Belleteyn!

 Cestu, po které šel, si starostlivě vybíral tak, aby se vyhýbal záři ohnišť, světlu a místům plných tajuplných stínů. Nebylo to vůbec jednoduché - všude kolem plály hranice z jedlového dřeva, vystřelující k obloze tmavě rudou záři protkanou snopy jisker. Poznamenávaly temnotu a kolem nich tančící postavy světlejšími oblaky dýmu a praskaly a vybuchovaly v zářivých gejzírech jasu.

Geralt se na chvíli zastavil, aby udělal místo rozjásanému, divoce křičícímu zástupu tanečníků, stojícímu mu v cestě. Někdo ho chytil za rameno a pokoušel se mu vtlačit do roky dřevěný, pěnou pocákaný pohár. Lehce, ale rozhodně ho odmítl a prudce od sebe odstrčil muže cákajícího kolem sebe pivem z malého soudku, který držel pod paží. Nechtěl pít.

Ne tuto noc.

Na nedalekém lešení, postaveném z březových polen, majestátně se tyčícím nad ohromným ohništěm, líbal světlovlasý Májový král s věnečkem na hlavě rusovlasou Májovou královnu, zatímco jí rukama hnětl přes tenkou, propocenou tuniku těžká prsa. Monarcha byl opilý, celý se třásl a jen tak tak udržoval rovnováhu tím, že objímal Královnu kolem krku rukou, v níž držel korbel piva. Královna, stejně opilá jako on, s věnečkem, padajícím do očí, objímala Krále kolem krku rukama, zatímco nohama mu objímala boky. Vlnící se dav lidí pod lešením zpíval, křičel a mával žerděmi ozdobenými girlandami květů a zeleně.

"Belleteyn!" vykřikla přímo do Geraltova ucha mladá, nepříliš vysoká dívka. Tahajíc ho silně za rukáv, přinutila ho, aby se několikrát otočil na místě uprostřed jásajícího průvodu. Několikrát zatleskala a rozjařeně potřásla svou sukní, pohazujíc přitom rozverně svými hustými vlasy plnými květů. Dovolil jí, aby s ním několikrát zavířila v kole, opatrně se přitom vyhýbaje dalším tančícím párům.

"Belleteyn! Májová Noc!"

Kolem nich tlačenice, pískot, jekot, nervózní smích další dívky, kterou navzdory jejímu odporu unášel jakýsi chlapec pryč z pruhu světla někam do tmy.

Zástup lidí, zpívající jakousi píseň, se jako had proplétal mezi hořícími hranicemi. Někdo v zástupu najednou upadl na zem, přerušujíc tím řetěz rukou a rozdělujíc zástup na několik částí.

Dívka, sledující Geralta zpod listí zdobící její čelo, se k němu nečekaně rychle přitiskla, prudce přitom oddechujíc. Chytil ji poněkud silněji než původně zamýšlel. V dlaních, přitisknutých na její záda, cítil horoucí vlhkost těla, jež k němu pronikala přes tenký len její tuniky. Dívka zvedla hlavu. Měla zavřené oči, zuby se jí vyzývavě leskly zpod zvednutého horního rtu. Voněla potem, dýmem, trávou a touhou.

Proč ne, pomyslel si Geralt, hladil přitom rukou její tuniku a záda a vychutnával na svých prstech její mokré teplo. Dívka nebyla jeho typ - byla příliš malá a poněkud při těle. Pod prsty nahmatal místa, kde se příliš těsná tunika zařezávala do jejího těla a rozdělovala tak její záda na dvě hmatem zcela zřetelné obliny v místech, kde by rozhodně neměly být. Proč ne, pomyslel si, během takové noci...

Belleteyn ... Plameny ohňů dosahovaly až k horizontu. Belleteyn, Májová Noc.

Nejbližší hranice s praskotem pozřela přihozené suché klestí a explodovala vzápětí zlatou září zalévající celé okolí. Dívka otevřela oči, dívala se nahoru, přímo do Geraltovy tváře. Uslyšel, jak prudce dýchá, cítil, jak se protahuje, jak mu vzrušeně pokládá ruce na hruď. Geralt ji okamžitě pustil. Na okamžik zaváhala. Odtáhla se od něho na vzdálenost lehce pokrčených rukou, aniž by se ho však přestala dotýkat klínem. Sklonila hlavu, pak pomalu sundala ruce z jeho prsou, udělala krok dozadu a dívala se přitom stranou.

Oba dva chvíli nerozhodně stáli, dokud je vracející se chorovod znovu nepohltil. Dívka se rychle otočila a utekla, pokoušejíc se přitom neobratně přidat k tanečníkům. Ohlédla se. Jenom jednou...

Belleteyn... 

Co já tady vlastně dělám '?

Ve tmě zasvítila hvězda, zajiskřila a vzápětí zase zhasla.Medailón na Geraltově šíji se zachvěl. Zaklínač podvědomě rozšířil zornice. Bez velkých problémů pronikl svým zrakem tmou.

Ta žena nebyla vesničanka. Vesnické ženy nenosí černé, aksamitové pláště. Vesničanky, odnášené nebo zatahované muži do houštin, křičely, chichotaly se, kopaly nohama a zmítaly se jako pstruzi vytahovaní z vody. Žádná z nich nedávala tak znatelně najevo, že to právě ona vede do tmy vysokého, světlovlasého mládence v rozepnuté košili.

Vesničanky nikdy nenosily kolem krku náhrdelníky s obsidiánovými hvězdami posázenými diamanty.

"Yennefer." 

Náhle rozšířené, fialkové oči v hořící, bledé, trojúhelníkové tváři.

"Geralt ..."

Žena pustila ruku světlovlasého cherubína s hrudí lesknoucí se potem jako kus měděného plechu. Chlapec se zapotácel a upadl na kolena. Udiveně se kolem sebe rozhlížel a nevěřícně přitom mžoural očima. Pak pomalu vstal, zmateně na ně pohlédl, načež klopýtavě odešel k ohništím. Čarodějka se za ním dokonce ani nepodívala. Pozorně si prohlížela zaklínače, zatímco rukou se křečovitě držela okraje svého pláště.

"Jsem ráda, že tě znovu vidím," řekla uvolněně. Geralt okamžitě vycítil, jak klesá napětí, jež mezi nimi viselo ještě před okamžikem.

"Ovšem," usmála se vzápětí. Zdálo se mu, že v tom úsměvu bylo něco nuceného, nebyl si tím ale zcela jist. "Celkem příjemné překvapení, nepopírám. Co tady děláš,

Geralte? Ach... Prosím, promiň mi mou neomalenost. Samozřejmě, děláš tady totéž, co já. Vždyť je Belleteyn. Až na to, že jsi mě nachytal takříkajíc přímo při činu."

"Vyrušil jsem tě."

"Přežiji to, neměj obavy," zasmála se Yennefer. "Noc však pokračuje. Když budu chtít, svedu někoho jiného." 

"Škoda, že já to nedokážu," řekl Geralt a jen s velkými obtížemi předstíral lhostejnost. "Právě před chvílí mi jedna laň pohlédla do očí a utekla."

"K ránu," řekla Yennefer, usmívaje se přitom stále strojeněji, "když se pořádně rozdivočí, na to už nebudou brát ohled. Ještě si nějakou najdeš, uvidíš...

"Yen..." Další slova mu uvízla v hrdle. Dlouze se na sebe dívali, velice dlouho. Po tvářích jim tančily rudé jazyky. Yennefer najednou vzdychla a skryla oči za závojem dlouhých řas.

"Ne, Geralte. Opravdu ne. Nezačínejme..."

"Jenže je Belleteyn," přerušil ji. "Zapomněla jsi na to?" 

Yennefer k němu pomalu přistoupila, položila mu ruce na ramena a něžně se k němu přitulila, spočívajíc přitom opatrně svým čelem na jeho prsou. Geralt hladil její havraní vlasy, rozprostřené v dlouhých, hadovitých loknách na jejích ramenou.

"Věř mi," zašeptala a zvedla k němu svou hlavu. "Neváhala bych ani okamžik, kdyby šlo pouze o... Jenže to nemá smysl. Všechno začne znovu a skončí tak, jako předtím. Nemá to smysl, abychom..."

"Copak všechno musí mít nějaký smysl? Dnes je přece Belleteyn!"

"Belleteyn," řekla Yennefer a odvrátila od něho hlavu. "A co má být? Něco nás přitáhlo k těm ohništím, k těm rozjásaným lidem. Chtěli jsme tančit, jásat, bláznit, prostě využít příležitost zúčastnit se každoročních oslav svátku volnosti, spojených se svátkem pravidelně se opakujícího přírodního cyklu. A co se nestane, narazíme na sebe po... Kdy to vlastně bylo, co... jsme se viděli naposled? Před rokem?" 

"Před rokem, dvěma měsíci a osmnácti dny." 

"Vzrušuješ a dojímáš mě. Děláš to záměrně?"

"Jistě."

"Yen..."

"Geralte," přerušila jej Yennefer, prudce ho od sebe odstrčila a vzdorovitě pohodila hlavou. "Řekněme si to otevřeně. Já nechci."

Geralt kývl hlavou na znamení, že je mu to zcela jasné. Yennefer si přehodila plášť přes rameno. Měla pod ním tenkou, lněnou košilku a černou sukni, stáhnutou páskem ze stříbrných knoflíčků.

"Nechci," zopakovala znovu své rozhodnutí, "znovu začínat. Když si jen pomyslím, že bych s tebou dělala to, co jsem chtěla dělat s tím blonďáčkem... Podle týchž zásad... Ta představa, Geralte, mi připadá poněkud nechutná, ponižuje jak mě, tak i tebe. Chápeš mě?"

Geralt znovu kývl hlavou. Podívala se na něho zpod svých přivřených řas.

"Neodejdeš?" 

"Ne."

Yennefer chvíli mlčela a pak neklidně pohodila rameny. 

"Zlobíš se?"

"Ne."

"Tak pojď, posadíme se někde dál od té vřavy a chvíli si spolu popovídáme. Budeš se asi divit, ale jsem moc ráda, že jsme se zase setkali. Opravdu. Posaďme se spolu na chvíli. Jsi pro?"

"Dobře, Yen."

Odešli spolu do tmy, kousek dále na vřesoviště, na okraj černé lesní stěny, opatrně se vyhýbali na zemi ležícím párům. Aby si našli klidné místečko, kde by byli zcela sami, museli urazit pěkný kus cesty. Suchý pahorek s jalovcovým keřem připomínajícím cypřiš se stal místem jejich schůzky. 

Čarodějka si rozepjala brož na svém plášti, několikrát s ním zatřepala a rozložila ho na zemi. Geralt se posadil těsně vedle ní.Toužil ji obejmout, ale nakonec to s lítostí přece jen neudělal. Yennefer si upravila svou košilku s hlubokým výstřihem, pronikavě se na něho podívala, vzdechla a objala ho. Mohl to očekávat. Kdyby chtěla uhodnout jeho myšlenky, musela by se namáhat. Instinkty a přání cítila podvědomě. 

Mlčeli.

"Ech, k čertu," řekla náhle Yennefer a odtáhla se od Geralta. Zvedla ruku a vykřikla zaklínadlo. Nad jejich hlavami se objevily červené a zelené koule vybuchující vysoko na obloze, vytvářející různobarevné, ochmýřené květy. Od ohnišť k nim doletěl smích a radostné výkřiky.

"Belleteyn," řekla hořce. "Májová Noc... Cyklus se opakuje. Ať se baví... jestliže mohou."

Někde poblíž byli ještě jiní čarodějové. O něco dále vystřelily k obloze tři pomerančově oranžové blesky. Na druhé straně, přímo u černé hradby lesa, explodoval gejzír duhových, prudce vířících meteoritů. Lidé při ohništích hlasitě vykřikli údivem. Geralt zkroušeně hladil Yennefeřiny lokny a vdechoval vůni šeříku a angreštu, jimiž voněly. Jestliže bude po ní tak silně toužit, pomyslel si Geralt v duchu, vycítí to a urazí se. Zbystří svou pozornost, naježí se a odstrčí mě od sebe. Zeptám se jí klidně, co je nového.

"Nic není nového," řekla Yen a v jejím hlase se něco zachvělo. "Nic, co by stálo za řeč."

"Nedělej mi to, Yen. Nečti ve mně. Musím se pak stydět."

"Promiň. Je to instinkt. A co je nového u tebe, Geralte?" 

"Nic. Nic, co by stálo za řeč."

Pak zase oba mlčeli.

"Belleteyn!" zavrčela náhle Yen. Ucítil, jak její rámě, které bylo přitisknuto k jeho hrudi, tuhne a narovnává se. "Baví se. Oslavují odvěký cyklus obnovující se přírody. A my? Co my tady děláme? My, relikty, odsouzené vymření, ke zkáze a k zapomenutí? Příroda se obnovuje, cyklus se opakuje. Ale my ne, Geralte. My se nemůžeme opakovat. Byli jsme zbaveni této možnosti. Bylo nám pouze umožněno provádět ve shodě s přírodou neobvyklé věci a některé dokonce odporují jejím zákonům. Zároveň nám však bylo vzato to, co je v přírodě nejprostší a nejpřirozenější. Co máme z toho, že žijeme déle než oni? Po naší zimě již nenastane jaro. Neobnovíme se. To, co končí, skončí spolu s námi. Ale jak tebe tak i mne něco přitahuje k těm ohništím, a to i navzdory tomu, že naše přítomnost zde je vlastně zlomyslným a kacířským výsměchem tohoto světa."

Geralt mlčel. Nelíbilo se mu, když Yen upadala do takové nálady. Velice dobře věděl, co bylo toho příčinou. Zase, pomyslel si, zase ji to začíná trápit. Byly doby, kdy se zdálo, že na to již zapomněla, že se s tím, stejně jako ostatní, smířila. Objal ji kolem ramen, přitulil se k ní a začal s ní jemně kolébat, jako s malým dítětem. Dovolila mu to. Nedivil se tomu. Věděl, že to potřebuje. 

"Víš, Geralte," řekla náhle již zcela klidná, "nejvíce mi scházelo tvoje mlčení."

Geralt se jemně dotkl jejích vlasů a jejího ucha. Chci tě, Yen, pomyslel si v duchu, vždyť to víš. Vždyť to přece víš, Yen. 

"Vím," zašeptala.

"Yen..." 

Znovu vzdychla.

"Jen dnes," řekla a dívala se na něho široce rozevřenýma očima. "Pouze tuto noc, která brzy skončí. Nechť to bude náš Belleteyn. Ráno se rozloučíme. Prosím, abys s ničím víc nepočítal. Nemohu, nemohla bych... Promiň. Jestli jsem tě urazila, polib mě a odejdi."

"Jestli tě políbím, neodejdu. 

"Počítala jsem s tím."

"Naklonila se k němu. Geralt se svými ústy dotkl jejích pootevřených rtů. Opatrně. Nejdříve horního a pak dolního. Omotal si její lokny kolem prstů, dotkl se jejího ucha, briliantové náušnice, její šíje... Yennefer opakovala jeho polibek. Vzápětí se k němu přitiskla a její zkušené prsty si jistě a rychle poradily se sponami jeho haleny.

Položila se naznak na plášť rozložený na měkkém mechu. Svými rty něžně uchopil její ňadro. Ucítil, jak bradavka pomalu tvrdne a stává se viditelnou pod tenkou tkaninou její košilky. Yen přerývaně dýchala.

"Yen..." 

"Nic neříkej...Prosím..."

Dotyk její nahé, hladké a chladné kůže doslova elektrizoval Geraltovy prsty. Od ohnišť k nim doléhal křik, zpěv, hvízdot a gejzíry jisker na pozadí purpurového dýmu. Něžné dotyky. Její. Jeho. Třesavka. A netrpělivost. Pozvolné dotyky jejích štíhlých končetin objímajících jeho boky pomalu spoutávaly a svíraly jako tesařská svěrka.

Belleteyn. 

Dech roztrhaný na cáry vzdechů. Záblesky pod víčky, vůně šeříku a angreštu. Májová královna a Májový král? Kacířský výsměch? Zapomenutí?

Belleteyn! Májová Noc!

Sténání. Její? Jeho? Černé lokny na očích, na ústech. Navzájem propletené prsty roztřesených dlaní. Křik. Její? Černé řasy. Vlhké. Steny. Jeho?

Ticho. Celá věčnost ticha. 

Belleteyn...Ohně až k samému horizontu...

"Yen?"

"Ach, Geralte!" 

"Yen, ty pláčeš?

" Ne!"

"Yen... Přísahal jsem...Přísahal..." 

"Nic neříkej. Není to zapotřebí. Není ti zima?" 

"Ano."

"A teď?"

"Je mi tepleji."

Odstrašujícím tempem začalo svítat. Černá hradba lesa zaostřila své obrysy. Z beztvarého mraku se stala výrazná, zubatá linie vrcholků stromů. Zpoza ní se plížící příslib svítání se rozlil podél horizontu, zhášeje lampy hvězd. Udělalo se mnohem chladněji. Geralt k sobě Yen silněji přitiskl. Vzápětí ji celou zahalil pláštěm.

"Geralte?" 

"Mhm?" 

"Za chvíli bude svítat"

"Vím. 

"Ublížila jsem ti."

"Trochu."

"Začne to všechno zase znova od začátku?" 

"Nikdy to přece neskončilo." 

"Prosím tě...Je to kvůli tobě, že se cítím..." 

"Nic neříkej, všechno je v pořádku." 

Vůně dýmu plížícího se vřesovištěm. Vůně šeříku a angreštu.

"Geralte?" 

"Ano?"

"Pamatuješ se na naše setkání v Poštolčích Horách? A na toho zlatého draka... Jakže se to jen jmenoval?"

"Tři Kavky. Pamatuji si na to."

"Řekl nám..." 

"Vzpomínám si na to, Yen."

Políbila ho v místě, kde krk přecházel v trup. Pak si na ně položila svou hlavu, lechtajíc ho přitom svými vlasy.

"Byli jsme stvořeni jeden pro druhého" zašeptala tiše. "Nebo jsme snad byli sobe předurčeni? Jenže nic z toho se přece neuskuteční. Škoda, ale když nastane úsvit, my dva se rozejdeme. Nemůže to být jinak. Musíme se rozejít, abychom si navzájem neublížili. My, kdož jsme si určeni. My, kteří jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Škoda. Ten nebo ti, kdo nás stvořili pro sebe, by se měli také postarat ještě o něco navíc. Samotný osud nestačí, je to příiš málo. Je třeba ještě něco víc. Odpust' mi to. Musela jsem ti to říct."

"Vím." 

"Věděla jsem, že nemá žádný smysl, abychom se milovali."

"Mýlila ses. Mělo. Navzdory všemu."

"Jeď do Cintry, Geralte. Jed' tam, tentokrát neváhej. Neudělej to, cos udělal tehdy... Když jsi tam byl..."

"Odkud to víš?" 

"Vím o tobě úplně všechno. Cožpak jsi zapomněl? Jed'co možná nejrychleji do Cintry. Přicházejí zlé časy, Geralte. Moc zlé. Musíš stihnout..."

"Yen..."

"Nic neříkej, prosím."

Chladněji, stále chladněji. A stále více světla. 

"Neodcházej ještě, prosím. Počkejme do úsvitu..." 

"Dobrá, počkejme..."

 

Úryvek z povídky Něco Víc od Sapkowskiho. celá k přečtení zde http://www.oook.cz/library/sapkowski/Sapkowski-Neco_vic.html

Deset kilometrů - 10km

Odpusťte trošku redundantní název, ale právě jsem pokořila významnou hranici.
Také jsem tímto během dosáhla svého cíle a to uběhnout 50 km za duben. Plánovači by ze mně měli radost.

Pokud by někdo náhodou počítal a nevycházelo mu to, tak je to proto, že o úterním běhu nebyl článek. Zájemci se na něj můžou podívat tu http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/335966977 Bylo to 8 km v pětiprstech, ukopla jsem si palec a jinak se nic zajímavého nestalo. Tak se mi ani o tom nechtělo psát.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/337101263

Nu, jak vidíte na obrázku, docela jsem se proběhla. Vzala jsem to raději v normálních běhacích botách, pětiprsty bych raději měla zatím brát na běhy kolem pěti, sedmi kilometrů.

Dala jsem to za pěkných 1:03:32 nicméně to je s odečtením pauz na semaforech a podobných, kde se člověk trochu vydýchá, tak se to nedá brát jako reálnej čas. Co mně těší víc je průměrný tep 154. Vzhledem k tomu, že normálně mám svých 162 tak tohle je určitě zlepšení. A to jsem se o to ani nijak nesnažila.

Ať se snažím jak se snažím, nenapadá mně nic poetického ani filozofického, tak snad příště :)

Mamíí, ta paní má sundaný boty a běží naboso?! - 9.2 Km

Aneb, děkujeme neznámému dítěti, které se postaralo o dnešní název a můj úsměv na rtech. Možná to v textu tak nevyzní, ale bylo to takovým tónem jako "Ale vždyť císař je nahý?!". A vsadila bych boty, že další věta, kterou už jsem teda neslyšela byla "Mamíí můžu být taky naboso?"
Ale to jsem skočila doprostřed dnešního příběhu. Dnešní plán byl zaprvé prozkoumat tunel pod Vítkovem, který jsem předtím vůbec nevěděla že existuje, pak zout boty a oběhnout segment kolem Žižky a pak se poklidně vrátit domů.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/334637507

Nakonec se to vlivem špatného plánování protáhlo trochu víc než jsem chtěla. Ale postupně.

Tunel po Vítkovem je boží! Sice je v něm zima a protivítr ale moc se mi v něm líbilo. Ještě to takhle bude chvíli pokračovat a suverénně se do Vítkova zamiluju. Možná zbytečně jsem nezkusila potom zahnout na cestičku přírodou a obíhala jsem to po asfaltu, ale bála jsem se, že skončím někde v houští. Příště.

Bosý dvou a půl kilometr bylo možná trochu velké navýšení po minulém kilometru.  Ale zase jsem si zkusila běžet bosá i po asfaltu. Není to vůbec takový peklo jak bych to čekala. Trochu je peklovitý pokud je na asfaltu rozházen takový ten droboučký štěrk, ten se občas nalepí na nohu a je potřeba se ho nějak elegantně za běhu zbavit. A hlavně jsem chtěla mít ten segment. A jsem na něm třetí nejrychlejší žena, což je imho dobrý vzhledem k neobutí.

Protiběžící běžci vůbec nechápou pokynutí botou jako pozdrav. A to ani když k tomu jasně artikuluju "Ahoj". A taky se boty v rukou docela pronesou. Jedna bota i s ponožkou má necelých třista gramů. To nezní jako moc, ale nějak super to taky není. Už abych běhala brzo bosa celou trasu, nebo vymyslela nějaký úkryt na boty na místě.

Btw koukám že naboso se mi trochu zvedá průměrná kadence, vůbec zatím netuším co z toho vyvodit :)

Po znovuobutí jsem chtěla prozkoumat nejjižnější cestičku, a ona mně mrcha dovedla zpátky na hlavní. Tak jsem to oběhla kolem tamější (Ha, tohle slovo mi vždycky připomene střední, češtinu a Kotrouše :) ) venkovní posilovny, podchodem a z kopce dolů.  

V tu chvíli už bylo jasný, že docela přetahuju plánovaný kilometry, ale už nebylo kde to zkrátit, holt jsem to doběhla. Poslední kus cesty je docela dost dokopce, chvílema jsem toho měla docela plný kecky, ale aspoň jsem si říkala,že trénuju nevzdávaní. Teď když o tom píšu mi to už přijde jako příjemný trápení :)

Opravdový barefoot - 7 Km

Když říkám opravdový barefoot, myslím tím úplně naboso, nikoli ve fivefingerech. Pravdou je, že název je lehce zavádějící, naboso jsem běžela jen necelý kilometr, zbytek v botech.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/333953504

Namotivovaná TEDem  o bosém běhání jsem se rozhodla to jednou zkusit. Vzpomínala jsem  si na poučky, že se má začínat pomalu a tak jsem se vydala pro změnu na Vítkov (vsuvka: Je to zvláštní jak na mně jednotlivá místa různě púsobí, Vítkov a Parukářka jsou pro mně velmi pozitivní, ale třeba Riegráče mně nějak tak serou a vůbec netuším proč.) Kousek od památníku jsem zula boty, ponožky jsem dala o bot, boty navlíkla na ruce a tradá!

Bylo to neskutečně příjemné. Než se kdokoli zeptá, nerozřízla jsem si nohu o střep ani jsem si nic nechutného nenašlápla na nohu. Běžela jsem převážně po trávě a cítila jsem se velmi přírodně, v tom nejlepším slova smyslu. A člověk budí spoustu zábavné pozornosti, ale to je jen takový bonus.
Ani nevím proč jsem to nevyzkoušela dřív. Příště si bosou trasu trochu protáhnu (teďka to byl necelý kilometr) a příště zas a nakonec ze mně bude indián :)

Ráno před během jsem si koupila novou baterku do heart rate monitoru, ale světe div se, při hlášení po pěti minutách mi to žádnou HR nenahlásilo. V tom mi svitlo, Já jsem přeinstalovala ISmoothRun pod novým uživatelem a nespárovala jsem to znovu. Tak jsem se na ulici zastavila a párovala jsem, naštěstí úspěšně. A potom jsem byla vděčná, že ISR mám protože na rozdíl od runkeepeří aplikace umí navazovat na staré běhy. Od té doby se mi HR zas pocitvě měřilo.

Jo a ještě jeden úspěšný zlepšovák. Podívala jsem se pozorně na moje ucho a na sluchátko a zjistila jsem, že jsem pravděpodobně udělala chybnou úvahu. Jsem malá -> mám malý uši-> musím použít nejmenší peckonástavec. Vyměnila jsem to náušítko za největší, a najednou to lépe drží. stoprocentní to není ale lepší. Mám radost.

No a nezbytná zpráva o kolenou. Hodně protahuju a hodně cvičím různý posilovací věci během dne a často při běhu myslím na to aby mi kolena nepadaly kam nemají. Zatím to vypadá, že to pomáhá. furt je občas cítím, ale zatím to nejde do té krize, která mně kdysi donutila přestat. Tak snad, hrozně moc doufám, to dokážu nějak přeprat. Běh je nejlepšejší sport.

Jo a pusťte si ten TED který jsem odkazovala nahoře, pokud jste to ještě neudělali.

Vítkovské schody pokořeny! - 8 Km

Cíl, který jsem si zadala minule, vyběhnout celé schody na Vítkově bez zastavení, se mi povedl dneska splnit. Musím říct, že jsem čekala , že to bude větší boj. Musím si vymyslet nový cíl.

Zároveň mám radost z celkem napohodu uběhlých osmi kilometrů. Je příjemné jak to ze začátku rychle přibývá.
Minule jsem udělala nový segment na Stravě. A hned mi někdo sebral prvenství. Je to kilometr a já ho teďka mám za 5:58, zatímco nejlepší ženská má 5:10. To bych teoreticky mohla někdy zkusit překonat.
Chtěla jsem jít běhat už ve středu, ale něco mně prapodivně bolelo v nártu. Pro jistotu jsem to nechala být. Dneska to už bylo ok.
Bohužel to vypadá, že mi došla baterka v HR monitoru, takže dneska je to bez tepu. Co už.
Koukám, že dneska je to spíš jak prezentace než vyprávění.... Co už :)

But who would build the cyklostezky? - 30 Km na kole

Tak se mi chtělo zase někam vyrazit a zároveň jsem si říkala, že za další běhání by mi kolena nepoděkovala ani s aplikací zjištění z minulého článku. Ortoped mi kdysi říkal, že kolo pomáhá a vůbec prostě mi to najednou přišlo jako dobrej nápad.

Našla jsem si půjčovnu kol ve Stromovce. Chtěla jsem totiž jet někam kde pokud možno nebudou žádný auta. Za tři kila mi bylo zapůjčeno kolo na den.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/329967766

Původní plán byl u Klecan přejet přívozem přes Vltavu a vrátit se po druhé straně, ale když jsem tam dojelo tak se mi ještě nechtělo otáčet a tak jsem pokračovala s davem nějakých cyklistů.

Tam se začlo projevovat, že nemám úplně ideální kolo. Nefungovalo mu totiž přehazování velkého převodu, bylo to trvale zaseklé na největším. To bylo fajn dokud jsem jela z lehkého kopečku podél Vltavy, to jsem jela jako drak, ale tady se objevil dlouhej a docela vysokej kopec. Chvíli jsem se to snažila kompenzovat druhým převodem a strašnou zarputilostí, ale pak už to prostě nešlo a sesedla jsem. Tu ale kolem mně projel Zelený cyklista (barva dresu, nikoli politická příslušnost). Říkal ať si tam hodím něco lehčího, a já na to, že mi to neřadí. Zastavil, kouknul se mi na kolo a nakonec mi přeřadil na lehčí převod rukou. Díky Zelený cyklisto!
Pokračovali jsme další kus spolu. Bohužel, při sundávání bundy jsem si nějak blbě chmátla na mobil a pauzla Stravu, takže ten kus cesty nemám zaznamenaný. Všimla jsem si toho až o nějakých deset kilometrů pozděj. Dokreslování stávkovalo, takže jsem do mapy jen velmi zhruba naznačila kudy jsme jeli. Štve mně to, štve. Ale co už.
Nu tedy jeli jsme spolu, konverzovali o kolech, o běhu. Za celou dobu jsme se nějak zapomněli představit, proto to označení.  Bylo mi porazeno kudy dobře sjet zpátky k Vltavě a na cyklostezku. U Klecanského přívozu jsme se zase rozdělili, já si udělala hruškovou pauzu a dojela jsem zas sama.
Bylo to moc fajn. Je fakt, že tamní cesta je hrozná dálnice. neustále potkáváte kola, bruslaře, běžce, ale i lidi s kočárkama a další. A to ještě byl půlmaraton, tipuju, že normálně tam bude ještě větší provoz. Mně objíždění lidí trochu znervózňuje, ale nějak se zvládlo.

No nevidím svojí kariéru, že by se ubírala směrem ke kolům, ale určitě bych zas někdy někam vyjela. Poskytuje to velmi podobný druh vysmátosti a aspoň zas chvíli zabírají jiný svaly. Jestli plánujete nějaký výlet, dejte vědět.

Běh vzpomínkami - 6.1 Km

Ráda běhám místy, které znám, kde jsem něco zažila. Běžím a mám pocit, že jsem v knihovně svých vzpomínek. Zhmotňují se mi před očima, jako by to bylo včera. Tady jsme seděli na prolézačce s Jakubem a Jáchymem na jedné velmi speciální procházce a patřil nám svět. Tady byla afterpárty a výborný piknik po MMM. Tady jsem se dozvěděla, že mi umřela babička.
Věci, které jsou v běžném životě, snad pro ochranu mojí příčetnosti, schované někde v pozadí se vynořují. A tak běžím a zpracovávám bývalá traumata i radosti.

No ale trocha konkrétností k běhu. Dneska byl mým cílem Vítkov a Parukářka. Super trasa, poctivé převýšení. (viz odkaz pod obrázkem) Speciálně jsem si užila schody na Vítkov. V půlce jsem jednou odpočívala ale jsem rozhodnutá je jednou dát v kuse. Taky jsem doufala, že nahoře na Vítkově je Strava segment ale bohužel, budu si ho muset vytvořit sama.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/329579346

Strávila jsem nějakou dobu hledáním informací o koleni, a myslím, že jsem na něco přišla. Můj problém asi je, že když se unavím, padají mi kolena jakoby dovnitř. Stává se mi to i když jsem unavená třeba při dřepech. To je špatně a koleno se pak ožvejkává a bolí. Dobrá informace je to proto, že nyní vidím nějakou šanci, že bych to mohla opravit. Takže kromě toho,  že budu dál krmit kolenovýživu, plán je pořádně protahovat, cvičit věci na mobilitu kotníků a kyčlí a posilovat kolena. Až se příště uvidíme, budu pravděpodobně někde bokem wallsitovat :) Navíc čas od času při běhu myslím na to, že koleno nesmí jít do středu a jakoby dávám trochu větší důraz na to, abych běžela i po vnější straně chodidel. Mám pocit, že to pomáhá, tak snad.

Na runkeeperu jsem si nastavila goal 51 km za duben. Tímto mám 11 km tak stačí se neflákat a dám to.