Fronéma pásovcem - 7.77 Km

Vzhledem k tomu, že minulé dva běhy dopadly tak, že další den jsem ležela s teplotou k 39 stupňům, rozhodla jsem se tentokrát vyzkoušet indoor běhání. Nejsem si jistá, jestli zima byla ten hlavní faktor, ale chtěla jsem zjistit, co se mnou udělá tohle. Ještě nikdy jsem na páse neběhala (kromě minutky při kupování bot) a byla jsem k tomu dost skeptická, nicméně musím říct hned na začátek, bylo to lepší než jsem čekala.

Na Míráku je posilovna, kam jsem chodila, když mi kolenolékař doporučil chodit na orbitrek a rotoped na posílení kolena. Vždy jsem u toho po očku pozorovala holky chodící a běhající na těch strašných stvůrách a v duchu trochu kroutila hlavou, proč si nejdou normálně zaběhat, když můžou. Stvůry, ty pásy co tam jsou, jsou vážně masivní stroje, bohužel jsem nenašla lepší fotku než tuhle, tak to tak nevyzní, musíte mi věřit. Pozitivní je, že dva z nich stojí hned u okna, a člověk tak má výhled na náměstí a může pozorovat ploužící se lidi pod ním.

Tak tedy, vylezla jsem na pás, po chvíli se mi ho podařilo i zapnout, a začala jsem zkoumat jeho funkce. Musela jsem uznat, že je to poměrně vychytané zařízení. Samozřejmě je možné nastavovat rychlost pásu. Dál je možné nastavit sklon a to v rozmezí 0 - 20. Procent, nikoli stupňů. Pás se za běhu pomalinku a potichu nakloní. 20 už je pořádnej kopec, vydržela jsem do něj běžet jen minutku. Dál jsem si hrála s rychlostí a ustálila jsem se na střídání rychlosti 10 km/h a 14 km/h, vždycky než mi vyběhl tep do páté zóny a naopak, než spadnul do třetí. Dohromady mi 7,7 km (podle pásu) zabralo 45 minut.

Musím říct, pás má svoje výhody, příjemná teplota, nastavím si na sebe větrák jak potřebuji, člověk nemusí nést vodu a stejně ji má po ruce. Navíc oproti běhání venku se mi líp soustředí na došlap, a i se mi příjemněji střídají rychlosti než při běhání venku. Venku mám naopak tendenci se ustálit na jedné rychlosti, respektive na stejné úrovni námahy. Myslím, že se tam ještě nejednou vrátím, na kratší intenzivnější běhy je to fajn, a real world si nechám na delší pomalejší.

Btw, zajímavé je srovnání těch senzorů. Mobil, přestože jediný vstup který měl bylo moje poskakování, naměřil vzdálenost špatně jen o kilometr. Zato naopak, když jsem se snažila nechat si změřit tep od pásu chycením se za ty kovová madla, ukazovalo to takové haluze jako kolem 80. Když už nemám žádnou mapu, podělím se aspoň o graf tepovky ze Stravy.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/282385299

Běhací stroj budoucnosti

Tenhle stroj se dá samozřejmě různě programovat na čas, tep, vzdálenost nebo nějaký specifikovaný profil, ale nedalo mi to abych nevymýšlela, jak by se dal upravit k dokonalosti. Nemusel by to totiž být velký zásah. Představuji si to takhle: Nad madlo by se přidělal monitor, nebo v ideálním případě několik do půlkruhu, aby se vytvořil realističtější dojem. Pak by jen stačilo připojit počítač, který by mohl ovládat pás a přidat na panel pár tlačítek na ovládání "směru běhu".  Hráč by mohl probíhat světem, jakým by chtěl. Nabízí se obyčejné prozkoumávání krajiny, památek, nebo nějakého pohádkového světa. A nebo co se proběhnout po měsíci? Co bych si ale chtěla zahrát já by bylo něco akčnějšího. Monstra by se mohla zabíjet pomocí běhu do kopce, čím větší sklon, tím víc damage!  Pak by to ještě chtělo možnost ukládat postavu, a pravidelně se k ní vracet, samozřejmě nějaké levelování a tak. Myslím,že by se k tomu dalo vymyslet hodně. Kdyby jste znali někoho, kdo by to jako nápad koupil, dejte vědět, já to rozpracuju :)

Delší výběh, kratší report - 10.2 km

Nemohla jsem se dočkat listopadového běhu Nr. 2, takže tady je.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/273075947

 Z dneška nemám žádné moc objevné myšlenky, tak jen něco o výstroji. Včera jsem si pořídila strašně chytré tričko. (Dostala jsem na něj poukaz k narozeninám, děkuji můj drahý muži :) ) Běží se s ním výborně, člověk o něm vůbec neví. To je taky přesně to, co od trička očekávám.
Co se ovšem ukázalo jako nekompatibilní je kombinace lahvičkového pásu a bundy, buď se bunda vyhrnuje nad něj, nebo naopak to tu bundu blbě natahuje a vůbec to tak všeobecně nekomfortní. Vzhledem k tomu, že jsem teď vypila tak sotva 100 ml za celý běh, zkusím se asi podívat po nějakých lahvích na ruku, tam by se snad dal pak strčit i ten mobil.
Běželo se mi výborně, uteklo mi to tak rychle, že mi to bylo až líto. Nemůžu se dočkat delších běhů.

Fronéma se vrací - 6.5 Km

Zářijový závod byl můj poslední běh na dlouhé dva měsíce. Kolena bolely a já propadala chmurným myšlenkám že se příště proběhnu možná až na jaře. Nicméně před dvěma týdny jsem se odhodlala a vyrazila na crossfit-like cvičení na tělárnu (kterou tímto doporučuju!) a koleno přežilo. Dneska jsem celý den zvažovala zda vyrazit na tělárnu opět, a jak se mi chtělo jen napůl, napadlo mě, že bych mohla zas vyzkoušet běhání. Posilněna výborným domácím pumpkin spiced latte jsem vyrazila.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/272301886

Venku bylo krásných 6 °C, trochu jsem tápala jak se obléci, ale tipla jsem to dobře. Obyčejné legíny (teplé vytáhnu asi až bude nula) a triko s běhací větrovkou. A samozřejmě rukavice. Rukavice, jak si pamatuju z minulé běhací zimy dělají největší rozdíl v teplotním komfortu. Rozhodla jsem se, že si mobil strčím jen do kapsy od bundy abych nemusela mít lahvičkový pás. To možná zní jako trivialita, ale ve skutečnosti se to stalo hlavním tématem dnešního běhu.

Mít mobil v kapse totiž při běhu určitě nefunguje :) Celý zbytek běhu jsem pak experimentovala Kam s ním. Docela slibně vypadaly možnosti jako napůl v rukavici, napůl v rukávě a to z vnitřní i z vnější strany ruky. Nevymyslel náhodou už někdo tohle přede mnou? Jakési rukavicové pouzdro? Přišlo by mi to zdaleka nejpraktičtější, člověk by mohl na mobil za běhu pohodlně koukat, mobil na ruce netíží, ruce zůstávají volné. Ideálně bych si to představovala podobně, jako drží na ruce výškoměr. Jestli to nikdo nevymyslel, vymyslím to já a vydělám miliony. Tak.

Jo a běh. Běželo se mi úžasně. Neměla jsem nijak výrazný pocit dvouměsíčního výpadku. Částečně na to asi mají vliv svižné procházky, které jsem provozovala v mezidobí, částečně to připisuji ketóze, ve které stále jsem, a která mám pocit že prostě podobné činnosti ulehčuje. Měla jsem pocit, že bych klidně mohl uběhnout deset kilometrů jako nic, ale nechtěla jsem to zas přepálit. Takže jsem běžela napůl nazdařbůh, napůl jsem zahýbala na známá místa. Obzvlášť jsem na sebe pyšná za ten dlouhý vyběhnutý kopec v Havlíčkových sadech. Pak už jsem si jen nostalgicky oběhla místo kde se vdávala má krásná sestra a vyrazila jsem raději domů. 

Vkládám své naděje do toho, že třeba pozítří bych mohla jít zas. Skoro jsem zapomněla jak je mi při běhu krásně...

Tlačenka, aneb závod - 10km

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/238288032

Na tento závod jsem se přihlásila v půlce července. Tedy v době, kdy jsem z běháním teprve (opětovně) začínala, a deset kilometrů mi znělo jako hodně, a závod mi připadal jako dobrá motivace. Vědět, jak se moje běhání do dneška rozvine, asi bych se nepřihlásila. Ale když už jsem jednou měla registraci, tak by mi přišlo srabácké neběžet, i když jsem se zas tak netěšila.

Mezi běhy

Minulý běh mně zanechal s natolik bolavým kolenem, že jsem celý týden netrénovala. Totiž abych to vysvětlila. Mám už dlouho pravé koleno náchylné k bolesti, byl to i důvod proč jsem před dvěma lety s běháním sekla. Teď se to nějak snažím zvládnout, pořídila jsem si ortézu, běhám opatrně... A po posledním dlouhém běhu mně mega rozbolelo to druhé. Super. Pořídila jsem si druhou ortézu, a holt budu doufat, že to nějak spolu zvládneme. Nechci, nechci přestat.

Předstart

Závod začínal v půl osmé večer, to je na mně děsně pozdě. Jak jsme se blížili k Václaváku, lidi houstli. Čím víc jsem viděla ty davy, tím jako horší nápad mi to přišlo. Dorazili jsme navíc s Jáchymem hodně brzo (dle pokynů, debilní nápad) a tak jsme tam dlouho stepovali, čekali ve frontách na záchod, a poslouchali prapodivného moderátora. Jáchym, který chtěl původně fotit to vzdal a vymizel. Nijak se mu nedivím, kdybych nebyla vázaná závodem tak vymizím taky.
Šla jsem si stoupnout do mého startovacího koridoru E. Při finalizování mobilu na běh jsem si všimla, že jsem si vymáčkla pohotovostní mandlové máslo do kapsičky. Ach. Jediný štěstí, že se mi to nedostalo do konektoru mobilu, to bych se asi proskočila.
Stepujíc v koridoru a vida, že ještě musím zabít minimálně čtvrt hodinu času, jsem se zapovídala s náhodným za plotem stojícím divákem. Vašku, našel li si můj skromný blog tak tě veřejně zdravím! :) Rozhovor odváděl pozornost od toho, že do startovacího koridoru přichází další spousta lidí. Přesně klasická situace, že kdyby se strhla nějaká panika tak se ušlape pár lidí jako nic. Brr.

Start

Těsně před startem se lidi ještě trochu zahustili a poté se začli pomalu pohybovat vpřed. Z beden spustila na plné pecky Vltava. Moje pečlivě vybrané Random Access Memories ve sluchátkách pro lepší náladu absolutně nebyly slyšet. Ach. Ale aspoň, že se po pár desítkách metrů dalo rozběhnout.

Sufferfest

Klasická poučka je začít pomalu, nicméně lidi kolem děsně matou vnímání toho jak běžím rychle. Velmi rychle jsem byla v páté zóně. Říkala jsem si, že musím zpomalit, ale až do konce běhu se mi prakticky nepovedlo se vrátit aspoň do třetí, a pendlovala jsem mezi čtvrtou a pátou. Nic extra příjemného.

Už kolem druhého kilometru mi začlo být masivně vedro. Měla jsem pocit, že můj obličej úplně sálá. Byl to pocit, který mi přišel naprosto nepřiměřený vzhledem k okolnostem a vypětí, které objektivně zas tak hrozné nebylo. Vzpomínala jsem na podcast s Noaksem, který mluvil o tom, že je mnohem lepší se chladit vodou z venku než ji pít, a tak jsem si postupně většinu vody vylila na hlavu a na obličej. Musela jsem vypadat vyloženě výborně, ale aspoň to vždy na chvilku zahnalo ten pocit sálajícího obličeje.

U cesty byly čas od času kapely. Na čemž je pozitivní, že většinu času tam nebyly. Díky tomu jsem občas slyšela svojí hudbu, a povedlo se mi trochu ponořit do příjemnějšího běžeckého stavu.

Všude byly mraky lidí. Moc mně nebavilo mezi nimi běžet. snažila jsem se bavit aspoň neběžeckými věcmi. Mávala jsem na cizí lidi, s pár u cesty jsem si dala high five, povzbuzovala jsem čas od času běžce v protisměru. Ale jinak mi děsně chyběl klid, potůček, cestička. Ne, nejsem na tohle typ. Až mně napadne, že se přihlásím na ten městský půlmaraton, rozmluvte mi to, prosím.

Cíl

Naštěstí se cíl blížil. Věděla jsem z průběžných časů, že mi to vychází něco nad 55 minut, což byl čas, který jsem si představovala. Snažila jsem se poslední dva kilometry trochu přidat, povedlo se částečně, měla jsem pocit, že moc není z čeho brát. Cílem jsem probíhala 0:59:43. Reálný čas mám 0:56:57, yay.

V cíli nastal opět dav. Lidi zpomalili do chůze, a protože tam byly bůhví proč zábrany, tak jsme byly jedna souvislá masa. Kdyby do cesty někdo postavil obří stroj na lidské párky, nezbylo by nám než se nechat semlít a zapárkovat. 

Potom jsem nějaké dobrovolnici odevzdala čip, ale stále to nevypadalo, že zábrany brzo skončí. Tak jsem raději si jednu otevřela a utekla. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem splnila všechny pozávodní povinnosti,ale bylo mi to z většiny fuk, chtěla jsem odtamtud vypadnout.

Takže, mé pocity z téhle akce jsou dost rozpačité. Ani po tom všem moc nevnímám, že jsem to zaběhla za čas za který na sebe můžu být pyšná, škoda. Doufám, že se najdu na nějaké fotce. A doufám, že se koleno umoudří a já budu moct brzo zas vyběhnout do přírody... :)

To doběhneš, i kdybys to měla dojít. - Půlmaraton!

Pusťte si ke čtení tématickou písničku
Tohle byl dlouho plánovaný výlet. Myšlenka vyrazit někam za město mně lákala od začátku běhání, a nyní jsem začínala mít pocit, že na to i mám. Nechtělo se mi zase jezdit moc daleko, muset stíhat nějaký vlak a podobně. Nakonec jsem při brousení po mapách a přilehlém internetu narazila na http://www.turistika.cz/trasy/praha-hostivar-praha-klanovice-varianta-ii-uhrineves-dubec-bechovice Trasu něco přes 16 km, na kterou se dalo dojet běžným linkovým autobusem 163 a která navíc končila na konečné tramvaje 22, která mě doveze až domů, a tak bylo rozhodnuto.  Snažila jsem se to plánovat opatrně bez příliš velkých očekávání. Tedy že pokud budu mít na Hostivaři ještě síly, že si to prodloužím po trase tramvaje ještě kousek, třeba možná možná i na ten půlmaraton.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/234684840

Den D byl určen na neděli abych stihla dostatečně zregenerovat po minulém běhu. Vzbudila jsem se v devět. Oproti běžnému ránu jsem posnídala tři vajíčka na sádle a kafe se smetanou. Normálně mám teď po ránu jen černé kafe a běhám nenajedená, ale při minulém nejdelším běhu (17.6 km) se ukázalo, že tenhle způsob má své limity. Tj, tentokrát raději najedená.
Vyrazila jsem ve svém nejletnějším běhacím oblečení, tílko a minikraťasy a cestou mi byla docela zima, zvlášť při čekání na autobus.
Když jsem dorazila do Běchovic, bylo mojí největší starostí najít nějaký civilizovaný záchod, naštěstí mně zachránilo tamější sportovní centrum. Budu to muset ještě s tou předběhovou snídaní nějak vyladit. Nicméně když jsem odtamtud vylezla, vylezlo i sluníčko a věci začaly vypadat pozitivně.
První část trasy vedla po silnici, sluníčko svítilo, a já byla ráda za nejletnější oblečení. Měla jsem sebou standardně fuelbelt s třemi lahvičkami vody po 200 ml a říkala jsem si, že poběžím čas od času civilizací a budu moct vodu dokoupit, takže v pohodě. Akorát jsem v duchu trochu žehrala na autora té recenze trasy, který tvrdil že asfalt:lesní cesty je 50:50. (I když zpětně hodnotím, že je to celkem přesné)
Po cca dvou a půl kilometrech kdy už jsem se trochu rozumně rozběhla začla příroda, lesní cesty, les, blaho. Přesně tak jsem si to představovala. Ok taky občasné výmoly ve kterých by člověk nechal nohu, občas bláto, prostě příroda.
Běh po značkách má svojí výhodu. Když už jsem si vybrala takový cimrmanovský název, tak bych to označila prvkem očekávání a obav ("sakra, neuhla jsem já, nebo cesta někam do háje?") střídaným s prvkem úlevy a radosti ("Vidím značku!"). Prostě cesta plná drobných potěšení.
Kolem čtvrtého kilometru začínalo být bahno čím dál častěji, a to takové bahno, že člověk musí zpomalit do chůze, případně někdy i rozmýšlet každý krok aby neskončil v louži. V tu jsem si říkala , že i zpevněné cesty jsou docela dobrý vynález. Ale chtěla jsem dobrodružství tak jsem ho měla, aspoň to nebylo jednotvárné. Že mám lýtka ve výsledku z půlky pokryté zaschlým bahnem jsem si všimla až doma.
Cesta kolem rybníka pak byla vyloženě idylická, lesní cesta, rybník čechraný větrem, ach. V tom místě jsem taky seběhla z cesty, ale poměrně rychle jsem si to uvědomila a za pomocí mapy v mobilu se rychle vrátila.
Rychlý proběh Uhříněvsí a zase příroda. Krásná cesta kolem potůčku. Mám ráda tekoucí vodu, běží se mi vedle ní hrozně spokojeně. Taky mám díky tomu ošlehané nohy od kopřiv, ale tím si tu vzpomínku nebudu kazit.
Cesta kolem Hostivařské přehrady, byla horší oproti očekávání. Kolem třináctého kilometru to ještě nebylo dost daleko abych vnímala konec blízko. (cíl byl v tu dobu v mé hlavě jasně nastaven na 21+) Z asfaltové cyklostezky mně bolely nohy a vůbec. Snažila jsem se myslet na to, že za patnáctý kilometr si zasloužím boost v podobě mandlového másla, které jsem měla sebou, a že přece nezahodím takovou dobře rozběhnutou šanci dát půlmaraton. V té době jsem vymyslela i nadpis, opakovala jsem si, že to doběhnu i kdybych to měla dojít.
Po šestnáctém kilometru jsem doběhla do civilizace. To mi nějakým způsobem dodalo sílu. Zkusila jsem sníst i trochu mandlového másla. Není to špatně zvolené palivo, ale snědla jsem jen malý hlt asi 8g a neměla jsem chuť pokračovat. Nevadí, schovala jsem ho do kapsičky s tím, že na něj ještě možná dojde. Nedošlo. Nicméně subjektivně mi to trochu energie dodalo.
Po osmnáctém kilometru jsem rychle zaběhla na benzínku a dokoupila půl litru vody. Část jsem nalila do lahviček, část jsem vypila. Asi jsem při nakupování byla lehce zmatečná, ale paní byla chápavá takže ok. Běhání mi nějakým způsobem oslabuje myšlení, co už.

Proběhla jsem pod jižní spojkou, a dostala se na místo, kde už jsem předtím párkrát běžela. Mobil navíc hlásal 19 km a tak jsem se rozhodla zkusit přidat. K mé velké radosti to šlo, a vydrželo. Subjektivně jsem v tu chvíli běžela jako vítr, a divila se, že mi nedochází síla. Super super pocit.
Pro jistotu jsem to trochu přetáhla, na 22km celkem. Vím že převody mezi programy občas trochu odečtou, a nechtěla jsem abych pak doma koukala na graf těsně nedoběhnutého půlmaratonu. Nu zjevně to nebyl ten případ. Čas na půlmaraton mám tedy přibližně 2:25 Hurá! Mám ze sebe fakt radost.
Navíc jsem tím pro sebe splnila soukromé kvalifikační kritérium na přihlášení se na http://www.brdman.cz/?clanek=96 takže pokud seženu odvoz zkusím podobný výsledek zopakovat ještě jednou a oficiálně, Yay!
Pak už jsem jen nasedla na autobus a jela domů. V autobuse mi nějak nedělalo dobře sedět, nějaká chvilková slabost nebo co, tak jsem radši vestoje přešlapovala na místě a nějak to přešlo. Nic hrozného, jen mně to trochu překvapilo.

Co říci závěrem? Běhání v přírodě je ta nejlepší věc, už se těším na příště.

Chybějící jednorožec - 12.5 km

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/233455814

Dnešní výběh začal poměrně náročně. měla jsem ztuhlé nohy a cítila jsem se utahaně od prvních kroků. Vzhledem k tomu, že jsem předtím standardně jedla i spala, přičítala jsem to běhu dva dny zpátky. Sval zespodu pravé šlapky mně bolel taky prakticky nepřetržitě. Snažila jsem se spoléhat na to, že to brzo přejde, a představovala jsem si, že je to posledních dvanáct kilometrů maratonu :) Koneckonců, v textech o tom jak trénují ultramaratonci, které mně teď velmi baví číst, často zmiňují jak záměrně trénují unavení, aby nasimulovali konce závodů. Ok, kousla jsem se a běžela. Překvapivě pro mně to není vidět na tepovce.

Kolem čtvrtého kilometru se na obloze objevila nádherná duha. Naprosto perfektní. Až kýčovitá. Kdyby ji někdo vyfotil a dal na internet, určitě by tam spousta lidí hledalo jednorožce, který by ji ... produkoval. Tak jsem běžela, zírala na ní, a trochu zapomněla, že nemůžu.
S oblibou říká, že prakticky každý běh aspoň trochu zabloudím, tentokrát to ovšem bylo jako nikdy předtím. Rozhodla jsem se běžet kolem Botiče, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla. Až k přeběhu prvních kolejí to bylo v pohodě. Věděla jsem, že musím proběhnout ještě přes několikery koleje a vynořit se z toho kolejového království někde kde už to snad poznám. Bohužel, už druhé koleje jsem přeběhla špatně, a ocitla jsem se ve vysoké trávě vedle tratě. Chvíli jsem přemýšlela jestli si dokážu dostatečně vybavit mapu a moji trasu opravit, ale nakonec jsem to z půlky vzdala a trať prostě přešla. (V plánu bylo používat jen podjezdy a nadjezdy.) Tím jsem už byla naprosto mimo plán, a běžela jsem tak nějak na pocit, co by měl být správný směr. V jednu chvíli kdy jsem se zas dostala k trati mi dokonce radila kudy pokračovat nějaká výpravčí, která vylezla z takové budky uprostřed ničeho. Ha, dobrodružství.


Plán:

Výsledek:

Nakonec po podběhnutí dalších kolejí jsem se ocitla u Edenu. WTF? Úplně jinde. Ale nevadí. Kilometry zhruba odpovídali plánu, tak jsem se vydala domů. Nakonec to dalo 12,5 Km, což je tolik kolik jsem plánovala. 
Nicméně další běh pro jistotu posouvám až na neděli abych stihla více zregenerovat.

Jak běžet stále rovně, a doběhnout až domů - 11.4 km

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/232366250

Tento běh nebude mít dlouhé vyprávění. Běželi jsme s Michalem a Tomíkem. Asi jak běžím s někým, tak se všechny zážitky konzultují přímo v danou situaci a nezpracují se mi do takového příběhu.

Nicméně stojí za to se pochlubit s výbornou trasou, kterou jsem neznala. Vyběhli jsme od Michala, skrz stromovku a přes Vltavu, a poté jsme zabočili kolem Vltavy. Když jsme se Michala ptali, jak to vlastně plánuje, řekl "poběžíme pořád rovně, dokud nebudem doma". Nejdřív se mi v hlavě objevila myšlenka obíhání zeměkoule, ale dopadlo to obíháním záhybu Vltavy. Je to vážně pěkiná trasa, velká část je na Prahu velmi příjemně přírodní. Nakonec jsme zatočili o most dříve než se plánovalo, ale měli jsme toho už tak akorát a těšili se domů.