Já, genderfluid

Jsem genderfluid. Co to znamená? Znamená to, že se necítím být ženou, tedy alespoň většinou ne. Jenže se necítím být ani mužem, tedy alespoň ne pořád.

To, o čem tady chci mluvit jsou niterné pocity, extrémně složitě se to popisuje. Gender je něco těžko uchopitelného. Je neviditelný, dokud se nezačne rozcházet s tím, jak vás lidi vidí. Potom to drhne. Začnu popisem toho, jak jsem na to kdy narážela, a na konci se to pokusím nějak shrnout a říct, proč o tom vlastně píšu.

Od začátku

Poprvé jsem si uvědomila, že chci být kluk v první třídě. Bylo to takové triviální. Hráli jsme vybíjenou, takovou tu všichni proti všem. Přirozeně se tvořily různé aliance, a já chtěla být s klukama. Už si to nepamatuju moc přesně, ale vím, že to nevyšlo. Byla jsem přece holka.

“To je nefér! Já chci být kluk!”

A taky jsem si chtěla hrát s klukama na tom koberci se silnicema. Jasně, nikdo mi přímo nebránil, ale něco tam drhlo.

Během svého dětství jsem nabrala spoustu “mužských” zálib. Měla jsem ráda matematiku. Líbilo se mi si sestavovat elektrické obvody, milovala jsem knížku logických úloh (Jak se jen jmenovala? :) ), střílela jsem s tátou ze vzduchovky, byla jsem nadšená z principu ručního vrtáku. A počítač, samozřejmě, to nejdůležitější.

(Než se naštvou kolemjdoucí feministky, chtěla bych upozornit, že si rozhodně nemyslím, že jsou to činnosti, které by nějak intrinsicky patřily k mužům, nebo že by je ženy nemohly dělat nebo cokoli. Jsou jen mužům tradičně přiřazované, a většinou to i odpovídá převažujícím preferencím. Snad si rozumíme.)

Puberta

Přichází puberta, nastupuju na gympl, a počítače a programování se dostávají do středu mého zájmu. Je to tak okouzlující, tolik možností, takový potenciál. Mám pár spolužáků, kteří jsou už v ten věk relativně zkušení programátoři.

“Wow, chci být jako oni.”

Ale puberta znamená i změnu pohledu na ostatní. Najednou je důležitý jak kdo vypadá, holky obzvlášť. Opovrhuju tím. Opovrhuju těma holkama co řeší módu, co se malujou. Když o tom zpětně přemýšlím, říkám si, že jsem jimi mohla klidně opovrhovat i o kousek míň :) Říká se, že jsou dva typy žen, jedny jsou pyšné na to, jak vypadají. A druhé jsou pyšné na to, že na to pyšné nejsou. Byla jsem velmi pevně zakotvena v druhé skupině.

A bylo toho víc. Jsem velmi emocionální člověk, někdy úzkostný, někdy depresivní. A ti kluci, ke kterým jsem vzhlížela takoví, alespoň v mých očích, nebyli. Byli racionální, stoičtí, nenechali se tak snadno vytočit.

“Já chci taky!”

Jasně, idealizovala jsem si to. A nevnímala jsem, že jistě existuje velká skupina kluků, kteří taky zažívají emoční rollercoaster jako já. Vzhlížela jsem k mým idealizovaným geekům. To jsem přesně chtěla, být geek. A taky jsem do velké míry byla. Programování, go, bridge. Byla jsem mezi nimi někdy tak trochu úkaz, ale lidi si zvykli, a dalo se to. Jeden můj kamarád mi kdysi přidělil ocenění “čestný chlap”. Byl to pro mě extrémně šťastný okamžik.

“A… a ještě něco”

Sex. Samozřejmě. Nevím jak vám, ale mě vždycky přišla penis envy jako 100% validní myšlenka :) A čert vem čůrání ve stoje, tam je to jasný. Dokud jsem byla teenager, měla velký problém s orgasmem. Copak v páru, ale já to neuměla ani sama. A to jsem si v nějaké fázi dokonce našla návod a zkoušela to podle toho. Bez úspěchu. A to jsem v hlavě porovnávala s tím, že kolem je plno kluků, co spokojeně zuřivě onanujou, užívají si to, a maj to *tak* jednoduchý.

“To je tak strašně nefér, já chci být chlap!”

Nemluvě o tom, že sex jsem vnímala jako že automaticky zaručuje pozitivní zážitek pro muže, ale u ženy, jen když se to dobře sejde, ví se jak na to a jsou správný skrvny na slunci. Taky mě štval ten hrozně velký rozdíl ve vnímání promiskuitních mužů a žen. A pak celý ty trable s dětma. Chodila jsem po světě a prohlašovala, že nikdy nechci mít děti, a pokud tak jen s někým, kdo bude ochotnej zůstat doma na mateřský. Že já budu klidně vydělávat na oba, ale ať je doma zakopanej on.

“Prostě to maj všechno lepší”

Nevím kdy jsem poprvé aktivně hledala informace o transsexualitě. Určitě někdy ještě před dvacátým rokem. Zjistila jsem, jak je to strašnej a opruznej proces, s výsledkem, který je stejně takovej nedokonalej a řekla jsem si, že to teda ne. Že sice bych v mžiku oka vyměnila tělo, kdyby to šlo, ale na tohle kašlu. Do toho nejdu.

Vztahy

Ještě jsem se nezmínila o vztazích. Vztahy totiž do toho přidávají úplně jiný odstín. Ve vztazích jsem se dlouho situovala do pozice “kámoše”. Myslela jsem si, že jako budu mít zásadní konkurenční výhodu, když nebudu projevovat takový ty typicky ženský vlastnosti, a budeme takový parťáci. V zásadě to docela fungovalo. Přesto v nich občas prosakovaly na povrch tendence, že v tom vztahu chci být holka. Že se chci choulit do náruče, být o trochu víc bezbranná než reálně jsem, nechat jeho ať řeší zásadnosti a já můžu poletovat kolem. A samozřejmě, být submisivní v posteli.

Než se posuneme dál, tak je čas na další vysvětlovací odbočku. Já si samozřejmě nemyslím, že mužům by nějak automaticky patřila dominance a vice versa. Spojuji to tak, protože mě se to tak spojuje v hlavě. Rozhodně nechci dominám brát jejich dominanci, nebo subíkům subíkovitost, ať každý následuje hlas svého srdce. Ale pro mě je to nějak propojené, ty samé vlastnosti a chování které považuji za mužské se mi zároveň spojují s dominancí ve vztahu i v posteli.

Mou postelí prošlo i několik slečen. Vždycky mě přitahovaly takové ty drobounké, štíhlounké, bláznívé typy. Aby byly menší než já. Měla jsem tendenci zaujímat tu mužskou roli. Ale ty postelové zážitky měly takový trpký nádech. Představte si, že máte v posteli krásnou holku. Ty jí chceš, ona tě chce, všechno je jak má být… a najednou si uvědomíš, že ho nemáš.

Story of my life

Zde byl smazan odstavec ktery popisuje cas mezitim ze soukromych duvodu

Objevování ženské stránky

Někdy kolem té doby jsem si uvědomila, že v sobě mám takové bolavé místo. Dalo by se říct, že právě tu ženskou část své duše. Část kterou jsem celý život zavrhovala, vnímala jsem ji jako zdroj svých problémů, bála jsem se, že když ji projevím, že mě lidi přestanou brát vážně. A hlavně že já se nebudu moct brát vážně. Vždyť se chci chovat neracionálně, jaká hrůza. Ale bylo zjevné, že pokud to nějak nezačnu nějak řešit, že mě to bude pořád táhnout ke dnu, že se ta část taky potřebuje občas projevovat.

Byla jsem se učit líčit, a koupila si své první líčidla. A dokonce je občas používám. A rozbrečela jsem se, když jsem si koupila první hodně holčičí šaty. Tak hluboko ve mě byla “povinnost” touhy po takových věcech potlačovat, protože jejich projevení jsem spojovala s tím, že je to hloupý. A tak úlevný to zjištění že to tak není. A že to můžu chtít.

Ale byly i jiné momenty, kdy má ženská stránka vylézala na povrch už dřív. Když mi bylo asi 24, tak jsem měla období, kdy jsem začla příšerně tikat. Měla jsem tendence myslet na to mít dítě skoro celý den. To bylo samozřejmě v přímém rozporu s tím, co jsem zmiňovala, že jsem si myslela jako teenager. Má mysl mi neustále vykreslovala v živých barvách, jak strašně úžasný by bylo trávit celé dny s miminem. “Léčila” jsem si to mimo jiné tím, že jsem četla mnoho zdrojů o těhotenstvích, porodech a výchově. Myslím, že mám nastudováno víc než mnohé nastávající matky. :)

Nicméně, nebylo to příjemné. Mít v sobě tyhle touhy, a zároveň tím tak strašně opovrhovat. A ještě si myslet, že pokud o tom budu mluvit se svým partnerem, že ho tím příšerně odpudím. Nakonec jsem o tom nějaké slabé chvíli promluvila a byla jsem vlastně překvapena, že to bylo přijato pozitivně, že jako by to šlo. Okolnosti k tomu chtěly, že k mému otěhotnění nedošlo. Ale postupem času došlo k určitému zaintegrování téhle části mě. V současně době to díky bohu zmizelo, a už je z toho jen taková klidná myšlenka, že kdyby se okolnosti dobře sešly tak do toho půjdu, a pokud ne, tak že to taky bude dobré. Znovu, díky bohu, bylo to peklo.

Takže dneska

V současnosti jsou okamžiky, kdy dávám průchod té ženské půlce a s tím spojené rozpustilosti, chuti se zdobit, být opečovávaná. A jsou chvíle kdy si užívám svoji racionální půlku, debaty, systematičnost, a optimalizování. Ten pocit že si musím vybrat nebo to zprůměrovat byl zdrojem problémů.

Je pro mě hrozně divné, když někde v rozhovoru dojde na to, že řeknu, že jsem holka. Jako by se ve mě něco vzedmulo a chtělo protestovat. Ale vždycky si holt připomínám, že tím myslím že mám ženské tělo a že tak bez bližšího zkoumání působím. A to je to co se v naprosté většině případů počítá.

Jak jsem dřív měla pocit, že bych jako se měla přece aspoň trochu snažit směrem k té elegantnosti a hrotit vzhled, tak teď vím, že si to můžu nechat na ty chvíle, kdy mě to bude přirozeně lákat, a ve zbytku času to neřešit. Skutečně můžu chodit oblíkaná jako programátor, kalhoty a trička s vtipným nápisem forever! A ano, mám dlouhý vlasy. Ale viděli jste někdy metaláka? Tak proč bych nemohla já. Btw, kluci s dlouhými vlasy jsou krásní. Tak jakýpak copak.

V práci jsem typicky takřka jen na té mužské půlce. Naštěstí se setkávám s převážně osvícenými spolupracovníky, kteří, kromě těch úvodních zaváhání, mě přijmou jako kolegu a ne jako kolegyni. Jasně, nemluvím o tom, nikomu to nevysvětluju, ale ono to tak vyplyne. Občas v mimopracovních rozhovorech o světě můžu přidat i nějaký insight z druhé strany, nebo nějaký fórek, ale jinak co se týče práce, jsem chlap.

Ženská část se projevuje nejčastěji v kontaktu s určitými typy mužů, na šálách, při bdsm, na psytrancech ale i úplně bezdůvodně.

Tak se to tak mění. Občas jsem tak, občas tak. Někdy je to vyhranění silně cítit, někdy je to neznatelné. Bohužel se ještě občas stává, že jsou ve mě střety těch dvou přístupů, což umí být velmi nepříjemný. Ale lepší se to.

Co se týče vztahů, ještě že mám to polyamory. Teoreticky by mohl existovat jeden člověk, který by byl natolik komplementární, že by se přepínal spolu se mnou, ale ta pravděpodobnost je malá. A já to po nikom nechci chtít. Raději když to dopadne tak, že mám v životě dva lidi, a každý vlastně chodí s jinou půlkou mě.

Pseudovědecky

Soukromně se domnívám, že budu mít víc testosteronu než průměrná holka. Beru to podle takových těch znaků, jako že bych měla obočí jak Frida kdybych to netrhala a podobně.Taky mi rychle narůstá síla když cvičím. A v neposlední řadě ta vášnivost :)

Ve všech možný testech mi vždycky vychází mužský mozek. Mám dobrou prostorovou představivost, rotovat 3d objekty v hlavě mě vyloženě baví :) A umím číst v mapách.

Z hlediska testů existuje ještě jeden zábavný fakt. Vždycky, když jsem si dělala MBTI test, tak mi vycházelo INTJ. To velmi dobře reprezentuje tu mužskou část mě. Jednou mě ale napadlo zkusit ten test vyplnit za “tu druhou”. Bylo to trochu divné, protože to není půlka, kterou by bavilo vyplňování testů. Ale nějak jsme to uválčili, a vyšlo ENFP. Když jsem si přečetla charakteristiky toho typu, tak jako by to celé začlo dávat tak nějak větší smysl. Sedělo to totiž perfektně. Tak mám teď na OkCupidu napsáno, že jsem INTJ/ENFP. Jeden člověk už si stěžoval, že to není možné. By se divil.

Proč genderfluid?

Před nějakou dobou jsem objevila, že existuje i něco jiného než muži, ženy a cis, trans. Že je mnohem víc možností. Celý tenhle dlouhý text jsem psala proto, abych ilustrovala, že to není jednoduché. Že nedokážu říct ani tak, ani tak. A přitom že neodmítám myšlenkou pohlaví úplně. Tím vypadávají možnosti jako neutrois, intergender, agender a podobní. Zároveň se u mě málokdy vyskytuje oboje současně, takže žádný bigender, pangender nebo two spirited. U mně se to tak nějak přelévá. Takže genderfluid.

Nejdřív jsem si to slovo jen tak opatrně zkoušela, ale čím víc ubíhá čas, tím mi to zní líp, jako něco, co mě velmi dobře popisuje. Nikdo si nevšiml, ale mám to na facebooku už nějakou dobu nastavené. A zájmeno them! Máte-li facebook v angličtině tak by to mělo informace týkající se mě ukazovat obojetně.

V téhle části se určitě někteří chtějí říct “Ale na co řešit nálepky? Prostě buď sama sebou” Jasně. Ono je hrozně jednoduché si říct, že není potřeba něco řešit a hrdě to nehrotit, pokud spadáte v tom kterém aspektu do mainstreamu. Pokud se váš přístup shoduje s tím, co je od vás očekávané. Ale pro mě je objevení pojmu, který mi vyhovuje, hrozně cenná věc. Dává to těm složitým pocitům nějaké místo, ve kterém se mohou zformovat. Něco s čím se můžu identifikovat. Takový šuplíček, díky kterému můžu dojít do klidu. “Ha, genderfluid, to existuje a jsem to asi já. Tak super.” Taky by mi to ušetřilo spoustu vysvětlování, kdyby víc lidí vědělo co to znamená.

Proč tenhle text?

Mám pocit, že když tohle bude někdo vědět, že k sobě budeme mít blíž. V zásadě by se dalo říct, že jde o coming out svého druhu. Přemýšlela jsem, proč to tak označuju jen váhavě. Oproti předchozím coming outům, které jsem absolvovala (BDSM, polyamory), je to tak nějak míň nadšené. Předtím to mělo ten nádech, že jsem objevila něco nového a skvělého, co si užívám. Tohle je sice uklidňující myšlenka, ale není to činnost, není to výzva k nějaké změně. Jako kdyby to mělo spíš něco ukončit než začít.

Typicky se k podobným věcem váže žádost o změnu oslovení. Ale já momentálně nechci po nikom chtít, aby mě oslovoval jinak. Jméno jsem si už zvolila, a Fronéma je natolik moje, že já v tom klidně slyším i mužské jméno. Kdyby už existoval nějaký kulturní zvyk používat něco víc než on/ona a byl/byla, tak bych po tom skočila. Ale abych ke všem svým divnostem ještě všechny přeučovala jak o mě mají mluvit, za to mi to zas nestojí. Ale kdyby někoho vyloženě lákalo experimentovat, tak dejte vědět. Jen o mě proboha neříkejte, že jsem programátorka. Já jsem programátor.

Přála bych si, aby na mě lidi neaplikovali takové ty stereotypní představy o ženách, ale která by to nechtěla, že jo. Zvykám si na to, že mě lidi na první odhadnou jako ženu, a podle toho se ke mě chovají. V mužské společnosti někdy musím jít tu extra mile, aby mě začli brát stejně vážně. Někdy je to legrace, někdy je to oser. SeSTimSmířím.

Taky nemám zájem o převlékání se za muže. Mimo jiné proto, že ta mužská půlka nechce strávit ani minutu navíc řešením toho, jak vypadám. Zase, asi by to bylo super, kdyby se to mohlo stát tak nějak samo. Ale ono je to složité. Jednou jsem si koupila obvazy, abych vyzkoušela, jak bych vypadala se staženýma prsama. Tak nečekaně, mužsky to nevypadá, a je to strašně nepříjemný. Nope, nope, nope.

Jedna z věcí, která mi chybí je, že nemám přístup na men-only akce. Když slyším vyprávět o mužských kruzích, nebo zážitkovkách pro muže tak strašně závidím. Fakt by mě lákalo se něčeho takového účastnit. Rozvíjet tu mužskost Deidovského typu. Ale je mi jasné, že to nejde, že bych jim to tam nakonec asi narušovala. Nejsem dostatečně na druhém břehu. A taky mě štve, že nemůžu chodit do mužského KB5 gymu, i když tam to asi bude víc o tom, že ho mám za rohem od bytu, zatímco dámský daleko :)

Samozřejmě by bylo super, kdyby si tenhle článek přečetli mí známí, a pozměnili si u mě nějaké záznamy v hlavě. Bylo by pro mě moc příjemné, kdyby mě víc lidí považovalo za toho “čestného chlapa”. Jasně, nemůžu nikomu říkat co si má o mě myslet. Ale pokud by u někoho chybělo jen postrčení… Bylo by fajn, kdyby tohle byl výkop pro lidi, se kterými přicházím do styku, abychom se o tom třeba někdy pobavili. A samozřejmě to můžeme probrat i tu.Je docela dobře možné, že budu tento text editovat a doplňovat podle reakcí, když zjistím, že jsem něco důležitého zapomněla.

Očekávám plno zajímavých dotazů a těším se na ně.

Proč odcházím ze Svobodných

 Vzpomínám si, že poprvé mě to napadlo, když jsem četla článek http://jimmyhayek.cz/proc-jsem-ukoncil-clenstvi-ve-strane-svobodnych-obcanu/ a uvědomila jsem si, že mu závidím. V té době jsem ještě byla přesvědčená, že stojí za to se kousnout a snažit se. Už si to nemyslím.

 A tady ano, nezaplatím stranické příspěvky, a moje členství tak k 31.1.2015 bude ukončeno.

Dříve než vzbudím reakce které nechci, chtěla bych poznamenat: Svobodní jsou stále ta nejlepší strana, která se dá u nás volit. Všem těm, kterým jsem doporučovala dát jim hlas, to stále ještě doporučuji.

Přoč odcházím? Důvody jsou v zásadě dva, praktický a systémový.

Ten praktický je, že ve straně se začíná dít čím dál víc věcí které se mi nelíbí. Na začátku jsem byla ochotná přijmout myšlenku, že shoda na programu a nějaká síla v jeho prosazení stojí za to, se spojit i s lidmi s mírně jiným názorem. Teď už se ale nechci rozčilovat nad lidma, kteří prosazují tradiční rodiny, tradiční kulturu, tradiční zákaz drog a potratů a vůbec je pro ně politika jen způsob, jak ostatním vnutit svůj názor na to, jak se má žít. Ano, možná se naše výsledky v devadesáti procentech shodují, ale ten přístup je mi odporný a ukazuje na to, že náš myšlenkový základ je úplně jinde.

 Fakt je ten, že pro mně byl kdysi lákavý ten samotný koncept, být ve straně, být u toho, bojovat za správnou věc. A teď je naopak ten koncept to, co mně nejvíc odrazuje. Politická strana je z definice kolektivistická. V lepším případě průměruje názory lidí v ní, v horším ti kteří se toho víc nebojí tlačí svoje názory ostatním. 

 Být ve straně pro mně znamená cítit se být nějak zavázána společnému cíli, a být součástí nějakého celku. V praxi to znamená muset se kontrolovat co říkám, protože za každým rohem je někdo, kdo má tendenci buď podle mě generalizovat svobodné, nebo nějaký svobodný, který mi připomene že kazím jméno strany. Chci být člověk, který mluví sám za sebe a nemusí se kvůli tomu na nikoho ohlížet. A zároveň, když nějací svobodní plácnou nějakou blbost, nechci mít pocit, že se mně to týká. Chci si moct říci, že s nima nemám nic společného. 

 Strana, konrétně demokraticky vedená strana, mi přijde jako divné uskupení. Spousta energie se promrhá na ujasňování si toho, jak to myslíme. Dodnes mi v hlavě zní věta z ReVu "Ale když sečteme 'téměř' a 'skoro', tak to má víc hlasů než 'polovina'". Vést stranu jako firmu (nikoli stát, prosím) by bylo mnohem efektivnější. Místo řešení toho na čem se shodnem, a shánění lidí, kteří jsou konečně ochotní něco udělat a ne jen mluvit, by byly jasně rozdány úkoly, kompetence i zodpovědnosti. 

 Ale i kdyby strana fungovala, pořád by to nebylo dobré. Ona totiž naše zastupitelská demokracie je pěknej paskvil kompletně, a já ztrácím pocit, že účastnit se toho je výrazem odvahy a vytrvalosti, ale čím dál víc mi to přijde jako služba systému a těm kteří ho naprosto mimo demokracii řídí. Čím dál víc mám pocit, že politická cesta k cíli nevede. Je to cirkus a cirkusem to zůstane. 

Myšlenky svobody jsou mi stále nadevše drahé a stále chci věnovat energii jejich šíření. Možná budu dál psát články, možná vymyslím i další cesty. Každopádně jsem nyní přesvědčená, že důležitější než sbírat hlasy je vzdělávat a přesvědčovat lidi, že svoboda má smysl.

Díky Svobodným jsem poznala spoustu skvělých lidí, zažila spoustu výborných situací, hodně se toho naučila a vůbec jsem ráda, že jsem toho byla nějakou dobu součástí. Děkuji vám všem, kteří jste byli součástí pozitivní části mého zážitku. Stále vám držím palce, a obdivuji vás za to, že bojujete za to, čemu věříte. Nicméně už to budu sledovat z povzdálí.

Manifest osobní svobody

Každý má nezcizitelné právo nakládat se svým životem, tělem a majetkem. Nikdo nemá právo zasahovat do cizího života, těla a majetku proti jeho vůli. Svoboda je stav, kdy nikdo nezasahuje do těchto práv. Svoboda není dělitelná. Svoboda s výjimkou není svoboda.

Nedobrovolný zásah do cizího života, těla nebo majetku je násilí a musí být vždy trestným činem. Čin který do cizího života, těla nebo majetku nezasahuje, nebo je oboustranně dobrovolný naopak trestný být nesmí.

Každý má právo si vybrat jakýkoli životní styl. Životním stylem jsou míněny akce a rozhodnutí, které nezasahují do cizí svobody. Každý má právo jakýkoli životní styl chválit, propagovat, nebo naopak kritizovat.

Islám

Islám často vyvolává strach. Strach sám o sobě ale není zásahem do svobody, a nedává právo uplatňovat preventivní násilí. Uplatňování Šaríi je přípustné pouze v případě, že s tím trestaný souhlasí. V opačném případě, pokud to zasahuje do svobody někoho kdo s tím nesouhlasí, jde o trestný čin. Trestné činy muslimů musí být řešeny stejně jako u všech ostatních. I v případě, že by muslimové páchali více trestných činů než nemuslimové, není možné uplatňovat kolektivní vinu proti muslimům, kteří se ničeho nedopustili.

Zakazování šátků je stejně špatné, jako nucení někoho šátek nosit. Obětem islámu nejlépe pomůžeme, pokud budeme důsledně řešit zasahování do jejích práv.

Špatné myšlenky nemají být zakazovány, ale mají prohrát v souboji s myšlenkami dobrými. Špatná kultura má prohrát s kulturou dobrou. Myšlenkami proti myšlenkám, kulturou proti kultuře. Nikoli násilím proti myšlenkám a kultuře.

Imigrace

Pravidla imigrace musí být stejné pro všechny, nezávisle na tom, z jakého státu pocházejí. Není možné imigranty třídit ani podle náboženství, kultury nebo věku. To, jací lidé k nám budou chtít imigrovat, nejlépe ovlivníme tím, jaké právní, ekonomické a kulturní prostředí u nás bude.

Získání stejných práv jako mají občané naší země musí jít ruku v ruce se získáním stejných povinností.

Drogy

Každý vlastníme své tělo. Je na každém z nás, jak se ke svému tělu budeme chovat. Zakazovat někomu dělat vlastní rozhodnutí o svém těle je stejně špatné jako zasahovat do něčího těla proti jeho vůli. Z toho vyplývá, že jakákoli kriminalizace nakládání s drogami je neospravedlnitelná.

Homosexuálové

Každý má právo se rozhodnout s kým a jak bude žít.  Způsob jakým lidi žijí ve svazcích nijak nezasahuje do svobody druhých lidí.

Státem posvěcené manželství je zastaralá instituce. Není žádný důvod, aby se stát pletl do vztahu dvou lidí. Nicméně dokud tu manželství máme, mělo by být přístupné všem bez ohledu na pohlaví.

Adopce dětí by měla vždy probíhat v zájmu dítěte. V případě že je dítě dost staré na to, aby vyjádřilo názor, měl by být brán jako hlavní vodítko. Pohlaví žadatelů by nemělo být v průběhu posuzování vhodnosti žadatelů zohledňováno. To platí pro případ adopce dítěte partnerem jediného žijícího rodiče, stejně tak jako při adopci dítěte bez rodičů.

Tradiční kultura je umělý konstrukt. Kdokoli ji může chválit a propagovat, ale nikdo nemá právo vynucovat si svoji oblíbenou kulturu násilím skrz stát.

Pohlaví

Pohlaví je určeno sebeidentifikací každého z nás. Stát by měl mít rovný přístup ke každému, nezávisle na tom, kým je. Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by měl stát katalogizovat lidi podle pohlaví. Otázka, zda mají na státních dokumentech přibýt kolonky pro další pohlaví je zavádějící. Ze všech státních dokumentů by měly tyto informace kompletně zmizet.

Eutanazie

Otázka nezní zda legalizovat eutanazii, ale zda dekriminalizovat napomáhání sebevraždě. Každý vlastní své tělo, a je právem každého z nás svůj život ukončit. Sebevraždu definujeme jako cílenou akci ukončit svůj život. Napomáhání sebevraždě je oboustranně dobrovolný akt a tudíž musí být beztrestná.  

Nechte si svoje ale

Slyšeli jsme to všichni už mockrát. "Já nejsem rasista, ale cikáni mi vadí." "Já nemám nic proti homosexuálům, ale ať si to nechaj na doma." "Já jsem pro volný trh, ale tohle odvětví je specifické." Zjevně ani v jedné větě nemůžou být pravdivé obě části. 

Existují lidé, kteří tvrdí, že cokoli je před ale, je jako bychom nic neřekli. To je přehnané, protože nějakou informaci to sděluje. Třeba to, že mluvčí chce být vnímán jako někdo kdo je normální, rozumný, a v žádném případě ne extremista. Taky to ukazuje na to, jaké postoje jsou brány jako ty správné, někdy až povinné.

Ale.

Ale podobným používáním se význam těchto tvrzení posouvá daleko od původního. Být pro volný trh prostě neznamená chtít regulace ve všech případech, kdy lidi chtějí něco jiného než vy. Pokud vás zhnusí líbající se muži na ulici, zatímco muž se ženou ne, skutečně proti nim něco máte.

Proč na tom záleží? Protože to ničí každý rozhovor na dané téma. Jak se máme bavit o rasismu, když jediný "povolený" postoj je být horečnatě proti, ale přitom všichni víme, že to vlastně tak nějak nemyslíme? Nebylo by lepší, kdyby se daly vyslovit jen ty druhé části vět, a nebát se, že tím budeme vyloučeni ze slušné společnosti, protože víme, že většina lidí se stejně pohybuje někde v té šedé názorové části?

Máte-li k těm úvodním ideálům alespoň nějakou úctu, vnímáte-li je jako něco, co by si lidé měli myslet, uznejte že ještě nejste na konci cesty. Najděte odvahu říct "Nechci potkávat tulící se homosexuály", "Jsem pro částečně regulovaný trh" nebo alespoň "Přál bych si nebýt rasista, ale uvědomuji si, že reaguji odlišně když mě osloví cikán" jestli je to tak cítíte. Jsem přesvědčená, že otevřenou debatou se spíš můžete přiblížit k tomu, co považujete za správné, než když budete začínat tím, že už tam jste.

Šáhněte si do svědomí, podívejte se kde skutečně jste, začněte mluvit pravdu a vraťte slovům jejich význam.

Běh za sluncem - 7 Km

I v neděli vstávám :)
Ještě když jsem vybíhala ze dveří, nebyla jsem si jistá kam vlastně poběžím, kroužky do Riegráčů nebo tunel na Vítkově? Ale jak jsem byla na Vinohradské a uviděla jsem nádherné ranní fialovo, bylo jasno. Poběžím prostě tak, abych tohle viděla co nejdéle. Myslela jsem na vás moji čtenářové, že bych vám to vyfotila,ale zkušenost jasně říká že není žádná šance to zachytit tak, jak je to krásný takže máte smůlu. Vstaňte si v šest sami :)

Na Želivského jsem vlevo vedle Dorintu uviděla i samotné klubající se sluníčko a tak bylo rozhodnuto pokračovat tím směrem a přibližně po dvaceti minutách to prostě otočit domů.
Takže z trasy to dělá takovouhle nefotogenickou nudli.
Na mapě koukám, že Malešický park nebyl už moc daleko. A tam je krásně tak si dám jako cíl tam někdy příště doběhnout. Cestou jsem svlíkala sluníčko očima, takže podle teorie zírání do slunce bych měla být i najedená :)

V pátek jsem byla na crossfitu a dělalo se tam spousta dřepů. I když se maximálně snažím je dělat co možná nejvíc správně, ta stejně jsem trochu pak cítila kolena. Ach, kéž už je tahle fáze za mnou a nějak je zvládnu opravit. Teď zas o tom kolenu vím. snad se to do zítra nějak zahladí.

Vybíhala jsem s bundou ale už na Želivského bylo dost teplo na to to sundat. Určitě nelituju, že jsem ji měla sebou. Na začátek byla fajn a potom, vhodně smotaná kolem pasu, ani moc neruší.

Dneska je to bez hlubokých myšlenek, tak aspoň písničku, která sem nalákala facebookové čtenáře.
Btw koukala jsem, že spousta lidí sem chodí přes behej.com. Ani si nevzpomínám, že bych se do toho feedu přihlašovala, ale jsem ráda že tam jsem. Vítám běhající čtenáře.

Ha a těsně před odesláním slyším, že mi vylítla hadice od pračky, tak dobré ráno a já jdu vytírat :)

Dodatek: Teď alespoň vím, proč jsem měla včera ten zvláštní nápad dát toaleťáky ze země na pračku. Děkuji mojí intuici za tyhle drobné věci, které pro mně dělá.

Být v parku, když zhasínají lampy ~ 7 km

Vidět vycházet slunce je nemožný požadavek v parku, ve kterém se dá pozorovat západ slunce. Ale to, že se tam člověk nachází v ten správný čas se pozná podle toho, že zhasnou lampy.
I dneska jsem se teda hecla k superrannímu běhu. Vyběhla jsem v krásných 5:51. Kdo z vás to má? Cítím se díky tomuhle vstávání jako divnej člověk, ale zároveň je mi v tomhle rytmu hrozně spokojeně. Takže co.

Netrénovanému oku by mohlo připadat, že ten obrázek je stejný jako ten předvčerejší. Ale není. Je tam o kolečko navíc. A taky dvě prostřední kolečka jsou dokreslena ručně. Testovala jsem totiž Instagram Hyperlapse.

Hyperlapse

Nalákaná videem o Microsoftím hyperlapsu (pusťte si to, je to krásný). Jsem doufala, že to bude něco podobného. Nepřišla jsem na žádný jednoduchý způsob jak si mobil přidělat k tělu tak aby natáčel, tak jsem ho prostě držela v ruce kamerkou dopředu. Špatná zpráva je, že to člověku vypne hudbu a zjevně vyřadí iSmoothRun z provozu. (Normálně zvládne běžet na pozadí bez problému). Natáčela jsem jedno kolečko. Celý další jedno kolo tomu trvalo to přežvejkat a uložit. No, a nakonec to absolutně nestojí za nic. Ani to sem nahrávat nebudu, vypadá to jako ta ukázka jak se to nemá dělat z výše linkovanýho videa. Jen rychle se hýbající zmatek. Ale tak aspoň to teď vím.

Buzerlístek a efekt minimálního cíle

O konci prokrastinace jsem psala už minule. Teď jsem zavedla další dva postupy tam popsané. Buzerlístek a Flowlístek. Buzerlístek je v zásadě seznam věcí, které chce člověk během dne dělat, nové zvyky, které si chce zvnitřnit. A za splněné body si sám uděluje zelené puntíky. Pro mně je tohle něco, co mám tendenci sama od sebe. Moje datasexuálství mně nutí o sobě sledovat nejrůznější údaje a archivovat výsledky. Proto všechny ty runkeepery, fitocracy, sleeptimy, cronometry, withingsy a dalši a další aplikace, které používám. ve skutečnosti jsem už před pár měsíce dva takové buzerlístky používala, dřív než jsem si tuhle knížku přečetla a a poskytla si tak výmluvu důvod, proč s tím zas začít. (Btw Tomáš Pajonk to u mně viděl a říkal "To máš jako modrý život?", jo, vlastně jo :) )

Co mně ale zaujalo je doporučení, aby si člověk ze začátku nastavil minimální hranici pro splnění. Já jsem si pro svůj sloupeček cvičení, udělala hranici 10 dřepů a jeden pokus o shyb (furt ho neudělám ale skoro, skoro). V různých článcích se píše, že lidi pak mají tendence v cvičení pokračovat, když už se do toho pustili a tak. Tak tak to na mně nefunguje, ale má to na mně jiný pozitivní vliv. Zjistila jsem, že už po pár dnech to zvyšuje moji identifikaci jako "té, co cvičí". A ta se zhodnotí ve chvíli, kdy je venku ještě tma a já potřebuju překonat ten kopeček abych skutečně vyběhla. skoro mně to až překvapilo, ale skutečně těch pár dní kdy jsem přece cvičila mi v tu chvíli prolítlo hlavou a udělalo mi to z toho výrazně jednoduší úkol.

Thumbs up, konec prokrastinace.

Jedna malá generalizace na závěr

Všimla jsem si zajímavé korelace mezi hudbou a kostelem. Vždycky (v posledních dvou pokusech) když uvidím kostel na Jířáku při běhu zpátky domu se mi pustí nějaká drsná písnička od Nightwish. Minule to bylo End of all hope, teďka dead to the world. Vtipné, příště na to budu vyloženě čekat :)

Ranní hrdinství - 5.7 Km

Jak by si někdo možná mohl podle nadpisu tipnout, pořídila jsem si knížku Konec prokrastinace. Píše se v ní mimo jiné, že je nutné trénovat hrdinství, schopnost opouštět komfortní zónu. S mým běháním to šlo od desíti k pěti. Za poslední měsíc jsem byla asi čtyřikrát. Nic moc. Tak jsem se hecla, že to zkusím ráno. Natrénovat hrdinství. A nakonec to bylo výrazně hrdinnější než jsem si představovala.

Vzbudila jsem se asi 5:45. (Bez budíku. Jo, jsem čím dál přetočenější) Jak je mým zvykem, zkontrolovala jsem hned po probuzení počasí. 11 stupňů a showers. Ale byla jsem meganamotivovaná. Nic mně nezastaví. Takže mimo připraveného oblečení jsem vyndala i běhací bundu. Krátký zásek na tom, že nemůžu najít ani jedny běhací ponožky. A to jich tu musí někde být aspoň šest párů. Ale co, stejně by byly akorát mokrý. Z toho běžet v packách jsem taky nebyla ochotná ustoupit. Chci to natrénovat tak do toho jdu i za cenu mokrých nohou.
Vybíhala jsem 6:01. Venku ještě nebylo stoprocentně rozedněno. Takové ranní modrošedo. Říkala jsem si, že bude fajn sledovat rozednívání. Lehce poprchávalo. Běh samotný byl v zásadě bez speciálních událostí. Vybrala jsem standardizové kolečko v Riegráčích. Nechtělo se mi moc myslet nad trasou a chtěla jsem to mít v každé chvíli blízko domů. Doběhla jsem domů 6: 35. Zdravím všechny, kteří leželi v posteli ještě v době, kdy já už měla odběháno :)
Druhé kolo zábavy bylo doma. Přijdu, oblečení zmoklé a propocené, rozsvítím a PRÁSK, rána jako prase. Pojistky. Chvíli jsem jenom dýchala abych nezpanikařila. Dobrý, jenom pojistky, to umím. Po tom, co jsem ozkoušela, ze to nejsou ty domácí, ale ty chodbové, přehodnotila jsem strategii. Sprcha jako první, abych nebyla v tom zpocenym než to vyřeším. Takže sprcha ve světle světlíku. Už vím, proč se tomu říká světlík :)
Pojistky na chodbě... byly zamčené. Šroubovák v odpovídající velikosti nemám. Postupně jsem vyzkoušela několik různých věcí které všechny nefungovaly.  Pilník nemá dost velkou páku. Pinzeta je moc malá. Konce příborů moc velké.  Plastové otevírátko na iphony má ideální tvar, ale je moc plastové. Až jsem nakonec při prohledávání zásuvky uviděla obal na super multifunkční nůž. Ha, věčně ho vozím na všechny outdoorové akce a málokdy ho použiju, tak snad teď. Skutečně, pilka zafungovala. Možná jsem ji u toho trochu zrasila, ale co už. Světlo svítí a já můžu psát blog :)
Zítra je sociální snídaně, takže další ranní hrdinství je naplánováno na čtvrtek. Schválně se mně zeptejte, jestli jsem to nevyprokrastinovala :)