Tlačenka, aneb závod - 10km

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/238288032

Na tento závod jsem se přihlásila v půlce července. Tedy v době, kdy jsem z běháním teprve (opětovně) začínala, a deset kilometrů mi znělo jako hodně, a závod mi připadal jako dobrá motivace. Vědět, jak se moje běhání do dneška rozvine, asi bych se nepřihlásila. Ale když už jsem jednou měla registraci, tak by mi přišlo srabácké neběžet, i když jsem se zas tak netěšila.

Mezi běhy

Minulý běh mně zanechal s natolik bolavým kolenem, že jsem celý týden netrénovala. Totiž abych to vysvětlila. Mám už dlouho pravé koleno náchylné k bolesti, byl to i důvod proč jsem před dvěma lety s běháním sekla. Teď se to nějak snažím zvládnout, pořídila jsem si ortézu, běhám opatrně... A po posledním dlouhém běhu mně mega rozbolelo to druhé. Super. Pořídila jsem si druhou ortézu, a holt budu doufat, že to nějak spolu zvládneme. Nechci, nechci přestat.

Předstart

Závod začínal v půl osmé večer, to je na mně děsně pozdě. Jak jsme se blížili k Václaváku, lidi houstli. Čím víc jsem viděla ty davy, tím jako horší nápad mi to přišlo. Dorazili jsme navíc s Jáchymem hodně brzo (dle pokynů, debilní nápad) a tak jsme tam dlouho stepovali, čekali ve frontách na záchod, a poslouchali prapodivného moderátora. Jáchym, který chtěl původně fotit to vzdal a vymizel. Nijak se mu nedivím, kdybych nebyla vázaná závodem tak vymizím taky.
Šla jsem si stoupnout do mého startovacího koridoru E. Při finalizování mobilu na běh jsem si všimla, že jsem si vymáčkla pohotovostní mandlové máslo do kapsičky. Ach. Jediný štěstí, že se mi to nedostalo do konektoru mobilu, to bych se asi proskočila.
Stepujíc v koridoru a vida, že ještě musím zabít minimálně čtvrt hodinu času, jsem se zapovídala s náhodným za plotem stojícím divákem. Vašku, našel li si můj skromný blog tak tě veřejně zdravím! :) Rozhovor odváděl pozornost od toho, že do startovacího koridoru přichází další spousta lidí. Přesně klasická situace, že kdyby se strhla nějaká panika tak se ušlape pár lidí jako nic. Brr.

Start

Těsně před startem se lidi ještě trochu zahustili a poté se začli pomalu pohybovat vpřed. Z beden spustila na plné pecky Vltava. Moje pečlivě vybrané Random Access Memories ve sluchátkách pro lepší náladu absolutně nebyly slyšet. Ach. Ale aspoň, že se po pár desítkách metrů dalo rozběhnout.

Sufferfest

Klasická poučka je začít pomalu, nicméně lidi kolem děsně matou vnímání toho jak běžím rychle. Velmi rychle jsem byla v páté zóně. Říkala jsem si, že musím zpomalit, ale až do konce běhu se mi prakticky nepovedlo se vrátit aspoň do třetí, a pendlovala jsem mezi čtvrtou a pátou. Nic extra příjemného.

Už kolem druhého kilometru mi začlo být masivně vedro. Měla jsem pocit, že můj obličej úplně sálá. Byl to pocit, který mi přišel naprosto nepřiměřený vzhledem k okolnostem a vypětí, které objektivně zas tak hrozné nebylo. Vzpomínala jsem na podcast s Noaksem, který mluvil o tom, že je mnohem lepší se chladit vodou z venku než ji pít, a tak jsem si postupně většinu vody vylila na hlavu a na obličej. Musela jsem vypadat vyloženě výborně, ale aspoň to vždy na chvilku zahnalo ten pocit sálajícího obličeje.

U cesty byly čas od času kapely. Na čemž je pozitivní, že většinu času tam nebyly. Díky tomu jsem občas slyšela svojí hudbu, a povedlo se mi trochu ponořit do příjemnějšího běžeckého stavu.

Všude byly mraky lidí. Moc mně nebavilo mezi nimi běžet. snažila jsem se bavit aspoň neběžeckými věcmi. Mávala jsem na cizí lidi, s pár u cesty jsem si dala high five, povzbuzovala jsem čas od času běžce v protisměru. Ale jinak mi děsně chyběl klid, potůček, cestička. Ne, nejsem na tohle typ. Až mně napadne, že se přihlásím na ten městský půlmaraton, rozmluvte mi to, prosím.

Cíl

Naštěstí se cíl blížil. Věděla jsem z průběžných časů, že mi to vychází něco nad 55 minut, což byl čas, který jsem si představovala. Snažila jsem se poslední dva kilometry trochu přidat, povedlo se částečně, měla jsem pocit, že moc není z čeho brát. Cílem jsem probíhala 0:59:43. Reálný čas mám 0:56:57, yay.

V cíli nastal opět dav. Lidi zpomalili do chůze, a protože tam byly bůhví proč zábrany, tak jsme byly jedna souvislá masa. Kdyby do cesty někdo postavil obří stroj na lidské párky, nezbylo by nám než se nechat semlít a zapárkovat. 

Potom jsem nějaké dobrovolnici odevzdala čip, ale stále to nevypadalo, že zábrany brzo skončí. Tak jsem raději si jednu otevřela a utekla. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli jsem splnila všechny pozávodní povinnosti,ale bylo mi to z většiny fuk, chtěla jsem odtamtud vypadnout.

Takže, mé pocity z téhle akce jsou dost rozpačité. Ani po tom všem moc nevnímám, že jsem to zaběhla za čas za který na sebe můžu být pyšná, škoda. Doufám, že se najdu na nějaké fotce. A doufám, že se koleno umoudří a já budu moct brzo zas vyběhnout do přírody... :)

To doběhneš, i kdybys to měla dojít. - Půlmaraton!

Pusťte si ke čtení tématickou písničku
Tohle byl dlouho plánovaný výlet. Myšlenka vyrazit někam za město mně lákala od začátku běhání, a nyní jsem začínala mít pocit, že na to i mám. Nechtělo se mi zase jezdit moc daleko, muset stíhat nějaký vlak a podobně. Nakonec jsem při brousení po mapách a přilehlém internetu narazila na http://www.turistika.cz/trasy/praha-hostivar-praha-klanovice-varianta-ii-uhrineves-dubec-bechovice Trasu něco přes 16 km, na kterou se dalo dojet běžným linkovým autobusem 163 a která navíc končila na konečné tramvaje 22, která mě doveze až domů, a tak bylo rozhodnuto.  Snažila jsem se to plánovat opatrně bez příliš velkých očekávání. Tedy že pokud budu mít na Hostivaři ještě síly, že si to prodloužím po trase tramvaje ještě kousek, třeba možná možná i na ten půlmaraton.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/234684840

Den D byl určen na neděli abych stihla dostatečně zregenerovat po minulém běhu. Vzbudila jsem se v devět. Oproti běžnému ránu jsem posnídala tři vajíčka na sádle a kafe se smetanou. Normálně mám teď po ránu jen černé kafe a běhám nenajedená, ale při minulém nejdelším běhu (17.6 km) se ukázalo, že tenhle způsob má své limity. Tj, tentokrát raději najedená.
Vyrazila jsem ve svém nejletnějším běhacím oblečení, tílko a minikraťasy a cestou mi byla docela zima, zvlášť při čekání na autobus.
Když jsem dorazila do Běchovic, bylo mojí největší starostí najít nějaký civilizovaný záchod, naštěstí mně zachránilo tamější sportovní centrum. Budu to muset ještě s tou předběhovou snídaní nějak vyladit. Nicméně když jsem odtamtud vylezla, vylezlo i sluníčko a věci začaly vypadat pozitivně.
První část trasy vedla po silnici, sluníčko svítilo, a já byla ráda za nejletnější oblečení. Měla jsem sebou standardně fuelbelt s třemi lahvičkami vody po 200 ml a říkala jsem si, že poběžím čas od času civilizací a budu moct vodu dokoupit, takže v pohodě. Akorát jsem v duchu trochu žehrala na autora té recenze trasy, který tvrdil že asfalt:lesní cesty je 50:50. (I když zpětně hodnotím, že je to celkem přesné)
Po cca dvou a půl kilometrech kdy už jsem se trochu rozumně rozběhla začla příroda, lesní cesty, les, blaho. Přesně tak jsem si to představovala. Ok taky občasné výmoly ve kterých by člověk nechal nohu, občas bláto, prostě příroda.
Běh po značkách má svojí výhodu. Když už jsem si vybrala takový cimrmanovský název, tak bych to označila prvkem očekávání a obav ("sakra, neuhla jsem já, nebo cesta někam do háje?") střídaným s prvkem úlevy a radosti ("Vidím značku!"). Prostě cesta plná drobných potěšení.
Kolem čtvrtého kilometru začínalo být bahno čím dál častěji, a to takové bahno, že člověk musí zpomalit do chůze, případně někdy i rozmýšlet každý krok aby neskončil v louži. V tu jsem si říkala , že i zpevněné cesty jsou docela dobrý vynález. Ale chtěla jsem dobrodružství tak jsem ho měla, aspoň to nebylo jednotvárné. Že mám lýtka ve výsledku z půlky pokryté zaschlým bahnem jsem si všimla až doma.
Cesta kolem rybníka pak byla vyloženě idylická, lesní cesta, rybník čechraný větrem, ach. V tom místě jsem taky seběhla z cesty, ale poměrně rychle jsem si to uvědomila a za pomocí mapy v mobilu se rychle vrátila.
Rychlý proběh Uhříněvsí a zase příroda. Krásná cesta kolem potůčku. Mám ráda tekoucí vodu, běží se mi vedle ní hrozně spokojeně. Taky mám díky tomu ošlehané nohy od kopřiv, ale tím si tu vzpomínku nebudu kazit.
Cesta kolem Hostivařské přehrady, byla horší oproti očekávání. Kolem třináctého kilometru to ještě nebylo dost daleko abych vnímala konec blízko. (cíl byl v tu dobu v mé hlavě jasně nastaven na 21+) Z asfaltové cyklostezky mně bolely nohy a vůbec. Snažila jsem se myslet na to, že za patnáctý kilometr si zasloužím boost v podobě mandlového másla, které jsem měla sebou, a že přece nezahodím takovou dobře rozběhnutou šanci dát půlmaraton. V té době jsem vymyslela i nadpis, opakovala jsem si, že to doběhnu i kdybych to měla dojít.
Po šestnáctém kilometru jsem doběhla do civilizace. To mi nějakým způsobem dodalo sílu. Zkusila jsem sníst i trochu mandlového másla. Není to špatně zvolené palivo, ale snědla jsem jen malý hlt asi 8g a neměla jsem chuť pokračovat. Nevadí, schovala jsem ho do kapsičky s tím, že na něj ještě možná dojde. Nedošlo. Nicméně subjektivně mi to trochu energie dodalo.
Po osmnáctém kilometru jsem rychle zaběhla na benzínku a dokoupila půl litru vody. Část jsem nalila do lahviček, část jsem vypila. Asi jsem při nakupování byla lehce zmatečná, ale paní byla chápavá takže ok. Běhání mi nějakým způsobem oslabuje myšlení, co už.

Proběhla jsem pod jižní spojkou, a dostala se na místo, kde už jsem předtím párkrát běžela. Mobil navíc hlásal 19 km a tak jsem se rozhodla zkusit přidat. K mé velké radosti to šlo, a vydrželo. Subjektivně jsem v tu chvíli běžela jako vítr, a divila se, že mi nedochází síla. Super super pocit.
Pro jistotu jsem to trochu přetáhla, na 22km celkem. Vím že převody mezi programy občas trochu odečtou, a nechtěla jsem abych pak doma koukala na graf těsně nedoběhnutého půlmaratonu. Nu zjevně to nebyl ten případ. Čas na půlmaraton mám tedy přibližně 2:25 Hurá! Mám ze sebe fakt radost.
Navíc jsem tím pro sebe splnila soukromé kvalifikační kritérium na přihlášení se na http://www.brdman.cz/?clanek=96 takže pokud seženu odvoz zkusím podobný výsledek zopakovat ještě jednou a oficiálně, Yay!
Pak už jsem jen nasedla na autobus a jela domů. V autobuse mi nějak nedělalo dobře sedět, nějaká chvilková slabost nebo co, tak jsem radši vestoje přešlapovala na místě a nějak to přešlo. Nic hrozného, jen mně to trochu překvapilo.

Co říci závěrem? Běhání v přírodě je ta nejlepší věc, už se těším na příště.