Proč odcházím ze Svobodných

 Vzpomínám si, že poprvé mě to napadlo, když jsem četla článek http://jimmyhayek.cz/proc-jsem-ukoncil-clenstvi-ve-strane-svobodnych-obcanu/ a uvědomila jsem si, že mu závidím. V té době jsem ještě byla přesvědčená, že stojí za to se kousnout a snažit se. Už si to nemyslím.

 A tady ano, nezaplatím stranické příspěvky, a moje členství tak k 31.1.2015 bude ukončeno.

Dříve než vzbudím reakce které nechci, chtěla bych poznamenat: Svobodní jsou stále ta nejlepší strana, která se dá u nás volit. Všem těm, kterým jsem doporučovala dát jim hlas, to stále ještě doporučuji.

Přoč odcházím? Důvody jsou v zásadě dva, praktický a systémový.

Ten praktický je, že ve straně se začíná dít čím dál víc věcí které se mi nelíbí. Na začátku jsem byla ochotná přijmout myšlenku, že shoda na programu a nějaká síla v jeho prosazení stojí za to, se spojit i s lidmi s mírně jiným názorem. Teď už se ale nechci rozčilovat nad lidma, kteří prosazují tradiční rodiny, tradiční kulturu, tradiční zákaz drog a potratů a vůbec je pro ně politika jen způsob, jak ostatním vnutit svůj názor na to, jak se má žít. Ano, možná se naše výsledky v devadesáti procentech shodují, ale ten přístup je mi odporný a ukazuje na to, že náš myšlenkový základ je úplně jinde.

 Fakt je ten, že pro mně byl kdysi lákavý ten samotný koncept, být ve straně, být u toho, bojovat za správnou věc. A teď je naopak ten koncept to, co mně nejvíc odrazuje. Politická strana je z definice kolektivistická. V lepším případě průměruje názory lidí v ní, v horším ti kteří se toho víc nebojí tlačí svoje názory ostatním. 

 Být ve straně pro mně znamená cítit se být nějak zavázána společnému cíli, a být součástí nějakého celku. V praxi to znamená muset se kontrolovat co říkám, protože za každým rohem je někdo, kdo má tendenci buď podle mě generalizovat svobodné, nebo nějaký svobodný, který mi připomene že kazím jméno strany. Chci být člověk, který mluví sám za sebe a nemusí se kvůli tomu na nikoho ohlížet. A zároveň, když nějací svobodní plácnou nějakou blbost, nechci mít pocit, že se mně to týká. Chci si moct říci, že s nima nemám nic společného. 

 Strana, konrétně demokraticky vedená strana, mi přijde jako divné uskupení. Spousta energie se promrhá na ujasňování si toho, jak to myslíme. Dodnes mi v hlavě zní věta z ReVu "Ale když sečteme 'téměř' a 'skoro', tak to má víc hlasů než 'polovina'". Vést stranu jako firmu (nikoli stát, prosím) by bylo mnohem efektivnější. Místo řešení toho na čem se shodnem, a shánění lidí, kteří jsou konečně ochotní něco udělat a ne jen mluvit, by byly jasně rozdány úkoly, kompetence i zodpovědnosti. 

 Ale i kdyby strana fungovala, pořád by to nebylo dobré. Ona totiž naše zastupitelská demokracie je pěknej paskvil kompletně, a já ztrácím pocit, že účastnit se toho je výrazem odvahy a vytrvalosti, ale čím dál víc mi to přijde jako služba systému a těm kteří ho naprosto mimo demokracii řídí. Čím dál víc mám pocit, že politická cesta k cíli nevede. Je to cirkus a cirkusem to zůstane. 

Myšlenky svobody jsou mi stále nadevše drahé a stále chci věnovat energii jejich šíření. Možná budu dál psát články, možná vymyslím i další cesty. Každopádně jsem nyní přesvědčená, že důležitější než sbírat hlasy je vzdělávat a přesvědčovat lidi, že svoboda má smysl.

Díky Svobodným jsem poznala spoustu skvělých lidí, zažila spoustu výborných situací, hodně se toho naučila a vůbec jsem ráda, že jsem toho byla nějakou dobu součástí. Děkuji vám všem, kteří jste byli součástí pozitivní části mého zážitku. Stále vám držím palce, a obdivuji vás za to, že bojujete za to, čemu věříte. Nicméně už to budu sledovat z povzdálí.

Manifest osobní svobody

Každý má nezcizitelné právo nakládat se svým životem, tělem a majetkem. Nikdo nemá právo zasahovat do cizího života, těla a majetku proti jeho vůli. Svoboda je stav, kdy nikdo nezasahuje do těchto práv. Svoboda není dělitelná. Svoboda s výjimkou není svoboda.

Nedobrovolný zásah do cizího života, těla nebo majetku je násilí a musí být vždy trestným činem. Čin který do cizího života, těla nebo majetku nezasahuje, nebo je oboustranně dobrovolný naopak trestný být nesmí.

Každý má právo si vybrat jakýkoli životní styl. Životním stylem jsou míněny akce a rozhodnutí, které nezasahují do cizí svobody. Každý má právo jakýkoli životní styl chválit, propagovat, nebo naopak kritizovat.

Islám

Islám často vyvolává strach. Strach sám o sobě ale není zásahem do svobody, a nedává právo uplatňovat preventivní násilí. Uplatňování Šaríi je přípustné pouze v případě, že s tím trestaný souhlasí. V opačném případě, pokud to zasahuje do svobody někoho kdo s tím nesouhlasí, jde o trestný čin. Trestné činy muslimů musí být řešeny stejně jako u všech ostatních. I v případě, že by muslimové páchali více trestných činů než nemuslimové, není možné uplatňovat kolektivní vinu proti muslimům, kteří se ničeho nedopustili.

Zakazování šátků je stejně špatné, jako nucení někoho šátek nosit. Obětem islámu nejlépe pomůžeme, pokud budeme důsledně řešit zasahování do jejích práv.

Špatné myšlenky nemají být zakazovány, ale mají prohrát v souboji s myšlenkami dobrými. Špatná kultura má prohrát s kulturou dobrou. Myšlenkami proti myšlenkám, kulturou proti kultuře. Nikoli násilím proti myšlenkám a kultuře.

Imigrace

Pravidla imigrace musí být stejné pro všechny, nezávisle na tom, z jakého státu pocházejí. Není možné imigranty třídit ani podle náboženství, kultury nebo věku. To, jací lidé k nám budou chtít imigrovat, nejlépe ovlivníme tím, jaké právní, ekonomické a kulturní prostředí u nás bude.

Získání stejných práv jako mají občané naší země musí jít ruku v ruce se získáním stejných povinností.

Drogy

Každý vlastníme své tělo. Je na každém z nás, jak se ke svému tělu budeme chovat. Zakazovat někomu dělat vlastní rozhodnutí o svém těle je stejně špatné jako zasahovat do něčího těla proti jeho vůli. Z toho vyplývá, že jakákoli kriminalizace nakládání s drogami je neospravedlnitelná.

Homosexuálové

Každý má právo se rozhodnout s kým a jak bude žít.  Způsob jakým lidi žijí ve svazcích nijak nezasahuje do svobody druhých lidí.

Státem posvěcené manželství je zastaralá instituce. Není žádný důvod, aby se stát pletl do vztahu dvou lidí. Nicméně dokud tu manželství máme, mělo by být přístupné všem bez ohledu na pohlaví.

Adopce dětí by měla vždy probíhat v zájmu dítěte. V případě že je dítě dost staré na to, aby vyjádřilo názor, měl by být brán jako hlavní vodítko. Pohlaví žadatelů by nemělo být v průběhu posuzování vhodnosti žadatelů zohledňováno. To platí pro případ adopce dítěte partnerem jediného žijícího rodiče, stejně tak jako při adopci dítěte bez rodičů.

Tradiční kultura je umělý konstrukt. Kdokoli ji může chválit a propagovat, ale nikdo nemá právo vynucovat si svoji oblíbenou kulturu násilím skrz stát.

Pohlaví

Pohlaví je určeno sebeidentifikací každého z nás. Stát by měl mít rovný přístup ke každému, nezávisle na tom, kým je. Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by měl stát katalogizovat lidi podle pohlaví. Otázka, zda mají na státních dokumentech přibýt kolonky pro další pohlaví je zavádějící. Ze všech státních dokumentů by měly tyto informace kompletně zmizet.

Eutanazie

Otázka nezní zda legalizovat eutanazii, ale zda dekriminalizovat napomáhání sebevraždě. Každý vlastní své tělo, a je právem každého z nás svůj život ukončit. Sebevraždu definujeme jako cílenou akci ukončit svůj život. Napomáhání sebevraždě je oboustranně dobrovolný akt a tudíž musí být beztrestná.  

Nechte si svoje ale

Slyšeli jsme to všichni už mockrát. "Já nejsem rasista, ale cikáni mi vadí." "Já nemám nic proti homosexuálům, ale ať si to nechaj na doma." "Já jsem pro volný trh, ale tohle odvětví je specifické." Zjevně ani v jedné větě nemůžou být pravdivé obě části. 

Existují lidé, kteří tvrdí, že cokoli je před ale, je jako bychom nic neřekli. To je přehnané, protože nějakou informaci to sděluje. Třeba to, že mluvčí chce být vnímán jako někdo kdo je normální, rozumný, a v žádném případě ne extremista. Taky to ukazuje na to, jaké postoje jsou brány jako ty správné, někdy až povinné.

Ale.

Ale podobným používáním se význam těchto tvrzení posouvá daleko od původního. Být pro volný trh prostě neznamená chtít regulace ve všech případech, kdy lidi chtějí něco jiného než vy. Pokud vás zhnusí líbající se muži na ulici, zatímco muž se ženou ne, skutečně proti nim něco máte.

Proč na tom záleží? Protože to ničí každý rozhovor na dané téma. Jak se máme bavit o rasismu, když jediný "povolený" postoj je být horečnatě proti, ale přitom všichni víme, že to vlastně tak nějak nemyslíme? Nebylo by lepší, kdyby se daly vyslovit jen ty druhé části vět, a nebát se, že tím budeme vyloučeni ze slušné společnosti, protože víme, že většina lidí se stejně pohybuje někde v té šedé názorové části?

Máte-li k těm úvodním ideálům alespoň nějakou úctu, vnímáte-li je jako něco, co by si lidé měli myslet, uznejte že ještě nejste na konci cesty. Najděte odvahu říct "Nechci potkávat tulící se homosexuály", "Jsem pro částečně regulovaný trh" nebo alespoň "Přál bych si nebýt rasista, ale uvědomuji si, že reaguji odlišně když mě osloví cikán" jestli je to tak cítíte. Jsem přesvědčená, že otevřenou debatou se spíš můžete přiblížit k tomu, co považujete za správné, než když budete začínat tím, že už tam jste.

Šáhněte si do svědomí, podívejte se kde skutečně jste, začněte mluvit pravdu a vraťte slovům jejich význam.

Běh za sluncem - 7 Km

I v neděli vstávám :)
Ještě když jsem vybíhala ze dveří, nebyla jsem si jistá kam vlastně poběžím, kroužky do Riegráčů nebo tunel na Vítkově? Ale jak jsem byla na Vinohradské a uviděla jsem nádherné ranní fialovo, bylo jasno. Poběžím prostě tak, abych tohle viděla co nejdéle. Myslela jsem na vás moji čtenářové, že bych vám to vyfotila,ale zkušenost jasně říká že není žádná šance to zachytit tak, jak je to krásný takže máte smůlu. Vstaňte si v šest sami :)

Na Želivského jsem vlevo vedle Dorintu uviděla i samotné klubající se sluníčko a tak bylo rozhodnuto pokračovat tím směrem a přibližně po dvaceti minutách to prostě otočit domů.
Takže z trasy to dělá takovouhle nefotogenickou nudli.
Na mapě koukám, že Malešický park nebyl už moc daleko. A tam je krásně tak si dám jako cíl tam někdy příště doběhnout. Cestou jsem svlíkala sluníčko očima, takže podle teorie zírání do slunce bych měla být i najedená :)

V pátek jsem byla na crossfitu a dělalo se tam spousta dřepů. I když se maximálně snažím je dělat co možná nejvíc správně, ta stejně jsem trochu pak cítila kolena. Ach, kéž už je tahle fáze za mnou a nějak je zvládnu opravit. Teď zas o tom kolenu vím. snad se to do zítra nějak zahladí.

Vybíhala jsem s bundou ale už na Želivského bylo dost teplo na to to sundat. Určitě nelituju, že jsem ji měla sebou. Na začátek byla fajn a potom, vhodně smotaná kolem pasu, ani moc neruší.

Dneska je to bez hlubokých myšlenek, tak aspoň písničku, která sem nalákala facebookové čtenáře.
Btw koukala jsem, že spousta lidí sem chodí přes behej.com. Ani si nevzpomínám, že bych se do toho feedu přihlašovala, ale jsem ráda že tam jsem. Vítám běhající čtenáře.

Ha a těsně před odesláním slyším, že mi vylítla hadice od pračky, tak dobré ráno a já jdu vytírat :)

Dodatek: Teď alespoň vím, proč jsem měla včera ten zvláštní nápad dát toaleťáky ze země na pračku. Děkuji mojí intuici za tyhle drobné věci, které pro mně dělá.

Být v parku, když zhasínají lampy ~ 7 km

Vidět vycházet slunce je nemožný požadavek v parku, ve kterém se dá pozorovat západ slunce. Ale to, že se tam člověk nachází v ten správný čas se pozná podle toho, že zhasnou lampy.
I dneska jsem se teda hecla k superrannímu běhu. Vyběhla jsem v krásných 5:51. Kdo z vás to má? Cítím se díky tomuhle vstávání jako divnej člověk, ale zároveň je mi v tomhle rytmu hrozně spokojeně. Takže co.

Netrénovanému oku by mohlo připadat, že ten obrázek je stejný jako ten předvčerejší. Ale není. Je tam o kolečko navíc. A taky dvě prostřední kolečka jsou dokreslena ručně. Testovala jsem totiž Instagram Hyperlapse.

Hyperlapse

Nalákaná videem o Microsoftím hyperlapsu (pusťte si to, je to krásný). Jsem doufala, že to bude něco podobného. Nepřišla jsem na žádný jednoduchý způsob jak si mobil přidělat k tělu tak aby natáčel, tak jsem ho prostě držela v ruce kamerkou dopředu. Špatná zpráva je, že to člověku vypne hudbu a zjevně vyřadí iSmoothRun z provozu. (Normálně zvládne běžet na pozadí bez problému). Natáčela jsem jedno kolečko. Celý další jedno kolo tomu trvalo to přežvejkat a uložit. No, a nakonec to absolutně nestojí za nic. Ani to sem nahrávat nebudu, vypadá to jako ta ukázka jak se to nemá dělat z výše linkovanýho videa. Jen rychle se hýbající zmatek. Ale tak aspoň to teď vím.

Buzerlístek a efekt minimálního cíle

O konci prokrastinace jsem psala už minule. Teď jsem zavedla další dva postupy tam popsané. Buzerlístek a Flowlístek. Buzerlístek je v zásadě seznam věcí, které chce člověk během dne dělat, nové zvyky, které si chce zvnitřnit. A za splněné body si sám uděluje zelené puntíky. Pro mně je tohle něco, co mám tendenci sama od sebe. Moje datasexuálství mně nutí o sobě sledovat nejrůznější údaje a archivovat výsledky. Proto všechny ty runkeepery, fitocracy, sleeptimy, cronometry, withingsy a dalši a další aplikace, které používám. ve skutečnosti jsem už před pár měsíce dva takové buzerlístky používala, dřív než jsem si tuhle knížku přečetla a a poskytla si tak výmluvu důvod, proč s tím zas začít. (Btw Tomáš Pajonk to u mně viděl a říkal "To máš jako modrý život?", jo, vlastně jo :) )

Co mně ale zaujalo je doporučení, aby si člověk ze začátku nastavil minimální hranici pro splnění. Já jsem si pro svůj sloupeček cvičení, udělala hranici 10 dřepů a jeden pokus o shyb (furt ho neudělám ale skoro, skoro). V různých článcích se píše, že lidi pak mají tendence v cvičení pokračovat, když už se do toho pustili a tak. Tak tak to na mně nefunguje, ale má to na mně jiný pozitivní vliv. Zjistila jsem, že už po pár dnech to zvyšuje moji identifikaci jako "té, co cvičí". A ta se zhodnotí ve chvíli, kdy je venku ještě tma a já potřebuju překonat ten kopeček abych skutečně vyběhla. skoro mně to až překvapilo, ale skutečně těch pár dní kdy jsem přece cvičila mi v tu chvíli prolítlo hlavou a udělalo mi to z toho výrazně jednoduší úkol.

Thumbs up, konec prokrastinace.

Jedna malá generalizace na závěr

Všimla jsem si zajímavé korelace mezi hudbou a kostelem. Vždycky (v posledních dvou pokusech) když uvidím kostel na Jířáku při běhu zpátky domu se mi pustí nějaká drsná písnička od Nightwish. Minule to bylo End of all hope, teďka dead to the world. Vtipné, příště na to budu vyloženě čekat :)

Ranní hrdinství - 5.7 Km

Jak by si někdo možná mohl podle nadpisu tipnout, pořídila jsem si knížku Konec prokrastinace. Píše se v ní mimo jiné, že je nutné trénovat hrdinství, schopnost opouštět komfortní zónu. S mým běháním to šlo od desíti k pěti. Za poslední měsíc jsem byla asi čtyřikrát. Nic moc. Tak jsem se hecla, že to zkusím ráno. Natrénovat hrdinství. A nakonec to bylo výrazně hrdinnější než jsem si představovala.

Vzbudila jsem se asi 5:45. (Bez budíku. Jo, jsem čím dál přetočenější) Jak je mým zvykem, zkontrolovala jsem hned po probuzení počasí. 11 stupňů a showers. Ale byla jsem meganamotivovaná. Nic mně nezastaví. Takže mimo připraveného oblečení jsem vyndala i běhací bundu. Krátký zásek na tom, že nemůžu najít ani jedny běhací ponožky. A to jich tu musí někde být aspoň šest párů. Ale co, stejně by byly akorát mokrý. Z toho běžet v packách jsem taky nebyla ochotná ustoupit. Chci to natrénovat tak do toho jdu i za cenu mokrých nohou.
Vybíhala jsem 6:01. Venku ještě nebylo stoprocentně rozedněno. Takové ranní modrošedo. Říkala jsem si, že bude fajn sledovat rozednívání. Lehce poprchávalo. Běh samotný byl v zásadě bez speciálních událostí. Vybrala jsem standardizové kolečko v Riegráčích. Nechtělo se mi moc myslet nad trasou a chtěla jsem to mít v každé chvíli blízko domů. Doběhla jsem domů 6: 35. Zdravím všechny, kteří leželi v posteli ještě v době, kdy já už měla odběháno :)
Druhé kolo zábavy bylo doma. Přijdu, oblečení zmoklé a propocené, rozsvítím a PRÁSK, rána jako prase. Pojistky. Chvíli jsem jenom dýchala abych nezpanikařila. Dobrý, jenom pojistky, to umím. Po tom, co jsem ozkoušela, ze to nejsou ty domácí, ale ty chodbové, přehodnotila jsem strategii. Sprcha jako první, abych nebyla v tom zpocenym než to vyřeším. Takže sprcha ve světle světlíku. Už vím, proč se tomu říká světlík :)
Pojistky na chodbě... byly zamčené. Šroubovák v odpovídající velikosti nemám. Postupně jsem vyzkoušela několik různých věcí které všechny nefungovaly.  Pilník nemá dost velkou páku. Pinzeta je moc malá. Konce příborů moc velké.  Plastové otevírátko na iphony má ideální tvar, ale je moc plastové. Až jsem nakonec při prohledávání zásuvky uviděla obal na super multifunkční nůž. Ha, věčně ho vozím na všechny outdoorové akce a málokdy ho použiju, tak snad teď. Skutečně, pilka zafungovala. Možná jsem ji u toho trochu zrasila, ale co už. Světlo svítí a já můžu psát blog :)
Zítra je sociální snídaně, takže další ranní hrdinství je naplánováno na čtvrtek. Schválně se mně zeptejte, jestli jsem to nevyprokrastinovala :)

Cena za upřímnost - 7.7.Km

Včera jsem se vrátila z Vnitřního ohně. Celkové vyprávění tady nechci provozovat. Fakt je ten, že jsem se vrátila s velkou chutí jít běhat. Se vzpomínkou na běhání v lese (v pět ráno, skoro 9 km :) ) jsem si říkala že neexistuje žádná výmluva jako moc ráno, moc unavená, moc špatný počasí. A šla jsem. Běželo se mi krásně, těším se jak to půjde zítra
Ale teda v lese by to bylo samozřejmě lepší, myslím že si vytknu jako cíl se tam co nejdřív vrátit. Zvládnout běžet aspoň ty dvě hodiny, aby mi to stálo za to  vyjet někam za město. A pořídím si běhací baťůžek, stejně po něm toužím už dlouho :)

Ale už k dnešnímu tématu. Debaty o upřímnosti jsou často hodně jednostranné, mluví se o tom, že upřímnost je dobrá, maximálně se jako druhá stránka věci zmíní, že někdo má strach být upřímný. Jenže co vlastně člověka drží zpátky být upřímný? Má velmi nedávná zkušenost mně přiměla se na to kouknout zblízka. Na vnitřním ohni jsme každý večer v rámci rituálu zmiňovali, jaký byl pro nás nejsilnější moment celého dne. Výborný nápad, dokud jsem se, někdy kolem sedmého dne kurzu nepřistihla, že naprosto přesně vím co byl pro mně nejsilnější zážitek, ale že zcela jistě tohle přes pusu ven neprotlačím. A tak jsem hledala něco, co bych mohla říct a pak se styděla, že jsem si možná vybrala Pravdu jako svoji nejvyšší hodnotu (o tom jindy) a pak dělám tohle.
Naprosto přesně vám, co mně drželo zpátky. Pocit ponížení. Pocit strašlivě spalujícího ohně, nejenom že jsem něco takového zažila, ale že o tom ještě mluvím nahlas.
Při dnešním běhu mi v hlavě vyvstalo tohle téma. Když jsem ho převalovala dál našla jsem  ještě druhý relevantní pocit. Pocit viny. Jsem li upřímná v nějaké bolavé věci, má to v zásadě dvě varianty. Buď ublížím někomu jinému, nebo sobě. Cítím se ponížená, nebo vinná. Tyhle dva pocity vnímám jako velmi blízké. Ponížení je zároveň pocit viny z toho, že nejsem lepší, a vina je je ponížení z provinění.
Co mají ještě společného? oba vyřazují ze společnosti. i vina i ponížení ti říkají "Nepatřím mezi vás". Ti "vy" může být skupina od dvou do všech lidí, nebo i abstraktní skupina definována nějakým principem.
Udělala jsem někde v úvaze chybu? Protože jestli ne, vyplývá z toho, že upřímnost je silou která lidi nesbližuje ale oddaluje. Nebo mi chybí další proměnná? Něco co to vykrátí?
To co dle mně tlumí tenhle efekt, je jasné vědomí hranic mezi lidmi. Takové ty principy, že každý je zodpovědný za svoje pocity, že to že někdo někoho hodnotí se nijak nedotýká hodnoceného, ale pouze to vypovídá  hodnotícím a podobně. Tohle všechno každý teoreticky ví, ale praxe v emočně napjatých situacích pokulhává.
Možná by se proto neměla tolik razit upřímnost ale právě tohle. No one can make me feel anything. Vědomí hranic člověka.

Btw

Nemůžu si nevšimnout, že tohle je téma které se mně silně dotýká i v jiném kontextu. Ancap stojí na myšlence, že přesně načrtnuté hranice mezi lidmi a jejich sférami vlivu přináší prosperitu a štěstí. Myslela jsem si, že moje téma je svoboda, která se toho úzce dotýká, ale teď jak se slyším, vypadá to že hranice jsou právě tím jádrem sporu.

Externí komentář

Od Mariany ze http://www.zdejsoulvi.cz/, který mi přišel natolik zajímavý, že stojí za to to sem doplnit.

 Z mého pohledu:
Vina a ponížení říkají:
"Chci mezi vás patřit.", "Chci na vás být opatrná, chci s vámi být v souladu a jednat v souladu s vašimi hodnotami. Chci mluvit o tom, co je vám srozumitelné. Chci mít radost z vaší společnosti, chci se chránit před bolestí z osamělosti."
Upřímnost je podstoupení rizika. Upřímnost říká:
"Chci být sebou, chci žít pravdivě a otevřeně a svobodně. Chci dělat, co je mi srozumitelné. Chci být opatrná na sebe. Chci vás pozvat do svého světa, chci, abyste mě skutečně znali, opravdově, takovou jaká jsem."
Dohromady to všechno říká:
"Chci na vás i na sebe být opatrná, chci s vámi být v souladu a jednat v souladu se svými i vašimi hodnotami. Chci mluvit o tom co je vám i mně srozumitelné. Chci se společně s vámi radovat z toho, jací jste vy a chci, abychom se společně radovali z toho jaká jsem já."
Na hlubší úrovni je to tedy všechno snaha o sblížení.