Výběr koučovací školy

Uplynul měsíc od mého posledního článku o mojí cestě za tím stát se koučem. Události od té doby nabraly poměrně nečekaný směr. Doufám, že se vám mé vyprávění bude líbit.

V té době jsem měla dva favority, Academy of Coaching Excellence a Results & Emotions. Coaching World jsem pro nesympatie vyřadila, Život jako hra se mi nějak přestali ozývat. Měla jsem v plánu jít se podívat na ukázky dalších škol, na což došlo.

Koučink centrum

Koučink centrum je prý nejstarší česká škola. Ti, co tu s tím vlastně začali. Hodně z lidí, co mají dnes vlastní školy, u nich prý studovalo. Byla jsem zaregistrovaná na Inner Game workshop a na představení jejich školy. Nakonec mi chvíli předem volali a omlouvali se, že pro malý zájem to bylo zrušeno. Ale ať přijedu, že se mi budou věnovat individuálně. Jejich nevýhoda je, že jsou na konci světa, v Modřanech. Na druhou stranu tam mají pro sebe celý domek s velkou tréninkovou místností. Na místě se mi věnoval jeden ze zaměstnanců centra. Povídali jsme si o mých motivacích, o jejich přístupu, o základech Inner Game, a ptala jsem se na všechno možné. Na rozloučenou mi ještě půjčil moc pěknou knížku o koučování, kterou teď čtu. Působilo to na mě dobře, dostali se tak do mojí top 3.

Neuroleadership group

Nejdražší a nejprestižněji se tvářící škola, kterou jsem navštívila. Prostory na Malostranském náměstí. 120k za výcvik. Šla jsem tam víceméně jen ze zvědavosti. Podívat se, jestli budou tak oslňující, jak by té ceně odpovídalo. Nebudu vás napínat, nebyli. Tedy ne že by na nich bylo něco špatného. Spíš jen to nepůsobilo, že by byli dvakrát lepší než všichni ostatní. Tuto školu založil a vede Vladimír Tuka, který má prý jako jediný nejvyšší možnou certifikaci MCC v Česku. To mi připomnělo, že na některém jiném setkání jsem slyšela, že v Česku jsou ve skutečnosti MCC dva a oba tvrdí, že jsou jediní. To mi přišlo docela vtipné. 

Nicméně přímo on na setkání nebyl, vedla to nějaká jiná jejich koučka a trenérka. Měla moc pěknou prezentaci, hezky mluvila. Vysvětlovala nám, že na rozdíl od jiných škol víc používají poznatky z neurovědy. Když jsem se přesně ptala jak to vlastně myslí, tak jsem dostala nějaký příklad, jak třeba uklidňují klienta před začátkem koučování. To dávalo smysl, ale nepůsobilo to zas tak výjimečně, jako že by to nikdo jiný neuměl. Taky se chlubila, že na rozdíl od jiných škol dávají mnohem konkrétnější návody jak postupovat -- dokonce s rozpracovaným plánem, jak postupovat pro každou koučovací hodinu, kolik co má přibližně zabrat času atd. Já jsem v té době byla už trochu negativně naprimovaná na tenhle postup od Lenky Zelingrové, o které budu vyprávět dál. Ale i bez toho mi to znělo mnohem hůř, než třeba přístup ACE, kde dávají důraz na to, že si u nich každý vytvoří vlastní koučovací styl.

Výběr

Nastala doba velkého porovnání. Měla jsem vybrané tři favority. Porovnávala jsem podle ceny (dva z nich byly za 50k, jeden za 60k), podle toho, jestli jsou o víkendu nebo v týdnu (preferovala jsem víkendy), kolik mají výukových dnů (8 nebo 11), blízkosti k mému bydlišti, jejich úrovní akreditace (ACSTH vs portfolio) a obecných sympatií. Nevycházel z toho žádný jednoznačný vítěz.

Potom jsem začala přemýšlet o možnosti navštívit úvodní modul více z nich a podle toho si pak vybrat. Všechny totiž nabízely možnost takhle začít a zaplatit zbytek jen když budu chtít pokračovat. A pak přišlo něco nečekaného.

Nabídka

Zazvonil mi telefon a volal mi ten člověk z Koučink centra, co mi tam dělal to soukromé intro. Že jsem prý říkala, že jsem programátorka (Fronéma tiše prská do telefonu), a že by se mnou chtěl něco probrat. Ukázalo se, že chtějí dělat renovaci svých stránek, a nabídli mi, že bych jim s tím mohla pomoci výměnou za slevu na kurz. To mě v první fázi zaujalo, vyměnili jsme si na to téma nějaké maily a telefonáty. Potom jsem si ale představila, že by to asi znamenalo se probírat nějakým ošklivým PHP, a chtěla jsem to zahrát do autu. Dotyčný mě ale přemluvil, ať se aspoň sejdu s jejich majitelkou, že přijede za mnou. Tak jsem si řekla, že si ji alespoň prohlídnu, a když nic, tak že udělám malý dobrý skutek, poradím, budu trochu dělat chytrou a tím to skončí.

Co čert nechtěl, ten den, kdy jsme se měli sejít, jsem měla ráno takovou depresivní epizodu a byla jsem z toho masivně vyčerpaná. Uvažovala jsem, že to zruším, ale bylo mi to blbé, tak jsem se dopravila na místo a doufala jsem, že to prostě nějak dopadne. 

Lenka působila nečekaně pozitivně. Nevím proč jsem si představovala, že přijde někdo o dvacet let starší a odměřenější. Povídali jsme si o těch jejich stránkách, o koučování, a o všem možném. Došlo i na vysvětlování, jak funguje bitcoin. Nakonec mi to celé i docela zvedlo náladu a cítila jsem se celkem uvolněně. Což na to, jak občas z cizích lidí tuhnu, je docela úspěch.

Bavily jsme se i o ostatních školách. Jak jsem je skoro všechny obešla, tak jsem měla srovnání a zároveň čerstvý pohled. Na oplátku jsem vyzvídala, co ona ví o mých ostatních favoritech. O ACE říkala, že kombinují koučink s mentoringem a že ona preferuje koučink v čisté formě. To já preferuji taky, protože koučování mi samo o sobě přijde dost mocný. Trochu to v mých očích zmenšilo mojí chuť do ACE jít. Koneckonců, oni se vlastně chlubí členstvím v EMCC a to má mentoring přímo v názvu. Ptala jsem se i na R&E, a tam zas říkala, že ten člověk, co to vede, byl dříve u Neuroleadershipu, a že tam právě jednou podle přesné osnovy a návodů. Těžko říct, jestli to v R&E převzali ve stejné striktnosti, ale taky to trochu odebralo body.

Já už jsem předtím z toho chtěla nějak vycouvat, a říkala jsem jim, že PHP nedělám a že pro ně bude mnohem lepší najmout nějakou firmu, co se tím zabývá. Tam mi ale bylo vysvětleno, že by se jim hodil i nějaký člověk, který by jim takovou firmu pomohl sehnat, pomohl se s nimi domluvit a dělal jim jakéhosi překladače. To se mi zalíbilo, protože jsem vlastně vždycky byla pyšná na to, že umím dobře vysvětlovat technické věci netechnickým lidem. A tady by to konečně někdo ocenil. Nakonec mi nabídla, že bych si mohla polovinu ceny kurzu odpracovat. Tak jsem se ještě ptala, jak by to tedy probíhalo v praxi. Prý bych jim prostě alokovala nějaký můj čas a spotřebovávali bychom ho věcmi, které umím, baví mě, a které jim k něčemu budou. Ok. Zeptala se mě, co mě baví. Mě zachvátila malá panika, protože jsem byla ještě pod vlivem toho poťapaného rána, a prostě jsem si nedokázala vzpomenout na něco, o čem bych mohla říct, že mě baví. Nakonec jsem si vzpomněla na blog. Baví mě psát blog! No prý že výborně, že to by mohla být nějaká vedlejší součást náplně. Psát o výcviku jak probíhá a tak. (Takže pozor, pokud všechno dobře půjde, tak i tento článek se už bude počítat mezi ty, které se budou načítat do mojí slevy. Přijde mi fér to nějak explicitně zmínit, tak to tímto dělám.)

Rozhodování

Odešla jsem domů s časem na rozmyšlení. Dost jsem váhala, jestli mi bude vyhovovat ta volnost spolupráce. Domluvili jsme si počet hodin, které jim budu “dlužit”, ale nevěděla jsem, jak to bude prakticky probíhat. Co když mezi námi bude nějaký spor o tom, co jak dlouho trvá? Co když nakonec ode mě budou chtít víc, než kolik já chci dát? Co když by vlastně bylo jednodušší si na to vydělat ve své oficiální práci?

Dost mě překvapila moje reakce ukazující přesvědčení, že buď já nebo ona na tom prodělá. Že je to zero-sum game. To je vlastnost nebo myšlenka, kterou pokládám za hloupou, vlastně vyloženě kontraproduktivní, a chci se jí zbavit. Ale zase si říkám, že kde se toho lépe zbavit, než v přítomnosti lidí, kteří to tak zjevně neberou.

Přitom Lenka působila, ze má autentický zájem na spolupráci, která nám oběma bude dělat radost. Dokonce, když jsem v chabé snaze dát nesmyslný příklad řekla, ze mě třeba baví dělat origami, tak se snažila nějak napasovat jak by pro ni mohlo být užitečné i to. Říkala, že ji baví hledat příležitosti v tom, co lidi baví, spíš než nejdřív vymyslet úkol a hledat, kdo ho splní. Wow, inspirativní. Takových lidí moc neznám a pokud by to šlo, tak bych se tím ráda “nakazila”.

Moudrý čtenář už jistě ví, kam to směřuje. Po víkendu plném převalovaní toho v hlavě jsem se rozhodla do toho jít. Nevím sice přesně, co mě čeká, ale vypadá to, že to bude zábava. Samotný výcvik začnu v půlce dubna a už teď se nemůžu dočkat. 

Co se mého koučování týče, tak pokračuji ve schůzkách. Nechci už tenhle článek dál prodlužovat, takže vyprávění o tom bude někdy jindy. Pokud chcete, podívejte se do mé skupiny na reference.

Jak začít běhat

Někteří z vás si možná všimli, že tohle je můj bývalý běhací blog, kam jsem popisovala moje zážitky z běhu a myšlenky, které se mi u toho honily hlavou. Takže se to sem vlastně hodí. Dneska jsem se byla proběhnout, bylo to strašně dobrý, a najednou mě napadlo, že je hrozná škoda, že spousta lidí vůbec neví, jak je běhání blažené potom, co překonáte ty počáteční nepříjemnosti.

Proč?

To, proč vám doporučuju začít běhat, není protože je to zdravý, dobře to pálí kalorie, je to prakticky zadarmo, uvidíte u toho části města, který byste jinak neviděli a kecy kecy, všechny ty věci, který jste už slyšeli. Doporučuji běhání kvůli tomu, že je to instantní zlepšovač nálady. Já jsem po běhu jak po skleničce vína vypité v dobré společnosti. Nastartovaná, rozjařená, vysmátá. Říká se tomu runner’s high. A když to má jméno, tak je jasný, že to je obecnej jev a že je dobrá šance, že je to dosažitelné i pro vás.

Pokud jste už někdy zkoušeli běhat a nevydrželi, tak je pravděpodobné, že to bylo peklíčko. Píchání v boku, nedostatek dechu, bolavý bůhvíco. Asi jste běželi moc rychle a nikdy jste se do toho blaženého stavu nedostali. Já vám rozumím. Já jsem za život začínala běhat asi pětkrát, přesně všechno tohle se mi dělo a vždycky jsem toho nechala prakticky dřív než jsem začala. Tenhle článek je takový souhrn tips & tricks, který by měly zvýšit šanci, že to rozběháte až do toho levelu, kdy to běhá samo.

Vybavení

Běhací boty samozřejmě nic nezkazí, ale jde začít i bez nich. Normální tenisky postačí, pokud budete běhat přes špičku. O tom dál. Co doporučuju je pouzdro na mobil na ruku. Když vidím ty lidi co běhaj s mobilem v ruce, tak mám tendenci je litovat. To musí tak překážet. Postačí i to nejlevnější, speciální bonus je, pokud bude s kapsičkou na klíče. Co je absolutně nutné, je pořádná podprsenka pro ty, co mají větší prsa. Jinak, co se oblečení týče, oblékněte se tak, jako by bylo o pět až deset stupňů víc než je.

Technika běhu

Jediná důležitá věc, na kterou je potřeba myslet, je došlapovat přes špičku. Můj ortoped jednou moc pěkně říkal, že koleno je otrokem kotníku a kyčle. Ty se ohýbají ve více osách, zatímco koleno jen v jedné. Jak se nastaví, tak to koleno dostane a nic s tím neudělá. Podobný princip je i u došlapu. Když dopadnete na patu, tak to jde přes dlouhou kost rovnou do kolena. Pokud máte extra tlumivý boty, tak si to asi můžete dovolit, ale furt není o co stát.
Dopadem na špičku myslím to, že první se země dotknou bříška za prsty, ideálně někde uprostřed. Na patu se potom došlápne, ale už zpomaleně. Tím se koleno odstíní od nárazu jako na pružince. Ze začátku je to malinko náročnější, ale stojí za to se to naučit.
Ideální je vyzkoušet si pár běhokroků (skokoběhů? běhometrů?) úplně na boso. Stačí po bytě. Na paty se vám nebude chtít. Běhejte v botách tak, jak byste běhali naboso.

Jak se rozběhat

Důležité je začít pomalu. Začněte s dvaceti minutami na jeden pokus. Ideální by bylo to dělat třikrát týdně, ale jak to vyjde, tak to vyjde. Sledujte dech. Jestli se zadýcháváte tak, že byste nemohli mluvit, zpomalte. Pokud není kam zpomalit, přejděte do chůze. Až se rozdýcháte, tak se zas rozběhněte. Je úplně ok běžet jen tak pomalounku. Nesledujte vzdálenost, nesledujte rychlost, jen tomu dejte těch dvacet minut snahy. Věřte mi, bude se to velmi rychle zlepšovat, stojí za to se párkrát kousnout.
Až zvládnete dvacet minut v kuse, tak začněte pomalilinku prodlužovat.

Jak se u toho nenudit

I pro mě začíná být běh zábava asi až tak po deseti minutách. Je možný, že prvních pár výběhů to nepřijde. Takže jako záložní plán funguje hudba do sluchátek, audio knížky, snaha volit pokaždé jinou trasu atd. Já mohutně doporučuju Zombies, run! Je to běhací hra na mobil. Přesunete se do postapokalyptického světa, kde jsou všude hordy zombíků. Vy se stanete běžcem číslo 5 pro jednu pevnost, kde žijí jedni z posledních živých. Budou vám zadávat různé mise, ve kterých shodou okolností budete potřebovat běhat. A na pozadí se rozvíjí temný příběh. Hra vás nijak nepenalizuje za zpomalení do chůze, je to na vás. Navíc vám to automaticky bude měřit čas a trasu, což je motivační. Zkuste si to prostě stáhnout a uvidíte, je to zadarmo. Takže při běhu střídejte svoji pozornost mezi došlapem, dechem a vámi zvolenou zábavou. Uvidíte, že dvacet minut uběhne jak nic.

Ozvěte se

Pokud jsem vás náhodou namotivovala, dejte vědět! Pokud si o tom budete mít s kým povídat, tak je mnohem větší šance, že skutečně začnete. Pokud by vás bylo víc, uděláme si na to nějakou skupinku a můžem si fandit vzájemně.

A hlavně

Nezapomeňte mávat protiběžícím lidem. Stačí zvednout dlaň, usmát se nebo pokývnout hlavou. Běžci se zdraví a je to hrozně příjemná věc.

Investování pro každého

Disclaimer: Nejsem investiční poradce, nemám v tom směru žádné speciální vzdělání, a už vůbec, co tu píšu, se nedá brát jako investiční doporučení nebo návrh smlouvy. A taky vůbec nerozumím tomu, proč je potřeba tyhle disclaimery psát a jestli to má nějakou právní účinnost :) Berte to prostě tak, jako kdybych vám tohle povídala, kdybyste se mě na to zeptali někde v hospodě u piva.

Netvrdím, že to, co tu popisuji, je jediná možná strategie. Netvrdím dokonce ani to, že je to ta nejlepší. Určitě ale je nejjednodušší a přitom poskytuje dobrou naději na dobré výnosy.

Než začnete

Pokud máte dluh (s výjimkou hypotéky a asi i leasingu), splaťte nejdřív ten. Vytvořte si rezervu a tu držte na spořícím účtu. Měla by pokrýt jeden měsíc života, lépe tři. Mějte banku, kde vám na to dají alespoň 1% úrok.

Jak na to

Založte si účet na https://www.degiro.cz/. Vyčleňte si peníze, ideálně stejnou částku každý měsíc. Pošlete je na Degiro a kupte za ně Schwab U.S. Broad Market ETF, který se obchoduje pod symbolem SCHB. Nesnažte se vyčíhnout nejnižší cenu, kupujte hned. Neprodávejte. Opakujte.

Mimochodem, velmi podobnou strategii doporučuje pro drobné investory i Buffett. Pokud vám nestačí odvolání se na autoritu, věnuji zbytek článku tomu, proč si myslím, že je to dobrý nápad.

Co je to Schwab U.S. Broad Market ETF?

Schwab U.S. Broad Market ETF (SCHB) je ETF (Exchange Traded Fund) neboli fond obchodovaný na burze. Existuje jich mnoho, tento nakupuje akcie všech veřejně obchodovatelných společností v Americe. Pokud si ho koupíte, kupujete si vlastně miniaturní podíly firem. Cena vašeho podílu bude klesat i stoupat spolu s jejich cenami a budete dostávat dividendy. Ty neprojíte, ale v dalším měsíci za ně dokoupíte další podíly.
ETF, které takhle fungují je více, tento jsem vybrala, protože má suverénně nejlevnější poplatky za správu (0.03%). Navíc je jeden podíl relativně levný oproti ostatním. V době psaní článku to vychází cca na 1450 korun.

Aha, takže podílové fondy?

NE. To, co se u nás prodává pod pojmem podílové fondy, je většinou drahá a nefunkční věc. V typickém podílovém fondu sedí lidi a snaží se obchodovat s penězi klientů. V naprosté většině případů vydělají méně než automatické indexové fondy. Navíc si za to berou obří poplatky. Časté jsou 2 % ročně za správu, obvykle i nějaké procento vstupních poplatků. SCHB, jak už jsem zmínila má náklad 0.03 % ročně a žádné vstupní poplatky.
Pokud máte peníze v podílových fondech, běžte se podívat, jaké mají poplatky. Zvažte, zda peníze nepřesunout jinam.

Proč vůbec investovat do akcií?

Akcie mají strašnou pověst. Vždycky se spolu s nimi skloňuje risk. Riskantní je vsadit na jednu akcii. Složité je porazit trh. To, co já vám doporučuji, je nesnažit se ani o jedno. Naopak, doporučuji se svézt spolu s trhem. Pokud vydržíte investovat a neprodávat několik let, třeba pět a víc, budou i akcie poměrně bezpečnou investicí.

zdroj http://www.multpl.com/s-p-500-historical-prices

Tohle je graf S&P 500 za celou dobu své existence, tj 145 let. SCHB tak dlouho neexistuje, složením se od S&P 500 lehce liší, ale pro potřeby tohoto články jsou vývoje jejich cen dostatečně podobné. Budu se proto na S&P 500 odvolávat.
Během této doby vydělal každý rok průměrně  9 % (počítáme-li s reinvestováním dividend). Pokud to očistíme o inflaci, je to něco pod 7 %. (Pro srovnání, současný výnos vašeho spořícího účtu očištěný o inflaci by byl v záporu.) Tahle čísla zahrnují všechny ty slavné krize a propady. Trh to vždycky nakonec vybere a pokračuje vzhůru. Stačí prostě nepanikařit a dál investovat. Spočítejte si sami výnosy pro různá období.

Proč investovat pravidelně stejnou částku

Tohle je jedno z kouzel. Pokud budete každý měsíc investovat stejnou částku, nejen že přežijete propady v ceně, ale dokonce na nich vyděláte! Když bude cena zrovna níž, koupíte za stejnou částku víc. Naopak, když bude trh drahý, koupíte automaticky míň. Získáte tak výhodnou průměrnou nákupní cenu. V některých případech tak můžete získat ještě větší výnos, než když jen vložíte peníze a necháte je být.

Vlevo vidíte vývoj ceny S&P 500 od roku 2000. První propad je prasknutí “internetové bubliny”, ten druhý je finanční krize, co začala 2007. Vpravo vidíte, jak by narůstalo vaše jmění, kdybyste každý měsíc investovali 1000 korun. Zaplatili byste 206 000, vaše jmění by bylo 434 000, průměrný roční výnos 8 %. Přitom hodnota S&P 500 během té doby stoupala průměrně “jen” o 5 % ročně.
Kalkulačka pro ty, co si to chtějí ověřit.

Proč Degiro?

Degiro je broker, přes kterého můžete nakupovat cenné papíry. Vybrala jsem ho do doporučení, protože má s velkým odstupem nejnižší poplatky od ostatních brokerů. Navíc nemá žádné požadavky na minimální investici. Tady je srovnání. U vybraných ETF, jako například SCHB, navíc Degiro momentálně odpouští poplatek za nákup.

Co když chcete investovat jen malé částky?

Chápu, že i 1500 měsíčně může být pro někoho moc. Jeden podíl momentálně stojí cca 1500 korun. I kdybyste měli uspořit každý měsíc jen pětistovku a koupit si jeden podíl za čtvrt roku, stojí to za to. Nepřeskočte ale tu část o které píšu na začátku, tedy vytvoření rezervy pro případ nepředvídatelné situace.

Nesnažte se být chytřejší než trh

Pokud vás tohle téma zaujme a budete o tom dál číst, pravděpodobně narazíte na mnoho rad a strategií. Mnoho z nich je motivováno snahou brokerů přimět vás obchodovat častěji a zaplatit víc na poplatcích, nebo snahou novinářů přinášet pořád nějaké zásadní zprávy. Pokud si nechcete z investování udělat hobby, budou vám akorát odvádět pozornost a znejisťovat vás. Doporučuji si jich prostě vůbec nevšímat a číst jen ověřené zdroje.

Daně

Kapitálový výnos (neboli to, že prodáte dráž než jste koupili) je osvobozen od daně, pokud daný papír držíte déle než tři roky, nebo pokud váš příjem nepřesáhne sto tisíc korun za rok. Dividendy se bohužel musí danit, a to i když je reinvestujete. Sazba je 15 %. (Stejně se btw daní i úrok na spořících účtech.) Je potřeba to napsat do daňového přiznání, broker by vám měl připravit podklady.

Morální pohled

Někteří lidé mají problém s tím, že by vydělávali bez práce, že je to možná nějaké vykořisťování, že jsou to peníze “z ničeho”. To, co tady popisuji, je vlastně nákup malinkatých podílů hodně firem naráz a inkasování podílu na jejich zisku. Ty peníze se berou tam, kde ta firma slouží svým zákazníkům a oni jí za to rádi dávají peníze. Na pohybu cen se podílejí i investoři, kteří chtějí nakupovat a prodávat stejně tak jako vy. Z morálního hlediska není rozdíl mezi procentem z akcií a procentem na spořícím účtu.

Závěrem

Pokud chcete více informací a širší výklad, doporučuji tuhle sérii. Pokud je vám tu cokoli nejasné, napište mi. Vysvětlím a případně doupravím. Pokud máte pocit, že tu mám nějakou chybu, ozvěte se. Opravím a budu mít radost, že je tento mininávod o něco lepší.

Můj vztah k penězům

Pokládám za důležité zmapovat svoje přesvědčení a názory ohledně peněz, pokud chci v té oblasti dosahovat nějakých zajímavých cílů. Posledních pár dní jsem tohle téma intenzivně převalovala v hlavě, až jsem se to rozhodla sepsat do článku.

Dětství

První názory na peníze samozřejmě pochází z dětství. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že naše rodina je chudá. Ne tak chudá, že bychom neměli co jíst, spíš tak jako něco, co bych s lepšími vyjadřovacími schopnostmi nazvala nižší střední třídou. Ono to tak asi nejspíš nebylo. Mluví pro to například to, že jsem chodila na soukromou střední, měla jsem mobil jako jedna z prvních ze třídy, dobrý počítač, sestra měla drahé cello. Pro pochopení, proč mi to tak asi přišlo, je potřeba popsat zbytek situace.

Moji rodiče celý můj život vedou dětský sbor. Je to jejich podnikání, ale protože jenom vedením sboru si na to nevyděláte, tak táta trávil dopoledne děláním naučných pořadů pro školy. Máma byla míň vidět, ale dělala všechno možné kolem, co bylo potřeba. Pracovali od rána do noci a to nemyslím obrazně. Vlastně nebylo nic jiného, čemu by věnovali nějakou podstatnou část času. Neměli žádné koníčky ani přátele, se kterými by se nějak potkávali. (Jednou za čas se šlo o víkendu na výlet na Brdy, ať jim nekřivdím.)A nad tím vším se vznášela neustálá atmosféra většího či menšího stresu z toho, co ještě není hotovo a mělo by. Sbor (jehož jméno nesmíme vyslovit) byl úspěšný, ale nepamatuji si, že by se z toho někdy radovali a užívali si to.

I když jsme materiálně nijak netrpěli, můj dětský mozek si to vyložil tak, že tohle je to, co nás chrání před smrtí hlady (protože proč by to někdo jinak podstupoval), a tudíž jsme chudí. A taky to ve mně zanechalo dojem, že nikdy nechci být dospělá, že je to konec všeho příjemného.

Tohle všechno způsobilo, že jsem snila o zaměstnání s pevnou osmihodinovou pracovní dobou. A to jako opravdu snila, že jako ať je to klidně jakkoli zlá práce, ale ať úderem páté končí a mám čas pro sebe. To mi přišlo jako výrazný krok vzhůru na žebříčku životní spokojenosti.

První práce

Fast forward do mých patnácti let. V té době jsem byla doma už dost nespokojená a začala jsem osnovat plány, jak to udělat, abych se úderem osmnáctých narozenin mohla odstěhovat. Prohlédla jsem si ceny bytů a rozhodla jsem se, že musím do tří let vydělat milion. Trochu se ušklíbám nad mojí tehdejší naivitou, ale dávám si velké plus za odvahu. :)
To mě přivedlo k tomu, že jsem se stala prodejcem Herbalifu. Tenkrát mě fascinovaly MLM systémy, slibovalo to potenciálně větší výdělek než nějaké brigády, a pak jsem prostě v naprosto správnou dobu dostala do ruky správný letáček.

Tím jsem byla vystavena úplně jinému pohledu na svět a hlavně na peníze. Dali mi přečíst Bohatého a chudého tátu a Cashflow kvadrant. Přebrala jsem z toho myšlenku aktiv a pasiv, ale nedokázala jsem vymyslet žádný způsob, jak aktiva vytvářet. Co se týče té práce, flákala jsem to a tak mé výdělky nebyly moc zajímavé a po nějaké době jsem toho nechala. Zhnusilo se mi někomu něco prodávat a moje motivace nebyla dost silná na to, abych se kousla.

Cashflow kvadrant

Nakonec jsem se skutečně od rodičů kolem toho osmnáctého roku odstěhovala, ale bylo to díky mému tehdejšímu partnerovi. Moje vize ideálního života byla něco jako že budu žít skromně, budu spořit a vždycky když naspořím tak si koupím nějaký kvalitní, drahý kus vybavení do bytu, dokud nebudu mít všechno luxusně zařízené. Bylo tam zjevné přesvědčení, že stojí za to dát hodně peněz do věcí, a že cesta ke štěstí je z definice náročná, dlouhá, plná dřiny.

Cesta za nezávislostí

Takže je mi osmnáct, začínám studovat vejšku a u toho pracuji na poloviční úvazek. Máme s mužem společné peníze, které nám tak nějak akorát vychází a tak nějak fungujeme. Tou dobou jsem se teprve učila programovat tak, aby mi za to někdo byl ochoten zaplatit, a tak jsem měla za začátku administrativní práci a mizerný plat. Má snaha o zbohatnutí se tehdy koncentrovala do snahy napsat si robota, který by obchodoval na forexu. Hodně jsem se u toho naučila, ale nikdy mi to nefungovalo. Zbohatnutí jsem si tehdy představovala tak, že budu mít neurčeně mnoho peněz.

Později přichází nějaké spory o to, jak  se společnými penězi nakládat, a já si znovu uvědomuji, jak je pro mě důležité, abych byla co nejvíc nezávislá. Pak jsme se rozešli a já se odstěhovala do skoro-holo-pokoje na kraji světa. Tehdy jsem taky získala svoji první poloprogramátorskou práci (pořád poloviční úvazek) a měla jsem nějaký malý přebytek peněz. Někdy v té době jsem dělala nákupy, nad kterými kroutím hlavou i teď. Třeba jsem si koupila tehdy hrozně drahý mobil HTC touch pro 2. Nový! Tehdy to stálo přes dvacet tisíc. To bych si nekoupila ani teď s několikrát vyšší hodinovkou, nižší hodnotou peněz a s tím, že mám nějaké uspořené peníze. Bonus za přechod mezi pracemi jsem utratila za AFF (parašutistický) výcvik. To bylo 42 tisíc. Taktéž. Nevím, co jsem si přesně myslela, ale zjevně pro mě bylo mnohem důležitější plnit si dětské sny než nějaký dlouhodobý plán. Tou dobou jsem nic nespořila a dokonce jsem se dostala do nějakého malého dluhu, protože jsem neměla rezervu ani na jeden měsíc.

Tak já padám

Když mi bylo 21, začala jsem pracovat na první skutečně programátorské pozici. Byla jsem placená od hodiny a vedlo to k tomu, že jsem tam chodila míň často, než bych mohla. Stále žádné úspory, natož investice, prostě se nějak přežívalo od měsíce k měsíci. Moje vize byla, že budu tak nějak pracovat celý život, a pokud si pokryju svoje náklady, tak to bude ok.

O dva roky později měním práci a stávám se zaměstnancem. S pevným platem a pevnou osmihodinovou dobou. Myslela jsem si, že mi to prospěje. Mno, haha. Zpětně viděno jsem mohla zvolit mnohem lépe. Strávila jsem tam dlouhých tři a půl roku a prakticky celou tu dobu jsem u toho trpěla. Plat jsem v té době měla už nadprůměrný, ale bůh ví, co se s těma penězma dělo. Už jsem měla rezervu na měsíc dopředu, ale víc nic. Znovu jsem se snažila naučit se vydělávat na forexu, tentokrát ručně. Znovu jsem to po nějaké době vzdala.

Trochu k tomu utrpení v práci. Pod článkem o tom, jak přestat pracovat, mi někdo řekl, že to musí vyplývat z toho, že nemám ráda svoji práci. Tak jako ano a ne. Programování jako takový je boží. Ta reálná náplň práce, za kterou se platí, je někdy zajímavá a někdy opruzná. Další složka je, že jsem perfekcionista, mám masivní impostor syndrom a mám vypěstovaný nějaký implicitní strach z nadřízených. Je pro mě jednoduché spadnout při relativně malém problému do úzkostí z toho, že to nezvládám, nikdy to zvládat nebudu a umřu hlady. Tedy, já mám svoji práci v principu moc ráda, ale v praxi to je občas dost tíživé a tím horší, čím míň si můžu vybrat, kdy budu pracovat. Já si samozřejmě uvědomuji, že si to “dělám složitější” sama, ale změnit to je práce na dlouho (a na tom pracuji). A second best je prostě moct se na to v blbej den vykašlat a počkat až se moje vnitřní zdroje samy obnoví. A taky co nejvíc oddělit práci od toho, že na tom závisí má existence. To v té poslední zmíněné práci nešlo, vlivem dalších životních okolností jsem byla často psychicky vyčerpaná a čas od času jsem se tam prostě složila. Zbytek času jsem se bála, že se to zas někdy brzo stane. Vydržela jsem tam tak dlouho, protože jsem měla obavy, že by mě nikde jinde nechtěli.

Tedy zpět, nebojte, už jsme skoro v současnosti. Je mi skoro 27 a po zásadní životní krizi odcházím z té zlopráce a stávám se zase živnostníkem. Navíc se šestihodinovou “pracovní dobou”. To mi tenkrát přišlo jako největší ráj na zemi. Chodit domů ve tři, krása. Zároveň je to první chvíle, kdy konečně začínám vytvářet nějaké úspory, yay! Tenkrát jsem uvažovala, že si vezmu hypotéku, abych ušetřila za nájem, ale spočítala jsem si, že to není zas až tak výhodné, a vykašlala jsem se na to. Koukala jsem na různé spořící a investiční produkty, ale bála jsem se všeho nepojištěného. Takže jsem to dávala na  spořící účet, na kterém se mi pomalu snižoval úrok.

Tenkrát jsem si myslela, že na žití z výnosů peněz by bylo potřeba mít třeba sto miliónů.
Škoda, že mi už tenkrát někdo neřekl to, co píšu v úvodním článku, mohla jsem mít dva roky náskok.

Současnost

Před rokem a kousek jsem změnila práci zatím naposled. Stále živnostník, volná pracovní doba, práce z domova. Sen. Stejně jako před sedmi lety mě volnost vedla k tomu, že jsem pracovala míň a míň. Vlastně jsem neměla žádný důvod, který by mě přinutil pracovat víc. Vydělala jsem si i tak dost a žádný dlouhodobý plán jsem neměla. Možná leda tak dál zvyšovat efektivitu svojí práce, aby mi stačilo pracovat třeba jen pár dní v týdnu. Ale ta myšlenka, kterou jsem si už v patnácti oblíbila, že je potřeba najít způsob, jak vydělávat bez toho, abych měnila čas za peníze, zůstala dál nenaplněna.

Celou dobu jsem doufala, že mě napadne nějaký zázračný podnikatelský nápad, já se do toho pustím a to bude moje cesta ven z nutnosti pracovat. Je mi 29 a už se mi to zdá spíš míň pravděpodobné. Asi na to nejsem ten typ. Ale konečně jsem si všimla toho, co jsem měla celou dobu před očima. Místo investice do vlastního podnikání můžu investovat do cizího a budovat si tak “nest egg”, peníze co pracují za mne. Těch peněz je potřeba mnohem míň, než jsem si myslela dřív.

Má to zásadní výhody. Je to relativně nenáročné na čas a je to pro mě zábavné. Ostatně do grafů koukám ráda už od dob, kdy jsem si začala poprvé číst o forexu. Zároveň, pokud to udělám dobře, je tu velká šance, že až budu stará, nebudu potřebovat aby mě moje děti živily. (Jsem jediná, komu přijde, že ta myšlenka pořídit si děti, aby se o vás ve stáří staraly, je pěkně zvrhlá a sobecká?) Navíc jim třeba po mě zbude něco, co jim umožní žít život s uvolněnýma rukama už od začátku. Láká mě možnost něco takového vytvořit.

Čím dál víc se mi líbí představa minimalistického života. Obdivuju tiny houses, ráda vyhazuju věci, a nějak mě přestávají lákat nejnovější technické novinky. Předposlední mobil jsem dostala od tehdejší partnerky, když si koupila novější model. Současný jsem koupila použitý. A ten následující, *gasp*, možná ani nebude iPhone :) Počítač chci mít dobrý, ale další věci jako chytré hodinky, ledničky připojené na internet a dokonce i virtuální realita mě nechávají chladnou. Vlastně se tomu sama divím, zvlášť u té virtuální reality, ale skutečně to vlastně ani nechci - ne že bych si to nějak zakazovala. Někde cestou se mi nepozorovaně změnila moje preference z drahých věcí na ty s dobrým poměrem cena/výkon. Možná je to proto, že už jsem si přeci jen jistější, že se o sebe dokážu vždycky postarat. Nemusím si tolik připomínat, že na to mám. Zažila jsem dost adrenalinových zážitků a mám pocit, že jejich mezní užitek klesl pod jejich cenu. Vidím spokojenost v jednoduchosti. Vlastně svým způsobem chci žít na stejné životní úrovni, jako žili rodiče, akorát bez všeho toho stresu. Pracuje se mi mnohem radostněji s vědomím, že za každý měsíc této snahy si kupuji i půl rok života v budoucnu, kdy bude všechen čas patřit jen mně.