvíle které jsem se bála, jak si má člověk představit jak moc bude bolet když ho zvednou za kus kůže? To se představit nedá. Tak jsem se snažila spolehnout na to že s bolestí umím pracovat a že už to vydrželo plno lidí přede mnou. Brzy jsem stála na špičkách a plynule jsem se pomalu zvedala. V okamžiku kdy se mi nohy odlepily od země, věděla jsem že horší už to nebude. Visela jsem dohromady tak dvě, tři minuty. Přišel ke mně Fousage, rozmáčkl pytlík s kečupem v simulaci porodu a po chvíli mne spustili a položili na stůl, kde jsem zůstala až do konce show. Potom jsem se uklonila a s mírnou pomocí jsem zmizela do zákulisí.

Jaký to byl pocit? Nemůžu říct že dobrý. Myslím že největší chyba byla v mém předpokladu jaké to bude. Čekala jsem rychlý nástup euforie nebo alespoň pocit silného zaměření myšlení jako v situaci ohrožení. Ani jedno z toho nepřišlo. Vzhledem k statickému průběhu bolest vystoupila do určité míry, která se už nezvyšovala. Tu jsem byla schopná vydržet. Bylo to ovšem velmi stresující. Spolu se všemi vjemy jsem nebyla schopná dělat vůbec nic, nebyla jsem schopná dělat nějakou show (naštěstí se to po mně ani moc nechtělo), nebyla jsem schopná se ani usmát. To mě lehce vyděsilo a tak jsem spolu s pocitem silné dezorientace signalizovala Mílovi že mi není nejlíp pomocí zkřížených nohama. Míla na mě mrknul jako že rozumí a já byla o něco klidnější že je na mě upřena pozornost někoho kdo ví co dělá. Ten pocit nebyl nevydržitelný, ale vzhledem k tomu že to pro mě byla naprosto neznámá situace a netušila jsem jak to bude pokračovat, tak jsem se vyděsila. Zpětně si říkám že jsem klidně mohla vydržet víc. Každopádně jsem byla ráda když mě spustili dolů, přelepili záda a položili. Byla jsem ráda že to mám za sebou, že už to nebude horší. V tu chvíli jsem nebyla nijak nadšená že jsem do toho šla. Na stole jsem se trochu začala klepat což prý pár lidí trochu vyděsilo. Já se ze všech sil snažila přijít k sobě, k možnosti normálně uvažovat.

Po tom co mě odvedli do zákulisí, přiběhnul za mnou Jakub a držel mě za ruce, což mi ohromně pomohlo. Neschopnost cokoli dělat dostoupila vrcholu a já jen stála, tiskla mu ruce a cítila se jako před vypuknutím panického záchvatu. Po chvíli ale přišel ohromný zlom. Netuším co to spustilo, ale najednou mě přelil úžasný pocit. Ty endorfiny a kdo ví co ještě se vyřinuli na povrch, já se začala smát a brečet naráz a najednou mi bylo prostě skvěle. Změna na pohled prý byla vážně obrovská. Minutu, dvě jsem jen stála, brečela, snažila se dát úsměvem najevo že je to ok. Ten pocit se absolutně nedá popsat. Je to situace kdy je naprosto všechno v pořádku, kdy je celé vaše tělo absolutně spokojené. Je to jako byste vzali ten úlevný pocit po orgasmu, dali ho do celého těla, zesílili a prodloužili do řádu minut. Věřím, že kdybych ten pocit dokázala opravdu popsat a vy byste uvěřili že je to automatické tak by se u Helláků nezastavili ve věšení lidí :). Je to něco, za co by stálo trpět mnohem víc. Po opadnutí největší špičky jsem utřela ze sebe kečup, převlékla se do normálního oblečení a dál jsem plula na té úžasné vlně. Tenhle pocit absolutní spokojenosti a štěstí vydržel ještě bezmála tři hodiny než se rozplynul v rychlém usnutí doma. Než jsme odjeli domů stála jsem střídavě venku a vevnitř mezi lidmi a užívala jsem si ten nával radosti co ve mně pořád byl. Bylo v tom i docela obyčejné potěšení z obdivných pohledů ostatních lidí, to, že mě těšilo slyšet že show měla úspěch a fakt že jsem to konečně zvládla. Slova opravdu nemohou vystihnout ten báječný pocit.

Pár záběrů z toho najdete v tomto videu
Závěrem článku bych chtěla upřímně poděkovat hellákům za možnost tohle zažít, Jakubovi za to že byl celou dobu obrovskou podporou a vůbec světu za to že je v něm tohle možné :). Určitě to zkusím někdy znovu, už víc v soukromí, v přírodě a pokusím se tím visícím pocitem trochu víc propitvat. Už teď se na to těším.