Belleteyn!

 Cestu, po které šel, si starostlivě vybíral tak, aby se vyhýbal záři ohnišť, světlu a místům plných tajuplných stínů. Nebylo to vůbec jednoduché - všude kolem plály hranice z jedlového dřeva, vystřelující k obloze tmavě rudou záři protkanou snopy jisker. Poznamenávaly temnotu a kolem nich tančící postavy světlejšími oblaky dýmu a praskaly a vybuchovaly v zářivých gejzírech jasu.

Geralt se na chvíli zastavil, aby udělal místo rozjásanému, divoce křičícímu zástupu tanečníků, stojícímu mu v cestě. Někdo ho chytil za rameno a pokoušel se mu vtlačit do roky dřevěný, pěnou pocákaný pohár. Lehce, ale rozhodně ho odmítl a prudce od sebe odstrčil muže cákajícího kolem sebe pivem z malého soudku, který držel pod paží. Nechtěl pít.

Ne tuto noc.

Na nedalekém lešení, postaveném z březových polen, majestátně se tyčícím nad ohromným ohništěm, líbal světlovlasý Májový král s věnečkem na hlavě rusovlasou Májovou královnu, zatímco jí rukama hnětl přes tenkou, propocenou tuniku těžká prsa. Monarcha byl opilý, celý se třásl a jen tak tak udržoval rovnováhu tím, že objímal Královnu kolem krku rukou, v níž držel korbel piva. Královna, stejně opilá jako on, s věnečkem, padajícím do očí, objímala Krále kolem krku rukama, zatímco nohama mu objímala boky. Vlnící se dav lidí pod lešením zpíval, křičel a mával žerděmi ozdobenými girlandami květů a zeleně.

"Belleteyn!" vykřikla přímo do Geraltova ucha mladá, nepříliš vysoká dívka. Tahajíc ho silně za rukáv, přinutila ho, aby se několikrát otočil na místě uprostřed jásajícího průvodu. Několikrát zatleskala a rozjařeně potřásla svou sukní, pohazujíc přitom rozverně svými hustými vlasy plnými květů. Dovolil jí, aby s ním několikrát zavířila v kole, opatrně se přitom vyhýbaje dalším tančícím párům.

"Belleteyn! Májová Noc!"

Kolem nich tlačenice, pískot, jekot, nervózní smích další dívky, kterou navzdory jejímu odporu unášel jakýsi chlapec pryč z pruhu světla někam do tmy.

Zástup lidí, zpívající jakousi píseň, se jako had proplétal mezi hořícími hranicemi. Někdo v zástupu najednou upadl na zem, přerušujíc tím řetěz rukou a rozdělujíc zástup na několik částí.

Dívka, sledující Geralta zpod listí zdobící její čelo, se k němu nečekaně rychle přitiskla, prudce přitom oddechujíc. Chytil ji poněkud silněji než původně zamýšlel. V dlaních, přitisknutých na její záda, cítil horoucí vlhkost těla, jež k němu pronikala přes tenký len její tuniky. Dívka zvedla hlavu. Měla zavřené oči, zuby se jí vyzývavě leskly zpod zvednutého horního rtu. Voněla potem, dýmem, trávou a touhou.

Proč ne, pomyslel si Geralt, hladil přitom rukou její tuniku a záda a vychutnával na svých prstech její mokré teplo. Dívka nebyla jeho typ - byla příliš malá a poněkud při těle. Pod prsty nahmatal místa, kde se příliš těsná tunika zařezávala do jejího těla a rozdělovala tak její záda na dvě hmatem zcela zřetelné obliny v místech, kde by rozhodně neměly být. Proč ne, pomyslel si, během takové noci...

Belleteyn ... Plameny ohňů dosahovaly až k horizontu. Belleteyn, Májová Noc.

Nejbližší hranice s praskotem pozřela přihozené suché klestí a explodovala vzápětí zlatou září zalévající celé okolí. Dívka otevřela oči, dívala se nahoru, přímo do Geraltovy tváře. Uslyšel, jak prudce dýchá, cítil, jak se protahuje, jak mu vzrušeně pokládá ruce na hruď. Geralt ji okamžitě pustil. Na okamžik zaváhala. Odtáhla se od něho na vzdálenost lehce pokrčených rukou, aniž by se ho však přestala dotýkat klínem. Sklonila hlavu, pak pomalu sundala ruce z jeho prsou, udělala krok dozadu a dívala se přitom stranou.

Oba dva chvíli nerozhodně stáli, dokud je vracející se chorovod znovu nepohltil. Dívka se rychle otočila a utekla, pokoušejíc se přitom neobratně přidat k tanečníkům. Ohlédla se. Jenom jednou...

Belleteyn... 

Co já tady vlastně dělám '?

Ve tmě zasvítila hvězda, zajiskřila a vzápětí zase zhasla.Medailón na Geraltově šíji se zachvěl. Zaklínač podvědomě rozšířil zornice. Bez velkých problémů pronikl svým zrakem tmou.

Ta žena nebyla vesničanka. Vesnické ženy nenosí černé, aksamitové pláště. Vesničanky, odnášené nebo zatahované muži do houštin, křičely, chichotaly se, kopaly nohama a zmítaly se jako pstruzi vytahovaní z vody. Žádná z nich nedávala tak znatelně najevo, že to právě ona vede do tmy vysokého, světlovlasého mládence v rozepnuté košili.

Vesničanky nikdy nenosily kolem krku náhrdelníky s obsidiánovými hvězdami posázenými diamanty.

"Yennefer." 

Náhle rozšířené, fialkové oči v hořící, bledé, trojúhelníkové tváři.

"Geralt ..."

Žena pustila ruku světlovlasého cherubína s hrudí lesknoucí se potem jako kus měděného plechu. Chlapec se zapotácel a upadl na kolena. Udiveně se kolem sebe rozhlížel a nevěřícně přitom mžoural očima. Pak pomalu vstal, zmateně na ně pohlédl, načež klopýtavě odešel k ohništím. Čarodějka se za ním dokonce ani nepodívala. Pozorně si prohlížela zaklínače, zatímco rukou se křečovitě držela okraje svého pláště.

"Jsem ráda, že tě znovu vidím," řekla uvolněně. Geralt okamžitě vycítil, jak klesá napětí, jež mezi nimi viselo ještě před okamžikem.

"Ovšem," usmála se vzápětí. Zdálo se mu, že v tom úsměvu bylo něco nuceného, nebyl si tím ale zcela jist. "Celkem příjemné překvapení, nepopírám. Co tady děláš,

Geralte? Ach... Prosím, promiň mi mou neomalenost. Samozřejmě, děláš tady totéž, co já. Vždyť je Belleteyn. Až na to, že jsi mě nachytal takříkajíc přímo při činu."

"Vyrušil jsem tě."

"Přežiji to, neměj obavy," zasmála se Yennefer. "Noc však pokračuje. Když budu chtít, svedu někoho jiného." 

"Škoda, že já to nedokážu," řekl Geralt a jen s velkými obtížemi předstíral lhostejnost. "Právě před chvílí mi jedna laň pohlédla do očí a utekla."

"K ránu," řekla Yennefer, usmívaje se přitom stále strojeněji, "když se pořádně rozdivočí, na to už nebudou brát ohled. Ještě si nějakou najdeš, uvidíš...

"Yen..." Další slova mu uvízla v hrdle. Dlouze se na sebe dívali, velice dlouho. Po tvářích jim tančily rudé jazyky. Yennefer najednou vzdychla a skryla oči za závojem dlouhých řas.

"Ne, Geralte. Opravdu ne. Nezačínejme..."

"Jenže je Belleteyn," přerušil ji. "Zapomněla jsi na to?" 

Yennefer k němu pomalu přistoupila, položila mu ruce na ramena a něžně se k němu přitulila, spočívajíc přitom opatrně svým čelem na jeho prsou. Geralt hladil její havraní vlasy, rozprostřené v dlouhých, hadovitých loknách na jejích ramenou.

"Věř mi," zašeptala a zvedla k němu svou hlavu. "Neváhala bych ani okamžik, kdyby šlo pouze o... Jenže to nemá smysl. Všechno začne znovu a skončí tak, jako předtím. Nemá to smysl, abychom..."

"Copak všechno musí mít nějaký smysl? Dnes je přece Belleteyn!"

"Belleteyn," řekla Yennefer a odvrátila od něho hlavu. "A co má být? Něco nás přitáhlo k těm ohništím, k těm rozjásaným lidem. Chtěli jsme tančit, jásat, bláznit, prostě využít příležitost zúčastnit se každoročních oslav svátku volnosti, spojených se svátkem pravidelně se opakujícího přírodního cyklu. A co se nestane, narazíme na sebe po... Kdy to vlastně bylo, co... jsme se viděli naposled? Před rokem?" 

"Před rokem, dvěma měsíci a osmnácti dny." 

"Vzrušuješ a dojímáš mě. Děláš to záměrně?"

"Jistě."

"Yen..."

"Geralte," přerušila jej Yennefer, prudce ho od sebe odstrčila a vzdorovitě pohodila hlavou. "Řekněme si to otevřeně. Já nechci."

Geralt kývl hlavou na znamení, že je mu to zcela jasné. Yennefer si přehodila plášť přes rameno. Měla pod ním tenkou, lněnou košilku a černou sukni, stáhnutou páskem ze stříbrných knoflíčků.

"Nechci," zopakovala znovu své rozhodnutí, "znovu začínat. Když si jen pomyslím, že bych s tebou dělala to, co jsem chtěla dělat s tím blonďáčkem... Podle týchž zásad... Ta představa, Geralte, mi připadá poněkud nechutná, ponižuje jak mě, tak i tebe. Chápeš mě?"

Geralt znovu kývl hlavou. Podívala se na něho zpod svých přivřených řas.

"Neodejdeš?" 

"Ne."

Yennefer chvíli mlčela a pak neklidně pohodila rameny. 

"Zlobíš se?"

"Ne."

"Tak pojď, posadíme se někde dál od té vřavy a chvíli si spolu popovídáme. Budeš se asi divit, ale jsem moc ráda, že jsme se zase setkali. Opravdu. Posaďme se spolu na chvíli. Jsi pro?"

"Dobře, Yen."

Odešli spolu do tmy, kousek dále na vřesoviště, na okraj černé lesní stěny, opatrně se vyhýbali na zemi ležícím párům. Aby si našli klidné místečko, kde by byli zcela sami, museli urazit pěkný kus cesty. Suchý pahorek s jalovcovým keřem připomínajícím cypřiš se stal místem jejich schůzky. 

Čarodějka si rozepjala brož na svém plášti, několikrát s ním zatřepala a rozložila ho na zemi. Geralt se posadil těsně vedle ní.Toužil ji obejmout, ale nakonec to s lítostí přece jen neudělal. Yennefer si upravila svou košilku s hlubokým výstřihem, pronikavě se na něho podívala, vzdechla a objala ho. Mohl to očekávat. Kdyby chtěla uhodnout jeho myšlenky, musela by se namáhat. Instinkty a přání cítila podvědomě. 

Mlčeli.

"Ech, k čertu," řekla náhle Yennefer a odtáhla se od Geralta. Zvedla ruku a vykřikla zaklínadlo. Nad jejich hlavami se objevily červené a zelené koule vybuchující vysoko na obloze, vytvářející různobarevné, ochmýřené květy. Od ohnišť k nim doletěl smích a radostné výkřiky.

"Belleteyn," řekla hořce. "Májová Noc... Cyklus se opakuje. Ať se baví... jestliže mohou."

Někde poblíž byli ještě jiní čarodějové. O něco dále vystřelily k obloze tři pomerančově oranžové blesky. Na druhé straně, přímo u černé hradby lesa, explodoval gejzír duhových, prudce vířících meteoritů. Lidé při ohništích hlasitě vykřikli údivem. Geralt zkroušeně hladil Yennefeřiny lokny a vdechoval vůni šeříku a angreštu, jimiž voněly. Jestliže bude po ní tak silně toužit, pomyslel si Geralt v duchu, vycítí to a urazí se. Zbystří svou pozornost, naježí se a odstrčí mě od sebe. Zeptám se jí klidně, co je nového.

"Nic není nového," řekla Yen a v jejím hlase se něco zachvělo. "Nic, co by stálo za řeč."

"Nedělej mi to, Yen. Nečti ve mně. Musím se pak stydět."

"Promiň. Je to instinkt. A co je nového u tebe, Geralte?" 

"Nic. Nic, co by stálo za řeč."

Pak zase oba mlčeli.

"Belleteyn!" zavrčela náhle Yen. Ucítil, jak její rámě, které bylo přitisknuto k jeho hrudi, tuhne a narovnává se. "Baví se. Oslavují odvěký cyklus obnovující se přírody. A my? Co my tady děláme? My, relikty, odsouzené vymření, ke zkáze a k zapomenutí? Příroda se obnovuje, cyklus se opakuje. Ale my ne, Geralte. My se nemůžeme opakovat. Byli jsme zbaveni této možnosti. Bylo nám pouze umožněno provádět ve shodě s přírodou neobvyklé věci a některé dokonce odporují jejím zákonům. Zároveň nám však bylo vzato to, co je v přírodě nejprostší a nejpřirozenější. Co máme z toho, že žijeme déle než oni? Po naší zimě již nenastane jaro. Neobnovíme se. To, co končí, skončí spolu s námi. Ale jak tebe tak i mne něco přitahuje k těm ohništím, a to i navzdory tomu, že naše přítomnost zde je vlastně zlomyslným a kacířským výsměchem tohoto světa."

Geralt mlčel. Nelíbilo se mu, když Yen upadala do takové nálady. Velice dobře věděl, co bylo toho příčinou. Zase, pomyslel si, zase ji to začíná trápit. Byly doby, kdy se zdálo, že na to již zapomněla, že se s tím, stejně jako ostatní, smířila. Objal ji kolem ramen, přitulil se k ní a začal s ní jemně kolébat, jako s malým dítětem. Dovolila mu to. Nedivil se tomu. Věděl, že to potřebuje. 

"Víš, Geralte," řekla náhle již zcela klidná, "nejvíce mi scházelo tvoje mlčení."

Geralt se jemně dotkl jejích vlasů a jejího ucha. Chci tě, Yen, pomyslel si v duchu, vždyť to víš. Vždyť to přece víš, Yen. 

"Vím," zašeptala.

"Yen..." 

Znovu vzdychla.

"Jen dnes," řekla a dívala se na něho široce rozevřenýma očima. "Pouze tuto noc, která brzy skončí. Nechť to bude náš Belleteyn. Ráno se rozloučíme. Prosím, abys s ničím víc nepočítal. Nemohu, nemohla bych... Promiň. Jestli jsem tě urazila, polib mě a odejdi."

"Jestli tě políbím, neodejdu. 

"Počítala jsem s tím."

"Naklonila se k němu. Geralt se svými ústy dotkl jejích pootevřených rtů. Opatrně. Nejdříve horního a pak dolního. Omotal si její lokny kolem prstů, dotkl se jejího ucha, briliantové náušnice, její šíje... Yennefer opakovala jeho polibek. Vzápětí se k němu přitiskla a její zkušené prsty si jistě a rychle poradily se sponami jeho haleny.

Položila se naznak na plášť rozložený na měkkém mechu. Svými rty něžně uchopil její ňadro. Ucítil, jak bradavka pomalu tvrdne a stává se viditelnou pod tenkou tkaninou její košilky. Yen přerývaně dýchala.

"Yen..." 

"Nic neříkej...Prosím..."

Dotyk její nahé, hladké a chladné kůže doslova elektrizoval Geraltovy prsty. Od ohnišť k nim doléhal křik, zpěv, hvízdot a gejzíry jisker na pozadí purpurového dýmu. Něžné dotyky. Její. Jeho. Třesavka. A netrpělivost. Pozvolné dotyky jejích štíhlých končetin objímajících jeho boky pomalu spoutávaly a svíraly jako tesařská svěrka.

Belleteyn. 

Dech roztrhaný na cáry vzdechů. Záblesky pod víčky, vůně šeříku a angreštu. Májová královna a Májový král? Kacířský výsměch? Zapomenutí?

Belleteyn! Májová Noc!

Sténání. Její? Jeho? Černé lokny na očích, na ústech. Navzájem propletené prsty roztřesených dlaní. Křik. Její? Černé řasy. Vlhké. Steny. Jeho?

Ticho. Celá věčnost ticha. 

Belleteyn...Ohně až k samému horizontu...

"Yen?"

"Ach, Geralte!" 

"Yen, ty pláčeš?

" Ne!"

"Yen... Přísahal jsem...Přísahal..." 

"Nic neříkej. Není to zapotřebí. Není ti zima?" 

"Ano."

"A teď?"

"Je mi tepleji."

Odstrašujícím tempem začalo svítat. Černá hradba lesa zaostřila své obrysy. Z beztvarého mraku se stala výrazná, zubatá linie vrcholků stromů. Zpoza ní se plížící příslib svítání se rozlil podél horizontu, zhášeje lampy hvězd. Udělalo se mnohem chladněji. Geralt k sobě Yen silněji přitiskl. Vzápětí ji celou zahalil pláštěm.

"Geralte?" 

"Mhm?" 

"Za chvíli bude svítat"

"Vím. 

"Ublížila jsem ti."

"Trochu."

"Začne to všechno zase znova od začátku?" 

"Nikdy to přece neskončilo." 

"Prosím tě...Je to kvůli tobě, že se cítím..." 

"Nic neříkej, všechno je v pořádku." 

Vůně dýmu plížícího se vřesovištěm. Vůně šeříku a angreštu.

"Geralte?" 

"Ano?"

"Pamatuješ se na naše setkání v Poštolčích Horách? A na toho zlatého draka... Jakže se to jen jmenoval?"

"Tři Kavky. Pamatuji si na to."

"Řekl nám..." 

"Vzpomínám si na to, Yen."

Políbila ho v místě, kde krk přecházel v trup. Pak si na ně položila svou hlavu, lechtajíc ho přitom svými vlasy.

"Byli jsme stvořeni jeden pro druhého" zašeptala tiše. "Nebo jsme snad byli sobe předurčeni? Jenže nic z toho se přece neuskuteční. Škoda, ale když nastane úsvit, my dva se rozejdeme. Nemůže to být jinak. Musíme se rozejít, abychom si navzájem neublížili. My, kdož jsme si určeni. My, kteří jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Škoda. Ten nebo ti, kdo nás stvořili pro sebe, by se měli také postarat ještě o něco navíc. Samotný osud nestačí, je to příiš málo. Je třeba ještě něco víc. Odpust' mi to. Musela jsem ti to říct."

"Vím." 

"Věděla jsem, že nemá žádný smysl, abychom se milovali."

"Mýlila ses. Mělo. Navzdory všemu."

"Jeď do Cintry, Geralte. Jed' tam, tentokrát neváhej. Neudělej to, cos udělal tehdy... Když jsi tam byl..."

"Odkud to víš?" 

"Vím o tobě úplně všechno. Cožpak jsi zapomněl? Jed'co možná nejrychleji do Cintry. Přicházejí zlé časy, Geralte. Moc zlé. Musíš stihnout..."

"Yen..."

"Nic neříkej, prosím."

Chladněji, stále chladněji. A stále více světla. 

"Neodcházej ještě, prosím. Počkejme do úsvitu..." 

"Dobrá, počkejme..."

 

Úryvek z povídky Něco Víc od Sapkowskiho. celá k přečtení zde http://www.oook.cz/library/sapkowski/Sapkowski-Neco_vic.html