pátek 30. srpna 2013

Chybějící jednorožec - 12.5 km



Dnešní výběh začal poměrně náročně. měla jsem ztuhlé nohy a cítila jsem se utahaně od prvních kroků. Vzhledem k tomu, že jsem předtím standardně jedla i spala, přičítala jsem to běhu dva dny zpátky. Sval zespodu pravé šlapky mně bolel taky prakticky nepřetržitě. Snažila jsem se spoléhat na to, že to brzo přejde, a představovala jsem si, že je to posledních dvanáct kilometrů maratonu :) Koneckonců, v textech o tom jak trénují ultramaratonci, které mně teď velmi baví číst, často zmiňují jak záměrně trénují unavení, aby nasimulovali konce závodů. Ok, kousla jsem se a běžela. Překvapivě pro mně to není vidět na tepovce.


Kolem čtvrtého kilometru se na obloze objevila nádherná duha. Naprosto perfektní. Až kýčovitá. Kdyby ji někdo vyfotil a dal na internet, určitě by tam spousta lidí hledalo jednorožce, který by ji ... produkoval. Tak jsem běžela, zírala na ní, a trochu zapomněla, že nemůžu.
S oblibou říká, že prakticky každý běh aspoň trochu zabloudím, tentokrát to ovšem bylo jako nikdy předtím. Rozhodla jsem se běžet kolem Botiče, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla. Až k přeběhu prvních kolejí to bylo v pohodě. Věděla jsem, že musím proběhnout ještě přes několikery koleje a vynořit se z toho kolejového království někde kde už to snad poznám. Bohužel, už druhé koleje jsem přeběhla špatně, a ocitla jsem se ve vysoké trávě vedle tratě. Chvíli jsem přemýšlela jestli si dokážu dostatečně vybavit mapu a moji trasu opravit, ale nakonec jsem to z půlky vzdala a trať prostě přešla. (V plánu bylo používat jen podjezdy a nadjezdy.) Tím jsem už byla naprosto mimo plán, a běžela jsem tak nějak na pocit, co by měl být správný směr. V jednu chvíli kdy jsem se zas dostala k trati mi dokonce radila kudy pokračovat nějaká výpravčí, která vylezla z takové budky uprostřed ničeho. Ha, dobrodružství.



Plán:



Výsledek:





Nakonec po podběhnutí dalších kolejí jsem se ocitla u Edenu. WTF? Úplně jinde. Ale nevadí. Kilometry zhruba odpovídali plánu, tak jsem se vydala domů. Nakonec to dalo 12,5 Km, což je tolik kolik jsem plánovala. 
Nicméně další běh pro jistotu posouvám až na neděli abych stihla více zregenerovat.



Jak běžet stále rovně, a doběhnout až domů - 11.4 km



Tento běh nebude mít dlouhé vyprávění. Běželi jsme s Michalem a Tomíkem. Asi jak běžím s někým, tak se všechny zážitky konzultují přímo v danou situaci a nezpracují se mi do takového příběhu.

Nicméně stojí za to se pochlubit s výbornou trasou, kterou jsem neznala. Vyběhli jsme od Michala, skrz stromovku a přes Vltavu, a poté jsme zabočili kolem Vltavy. Když jsme se Michala ptali, jak to vlastně plánuje, řekl "poběžíme pořád rovně, dokud nebudem doma". Nejdřív se mi v hlavě objevila myšlenka obíhání zeměkoule, ale dopadlo to obíháním záhybu Vltavy. Je to vážně pěkiná trasa, velká část je na Prahu velmi příjemně přírodní. Nakonec jsme zatočili o most dříve než se plánovalo, ale měli jsme toho už tak akorát a těšili se domů.

čtvrtek 24. ledna 2013

Má oblíbená kapitola z Matter for men

Odehrává se to na ekvivalentu vysoké školy, Whitlaw je jejich učitel. Zbytek kontextu neni zásadní.



Whitlaw stumped back to his desk. I wondered if his limp were bothering him. He didn't look happy. He opened the loose-leaf binder he used as his source book and paged through it silently, until he found the page he was looking for. He studied it with a thoughtful frown. After a moment, he looked up again. "No takers?"

No. We'd gotten too smart for that.

"Too bad. All right-we'll try it this way then. How many of you think it's appropriate for a population to rebel against tyranny?"

A few hands went up immediately. Then a few more, tentatively, as if terrified that they were volunteering to be on the front lines. Then a few more. I raised my hand. Pretty soon almost everyone had. Whitlaw didn't wait to see if it would be unanimous. He pointed at one of the abstainers. "How about you? Don't you think so?"

"I think you have to define your terms. You're being too general. What tyranny? Which one?"

Whitlaw straightened and eyed the fellow with narrowed eyes. "Are you on the debate team? No? Well, you ought to consider it. You're doing everything but confronting the issue. So all right, I'll make it easy on you-" He closed his book.

"-Let's say this room is the nation of Myopia. I'm the government. You're the citizens. Now, you know governments are not free. So the first thing I'm going to do is collect taxes. I want one casey from each of you." He started striding down the aisles. "Give me a casey. No, I'm not joking. These are your taxes. Give me a casey. You too. Sorry, I don't accept checks or paper money. What? That's your lunch money? Gee, that's tough, but your government's needs come first."

"But that's not fair!"

Whitlaw stopped, his hand full of coins. "Who said that? Take him out and execute him for sedition!"

"Wait a minute! Don't I get a fair trial?"

"You just had one. Now shut up. You've been executed." Whitlaw kept collecting. "Sorry, I want exact change. You don't have it? Don't worry about it. In your case, I'll levy a four-casey surcharge. Consider it a penalty for paying your taxes with paper money. Thank you. Thank you-fifty, seventy-five, a casey, thank you. All right, I've got forty-eight caseys here. This'll buy me a good lunch. Everybody be sure to bring another casey tomorrow. I'll be collecting taxes every day from now on."

We looked at each other nervously. Who was going to be first to complain? Wasn't this illegal-a teacher taking money from his class?

A tentative hand. "Uh, sir ... your majesty?"

"Yes?"

"Uh, can I ask a question?"

"Mm, depends on the question."

"Can we ask what you're going to do with our money?"

"It's not your money anymore. It's mine."

"But it was ours to start with-"

"-and now it's mine. I'm the government." He slid open his desk drawer and dropped the coins loudly into it. "Eh? Your hand is still up?"

"Well, it just seems to me-to all of us-"

"To all of you?" Whitlaw looked at us with raised eyebrows. "Is this an insurrection that I see before me? I guess I'd better hire an army." He stumped to the back of the room, pointing at the huskiest boys in the class. "You, you and, ah, yes, you too. And you. Come up front. You're now in the army." He opened the drawer and scooped up coins. "Here are two caseys for each of you. Now, don't let any of this rabble near the royal palace."

The four boys looked uncertain. Whitlaw shoved them into position between himself and the class. "Now then-you were saying?"

"Mr. Whitlaw!" Janice MacNeil, a tall black girl, stood up. "All right! You've made your point. Now give everybody back their money-" Janice was in student government.

Whitlaw peered between the shoulders of two of his tallest "soldiers." He grinned. "Uh uh," he said. "This game is being played for keeps. Now, what are you going to do about it?"

Janice didn't fluster. She said, "I'll go to a higher authority." Whitlaw was still grinning. "There aren't any. This class is autonomous. See that plaque on the wall? That's the charter of the Federal Education System. You've been in this classroom nearly every day for eighteen weeks, and I'll bet you still haven't read it, have you? Too bad-because that's the contract you agreed to when you entered this classroom. I have total authority over you."

"Well, of course, I understand that!" she snapped. "But I'm talking about the real world now. You have to give us back our money!"

"You don't understand." Whitlaw grinned at her. "This is the real world. Right here. And I don't have to. I am empowered by the federal government to do whatever is necessary to fulfill the course requirements. And that includes taxes-if I so deem it necessary."

She folded her arms. "Well, we don't have to cooperate."

Whitlaw shrugged. "Fine. I'll have you arrested."

"What? You'll send me to the principal's office?"

"No, I mean arrested, as in read you your rights and throw you in the slammer, the lockup, the hoosegow, durance vile, the Bastille, the Tombs, the Tower of London, Devil's Island and Alcatraz-do I make myself clear?"

"You're kidding."

"No, I'm not. Look it up."

"But that's not fair!"

"So what? You already agreed to it, so what are you complaining about?" He tapped two of his troops. "Throw her out of here-and that other fellow too, the one we executed earlier. They're automatically flunked." Whitlaw's army didn't look happy about it, but they started down the aisle.

Janice looked genuinely scared, but she scooped up her books and clipboard and went.

"You'll wait next door until the period is over," Whitlaw said. "Anyone else want to question the authority of this government?"

No. Nobody else did.

"Good." Whitlaw sat down and put his feet up on his desk. "I'm flunking everyone who opens his mouth out of turn." He picked up a book and an apple, opened the book and started reading. Periodically, he would take a loud bite from his apple, audibly reminding us of his presence.

The army looked uncertain. "Should we sit down, sir?"

"Of course not. You're on duty."

The rest of us exchanged glances. What was the point of this? The fellow to whom Whitlaw had recommended joining the debate team leaned over and whispered to a friend, "He's daring us to try something."

"Well, you try. I don't want to get thrown out."

"But don't you see, if we all organize-"

Whitlaw stood up suddenly, glowering. "What's that? Sounds like subversion to me!" He stepped forward and grabbed the debater by his shirt, pulling him out of his seat. "I won't have that!" He dragged the boy out of the room.

In the brief moment that he was gone, there was bedlam. "The man's a loonie-"

"-This is crazy-"

"-Can't we do something?"

I stood up. "Listen! We outnumber him! We don't have to let him get away with this."

"Shut up, Jim! You're just gonna get us all in worse trouble!"

"Let him talk-"

"You got an idea, Jim?"

"Well, no ... but . . ."

Whitlaw came back in then, and I slid back into my seat fast enough to feel the heat.

Whitlaw turned to his troops. "What kind of army are you? I leave the room for less than a minute, and I come back to find rabble-rousers preaching sedition in the aisles! I want you to arrest and expel every one who complained-or you'll get thrown out too!"

There were five of us.

"Is that all?" Whitlaw bellowed. "If you missed anyone, I'll have your heads!"

The army looked scared. After a moment's whispered conference, they picked three more people and all eight of us trooped out.

"But I didn't even say anything!" Joey Hubre looked close to tears. "Tell him!" he appealed to his twin.

"You do," shouted Whitlaw, "and you go too. In fact, you'd better go anyway-you're probably both trouble!"

There were twelve of us in the next-door classroom. We sat glumly looking at each other. Confused, puzzled and very hurt. We could hear Whitlaw bellowing. And then, abruptly, there was silence. A moment after that, three more exiles joined us. "What'd he do? Execute the class?"

"Naw-he declared a national silence," said Paul Jastrow. "That's why he threw us out. I passed a note. He said I was publishing treason."

"What's he trying to prove?" complained Janice.

"Tyranny, I guess. That's what started this, remember?"

"Well, what are we supposed to do about it?"

"Isn't it obvious? We're supposed to rebel!"

"Oh, sure! We can't even open our mouths to complain! How are we going to organize?"

"We can organize," I said. "In here. We'll form an army of liberation. The other class members will support us."

"You sure of that? He's got them so terrified they're pissing in their pants."

"Well, we've got to try," said Hank Chelsea, standing up. "I'm for it."

"Count me out," said Jastrow.

I stood up. "I think it's the only way."

Janice stood up. "I-I don't like this, but I'll go along with it because we've got to show him he can't do this to us."

Two of the other boys stood up, and one of the girls. "Come on, John. Joey?"

"Uh uh. I don't want to get yelled at anymore."

"Aren't you angry?"

"I just want my money back."

"Paul?"

"He'll just throw us out again."

"Wait a minute, Jim." That was Mariette. "Just what is it you want us to do anyway? What's your plan?"

"We go in there and declare the dictatorship over."

"Oh, sure, and then he yells at us some more and his army throws us out again. He's hired two more thugs."

"They're not thugs, they just look like it."

"All football players are thugs to me. Anyway, there's six of 'em now. So what are you gonna do about that?"

Six people started to answer her at once, but Hank Chelsea held up his hand and said, "No, wait-she's right! We need a plan! Look, try this. We open all three doors of the room at once-that startles everybody. Then, before he can say anything, the girls have got to go for the army-no, listen to me. I'm betting that they won't hit the girls. What you do is put one girl on each soldier. She gives him a big hug and a kiss and tells him to join us-"

"Yeah, and then what?"

"-and that we'll pay them double what he's paying them!"

"He's paying them three caseys each now."

"No, they'll join us. But only if each girl takes one boy. Grab his arm and start talking to him. Say whatever you have to, and don't let go until he agrees to join us."

"Yeah, right, Mr. Big Shot. So you get the women to do the dirty work. What are the men going to do?"

"We're going after the honcho and reclaiming the national treasury."

We debated the plan for a few more minutes, during which time two more exiles joined us. They agreed to join the revolution almost immediately and suggested some refinements to the attack. We were almost ready when Joey Hubre sniffled and said, "What if someone gets hurt? What about that?"

That stopped us for a moment, and we had to rethink our plan again. But Paul Jastrow said, "Well, what of it? This is war, isn't it?"

"No, he's right," said Hank. "Maybe Whitlaw wouldn't care if he hurt anyone, but we're supposed to be an army of liberation. We're not going to hurt anyone."

"Unless they ask for it," muttered Jastrow.

"No, not even then," snapped Hank.

"Who appointed you general? I didn't!"

"All right-" Hank put up his hands. "We'll take a vote-"

"No!" I said. "We have a plan. We're ready to go! Armies don't vote!"

"They do now!" said Jastrow.

"But not in times of war! Is there anyone who needs to vote?"

"Yeah, I want to go over this war plan again-"

"Oh, terrific! There goes the revolution! Let's have a parliamentary battle instead. Wait a minute, I've got a copy of Robert's Rules of Order here-"

"McCarthy, shut up! You're an asshole!"

"Yeah? Then why are you the one who's giving us shit?"

"Hey, wait a minute-we're being distracted from our goal by this! We're forgetting who the real enemy is." Hank Chelsea stepped between us. "Now, look, we've got a plan. Let's do it! All right?"

Jastrow looked at Chelsea's proffered hand skeptically. "I don't like this-"

"Aw, come on, Paul," said Mariette and Janice, and then everybody else said it too, and Paul looked embarrassed and shrugged and said, "All right," and we went and invaded Mr. Whitlaw's Global Ethics course.

He was ready for us.

All the desks had been piled up to form a barricade across half the room. The kingdom of Myopia had built a Maginot Line. We stopped and looked at each other.

"I've heard of paranoia, but this is crazy!" said Janice. "Yeah. Well, I told you it wouldn't work," growled Paul. "Now what do we do?" said Mariette.

We stood there exchanging glances. "Can we pull it down?"

"We could try," I said. "But I don't think that's the way we're supposed to solve this problem."

"Okay, Mr. Megabyte," said Paul Jastrow. "What's your solution?"

"I don't have one. I just said, I didn't think the physical way is the answer. I think we're supposed to use our brains here." I shut up then. I realized I was looking straight through the barrier at Whitlaw. He was making notes on a clipboard, but he had paused and was looking at me with a slight smile. "Um . . ." I tried to continue, but my train of thought had disappeared. "Let's have a conference. In the hallway. I think I have an idea."

We trooped out to the hall. I said, "I think we should go in and try to negotiate a peace treaty."

"He's not going to negotiate with us."

"Yes, he is." I said.

"What makes you so sure?"

"Because they can't get out of there unless they do. We have the side of the room with the doors. I don't think they're going to want to climb out of a third-story window."

There was a moment of appreciative silence. You could almost hear the smiles spreading.

"Yeah, let's go. Who's got a handkerchief? We need a white flag-"

We trooped back in and announced, "We come in peace. We want to negotiate a settlement."

"Why should I? You're a bunch of radicals and subversives who were thrown out of the system because you wouldn't cooperate with it."

"The system doesn't work," said Janice. "We want a better one."

"Yeah," said Mariette. "One we can be a part of."

"You're already part of the system. You're the rebels. We have to have rebels to punish as examples."

"Well, we don't want to be rebels anymore!"

"Too bad," said Whitlaw from behind his barrier. "You're troublemakers. The only role for you is rebels. That's what you're good at." We could see him grinning.

"You gotta take us back, Whitlaw-" That was Paul Jastrow.

"Eh? I don't gotta anything!"

"Yes, you do," I said. "You can't get out of the room until we let you."

"Ahh," he said. "You found something to bargain with. All right, what is it you want?"

"We want our money back!" screamed Joey Hubre. Joey?

"We want to come back to class," said Janice.

"-amnesty!" said Paul.

"-a fair deal!" I said.

"-respect!" said Mariette.

"-the rights of Englishmen," said Hank quietly, and we all turned to look at him.

"Huh?"

But Whitlaw was grinning. "You-your name? Chelsea? Right." He made a note on his clipboard. "A for the day. Now let's see if you can keep it. What are those rights?"

Hank was standing before the barrier of desks, his arms folded. "No more taxes, Mr. Whitlaw, unless we get some say in how the money is to be spent. No more expulsions from the class unless there's a fair hearing. No more unfair use of force. We want the right to disagree with you, and the right to express our disagreements freely without you throwing us out."

"It's my classroom and the law says I can run it any way I want."

"Well, then we want that law changed."

"Sorry, that's one law I didn't make. I can't change that."

"It doesn't matter. You can change the way you run your class. You said you have autonomy. Let's negotiate some changes that'll make this class acceptable to all of us."

"Since when do students have the right to tell teachers how to teach?"

"Since we have all the doors!" cried Paul.

"Shh!" said Hank.

"Who appointed you president?"

"Will you shut up? One person is supposed to talk for all of us!"

"I didn't agree to that!"

"It doesn't matter what you agreed to-it's the way things are!"

"You're just as bad as he is! Well, the hell with you, then!" Paul marched to the end of the room and sat down, glowering. Hank looked around at the rest of us, a little panicky. "Listen, people-if we don't cooperate with each other, this isn't going to work. We can't show any weakness."

"Yeah," said Janice. "Hank's right. We can't bog down in arguments among ourselves."

"Yeah, but that's no license for you to take over," said Mariette. "Paul's right. We didn't have an election."

"Wait a minute," I said. "I don't want to argue-and I agree with you that we've all gotta pull together or we'll certainly be pulled apart-but I think we have to recognize that each of us is in this rebellion for a different reason and each of us wants to have a say in the negotiations. I want the same thing Paul wants-to be heard."

"May I say something?" John Hubre stepped forward, the silent twin. "Let's draft a list of our demands, and vote on the ones that we want to make Whitlaw adhere to."

Hank looked defeated. "All right. Who's got some paper? I'll write 'em down."

"No," said John. "We'll put them on the screen, where everyone can see them. And I think the entire class should discuss them and vote on them. Is that okay by you, Mr. Whitlaw?"

"Do I have any choice?"

John looked startled. "Uh ... no. Of course not."

"May I offer a suggestion?" asked Whitlaw.

"Uh ... all right."

"Let's dismantle this mountain of furniture so we can operate in a more civilized situation. The rest of this war is cancelled until further notice."

In short order, we looked like a classroom again, except that instead of tyrannizing us, Whitlaw was standing quietly to one side, observing-and only occasionally offering suggestions. The list of demands grew to thirty in less than five minutes. Whitlaw looked them over, snorted and said, "Don't be silly." The class reactions ranged from, "Huh? What's wrong with these demands?" to "You don't have any choice!"

He held up a hand. "Please-I want you all to take another look at this list. Most of your grievances appear to be legitimate, but take another look and see if you notice something about your demands."

"Well, some of these are kind of petty," said Paul Jastrow. "I mean, like number six. No more ripping shirts. Maybe that one's important to Doug-but how important is it to the rest of us?"

Janice said, "And some of them are redundant-like the right to express ourselves freely encompasses the right to assemble and the right to speak and the right to publish-so we don't have to list all three, do we?"

And then other voices chimed in with their opinions. Whitlaw had to hold up a hand for silence.

He said, "You're all right, of course. It's important to have protection for every situation, whether we specify it or not. I suggest that what you're looking for is an umbrella under which you can operate-an all-purpose rule."

He let us argue for only a few moments, then brought us back to the issue again. "Your demands are valid. Look at your rules again, and see if you can boil them down to one or two sentences."

We did as he suggested. With a little help, eventually we came up with "The government shall be accountable to the people for its actions. The people shall have the right to express their differences freely."

"Congratulations," smiled Whitlaw. "Now what happens if I refuse to accept it?"

"You don't have any choice," said Mariette.

"Why not?"

"Because if you don't, we'll just rebel again."

"Uh huh. What if I hire some more football players?"

"You can't afford to hire as many as you'll need."

"I'll raise taxes."

That prompted some groans and an immediate response from one of the boys who had not been expelled. "Where do I sign up to join the rebellion?"

"That's why you don't have any choice," Hank said. "You don't have the tax base."

"You're right," Whitlaw said. He went back to the front of the room. "All right, then-are we in agreement on this point? That if a government is not accountable to its citizenry, that citizenry is justified in removing that government from power-by whatever means necessary?"

There was general assent.

"I see. The kicker in there is the last line. `By whatever means necessary.' Obviously it includes open rebellion. How about terrorism? How about assassination? And at what point do you decide that those actions are necessary?"

Paul Jastrow was still sullen. He said, "When there's no other course of action left to us."

"All right, let's consider that. Was your rebellion justified?" General assent.

"Because I didn't want to listen to what you wanted to say, right?"

Again agreement.

Whitlaw said, "Suppose I had set up a complaint box. Would the rebellion still have been justified?"

There was a thoughtful pause while each of us considered it. I raised my hand. "What would you do with the complaints put into the box?"

Whitlaw grinned. "I'd throw them away at the end of each day without reading them."

"Then, yes," I said. "The rebellion would have been justified."

"What if I read the complaints?"

"What would you do about them?"

"'Nothing."

"It's still justified."

"What if I acted on those I agreed with? All the ones that didn't inconvenience me personally."

I thought about it. "No, that's still not good enough."

Whitlaw looked exasperated. "What is it you people want?"

"A fair system of handling our grievances."

"Ahh, now we're getting somewhere. Do you begin to understand now? Your credo up there is very pretty, but it's worthless without the legal guarantees to back it up. What kind of system are you asking for-uh, McCarthy, is it?"

"Yes, sir. How about an arbitration panel of three students? You pick one, we pick one and they pick the third. My father's union uses that system to handle disagreements."

"All right, suppose I decreed that's the kind of system we'll have?"

"No, sir, it has to be voted on. We all have to agree to it. Otherwise, it's still a case of you dictating to us."

Whitlaw nodded and looked at his watch. "Congratulations. In just a little more than an hour, you've recreated more than a thousand years of human history. You've overthrown a government, established a charter for a new system and created a court system with which to enforce it. That's a fair day's work."

The bell rang then. We'd used an entire ninety-minute class period. As we started to gather our books, Whitlaw held up a hand. "Hold it. Stay in your seats. You're not going to your next class today. Don't worry, your other instructors have been informed. They know not to expect you. Does anyone need to pee? Okay, take ten minutes. Be back here and ready to go at eleven-forty."

When we resumed, Joey Hubre was the first to raise his hand. "When do we get our money back?"

Whitlaw looked at him severely. "Don't you understand? You don't. The government always plays for keeps."

"But ... but ... but we thought this was-"

"What? A game?" Whitlaw looked a little angry. "Weren't you paying attention? This was a tyranny! Would you have overthrown the government if you thought I wasn't playing for keeps? Of course not!"

"All I want is my money back-"

"It's part of the national treasury now. And even if I wanted to give it back, I couldn't. I've been overthrown. It's up to the new government to decide what to do with the money."

The classroom was getting tense again. Janice stood up and said, "Mr. Whitlaw! You were wrong to take our money!"

"No, I wasn't-as soon as I declared myself a government, I was within my rights. You were wrong for letting me get away with it. Every single one of you. You!" He pointed at the first student who had handed over a casey. "-you were wrong for handing me that first coin. Why did you do it?"

"You told me to."

"Did I tell you I was going to give you anything in return for it?"

"No."

"Did I tell you I was going to give it back to you when we were through?"

"No."

"Then why did you give it to me?"

"Uh..."

"Right. You gave it to me. I didn't take it. So why are you telling me I'm the one who did wrong?"

"You had an army!"

"Not until after you gave me the money to pay for it." He said to the whole class, "Your only mistake was your timing. You should have rebelled when I declared myself your government. I had no right to do so, but you let me get away with it. You should have demanded accountability then-before I had enough money to hire an army."

He was right. He had us there. We all looked a little embarrassed.

"Well, what do we do now?" wailed Mariette.

"I don't know. I'm not the government anymore. You overthrew me. You took away my power. All I'm doing now is following orders. Your orders. I'll do anything with this money that a majority of you can agree on."

It took less than thirty seconds to pass a resolution requiring the disbursement of all funds collected in the recent taxation.

Whitlaw nodded and opened his desk drawer. He started counting coins. "Uh, we have a problem-there are forty-four of you in this class. But there are only thirty caseys here. If you'll remember, the former government spent eighteen caseys on an army."

Four people stood up to author the next resolution, requiring the return of funds paid to former members of the Imperial Guard. Whitlaw vetoed that. "Sorry. Doesn't that fall into the realm of confiscation? Remember the five-casey note I took unfairly? You just had a rebellion because you didn't want a government able to do that. Now you're setting up a new government to do exactly the same thing."

"But this is different-"

"No it isn't! Confiscation is confiscation! It doesn't matter who does the confiscating-the person still loses something!"

"But ... then how do we redress previous wrongs?"

"I don't know either. You're the government now. You tell me."

"So why can't we just take the money back?"

"Because the army was fairly paid. They did their job and they were paid a fair wage for what they did. You can't take that money away from them now because it's theirs."

"But you had no right to give it to them!"

"Yes, I did! I was the government!"

Hank Chelsea was standing then. "Wait a minute, sir! I think we all understand what you're trying to teach us. We have to find a fair way to do this, don't we?"

"If you can, you'll be a better man than I am. In the eleven years that I've been teaching this class, not one session has ever found a way that was both fair and legal to take money out of one person's pocket and put it into another's." He motioned for Hank to sit down. "Let me give you this to think about: a government-any government-is nothing more than a system for reapportioning wealth. It takes money from one group of people and gives it to another group of people. And when it happens that enough people decide that they don't like the way the wealth is being reapportioned, that's when that government will be replaced by another one more to the people's liking. As has happened here! But you cannot use the new government to redress all of the wrongs of the previous government-not without creating far more problems than you'll ever clean up. You'll end up with a government entirely concerned with past events and not present ones. That's a sure way to set yourself up to fail. If you're going to win at this game, you have to deal with circumstances the way they are, not the way they used to be or the way you'd like them to be. In other words, only operate on those events you have control over. That's the only way to produce results. The real question, then, is, what do you have control over? We'll probably spend the rest of the semester tackling that one. Right now, let's handle the immediate problem." He opened his desk drawer. "There are forty-four of you and only thirty caseys here. If you don't reimburse the six members of the Imperial Guard, you're still going to be eight caseys short. And one of you is going to be at least four caseys short because I took a fiver off him."

It was moved, seconded and approved to return four caseys to Geoff Miller to bring his loss into line with the rest of ours. This left the national treasury at twenty-six caseys. We were now short twelve caseys if we wanted to return the money equally.

One of the former members of the Imperial Guard stood up. "Here, I'll give back the extra two caseys that Whitlaw paid me. I don't think it's fair for me to keep it." He poked his buddy, who also stood up. "Yeah, me too." Two more former soldiers also chipped in then, but the last two just sat in the back of the room with their arms folded.

"We earned it fairly. We're entitled to it."

"Well," said Whitlaw, "that brings the national debt down to two caseys. Not bad. Now all you have to do is decide who gets the short straws."

"This isn't fair!" said Mariette again.

Whitlaw agreed with her. "You're beginning to see it. No matter how hard we try, the government cannot be fair to everybody. Cannot. The very best that it can do is treat everybody equally unfairly."

The immediate classroom problem was finally resolved when John Hubre realized that the casey isn't indivisible. Thirty-eight students, each of whom had paid one casey in taxation, were repaid ninety-four cents each. There was twenty-eight cents left over. Whitlaw started to pocket it, but Hank Chelsea said quickly, "Sorry-that's the national treasury. We'll have one of our own hold it, if you don't mind."

Whitlaw passed it over with a grin. "You're learning," he said. 

středa 23. ledna 2013

Fronéma - mé pravé jméno

Fronéma, mé nové křestní jméno není to, co mi vybrali rodiče. Abych odpověděla na všechny zvídavé otázky naráz, rozhodla jsem se to sepsat v článek.

Takže, jak a kdy to vzniklo?


Tuhle přezdívku jsem si vytvořila když mi bylo 15. Předtím jsem všeobecně používala přezdívku Carthia van Canten, zdrobněle Cantarella. Fanouškové ságy o zaklínači od Sapkowskiho si možná vzpomenou na její původ. Tou dobou jsem začínala objevovat tajemný svět BDSM na internetu a chtěla jsem se zapojit. Chtěla jsem samozřejmě být maximálně anonymní, a tak to chtělo novou přezdívku. Na druhou stranu, nepředpokládala jsem žádný výrazný přesah do mého běžného života a tak jsem nad výběrem přezdívky nestrávila zas tak moc času. Tou dobou jsem (už pěkných pár let) chodila zpívat do dětského sboru, a jednou ze skladeb z našeho repertoáru bylo Megalofrósyné, část řeckého slovníku od Petra Ebena. Bylo to několik skladeb jejichž text se vždy skládal jen z jednoho, či několika málo slov. Megalofrósyné tam bylo přeloženo jako hrdost, a jediné další slovo, které se tam vyskytovalo bylo právě fronéma. Zájemci nechť si poslechnou (toto není náš sbor) a natahují pečlivě uši v 0:36. Tedy, netušila jsem co to znamená, napsané to vypadalo dobře, na seznamu to bylo volné pro mail, hop, a mám přezdívku.

Jaký je vlastně toho význam?


Jak jsem psala výš, význam nebyl to, co jsem sledovala při vybírání. Milkov mi kdysi v počátku naší komunikace našel, že fronimos znamená moudrý. No pěkně děkuji, říkala jsem si. Chodit po světě s přezdívkou moudrý, nezní moc sympaticky. Další varianta internetového překladače byla “mysl”, stejný problém. T

Po mnoha, snad osmi, devíti letech užívání jsem našla význam který se mi líbí. Byl to “duch”, nikoli ve smyslu strašidla, ale duch něčeho, podobně jako je například Genius loci, duch místa.

Další význam který jsem v průběhu této anabáze objevila je “přesvědčení”, to zní ještě lépe. Další návrhy byly rozumnost. Objevila se myšlenka, že by se to dalo brát jako řecká varianta jména Přemysl, tam je to myšlení taky, ale člověka to tak nezarazí. Každopádně tiše doufám, že podobné otázky ubydou, copak se lidi běžně ptají na významy svých jmen? (EDIT 2018: neubyly, co chvíli se na to někdo ptá)

Jednou ve Wowku mi někdo řekl, že to znamená být hodná, že to jako říkají rodiče dětem "Buď fronéma".

Později jsem od náhodného řeka slyšela další variantu. Prý to znamená "udělat správnou věc, protože ji udělat chci". V protikladu s tím existuje také slovo které znamená "udělat to protože musím". To je od té doby můj nejoblíbenější význam.

Jako perličku bych přidala, že existuje mořské zvířátko zvané Phronima, které se mimojiné vyznačuje tím, že umí vyžrat zevnitř jiné zvíře, salpu, zevnitř, žít v ní a klást vajíčka. Dokonce prý byla inspirací aliení královně! Velmi sympatická jmenovkyně. Obrázky, video a popis zde a zde.



Jak to šlo dál


Ve vyprávění jsem se zastavila v patnácti letech, kdy jsem si vyrobila adresu, pro účely komunikace v BDSM světě. Tam jsem se kolem osmnáctého roku začla objevovat čím dál častěji, našla jsem tam mnoho kamarádů, a nakonec i partnera. Najednou mě oslovovala Fronémo většina lidí co jsem znala.

Někdy kolem dvacátého roku mého života, jsem se rozhodla že už nemá smysl ani důvod dál udržovat internetovou anonymitu a dovolila jsem na prvním webu, fotopátračce, aby se objevilo zároveň mé jméno i přezdívka. Když se jednou tahle hranice prolomila, šlo to samospádem a já už chtěla být Fronémou všude, kde to šlo. Představovala jsem se tak každému komu jsem mohla, a bez velké nadsázky jsem říkala že už mi tak neříká jen rodina a v práci. A později jsem to i v některých pracích prosadila.

Ve skutečnosti, neměla jsem svoje původní jméno nikdy nijak ráda. Nelíbila se mi jeho zdrobnělá verze, nelíbily se mi urážlivé přesmyčky, které z něj šly vyrobit, a které jsem jeden čas slýchávala až příliš často, a vůbec. Už jako malá jsem prý tvrdila matce, že jsem měla být Tereza, a ona mi na to odpovídala ať se teda nechám přejmenovat až budu velká. Takže jsem byla ráda, když mě lidi oslovovali jinak.

Rozhodnutí o změně


Psal se srpen roku 2011, bylo mi 23, a já jsem na jedné, ničím jiným zajímavé akci, slyšela od jedné slečny, že se nechala přejmenovat, tuším ze Zuzany na Sofii, prostě proto, že se jí to líbí. Nasadila mi brouka do hlavy, a začla jsem si říkat, ty jo, co kdybych se nechala přejmenovat? Nejdřív jsem to zavrhovala, jako že to bude kopec práce a bůh ví, co dál, že mi to třeba začne připadat jako hloupý nápad atd. Hlodalo ve mně jestli to vůbec jde, ale našla jsem článek, který mi dodal odvahy. (Velké díky!) Ale čím dál víc jsem si říkala, proč ne? Moje jméno už pro mě často bylo vyloženě nepřátelské, necítila jsem se dobře když mě tak někdo oslovil, nelíbilo se mi ho mít na jmenovce v práci, a už vůbec se mi ho nelíbilo vidět na internetu u mých příspěvků na fóru, kde chtěli reálnou identitu. Řekla jsem si dobře, tak o tom aspoň rok přemýšlej jestli je to dobrý nápad. Rok se s rokem sešel a moje rozhodnutí ve mně uzrálo, jdu do toho.

Samotná změna zabrala cca čtvrt roku, viz poslední část článku. Tento článek byl poprvé zveřejněn 23.1.2013, postupně byl aktualizován.

Tím, že bylo jméno Fronéma jednou schválené, je nyní možné aby tak kdokoli pojmenoval své dítě, respektive dceru. Pokud by k tomu došlo, dejte mi někdo vědět, budu na svou malou jmenovkyni velmi pyšná.

Poděkování


Nemít podporu svého okolí, nikdy bych se neodhodlala do toho jít, proto bych ráda poděkovala Jakubovi-Tencokacistromy, za vytrvalou podporu ve chvílích kdy to vypadalo bledě, i za společné oslavy postupných úspěchů. Julii, za velkou podporu v době rozhodování se a trpělivé odpovídání na stále se opakující otázku “Myslíš, že je to dobrý nápad?”. Honzovi, za dohledání klíčového důkazu o existenci Froném, viz níže. Michalovi Brunnovi, za velmi důležitou podporu ve chvíli kdy jsem získala pocit, že je vše ztraceno a že už nemám sílu bojovat dál. A všem, kteří mi v průběhu doby drželi palce, snaživě poskytovali mnoho zavádějících informací, (mezi lidmi je vážně mnoho různých názorů na to, jak tento proces funguje) a podporovali mne, ať to dotáhnu. Díky.

Proces změny


5.9.2012 Poprvé jsem vyrazila na matriku s žádostí o změnu jména. Narazila jsem na milou úřednici, která mi řekla že bohužel, toto jméno mi nemůže změnit bez znaleckého posudku.
14.9.2012 Jsem vyrazila na ústav pro jazyk český, a nechala jsem jim tam žádost o znalecký posudek, že je jméno Fronéma dostatečně použitelné.
1.10.2012 Jsem si z pošty (za symbolických 1000 korun) přinesla nemilý dopis a to, že se Fronéma jako jméno nedoporučuje. Jsem zklamána a vidím celou anabázi velmi černě.
20.11.2012 Zahajuji pokus číslo dvě sehnat znalecký posudek a volám paní Knappové. Ta se na to zprvu příliš netvářila, v žádných slovnících mně nenašla ale říkala, že se na to podívá když bude čas a že mám případně také zkusit sehnat nějaké podklady. Následně přichází velký zvrat, můj bývalý kolega nachází Phronemu na serveru ancestry.com. Byl to nějaký census z předminulého století z ameriky. Posléze nacházím i Fronému. Volám nadšeně Knappové, té se to zprvu příliš nezdá, ale nenechám se odmítnout a
23.11.2012 jí posílám vytištěné materiály. Vytiskla jsem toho hodně, každý papír jednou celý, jednou zvětšený, obkreslené zvýrazňovačem důležité kusy atd. Přidávám ještě odkazy na wiki a lehké vaření z vody zdůvodňující proč chci i tu čárku nad e.
3.12.2012 Volám Knappové jestli dostala můj dopis, a ta mi k mému velkému překvapení odpoví, že mi již poslala posudek kladně vyřízení, hurá!
4.12.2012 Jdu na poštu, platím dalších tisíc korun, a vybaluji posudek. Bohužel došlo k nedorozumění a mám povolenou Fronému jen jako prostřední jméno. Pořád nejsem král, chtělo by se poznamenat. Volám Knappové a tiše se modlím aby nechtěla další tisícovku za další. Odpovídá, že mi pošle další verzi.
10.12.2012 Konečně dostávám posudek jaký potřebuji, a to naštěstí bez dalšího placení. Hurá! Vzhledem k tomu, že je předvánoční shon, nechávám Den D na další rok.
7.1.2013 Den D č.2 Přicházím na matriku, předkládám posudek a žádost a tamější úřednice již nic neřeší a jen mi dává termín kdy bude hotovo, tak to má vypadat! Platím dalších tisíc korun jako správní poplatek. Celkem je to na přímých nákladech zatím tři tisíce korun.
23.1.2013 Jdu matriku pro výsledek. Dostávám rozhodnutí, a to kladné. Matrikářka mi nabízí podepsat, že se vzdávám práva na odvolání. Po prostudování papírů podepisuji. Je mi odstřihnut roh občanky a dostávám náhradní doklad. Ještě se mně ptá jestli chci mít v rodném listě zmínku o původním jméně. Po chvilce uvažování souhlasím. Přeci jen, chci mít jednoduchou možnost dokázat, že jsem to stále já. Dnešním dnem tedy změna nabývá právní moci.
2.2.2013 Na poště si vyzvedávám nový rodný list. Yay!
6.2.2013 Žádám o novou občanku. Žáadala bych i o zbroják kdybych nebyla lamka a zjistila si že moji policajti už nesedí na červeném vrchu, ale na pankráci.(Zjistila jsem to samozřejmě až na místě) Argh!

pondělí 23. února 2009

Kterak Fronéma na háky pověšena byla

Pověsit se za záda na háky mě lákalo už dlouho. 20. února 2009 se mi to konečně podařilo. Tady si můžete přečíst jak to probíhalo a jak se mi to líbilo. Byť vyprávění vypadá chvíli negativně, tak vězte že to byl skvělý zážitek na který budu dlouho a ráda vzpomínat. Fotky a videa dodám hned jak je budu mít k dispozici.

Začnu trochu zeširoka. Háky mě fascinovaly už docela dlouho a přibližně rok předtím jsem byla rozhodnutá že to chci zkusit. Preferovala jsem udělat to na poprvé před větším množstvím lidí, asi kvůli pocitu, hecování a nabíjení se z lidí. Ale šancí nebylo moc, někdy jsem nemohla já, někdy to nějak nevyšlo a tak byl den D teprve 20. února.

Šlo o show doprovázející křest CD skupiny Urin ve které hraje i Baboo, tatér studia Hell. Když jsem s nabídkou poprvé souhlasila tak jsem netušila že půjde o show, myslela jsem že mě jen tak pověsí a půjde se. Ve chvíli kdy jsem se dozvěděla jak je to myšleno, jsem měla trochu obavy abych případně show nezkazila, ale snad to dopadlo dobře. Ale k samotnému vyprávění.

20. února byl pátek a měli jsme sraz v pět v Hellu, samotný křest byl totiž v Kralupech a jelo se společně. Než jsme odjeli tak bylo šest a na místo jsme tak dorazili s mírným zpožděním. Přesto se stihla zkouška – odchodit kdo kde bude, co kdo bude dělat. Všechno se jen naznačovalo, píchat se bude až večer.

Kolem sedmé začal program, hrála jedna skupina, druhá, a já začínala pomalu usínat. To byl kámen úrazu. Bála jsem se že pokud bude akce moc pozdě, tak budu spát a v takových chvílích nemám nejmenší chuť trpět. Když nastoupila třetí skupina, svolali jsme se do zázemí a začali se připravovat. Já i přes dva spotřebované energetické drinky byla poměrně ospalá, ale v průběhu příprav ze mě ospalost naštěstí postupně padala. Nervozitu jsem zaháněla litanií proti strachu a začínala se těšit. Když mě oblékli do žlutých šatů, pomalovali barvou a naučili jak navléknout křídla, mohla show začít.

Nyní si uvědomte že se snažím popsat nepopsatelné a buďte shovívaví k popisu situace. Na show mě přivedli přehozenou sametem abych nebyla vidět a položili na stůl. Kdo mě zná, ví že mám lehce panický strach ze situací s nedostatkem vzduchu. Přehozená sametem jsem měla kolem hlavy jen málo prostoru, ale rychle jsem se ujistila že je samet prodyšný a mám přísun tak čerstvého vzduchu jak jen může v zahuleném prostředí být. Takto jsem setrvala dokud neproběhla první půlka show. Kluci si napíchávali dráty s hořícími konci do zad a háky do pusy. Než tohle všechno uběhlo jsem měla pod plachtou pár minut pro sebe. Tep mi bil jako o závod a já jsem se snažila ze všech sil zhluboka dýchat a navodit si spokojený a natěšený stav všemi prostředky, které jsem aspoň vzdáleně znala. Kupodivu se mi to povedlo a než přišlo na moje odkrytí tak jsem měla klidný tep a poměrně vyrovnanou hlavu.

Přišla moje chvíle a byla ze mě sundána plachta. Po chvíli jsem se posadila tak jak to jen s pytlíkem plným kečupu mezi nohama a křídly na rukou jde. Háky do mě píchali Bug a Michal z Hellu. Oba jsou to lidé ve které mám plnou důvěru, mám je ráda a věděla jsem že nikdo se toho nezhostí lépe než oni. Už ze zákulisí jsem měla naznačené fixkou kudy povedou háky a tak stačilo nabrat kus kůže a háky probodnout. Jaký to byl pocit? Těžko říct, této bolesti jsem se ani tolik nebála. Mám už píchnuté bradavky a pamatuji se jaké to bylo a vím že záda jsou inervována mnohem méně. Celkově jsem čekala že to bude k vydržení. Bylo. Samozřejmě to bolelo, ale když se na to člověk připraví tak nemusí ani syknout. Zvláštní je jen to lupnutí když hák vyleze na druhou stranu ven. Takže přišel první a druhý hák a byl čas se zvednout. Vzhledem k kečupu a křídlům a lehké omámenosti mi musel Michal pomoci si stoupnout. Někdo na mě připnul karabiny a byl čas začít stoupat. Míla tahal za lano a já se snažila ze všech sil připravit na to co přijde.

Tohle byla chvíle které jsem se bála, jak si má člověk představit jak moc bude bolet když ho zvednou za kus kůže? To se představit nedá. Tak jsem se snažila spolehnout na to že s bolestí umím pracovat a že už to vydrželo plno lidí přede mnou. Brzy jsem stála na špičkách a plynule jsem se pomalu zvedala. V okamžiku kdy se mi nohy odlepily od země, věděla jsem že horší už to nebude. Visela jsem dohromady tak dvě, tři minuty. Přišel ke mně Fousage, rozmáčkl pytlík s kečupem v simulaci porodu a po chvíli mne spustili a položili na stůl, kde jsem zůstala až do konce show. Potom jsem se uklonila a s mírnou pomocí jsem zmizela do zákulisí.

Jaký to byl pocit? Nemůžu říct že dobrý. Myslím že největší chyba byla v mém předpokladu jaké to bude. Čekala jsem rychlý nástup euforie nebo alespoň pocit silného zaměření myšlení jako v situaci ohrožení. Ani jedno z toho nepřišlo. Vzhledem k statickému průběhu bolest vystoupila do určité míry, která se už nezvyšovala. Tu jsem byla schopná vydržet. Bylo to ovšem velmi stresující. Spolu se všemi vjemy jsem nebyla schopná dělat vůbec nic, nebyla jsem schopná dělat nějakou show (naštěstí se to po mně ani moc nechtělo), nebyla jsem schopná se ani usmát. To mě lehce vyděsilo a tak jsem spolu s pocitem silné dezorientace signalizovala Mílovi že mi není nejlíp pomocí zkřížených nohama. Míla na mě mrknul jako že rozumí a já byla o něco klidnější že je na mě upřena pozornost někoho kdo ví co dělá. Ten pocit nebyl nevydržitelný, ale vzhledem k tomu že to pro mě byla naprosto neznámá situace a netušila jsem jak to bude pokračovat, tak jsem se vyděsila. Zpětně si říkám že jsem klidně mohla vydržet víc. Každopádně jsem byla ráda když mě spustili dolů, přelepili záda a položili. Byla jsem ráda že to mám za sebou, že už to nebude horší. V tu chvíli jsem nebyla nijak nadšená že jsem do toho šla. Na stole jsem se trochu začala klepat což prý pár lidí trochu vyděsilo. Já se ze všech sil snažila přijít k sobě, k možnosti normálně uvažovat.

Po tom co mě odvedli do zákulisí, přiběhnul za mnou Jakub a držel mě za ruce, což mi ohromně pomohlo. Neschopnost cokoli dělat dostoupila vrcholu a já jen stála, tiskla mu ruce a cítila se jako před vypuknutím panického záchvatu. Po chvíli ale přišel ohromný zlom. Netuším co to spustilo, ale najednou mě přelil úžasný pocit. Ty endorfiny a kdo ví co ještě se vyřinuli na povrch, já se začala smát a brečet naráz a najednou mi bylo prostě skvěle. Změna na pohled prý byla vážně obrovská. Minutu, dvě jsem jen stála, brečela, snažila se dát úsměvem najevo že je to ok. Ten pocit se absolutně nedá popsat. Je to situace kdy je naprosto všechno v pořádku, kdy je celé vaše tělo absolutně spokojené. Je to jako byste vzali ten úlevný pocit po orgasmu, dali ho do celého těla, zesílili a prodloužili do řádu minut. Věřím, že kdybych ten pocit dokázala opravdu popsat a vy byste uvěřili že je to automatické tak by se u Helláků nezastavili ve věšení lidí :). Je to něco, za co by stálo trpět mnohem víc. Po opadnutí největší špičky jsem utřela ze sebe kečup, převlékla se do normálního oblečení a dál jsem plula na té úžasné vlně. Tenhle pocit absolutní spokojenosti a štěstí vydržel ještě bezmála tři hodiny než se rozplynul v rychlém usnutí doma. Než jsme odjeli domů stála jsem střídavě venku a vevnitř mezi lidmi a užívala jsem si ten nával radosti co ve mně pořád byl. Bylo v tom i docela obyčejné potěšení z obdivných pohledů ostatních lidí, to, že mě těšilo slyšet že show měla úspěch a fakt že jsem to konečně zvládla. Slova opravdu nemohou vystihnout ten báječný pocit.

Pár záběrů z toho najdete v tomto videu
Závěrem článku bych chtěla upřímně poděkovat hellákům za možnost tohle zažít, Jakubovi za to že byl celou dobu obrovskou podporou a vůbec světu za to že je v něm tohle možné :). Určitě to zkusím někdy znovu, už víc v soukromí, v přírodě a pokusím se tím visícím pocitem trochu víc propitvat. Už teď se na to těším.

pondělí 25. srpna 2008

AFF - můj parašutistický výcvik


Od 19.7.08 do 26.7.08 probíhal můj výcvik AFF v Kunovicích. Měla jsem u sebe neustále mobil a psala jsem si dojmy a zážitky na nyx. Nyní jsem je všechny sebrala a „vydávám“ je hromadně. Bude to tedy o něco delší čtení. Příspěvky nechávám takřka v původním stavu. Odstraňuji jen reakce na jiné lidi, některé soukromé vtípky a stylistické nepřesnosti. Komentáře, které jsem psala až při kompilaci jsou odlišené kurzívou
Pohodlně se posaďte, vyprávění začíná.

Video z jednoho skoku, někde to mám celý, ale musím to nejdřív uploadnout.

22:00 17.7.2008 Čtvrtek


Tak, všechno je sbaleno a já ležím v posteli. Pokoj vypadá bez kompu nešťastně. Divím se, že vůbec nemám takovou tu těšící horečku. Asi proto že tomu furt nevěřím. Nevěřím tomu, že bych vážně už za dva tři dny mohla sedět v letadle a stoupat do čtyř tisíc metrů na první seskok. To prostě nemůže být pravda, už z toho důvodu, že je to hrozně drahý a tolik peněz nikdy neseženu atd. atd. Možná tomu uvěřím, až v tom letadle budu sedět…
AFF byl můj dlouho-dlouholetý sen, o kterém jsem si vždycky myslela, že je nedosažitelný (hlavně kvůli té ceně) a nebo když, tak až za dlouho. Shodou několika událostí se mi ale povedlo našetřit a tak se mohla tato skvělá akce uskutečnit. 

20:00 19.7.2008 Sobota


Dneska jsem se znova narodila. Ne, nic se mi nestalo, právě naopak, užila jsem si jeden z nejlepších zážitků mého života. Dneškem začal můj AFF výcvik.

Na letiště jsme přijeli někdy v půl čtvrté s tím, že můj instruktor Lojzek je ve vzduchu a do čtvrt hodinky je tu… A taky že ano. Netrvalo dlouho a obloha se posela padáky. Člověk tajil dech nad tím, jak nízko dělali otáčky a jak rychle dolétali a až nad zemí brzdili. Zaplatila jsem, dostala licenci (jó, jsem parašutista!) a bylo mi řečeno, že ještě dneska si skočíme tandem. Dvě letadla letěla beze mne a v letu číslo patnáct jsem byla já. Dostala jsem přidělenou slušivou růžovočernou kombinézu, která mi perfektně sedla, catsuit hadr:) Instruktáž probíhala poměrně narychlo, protože Lojzek ještě domlouval 15way, kterou skákal v dalším letu. Rozhodně jsem ale o nic nepřišla. Doběhli jsme k letadlu, já s postrojem, Lojza s padákem a už se stoupalo nahoru. Pohled na vzdalující se zem byl prostě úchvatný. Pohled na mraky, když jsme byli na jejich úrovni byl absolutně nepopsatelný, zkuste to. Seděli jsme v letadle takřka se samými tandemy. V 3000 metrech si mě Lojzek k sobě připoutal a už jsem věděla že se nic nemůže pokazit, že jen pár chvil a budu ve vzduchu.

Bála jsem se? Těžká otázka. Slyšela jsem, že kdo říká, že se nebál tak kecá. Ale jestli jsem se bála, tak velmi minimálně, já se ukrutně těšila. Tak moc jak to jenom jde, v hlavě velké „CHCI!“ A už tu byla ta chvíle a my stáli u dveří. „Zavěsit“ slyším, a zaujala jsem připravenou polohu. Teď hlavně nezavřít oči. A už jsme ve vzduchu. Nával euforie jak při orgasmu… Jo, už jsem venku! Rychlé kontroluju, jestli jsem prohnutá, jak mám být, dala jsem ruce do prsní polohy, a už letíme…žádné padáme… My letěli. Člověk kouká všude možně, minuta uteče jak voda. I na ten výškoměr jsem zapomněla koukat.
Ani nevím, jak, a je otevřený padák. Stoupám si na Lojzkovy špičky, abych se odlehčila a mohl mě kousek popustit od sebe. Koukám na tu úžasnou scenérii. Dech beroucí. Mám na chvilku řízení a zkouším zatáčku. Prý jak ohýbat plech :) Druhou zkusím pořádně a třetí mi Lojzek pomůže a točíme se z mého pohledu rovnoměrně s padákem (byl to jen můj pocit, ale nevadí) ještě chvíli zkouším řízení a pak si ho bere Lojzek a pomalu dosedáme na zem. Byť bylo plánováno dosednou na zadek, zůstali jsme stát. Hanka k nám přiběhla a pomohla s padákem. Na chvíli jsem si nebyla jistá, zda mě kolena udrží a vyhrkly mi slzy štěstí. Dneska jsem se znovu narodila. Ode dneška jsem paragán.

No koukám a sama se trochu pousmívám nad nadšeným tónem vyprávění. Ale když ono to bylo prostě skvělé. Další zážitky tenhle takřka úplně přebily, ale v tu chvíli to opravdu byl jeden z nejsilnějších zážitků co jsem zažila. 

23:00 19.7.2008 Sobota


Ták je chvíle času na vyprávění zbytku zážitků. Tak tedy dosedli jsme na zem, Fronéma měla úsměv jako rohlík, vysmátá byla jako lečo … a svět kolem kupodivu fungoval dál. Lojzek shodil jeden padák oblíkl druhý a šli do šestnáctého letu. Objednala jsem si jídlo, snědla ho a akorát jsem stihla najít ve vzduchu letadlo a sledovat, jak vypadali paragáni. Pochytali se do krásné trojspirálky. Jako monáda, akorát bez toho kroužku kolem a těch teček. Úplně magický pohled zespodu. Zeshora z kamery, jak to pak pouštěli to tolik pro laika nevyzní. Začala jsem psát report a ostatní balili padáky. Co jsem ho dopsala a oni dobalili, tak jsme nasedli do bitevní dodávky a odjeli bydlet. Bydlím spolu s Luckou v takové chatičce pro šest lidí. Krásné nové postele i matrace a peřiny, jen k hnutí tu není, a to jsme tu dvě.

Poté jsme šli ještě s Michalem – taky AFF studentem na první část teorie. Pouštěli jsme si na notebooku video závad na padáku a Lojzek k tomu povídal teorii. Většinu toho jsem slyšela už před třemi roky a tak se mi to poměrně vynořovalo z paměti. Asi po hodině jsme se sebrali a odjeli nakoupit zásoby do blízkého Kauflandu. Jídlo převážně mám tak jsem se zásobila hlavně ovocem. (A večeřela jsem jak králík, jablko a hrušku:) ) Poté byla ještě chvíle teorie, kde jsem vleže na stole zkoušela zaujmout správnou polohu a učila jsem se signály. Zítra v osm pokračujeme a musím si toho co nejvíc pamatovat. Pokud všechno dobře, půjde tak si zítra skočím první level.
Jaký z toho mám pocit? No úžasný. V zásadě tomu stále nevěřím, reality check skoro neprochází:)

Mám pocit že jsem si opravu dobře vybrala lidí se kterými do toho půjdu a to jak profesně tak lidsky. Mám pocit že tady opravdu začíná něco úžasného, a že mám šanci stát se někým kým chci být. Ehm, to už se dostáváme do příliš filosofických keců:) Jdeme spát, zítra bude dlouhý den a nás čekají velké skutky…

Ano, za první den se toho stihlo opravdu hodně. Ten pocit se s časem rozhodně potvrdil. Lidi, se kterými jsem ten týden strávila budu rozhodně vídat dál. A co může být lepšího než začátek Fronémy – paragánky? :) 


10:00 20.7.2008 Neděle


Dnešní den začal úžasně, sprchou a snídaní v trávě. Potom byl chvíli trénink odhazování v místě ubytování a pak na letišti pozic, signálů a parakotoulů.

A v tuhle chvíli se už Michal obléká na první level. Já jsem naplánovaná hned do dalšího letadla. Pro ty, co to ještě na streamu nenastudovali, tak při prvním levelu vás drží dva instruktoři a stačí když sebou nebudete moc mlít a otevřete si sami padák… A stejně tomu furt nevěřím:)


13:00 20.7.2008 Neděle


Tak, první level je za mnou. A mám první zranění:) Ale to bych nebyla já, abych si ublížila při seskoku, ne ne. Člověk jde potřetí před seskokem na záchod a tam jsou dva schůdky. Tak jsem si z nich poskočila a pokroucená noha. Říkám si že jsem lama a neřeším, adrenalin se o všechno postaral.

Už jdeme k letadlu, už zkoušíme výskok, už sedíme vevnitř a už letíme. Jak jsem byla při tandemu vysmátá, tak teď uznávám, že jsem se bála. V hlavě jsem si střídavě drmolila litanii proti strachu a střídavě jsem si připomínala vyskakovací proceduru. Dál ne, říkala jsem si, dál to budu řešit potom. A už jsem ve 4000 a už jdeme ke dveřím Kudla (má druhá instruktorka) vylézá ven, já dávám nohy jak patří na kraj a všechno že mne padá. Necítím žádný strach jen opojení. Tak tedy řvu „ready set go“ a spíše instinktivně se pouštím a možná i odrážím.

Ve vzduchu je děsnej zmatek. Člověk neslyší, vidí jen irelevantní věci a pocit z vlastního těla je velmi nestandardní. Lojzek ukazuje rukou „O“ a já kontroluju Kudlu, jeho a výškoměr. Pak jdou pokyny prohnout, natáhnout nohy, nácvik otevření. Nemůžu nejdřív nahmátnout výtažný padáček. Mám pocit že mi Lojzek pomáhá, ale pak jsem na videu viděla že jsem to našla sama. Ruce zpátky, zas prohnout, zas natáhnout nohy, zase nácvik otevření.

Pošilhávám po výškoměru, už se blížíme k 2000. V 1800 mám odkývat konec práce a v 1500 hodit padáček. Čekám až mi Lojzek ukáže O jako nápovědu že se blížíme. Odkývávám a zahlídnu Hanku jak se na mě usmívá. Kde se vzala vpředu netuším. Sahám pro padáček a házím. Chvíli nevím o světě (tak půl sekundy, ale člověk cítí tu díru) a pak už mám skoro otevřený padák a příkladové se otvírá. Kontroluju pohledem, všechno ok. Chvíli dýchám a zjišťuju, že nevím kde je letiště. Točím se a nacházím ho. Snáším se k zemi, snažím se být nad vymezeným polem. To se mi daří jen částečně. Slyším že se na mě někdo snaží mluvit do vysílačky ale mám vypadlé sluchátko z ucha. Zkouším ho tam dostat zpět, ale nejde to. Hmm, holt je přistání na mě.

Nakonec sedám do oranice asi dvacet metrů od plochy letiště. No jo, to úplně nevyšlo. Dosedám kupodivu velmi stabilně na nohy (oproti očekávání), rychle vyfukuju jednou řidičkou padák. Euforie nikde. (oproti očekávání) Teď musím sbalit padák a dojít na letiště. Nezapomenout přilepit řidičky, nesmotat šňůry vyvléknout je zpod hroud oranice. Až když jde s padákem v náručí tak si říkám "vyskočila jsem z letadla a přežila jsem“.

Docházím do balírny bezkonkurenčně poslední. Jsem lehká a mám velký studentský padák. Přemýšlím o tom, že mi musel Lojzek mockrát ukazovat úpravu pozice. Po chvíli je stažené video a jdeme na to kouknout. Chyba první, při výskoku jsem byla prohnutá na úplně špatnou stranu, ale to jsem prý pak dorovnala. Chyba druhá a větší, kopu nohama. Hlavně při nácviku otvírání a pak při ostrém otevírání ještě víc. Fuj, stydím se a dávám si předsevzetí že to musím co možná nejvíc vylepšit další skok. Nu, další skok na mě nebude dlouho čekat, jdu do sedmého letu, a za chvíli startuje pětka. Tentokrát máme nový úkol, budeme trekovat tj. "jezdit dopředu“ . Nevypadá to složité hlavně musím myslet na ty nohy.

První skok mi ukázal že to není jen sranda. Na videích člověk vidí všechny ty, co to umí a vypadá to že na tom absolutně nic není, že se člověk jen tak koupe ve vzduchu. Nemůžu říct, že bych čekala, že to bude úplně bez práce, ale přesto jsem z toho byla malinko rozčarovaná. Rozhodně jsem byla plná odhodlání dělat všechno proto abych se to co nejdřív naučila. 

16:15 20.7.2008 Neděle


Druhý seskok za mnou, víc jich dnes nebude. Noha bolí jak čert… Tentokrát jsem se začala bát až někdy ve 2000 metrech. „Hlavně se prohnout při výskoku“ slyšela jsem zleva, zprava a nejvíc zevnitř. A potom mít propnuté nohy. Nakonec se výskok asi podařil. Nevím, na kameře to není, ale asi to bylo dobře. Nohy jsem propínala mnohem líp a trekovala jsem. A to byl fičák, pánové:) Člověk dá ruce podél těla a vyrazí dopředu. Instruktoři se pak drží jen jednou rukou a vlajou:) Ok, trochu přeháním, ale v principu to tak funguje. Nakonec jsem byla převážně pochválena, Ve vzduchu mi pak chvíli nebylo úplně nejlíp ale v pořádku jsem přistála (i když do oranice:) ) chvíli jsem na poli bojovala s nafukujícím se padákem, ale vyhrála jsem, pak už jen promítání, odjezd a večeře.

Přistání do oranice už pobavilo pár přihlížejících. Tentokrát mi sice vysílačka nevypadla, ale udělala jsem příliš velkou chybu – otočit se po větru. Dřív než Lojzek přistál a mohl mi říct ať to nedělám. Ale z přistání do oranice se nestřílí, aspoň si líp pamatuju co nedělat. Ta zmínka o tom že mi nebylo dobře ve vzduchu se týkala čistě psychické stránky. Začala jsem se v postroji cítit nejistě a chtěla jsem být co nejdříve na zemi. Chvíli mě přepadaly myšlenky jestli je vážně tohle to, co chci dělat, ale odpověď přicházela jednoduchá, AFF musíš dodělat i kdyby cokoli, a pak se uvidí. Potom jsem si o tom pocitu chvíli povídala s Tormem a uklidnila jsem se, že o nic nejde, že slabá chvilka někdy přepadne každého. 


10:40 21.7.2008 Pondělí


Dnešní budíček byl až na půl desátou. Vyspaná jsem do růžova. Hanka, kterou jsem potkala ve sprchách, říká, že to dneska nějak fouká. Když kouknu na oblohu tak je pravda, že těch pár mráčku to švihá poměrně rychle. Nevím do kolika metrů za sekundu můžou AFFkaři skákat, 6 nebo 8. (6, pozn. autorky) A mé tělo. Noha bolí rozhodně míň než včera, ale úplně ok to není. Zas jsem si ji stáhla obinadlem. V zásadě se mi hodí že se ten vítr vyfouká teď a až se zklidní, tak bude ta noha už dostatečně dobrá. K tomu mě bolí záda, ale v tom správném místě. Lojzek říká, že parašutista je rád když ho něco bolí.:) Teď čekáme až se vykutloší naší nejmilejší instruktoři a řeknou co dál. Je jen málo lepších věci než mít dovolenou… třeba mít dovolenou na letišti:)

13:15 22.7.2008 Úterý


Samé dobré zprávy pro unavené davy!
Za hodinu se jde nahoru. V tom letu půjde Michal, ale nejpravděpodobněji půjdu hned do dalšího startu.
Třetí level to jsou dva instruktoři, ale jeden a možná i oba se budou zkoušet pouštět, takže tam bude chvíle úplně samostatného volného pádu. Doufám že to půjde dobře, Čtvrtý level už je jen s jedním.

14:30 22.7.2008 Úterý


Letadlo s Michalem odletělo. Pokud se nic nepokazí, tak jdu ani ne za hodinu do vzduchu. Jdu si někam tajně zkoušet polohu. Říkám si: „nechce se po mě nic než držet polohu a párkrát zkusmo a jednou doopravdy otevřít padák, to přece musím zvládnut i já. Nejsem žádná lama, že? I Killabee to říká…“ Na letišti jsme zůstali čtyři a dvě děti. A je tu krásně.


17:00 22.7.2008 Úterý


Třetí level je za mnou. Trochu jsem se bála, že mě to nechají opakovat ale je to v pořádku. Klasický scénář, ustrojit se, obléci a šup do letadla. Tentokrát jsem se začala bát až v 2500 m. Ještě jsem se pro jistotu těsně před výskokem zeptala Lojzka zda mám postroj dobře zapnutý přesto, že mi to chvilku předtím kontroloval a schválil. Vypadala jsem asi hloupě, ale potřebovala jsem to pro vnitřní jistotu. Výskok. Druhý instruktor se tam chvíli šmrdochal když jsem ho kontrolovala. To mě trochu znervóznilo, ale v pohodě, skáču. A padáme rovnou do mraků. Ještě nedávno jsem chtěla napsat že kdo jste viděl krásné mraky a neviděl jste je že zeshora tak jste viděli prd. Ale řeknu vám padat mrakem není žádná výhra. Žádné nadýchané chomáčky vaty. Je to mokrý, studený a neprůhledný:) Trochu mi to kazilo soustředění na polohu, tak jsem tam nohama zas vyváděla kdejaké hlouposti. Moc natahovala, moc pokrčovala. Druhý instruktor se ale pouštěl a Lojzek asi taky. Trochu to houpalo, ale asi to bylo dostatečně dobré, že mě pustili dál. Koukám výška ubývá, Lojzek nedává znamení „koukni na výškoměr“ tak jsem to odkývala a otevřela padák bez výzvy. Trochu jsem si nebyla jistá, ale bylo to zjevně správně.

Na padáku jsem si tentokrát medila. Zkoušela jsem 360tky otočky. Sice jsem ji nestáhla až ke kolenům ale jen pod ramena, ale stejně to hezky zhoupne. Přistála jsem …. chvilka napětí … do oranice. Bylo málo větru tak jsem s tím nepočítala. Kroutila jsem s tím ale proti jsem to už otočit nemohla. Lama jsem, pět metrů hluboko do oranice. Prý si na mě na balírně sázeli:) Každopádně jediné co jsem řekla po dopadu bylo „ještě…“ Měla jsem celkově dobrý pocit. Za tři dobrá přistání jsem byla pochválena a mohu od teď skákat v teniskách.


18:45 22.7.2008 Úterý


Čtvrtý skok za mnou. Teď jsem ještě před video zhodnocením. Snad opakovat nebudu. Lojza lítal kolem mne a sahal mi na nohy, nastavoval je do polohy jak mají být. Trochu jsem si nebyla jistá jestli je to znamení toho že je všechno ok a může se věnovat „maličkostem“ nebo to znamená že je vše v kýblu a musí to opravit nebo bude hroznej průser. To se ještě dozvím. Odkývání a otevření padáku v pohodě. I když, kdybych začala o padesát, sto metrů výš tak bych se míň lekla, že mám málo času. (Padesát metrů je jedna vteřina pádu) Na padáku jsem si opět medila. Musela jsem sice uletět kus k letišti, ale dala jsem si jednu 360ku stáhnutou až dolů. To bylo dobré. Přistání jsem trochu blbě odhadla a začala jsem přibrzďovat moc brzo, takže to bylo trochu tvrdší. Ale nic mi není, jen malá oděrka na ruce. A kam jsem přistála? Zbytečná otázka, samozřejmě oranice:)


19:30 22.7.2008 Úterý


Zhodnocením jsem poměrně prošla. Vyloženě opakovat nemusím, ale uvidí se jak půjde další seskok. Když to půjde dobře, tak budeme trénovat otáčky, když špatně tak budeme ještě rovnat polohu. Nemám z toho úplně stoprocentní pocit protože si myslím že pro to dělám opravdu všechno co mužů a nestačí to. Ne tolik jak bych chtěla. Ale alespoň už mám poměrně dobrý pocit ze sebe ve vzduchu. Ani ten mrak nebyl teď tak studenej…

V téhle fázi výcviku jsem začala mít poměrně problém s psychickou pohodou. Hodně mi na tom záleželo a najednou všechno nešlo tak jak jsem si to představovala. Navíc jsem se srovnávala s Michalem, který v tom vzduchu držel přeci jenom stabilněji. Horší nálada se prohlubovala spolu s neskákacími dny kdy si člověk nemohl potvrdit že mu to půjde a upadal do myšlenek že tenhle sen je možná jeden velký omyl.

Dny, kdy se neskákalo kvůli počasí jsme trávili výlety na hrad, do skanzenu, do kina a sezením nad více či méně alkoholickými nápoji. Lidé dle nátury nadávali nebo aspoň brblali nad počasím ale nedalo se nic dělat, skákat se začalo až v sobotu ráno.


10:50 26.7.2008 Sobota


Tak, dopadla jsem! A ne do oranice, ale za to dost daleko od základny. Vlastně až ke konci dráhy, jel pro mne Happy autem. Za to se trochu stydím, ale alespoň přistání bylo dobrý, na nohy a měkce.

Ve vzduchu to bylo horší. Bála jsem se i za volného pádu. První půlku jsme padali drženě, rovnala jsem pozici. Potom se mě Lojzek pustil, předletěl si mě a já udělala jednu otáčku. (Hurá) Na další už nebyl čas takže jsem odkývala konec a rychle otevírala pro případ kdyby se něco stalo aby měl Lojzek dost času to řešit. Ale bylo to v pohodě, otevřela jsem docela sama bez držení.

Po zhodnocení na zemi mi bylo řečeno že otáčky budu opakovat nijak se nezlobím. Moc by se mi nechtělo rušit pozici což je otázka šestky.

V tuhle chvíli krize vyvrcholila. Musela jsem opakovat, vůbec jsem nevěděla co můžu udělat proto aby mi to šlo líp protože už tak jsem se snažila naplno. Zjevně to na mě bylo dost vidět, různí lidé mě chodili uklidňovat, že to bude dobré, že mi to půjde. Tenkrát bych na sebe nevsadila ani pětník. Naštěstí se to všechno vyřešilo další skok. 


14:30 26.7.2008 Sobota


Fronéma je zpátky v plně síle a tak, jak ji máte rádi! Tenhle seskok byl dobrej… Ne, tenhle seskok byl moc dobrej:) V letadle byla standardní zábava, ručička na výškoměrů pomalu leze nahoru. A už se skáče, už to letí. Lojzek tentokrát vyskakoval z venkovní strany ode mne a držel mě jen za grip, ne za nožní popruh jako do teď. Vyskočila jsem, cítila jsem se trochu nestabilní, tak jsem rvala pánev dopředu co to šlo. Na zemí mě pak Lojzek chválil že s výskokem byl spokojen, takže to byl asi jen pocit. Objevil se přede mnou, kření se a ukazuje do strany. Tak točím. Chvíli mám problém nehýbat rukama symetricky, ale točím. Tam a zase zpátky. V jednu chvíli mi to točení trochu zrychlilo tak to zastavuju. Jo, dá se to. Netočila jsem se sice úplně přesně ale bylo to převážně v mých rukách. 2000 koukám, chvíli čekám, odkývávám. Ještě chvíli si užívám že už letím sama a otevírám. Chvilku hledám letiště a už ho vidím a letím k němu. Trochu jsem to zas přestřelila a skončila zas u dráhy,ale na zeleném. Přistála jsem trochu tvrději, stáhla jsem řidičky zas trochu dřív než jsem měla, ale v pohodě jsem dosedla na zem V tu chvíli mě vzal vítr. Táhl mě po zemí v leže snad pět metrů. To bylo zábavné. Tahala jsem jednu řidičku co to šlo dokud jsem se nezastavila. Nakonec jsem se v pohodě zvedla a zabalila padák do rukou. Nejdřív jsem šla kus ke dráze pak jsem si uvědomila že je to blbost že musím to obejít. Řídící seskoku pro mě přijel autem že prý to vypadalo že půjdu přes dráhu. Takže jsem to měla zas se servisem. Dál mě čekají salta.

Nejsem si jistá v čem byl takový rozdíl ale pře tím skokem jsem se cítila hrozně a po něm skvěle. Asi se mi povedlo chytit nějaký grif a člověk začal mít pocit že ví co dělá a že je to v jeho rukou, což je rozhodně příjemné. Spolu s tím mě opustily ty obavy že to není zábava pro mě, že to nechci dělat a spousta dalších věcí. Od téhle chvíle až do konce jsem byla už jen vysmátá a dávala jsem to okolí patřičně najevo :).

V dalších pár záznamech trochu poruším posloupnost jak jsem to psala pro zachování posloupnosti toho jak se to dělo.


17:40 26.7.2008 Sobota


Šestý seskok. Byla jsem vysmátá z hotového pátého levelu a připravovala jsem se na salta. Před očima jsem měla videa lidí do se mrcasí na zádech a nemohou se otočit. Pokradmu se zkouším co nejvíc prohnout a vyptávám se všech okolo na obnovování pozice. Šli jsme nahoru já furt přemýšlela co a jak. Vyskakuji a hned je Lojzek přede mnou. Mám radost že už mi není co opravovat na pozici. Ukazuje znak salta. Člověk má už tak vybičovaný pud sebezáchovy tím že vyskočil z letadla a dělat něco tak „nerozumného“ jako předkopnout nohy se mu už fakt nechce. Ale věděla jsem že to musí jít, tak jsem se pořádně nadechla a udělala ten pohyb, natáhnout ruce a kopnout nohama. Chvíli jsem nic neviděla, prohýbala jsem se a najednou jsem byla zpátky na bříšku. Super! Hledám Lojzka, je kus nalevo. Předlétává mě a zas ukazuje salto. Už jsem odvážnější, kopnu, otočím se a šup jsem zas zpátky v poloze. Skvělý pocit, úplně doufám že si budu moct dát ještě jedno. Vidím Lojzka a jo, ukazuje ještě jedno. Pak už zbývá jen pár sekund kdy koupu se ve vzduchu. Pak odkývávám a otevírám. A všechno je krásný. Vyměřují si přistání a přistávám do vyhrazeného čtverce, jo! Na zemí jsem pochválena, na kameře bohužel nejsem skoro vůbec, ale aspoň poslední salto je vidět a udržela jsem se i dost v ose. Hned za chvíli jdu na přezkušovací seskok, moc se těším.

18:49:10 26.7.2008 Sobota


Huráá tak AFF je za mnou! Dopadlo to (samozřejmě) úspěšně:)
Přezkušovací seskok. Neměla jsem na zemi čas takřka na nic, ale nevadilo to. Stejně jsem byla celá žhavá jít co nejdřív zase do vzduchu. A tak jsem šla. V hlavě jsem si pořád opakovala jak mají jít jednotlivé prvky za sebou, ale jinak jsem byla jsem plná sebejistoty. To se prostě muselo podařit… Jdeme do letadla. V letadle si všímám nádherné blondýnky a dobrých dvě stě metrů stoupání z ní nemůžu spustit oči. Nezadala by si ani s Claire Danes – Hvězdou. Potom se raději odtrhnu, zavtipkuju že bych měla přestat koukat po ženskejch a radši se soustředit a začnu si zas v hlavě procházet výskok, úlohy, to, že se zatáčí nesymetricky. Mezitím doletíme do 4000. Samozřejmě že se bojím, ale už to není takový ten nouzový strach, ale napumpování adrenalinu.

Skáču. Lojzka nevidím, ale vím že první prvek, salto, můžu dát i bez něj. Tak ho tam střelím. Hned jsem v poloze zpět. Pak uvidím Lojzka. Otáčím se na jednu stranu, přetáčím to ale nevadí točím na druhou stranu, všechno v pořádku. Přichází trekování na které se taky moc těším. Člověk letí fakt rychle dopředu (tedy reálně netuším jak rychle, ale pocit je že to fičí fakt hodně) Možná jsem to trekování protáhla o něco déle než předepsané tři sekundy ale nevadí. Už není co dělat tak chvíli čekám, kývám a otevírám. Mám pocit že jsem úplně debilně kopla nohou při otevírání. Asi na oslavu :) Na padáku přišla euforie. Byla jsem si jistá že jsem to dala takže jsem si zakřičela z plných plic „Hurá, jó!“ A bylo mi skvěle. Přišlo i pár slz ale zklidnila jsem se, nechala jsem si to na zem.

Přistání na zadek ale do určeného prostoru (a blíž k budově než předtím). A už se nesu zpátky. Nadšení je obrovské. Pár lidí mi gratuluje po Lojzkově hlášce „tak máme novou parašutistku“ Pobíhám po letišti, vysmátá jak už dlouho ne. Pocity? Skvělé. Nejdřív jsem nevěřila že se vůbec kdy na AFF dostanu a dostala jsem se. Pak jsem nevěřila že se někdy to naučím a naučila jsem se. V půlce jsem měla poměrně velkou krizi a překonala jsem ji. Prostě úžasné. Na konec si neodpustím malý vtípek a to, že se mi mění záchranná pozice. Normálně se lidi situacích kdy se bojí, choulí do klubíčka a chrání si orgány. A já? Až mě uvidíte že se budu zaklánět dozadu a vystrkovat bradu a boky tak víte že jsem v krizi:) Děkuji všem za podporu… Vaše Paragánka:)

Co říci závěrem? Aby bylo vyprávění kompletní je ještě nutné doplnit že v neděli jsem si dala ještě dva úplně samostatné skoky při kterých jsem zkusila pár mých tolik oblíbených salt a přesvědčila jsem se že jsem opravdu schopná se o sebe ve vzduchu o sebe postarat.

Celkově to celé hodnotím jako obrovsky kladný zážitek a můžu to úplně každému doporučit. Člověk pozná svět z naprosto jiné perspektivy a zažije stavy mysli které normálně nepotká. Rozhodně mohu stoprocentně doporučit i školu se kterou jsem to absolvovala – Affcentrum.cz (místo pro vaši reklamu :) ). Starali se o mně líp, než jsem si zasloužila.

Rozhodně budu dál ve skákání pokračovat jak mi jen možnosti povolí.
Doufám že se moje vyprávění líbilo. Těším se na Vaše komentáře!