Manifest osobní svobody

Každý má nezcizitelné právo nakládat se svým životem, tělem a majetkem. Nikdo nemá právo zasahovat do cizího života, těla a majetku proti jeho vůli. Svoboda je stav, kdy nikdo nezasahuje do těchto práv. Svoboda není dělitelná. Svoboda s výjimkou není svoboda.

Nedobrovolný zásah do cizího života, těla nebo majetku je násilí a musí být vždy trestným činem. Čin který do cizího života, těla nebo majetku nezasahuje, nebo je oboustranně dobrovolný naopak trestný být nesmí.

Každý má právo si vybrat jakýkoli životní styl. Životním stylem jsou míněny akce a rozhodnutí, které nezasahují do cizí svobody. Každý má právo jakýkoli životní styl chválit, propagovat, nebo naopak kritizovat.

Islám

Islám často vyvolává strach. Strach sám o sobě ale není zásahem do svobody, a nedává právo uplatňovat preventivní násilí. Uplatňování Šaríi je přípustné pouze v případě, že s tím trestaný souhlasí. V opačném případě, pokud to zasahuje do svobody někoho kdo s tím nesouhlasí, jde o trestný čin. Trestné činy muslimů musí být řešeny stejně jako u všech ostatních. I v případě, že by muslimové páchali více trestných činů než nemuslimové, není možné uplatňovat kolektivní vinu proti muslimům, kteří se ničeho nedopustili.

Zakazování šátků je stejně špatné, jako nucení někoho šátek nosit. Obětem islámu nejlépe pomůžeme, pokud budeme důsledně řešit zasahování do jejích práv.

Špatné myšlenky nemají být zakazovány, ale mají prohrát v souboji s myšlenkami dobrými. Špatná kultura má prohrát s kulturou dobrou. Myšlenkami proti myšlenkám, kulturou proti kultuře. Nikoli násilím proti myšlenkám a kultuře.

Imigrace

Pravidla imigrace musí být stejné pro všechny, nezávisle na tom, z jakého státu pocházejí. Není možné imigranty třídit ani podle náboženství, kultury nebo věku. To, jací lidé k nám budou chtít imigrovat, nejlépe ovlivníme tím, jaké právní, ekonomické a kulturní prostředí u nás bude.

Získání stejných práv jako mají občané naší země musí jít ruku v ruce se získáním stejných povinností.

Drogy

Každý vlastníme své tělo. Je na každém z nás, jak se ke svému tělu budeme chovat. Zakazovat někomu dělat vlastní rozhodnutí o svém těle je stejně špatné jako zasahovat do něčího těla proti jeho vůli. Z toho vyplývá, že jakákoli kriminalizace nakládání s drogami je neospravedlnitelná.

Homosexuálové

Každý má právo se rozhodnout s kým a jak bude žít.  Způsob jakým lidi žijí ve svazcích nijak nezasahuje do svobody druhých lidí.

Státem posvěcené manželství je zastaralá instituce. Není žádný důvod, aby se stát pletl do vztahu dvou lidí. Nicméně dokud tu manželství máme, mělo by být přístupné všem bez ohledu na pohlaví.

Adopce dětí by měla vždy probíhat v zájmu dítěte. V případě že je dítě dost staré na to, aby vyjádřilo názor, měl by být brán jako hlavní vodítko. Pohlaví žadatelů by nemělo být v průběhu posuzování vhodnosti žadatelů zohledňováno. To platí pro případ adopce dítěte partnerem jediného žijícího rodiče, stejně tak jako při adopci dítěte bez rodičů.

Tradiční kultura je umělý konstrukt. Kdokoli ji může chválit a propagovat, ale nikdo nemá právo vynucovat si svoji oblíbenou kulturu násilím skrz stát.

Pohlaví

Pohlaví je určeno sebeidentifikací každého z nás. Stát by měl mít rovný přístup ke každému, nezávisle na tom, kým je. Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by měl stát katalogizovat lidi podle pohlaví. Otázka, zda mají na státních dokumentech přibýt kolonky pro další pohlaví je zavádějící. Ze všech státních dokumentů by měly tyto informace kompletně zmizet.

Eutanazie

Otázka nezní zda legalizovat eutanazii, ale zda dekriminalizovat napomáhání sebevraždě. Každý vlastní své tělo, a je právem každého z nás svůj život ukončit. Sebevraždu definujeme jako cílenou akci ukončit svůj život. Napomáhání sebevraždě je oboustranně dobrovolný akt a tudíž musí být beztrestná.  

Nechte si svoje ale

Slyšeli jsme to všichni už mockrát. "Já nejsem rasista, ale cikáni mi vadí." "Já nemám nic proti homosexuálům, ale ať si to nechaj na doma." "Já jsem pro volný trh, ale tohle odvětví je specifické." Zjevně ani v jedné větě nemůžou být pravdivé obě části. 

Existují lidé, kteří tvrdí, že cokoli je před ale, je jako bychom nic neřekli. To je přehnané, protože nějakou informaci to sděluje. Třeba to, že mluvčí chce být vnímán jako někdo kdo je normální, rozumný, a v žádném případě ne extremista. Taky to ukazuje na to, jaké postoje jsou brány jako ty správné, někdy až povinné.

Ale.

Ale podobným používáním se význam těchto tvrzení posouvá daleko od původního. Být pro volný trh prostě neznamená chtít regulace ve všech případech, kdy lidi chtějí něco jiného než vy. Pokud vás zhnusí líbající se muži na ulici, zatímco muž se ženou ne, skutečně proti nim něco máte.

Proč na tom záleží? Protože to ničí každý rozhovor na dané téma. Jak se máme bavit o rasismu, když jediný "povolený" postoj je být horečnatě proti, ale přitom všichni víme, že to vlastně tak nějak nemyslíme? Nebylo by lepší, kdyby se daly vyslovit jen ty druhé části vět, a nebát se, že tím budeme vyloučeni ze slušné společnosti, protože víme, že většina lidí se stejně pohybuje někde v té šedé názorové části?

Máte-li k těm úvodním ideálům alespoň nějakou úctu, vnímáte-li je jako něco, co by si lidé měli myslet, uznejte že ještě nejste na konci cesty. Najděte odvahu říct "Nechci potkávat tulící se homosexuály", "Jsem pro částečně regulovaný trh" nebo alespoň "Přál bych si nebýt rasista, ale uvědomuji si, že reaguji odlišně když mě osloví cikán" jestli je to tak cítíte. Jsem přesvědčená, že otevřenou debatou se spíš můžete přiblížit k tomu, co považujete za správné, než když budete začínat tím, že už tam jste.

Šáhněte si do svědomí, podívejte se kde skutečně jste, začněte mluvit pravdu a vraťte slovům jejich význam.

Běh za sluncem - 7 Km

I v neděli vstávám :)
Ještě když jsem vybíhala ze dveří, nebyla jsem si jistá kam vlastně poběžím, kroužky do Riegráčů nebo tunel na Vítkově? Ale jak jsem byla na Vinohradské a uviděla jsem nádherné ranní fialovo, bylo jasno. Poběžím prostě tak, abych tohle viděla co nejdéle. Myslela jsem na vás moji čtenářové, že bych vám to vyfotila,ale zkušenost jasně říká že není žádná šance to zachytit tak, jak je to krásný takže máte smůlu. Vstaňte si v šest sami :)

Na Želivského jsem vlevo vedle Dorintu uviděla i samotné klubající se sluníčko a tak bylo rozhodnuto pokračovat tím směrem a přibližně po dvaceti minutách to prostě otočit domů.
Takže z trasy to dělá takovouhle nefotogenickou nudli.
Na mapě koukám, že Malešický park nebyl už moc daleko. A tam je krásně tak si dám jako cíl tam někdy příště doběhnout. Cestou jsem svlíkala sluníčko očima, takže podle teorie zírání do slunce bych měla být i najedená :)

V pátek jsem byla na crossfitu a dělalo se tam spousta dřepů. I když se maximálně snažím je dělat co možná nejvíc správně, ta stejně jsem trochu pak cítila kolena. Ach, kéž už je tahle fáze za mnou a nějak je zvládnu opravit. Teď zas o tom kolenu vím. snad se to do zítra nějak zahladí.

Vybíhala jsem s bundou ale už na Želivského bylo dost teplo na to to sundat. Určitě nelituju, že jsem ji měla sebou. Na začátek byla fajn a potom, vhodně smotaná kolem pasu, ani moc neruší.

Dneska je to bez hlubokých myšlenek, tak aspoň písničku, která sem nalákala facebookové čtenáře.
Btw koukala jsem, že spousta lidí sem chodí přes behej.com. Ani si nevzpomínám, že bych se do toho feedu přihlašovala, ale jsem ráda že tam jsem. Vítám běhající čtenáře.

Ha a těsně před odesláním slyším, že mi vylítla hadice od pračky, tak dobré ráno a já jdu vytírat :)

Dodatek: Teď alespoň vím, proč jsem měla včera ten zvláštní nápad dát toaleťáky ze země na pračku. Děkuji mojí intuici za tyhle drobné věci, které pro mně dělá.

Být v parku, když zhasínají lampy ~ 7 km

Vidět vycházet slunce je nemožný požadavek v parku, ve kterém se dá pozorovat západ slunce. Ale to, že se tam člověk nachází v ten správný čas se pozná podle toho, že zhasnou lampy.
I dneska jsem se teda hecla k superrannímu běhu. Vyběhla jsem v krásných 5:51. Kdo z vás to má? Cítím se díky tomuhle vstávání jako divnej člověk, ale zároveň je mi v tomhle rytmu hrozně spokojeně. Takže co.

Netrénovanému oku by mohlo připadat, že ten obrázek je stejný jako ten předvčerejší. Ale není. Je tam o kolečko navíc. A taky dvě prostřední kolečka jsou dokreslena ručně. Testovala jsem totiž Instagram Hyperlapse.

Hyperlapse

Nalákaná videem o Microsoftím hyperlapsu (pusťte si to, je to krásný). Jsem doufala, že to bude něco podobného. Nepřišla jsem na žádný jednoduchý způsob jak si mobil přidělat k tělu tak aby natáčel, tak jsem ho prostě držela v ruce kamerkou dopředu. Špatná zpráva je, že to člověku vypne hudbu a zjevně vyřadí iSmoothRun z provozu. (Normálně zvládne běžet na pozadí bez problému). Natáčela jsem jedno kolečko. Celý další jedno kolo tomu trvalo to přežvejkat a uložit. No, a nakonec to absolutně nestojí za nic. Ani to sem nahrávat nebudu, vypadá to jako ta ukázka jak se to nemá dělat z výše linkovanýho videa. Jen rychle se hýbající zmatek. Ale tak aspoň to teď vím.

Buzerlístek a efekt minimálního cíle

O konci prokrastinace jsem psala už minule. Teď jsem zavedla další dva postupy tam popsané. Buzerlístek a Flowlístek. Buzerlístek je v zásadě seznam věcí, které chce člověk během dne dělat, nové zvyky, které si chce zvnitřnit. A za splněné body si sám uděluje zelené puntíky. Pro mně je tohle něco, co mám tendenci sama od sebe. Moje datasexuálství mně nutí o sobě sledovat nejrůznější údaje a archivovat výsledky. Proto všechny ty runkeepery, fitocracy, sleeptimy, cronometry, withingsy a dalši a další aplikace, které používám. ve skutečnosti jsem už před pár měsíce dva takové buzerlístky používala, dřív než jsem si tuhle knížku přečetla a a poskytla si tak výmluvu důvod, proč s tím zas začít. (Btw Tomáš Pajonk to u mně viděl a říkal "To máš jako modrý život?", jo, vlastně jo :) )

Co mně ale zaujalo je doporučení, aby si člověk ze začátku nastavil minimální hranici pro splnění. Já jsem si pro svůj sloupeček cvičení, udělala hranici 10 dřepů a jeden pokus o shyb (furt ho neudělám ale skoro, skoro). V různých článcích se píše, že lidi pak mají tendence v cvičení pokračovat, když už se do toho pustili a tak. Tak tak to na mně nefunguje, ale má to na mně jiný pozitivní vliv. Zjistila jsem, že už po pár dnech to zvyšuje moji identifikaci jako "té, co cvičí". A ta se zhodnotí ve chvíli, kdy je venku ještě tma a já potřebuju překonat ten kopeček abych skutečně vyběhla. skoro mně to až překvapilo, ale skutečně těch pár dní kdy jsem přece cvičila mi v tu chvíli prolítlo hlavou a udělalo mi to z toho výrazně jednoduší úkol.

Thumbs up, konec prokrastinace.

Jedna malá generalizace na závěr

Všimla jsem si zajímavé korelace mezi hudbou a kostelem. Vždycky (v posledních dvou pokusech) když uvidím kostel na Jířáku při běhu zpátky domu se mi pustí nějaká drsná písnička od Nightwish. Minule to bylo End of all hope, teďka dead to the world. Vtipné, příště na to budu vyloženě čekat :)

Ranní hrdinství - 5.7 Km

Jak by si někdo možná mohl podle nadpisu tipnout, pořídila jsem si knížku Konec prokrastinace. Píše se v ní mimo jiné, že je nutné trénovat hrdinství, schopnost opouštět komfortní zónu. S mým běháním to šlo od desíti k pěti. Za poslední měsíc jsem byla asi čtyřikrát. Nic moc. Tak jsem se hecla, že to zkusím ráno. Natrénovat hrdinství. A nakonec to bylo výrazně hrdinnější než jsem si představovala.

Vzbudila jsem se asi 5:45. (Bez budíku. Jo, jsem čím dál přetočenější) Jak je mým zvykem, zkontrolovala jsem hned po probuzení počasí. 11 stupňů a showers. Ale byla jsem meganamotivovaná. Nic mně nezastaví. Takže mimo připraveného oblečení jsem vyndala i běhací bundu. Krátký zásek na tom, že nemůžu najít ani jedny běhací ponožky. A to jich tu musí někde být aspoň šest párů. Ale co, stejně by byly akorát mokrý. Z toho běžet v packách jsem taky nebyla ochotná ustoupit. Chci to natrénovat tak do toho jdu i za cenu mokrých nohou.
Vybíhala jsem 6:01. Venku ještě nebylo stoprocentně rozedněno. Takové ranní modrošedo. Říkala jsem si, že bude fajn sledovat rozednívání. Lehce poprchávalo. Běh samotný byl v zásadě bez speciálních událostí. Vybrala jsem standardizové kolečko v Riegráčích. Nechtělo se mi moc myslet nad trasou a chtěla jsem to mít v každé chvíli blízko domů. Doběhla jsem domů 6: 35. Zdravím všechny, kteří leželi v posteli ještě v době, kdy já už měla odběháno :)
Druhé kolo zábavy bylo doma. Přijdu, oblečení zmoklé a propocené, rozsvítím a PRÁSK, rána jako prase. Pojistky. Chvíli jsem jenom dýchala abych nezpanikařila. Dobrý, jenom pojistky, to umím. Po tom, co jsem ozkoušela, ze to nejsou ty domácí, ale ty chodbové, přehodnotila jsem strategii. Sprcha jako první, abych nebyla v tom zpocenym než to vyřeším. Takže sprcha ve světle světlíku. Už vím, proč se tomu říká světlík :)
Pojistky na chodbě... byly zamčené. Šroubovák v odpovídající velikosti nemám. Postupně jsem vyzkoušela několik různých věcí které všechny nefungovaly.  Pilník nemá dost velkou páku. Pinzeta je moc malá. Konce příborů moc velké.  Plastové otevírátko na iphony má ideální tvar, ale je moc plastové. Až jsem nakonec při prohledávání zásuvky uviděla obal na super multifunkční nůž. Ha, věčně ho vozím na všechny outdoorové akce a málokdy ho použiju, tak snad teď. Skutečně, pilka zafungovala. Možná jsem ji u toho trochu zrasila, ale co už. Světlo svítí a já můžu psát blog :)
Zítra je sociální snídaně, takže další ranní hrdinství je naplánováno na čtvrtek. Schválně se mně zeptejte, jestli jsem to nevyprokrastinovala :)

Cena za upřímnost - 7.7.Km

Včera jsem se vrátila z Vnitřního ohně. Celkové vyprávění tady nechci provozovat. Fakt je ten, že jsem se vrátila s velkou chutí jít běhat. Se vzpomínkou na běhání v lese (v pět ráno, skoro 9 km :) ) jsem si říkala že neexistuje žádná výmluva jako moc ráno, moc unavená, moc špatný počasí. A šla jsem. Běželo se mi krásně, těším se jak to půjde zítra
Ale teda v lese by to bylo samozřejmě lepší, myslím že si vytknu jako cíl se tam co nejdřív vrátit. Zvládnout běžet aspoň ty dvě hodiny, aby mi to stálo za to  vyjet někam za město. A pořídím si běhací baťůžek, stejně po něm toužím už dlouho :)

Ale už k dnešnímu tématu. Debaty o upřímnosti jsou často hodně jednostranné, mluví se o tom, že upřímnost je dobrá, maximálně se jako druhá stránka věci zmíní, že někdo má strach být upřímný. Jenže co vlastně člověka drží zpátky být upřímný? Má velmi nedávná zkušenost mně přiměla se na to kouknout zblízka. Na vnitřním ohni jsme každý večer v rámci rituálu zmiňovali, jaký byl pro nás nejsilnější moment celého dne. Výborný nápad, dokud jsem se, někdy kolem sedmého dne kurzu nepřistihla, že naprosto přesně vím co byl pro mně nejsilnější zážitek, ale že zcela jistě tohle přes pusu ven neprotlačím. A tak jsem hledala něco, co bych mohla říct a pak se styděla, že jsem si možná vybrala Pravdu jako svoji nejvyšší hodnotu (o tom jindy) a pak dělám tohle.
Naprosto přesně vám, co mně drželo zpátky. Pocit ponížení. Pocit strašlivě spalujícího ohně, nejenom že jsem něco takového zažila, ale že o tom ještě mluvím nahlas.
Při dnešním běhu mi v hlavě vyvstalo tohle téma. Když jsem ho převalovala dál našla jsem  ještě druhý relevantní pocit. Pocit viny. Jsem li upřímná v nějaké bolavé věci, má to v zásadě dvě varianty. Buď ublížím někomu jinému, nebo sobě. Cítím se ponížená, nebo vinná. Tyhle dva pocity vnímám jako velmi blízké. Ponížení je zároveň pocit viny z toho, že nejsem lepší, a vina je je ponížení z provinění.
Co mají ještě společného? oba vyřazují ze společnosti. i vina i ponížení ti říkají "Nepatřím mezi vás". Ti "vy" může být skupina od dvou do všech lidí, nebo i abstraktní skupina definována nějakým principem.
Udělala jsem někde v úvaze chybu? Protože jestli ne, vyplývá z toho, že upřímnost je silou která lidi nesbližuje ale oddaluje. Nebo mi chybí další proměnná? Něco co to vykrátí?
To co dle mně tlumí tenhle efekt, je jasné vědomí hranic mezi lidmi. Takové ty principy, že každý je zodpovědný za svoje pocity, že to že někdo někoho hodnotí se nijak nedotýká hodnoceného, ale pouze to vypovídá  hodnotícím a podobně. Tohle všechno každý teoreticky ví, ale praxe v emočně napjatých situacích pokulhává.
Možná by se proto neměla tolik razit upřímnost ale právě tohle. No one can make me feel anything. Vědomí hranic člověka.

Btw

Nemůžu si nevšimnout, že tohle je téma které se mně silně dotýká i v jiném kontextu. Ancap stojí na myšlence, že přesně načrtnuté hranice mezi lidmi a jejich sférami vlivu přináší prosperitu a štěstí. Myslela jsem si, že moje téma je svoboda, která se toho úzce dotýká, ale teď jak se slyším, vypadá to že hranice jsou právě tím jádrem sporu.

Externí komentář

Od Mariany ze http://www.zdejsoulvi.cz/, který mi přišel natolik zajímavý, že stojí za to to sem doplnit.

 Z mého pohledu:
Vina a ponížení říkají:
"Chci mezi vás patřit.", "Chci na vás být opatrná, chci s vámi být v souladu a jednat v souladu s vašimi hodnotami. Chci mluvit o tom, co je vám srozumitelné. Chci mít radost z vaší společnosti, chci se chránit před bolestí z osamělosti."
Upřímnost je podstoupení rizika. Upřímnost říká:
"Chci být sebou, chci žít pravdivě a otevřeně a svobodně. Chci dělat, co je mi srozumitelné. Chci být opatrná na sebe. Chci vás pozvat do svého světa, chci, abyste mě skutečně znali, opravdově, takovou jaká jsem."
Dohromady to všechno říká:
"Chci na vás i na sebe být opatrná, chci s vámi být v souladu a jednat v souladu se svými i vašimi hodnotami. Chci mluvit o tom co je vám i mně srozumitelné. Chci se společně s vámi radovat z toho, jací jste vy a chci, abychom se společně radovali z toho jaká jsem já."
Na hlubší úrovni je to tedy všechno snaha o sblížení.

Bosý závod - 4.2 Km

Náhoda tomu chtěla, že jsem se podívala na stránky bosého závodu akorát včas abych stihla zorganizovat výpravu tam, a ne zas moc brzo aby vypršelo nadšení. Naopak se mi povedlo zlanařit Johnyho, Jendu a Zuzku aby se přidali a udělali z toho velmi příjemný výlet.

Běželo se na Ladronce v pravé poledne. Slyšela jsem, že na minulém ročníku pršelo. Tentokrát to bylo přesně naopak, vedro a pařící sluníčko. Kolem trasy bylo minimálně stromů, takže jsme si to užili skrz naskrz.

Před startem

Dostali jsme závodní trička díky kterým bylo vedro ještě o něco větší. Start byl lehce zmatečný, jen jsem si najednou všimla, že se lidi před námi hýbou, tak jsme běželi taky. Trasa vedla po asfaltových cestičkách ale bylo obecně povoleno běžet vedle po trávnících. Ze začátku jsem chtěla být drsná a trávníkem se nezdržovat, ale když jsem viděla, že tam jdou všichni, tak jsem se přidala. I tak jsem na asfaltu strávila asi o něco víc času než byly moje nohy schopné zvládnout. Viz závěr článku.
Během závodu se nic zvláštního nestalo...  No dobře, na začátku jsem trochu kličkovala mezi lidmi abych se dostala víc dopředu, ale pak jsem fakt jen běžela, snažila se držet na co nejvyšší možné rychlosti u které nezačnu odumírat a myslela jsem na vodu. Na vodu kterou určitě dostanem v hojné míře za doběhnutí. (Nedostali, zachránila mně Zuzka. Za to jsme dostali perníčkoMedaili)

Po cíli

Můj čas dle měření mobilu je asi 20:15. Yay. Průměrná rychlost na kilometr je 4:56 YaYay! To je lepší než jsem čekala, a to ještě na boso.

Každopádně zajímavá dohra byla, že se jmi na jedné noze poté udělali největší puchýře, co jsem kdy v životě měla. Na přední části nohy jeden obří, a na každém prstu kromě malíčku po jednom. Nafouklý jak balónky. Dost nevěřícně jsem na to koukala, chcete li vidět detail klikněte si. Ale imho to nedostatečně vystihuje skutečnost. Zbytek dne jsem kulhala a k večeru jsem byla ráda, že jsem vůbec došla domů. Kupodivu další den, tedy dneska, se to už zlepšovalo a teď už můžu zas celkem normálně vhodit. Takže to za to stálo :)

U stánku jsem zakoupila knížku Běhej nebo zemři od mého oblíbence Kiliana Jorneta. Zatím jsem ji stihla přečíst půlku. Nepřipadá mi tak dobrá jako Eat and run, ale pořád je to hrozný maso. Zvlášť ve chvílích kdy jsem pajdala v noci domů tak jsem myslela na to, že takovéhle půchýře by byly pro ultramaratonce něco co skoro nestojí za řeč. Jak to sakra dělají? A je vlastně štěstí to vědět nebo to ukazuje, že musí něčím jiným trpět o hodně víc když se do tohohle honí? Možná to čtu právě abych zjistila odpověď na tuhle otázku.

Za fotky děkuji Johnymu. Celá fotoreportáž Tady

Ranní kroužky - 5.5 Km

Dneska jsem se hecla a vyběhla jsem ráno před prací. A konečně mám myšlenku, tak je zase blog. takže dnes nejen o běhání. Ale začnu s ním, abych se rozepsala.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/366450878

Protože můj kalendář se začíná plnit, vypadá to, že po večerech moc prostoru nebude. A koneckonců ráno mám spoustu času tak proč nevyběhnout. Mám rychlý start. Probudila jsem se 6:57 (dle SleepCyclu) a běh jsem nastartovala v 7:08 (dle RunKeeperu, to jsou radosti poctivého datasexuála :) ). Tentokrát jsem se rozhodla běžet dost jednoduchou trasu, abych u toho nemusela moc přemýšlet, ale za to běžet rychleji, cca 30 minut. Na nohách packy a ortézy v šuplíku. Už to snad ani není nutné opakovat, protože jako nestandardní teď vnímám spíš kdybych měla normální běhací boty.

Z obrázku to není patrné, ale udělala jsem tam tři okruhy. Jeden má 1.35 km a převýšení 29 metrů. Bohužel nevidím žádný jednoduchý způsob jak na RunkKeeperu zobrazit čas na jeden okruh, chtěla bych to běhat časteji a vidět zlepšení. Možná to umí Strava, musím to ještě prozkoumat. Běhání kolem dokola je mi vlastně příjemné. Už dříve jsem někde psala, že je pro mně příjemné běhat kolem hlavních silnic, protože člověk běží furt rovně a nemusí nad ničím přemýšlet. stejně tak tu se dá vypnout hlava. A navíc, tajně si myslím na to, že můj první maraton by mohl být ten stromovkový, a tam se běží osmkrát pětikilometrové kolečko, musím si zvykat.

Jídlo

V minulém článku jsem psala, že je čas na safe starch verzi palea. Nu vyvinulo se to poněkud extrémněji. Dneska je to dvanáctý den, kdy jím čistě vegansky. A to ještě vegan, s velkým důrazem na syrové ovoce. Těžko jsem mohla udělat extrémnější změnu (teda pokud bych nechtěla přejít na sušenky a colu). Z původního poměru (C/P/F) 20/28/52 tedy low carb/high fat palea s důrazem na maso a vajíčka mám teď 76/6/16 high carb poloraw vegan. Nesnažím se usilovat o 80/10/10, nemohla bych jíst kokos a avokádo. I když myslím na to, že tuk by teď neměl být moje hlavní palivo. 

Proteiny? Ano, mám z toho obavu. Ale když pokus tak pokus. Rozhodla jsem se to neřešit pokud moje lean mass neklesne pod 41 kg. Momentálně se pohybuje mezi 42-44 kg. Takže jen v případě, že uvidím, že doopravdy ztrácím svaly.

Jak se cítím? Pořád stejně. Dobře mi bylo předtím, dobře je mi teď. Žádný raketový nárůst energie nepozoruji. Přisuzuji to tomu, že jsem přešla z jednoho čistého jídla na druhé, ne jako ti kdo zpravidla tyhle reporty píšou.

Proč? Kombinace faktorů. Jeden je, že jsem to chtěla prostě zkusit. Byla jsem skoro přesvědčená, že na tomhle lidem nemůže být dobře, ale jakto, že je na internetu i v reálu tolik lidí. kteří si to zjevně užívají? Zajímalo mně, jak se budu cítit. Jedna z inspirací byl nepochybně i Scott Jurek a jeho knížka Eat and Run (kterou tímto doporučuji)

Další je, jak už jsem psala minule, moje chuť mít to složité, a paleo mi možná připadalo už příliš jednoduché, rutinní. Něco na co už nemusím vlastně vůbec myslet.

No a na závěr si nechávám ten zásadní. Já jsem si totiž jeden den uvědomila, že vlastně nemám chuť to maso co mám v ledničce jíst. Později ani vajíčka. Moc dobře si uvědomuji, kde se mi v hlavě tahle myšlenka vzala. Přejala jsem jí od Johnyho, Zuzky a dalších lidí kteří se nedávno objevili v mém životě a rychle mi přirostli k srdci. Oni by asi z toho měli radost, ale mně to trochu děsí. Vážně jsem tak ovlivnitelná? Vážně jsou moje přesvědčení jen pár objetí daleko? Nu, snažím se na to moc nemyslet. Je to jen pokus, a můžu ho kdykoli ukončit. Na jeho konci budu chytřejší a nebo aspoň budu mít zkušenost.

Já

Oslím můstkem se dostávám na poslední téma, kterého se chci dnes dotknout a které je pro mně nejzásadnější. Přemýšlím o tom, kolik sem toho vlastně chci psát. Na mém tajném blogu (pochlubte se, kdo jste ho našel?) jsem psala, že bych si přála psát otevřeně jako Noira a jít na dřeň jako Hash. Ale zároveň k tomu nemám něco. Odvahu? Odhodlání? Možná se ze všeho nejvíc obávám toho, co by tomu řekli ti, o kterých bych psala.

Momentálně se mi v životě opět vytváří zajímavé a komplikované situace, (jo já vím, já si je vytvářím) ze kterých by se bylo příjemné vypsat veřejně. Nic nesrovná myšlenky jako poskládání to do textu. Nic nedá tak výbornou možnost sledovat svůj vývoj. A ta veřejnost tomu dodá, hmm, asi pocit nějakého rozhřešení.

Samozřejmě jsou to převážně vztahy s lidmi. Ale můžu si to dovolit? Pravdou je, že poslední kdo mi to nějak příměji zakazoval byl TymuR, to už je nějakých osm let zpátky, ale pořád mi to sedí v hlavě, že to přece nesmím.

Hmmm, musím o tom ještě přemýšlet.

Minulé běhy

Co jsem běhala ale nevydalo to na blog:

11.5. 7.3 km. S průměrnou rychlostí 5:55 min/km. Hurá, zrychluji a moc mě to baví!

21.5. 7 km 6:00 min/km.

24.5 11.5 km. Yay, v rámci tohohle období zatím nejdelší běh. V packách, bez ortéz a koleno nebolí. Vidím to velmi pozitivně.

Osobnost založená na vzdoru - 8 Km

Co jiného provést krásný dovolenkový den než jít běhat.
Dneska jsem byla nerozhodná kudy vyrazit, až jsem nakonec skončila zase u Botiče. Tentokrát jsem ovšem běžela proti Botiči, aspoň kousek.
Opět bez ortéz (Yay!), opět bez vody. Ok to byl blbej nápad. 16 stupňů, sluníčko, dlouhý legíny, žádná voda, pitomá kombinace. K závěru jsem dělala všešchno pro to, abych si nějakou vodu přikouzlila, ale jediné co jsem zvládla bylo běžet kolem fontánky kde jsem si aspoň namočila obličej a ruce. Běhací kraťasy se posunuly v prioritách výrazně výš.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/350547049?&activityList=false&tripIdBase36=5spfu1

Ale vás jistě, milí čtenářové, zajímá spíš to, proč jsem zvolila ten název. Nebojte, už se k tomu dostávám. Dneska se mi totiž neběželo tak dobře jako minule. Už minule mně napadl jeden důvod, o který jsem se ale nechtěla podělit totiž den před minulým během jsem jedla rýži. A rýže, ta se (máte li tam volno) uloží jako glykogen do svalů, odkud se pak bere třeba při běhu. To všechno je docela základní znalost, dokonce v každém lifestylovém  časopisu ve článku "Začněte běhat" si přečtete, že musíte k běhu jíst dostatek sacharidů. Jenže já to cíleně nedělám. 

Našla jsem si oponentní skupinu, která razí běhání na tuk, a schraňuju tisíc a jeden důvod proč to dělat takhle, složitěji, ale se teoretickou šancí na lepší efektivitu.  Proč to dělat jinak než většina.

Jeden nejmenovaný psychouš mě před půl rokem na tohle upozornil. (Podnětem k tomu rozhovoru kupodivu byl nějaký Adamcův nenávistný status. Ještě že já toho Adamce mám.) Vyhledávám možnosti jak být nejen v opozici, ale hlavně v menšinové opozici. Jen se podívejte na "moje" témata mimo palea/lowcarb. BDSM, polyamory,  libertariánství (ano mí přátelé, přesně se do tohohle výčtu hodíte.), attachment parenting a unschooling, a další a další. A pozoruju, že jakmile dané téma začíná nabírat na síle, přestane pro mně být zajímavé. Viz BDSM. A nebo Svobodní. Mé první funkční období bude i moje poslední. Svobodní teď nebo příští volby prorazí a budou dál růst. Co já bych tam dělala? 

Sama pořádně nevím proč to dělám. Nejpravděpodobnější vysvětlení, jaké teď dokážu dát dohromady je, že dokud jsem v menšině tak výrazněji zažívám samu sebe. Že se se sebou můžu lépe ztotožnit když jsem zapřená proti mainstreamu. Jeden z příkladů, na kterém je to pěkně vidět je třeba líčení. Kdo mně zná osobně ví, že se prakticky nikdy nelíčím. Ten hlavní důvod není že by mi to neslušelo nebo že bych to neuměla. Nejtěžší je pro mně překonat ten pocit, že namalováním se zapadnu do toho zástupu stejnejch holek. Kdybych se měla do téhle myšlenky ponořit trochu depresivněji, budu se ptát, co ze mně vlastně zbyde pokud přestanu být jiná?

No dobře. Chyba tohohle uvažování je zjevná i mně (ale i tak děkuju všem moudrým komentátorům, kteří mi to ještě připomenou :) ) Co s tím? Tím se dostávám k otázce, která obzvlášť v posledních pár dnech létá velmi blízko. Je to vlastně špatně? Chci být zase tou Fronémou jako jsem byla před pěti lety? Libující si ve své jinakosti a žijící život, který má výrazné špičky a hluboké propady. Nebo má smysl ta cesta, na kterou jsem se vydala? Zklidnit se, užívat si obyčejnější věci. Zvážnit, usadit se. Neposlouchat ty chutě utíkat z normálnosti. Snažit se si být jistá svoji hodnotou i ve většinové společnosti. První cesta je náročná, druhá má nejistý výsledek. 

Odpověď si tu nepřečtete, ještě ji nemám.  Budu se snažit tenhle princip, který je pro mně zjevně velmi určující držet víc v popředí, sledovat co to dělá, zbytečně to zapadlo. Chtěla jsem jen vypustit myšlenky, které se mi dneska při běhu honili hlavou. Běhání, nejlepší psycholog.

No a taky to vidím tak, že bych mohla na nějakou dobu přejít na nějakou safe starches verzi palea (komu to nic neříká, je to krok směrem k mainstreamu). Aspoň vidět co to udělá. Nemusíte se bát, že byste se nedozvěděli jak to dopadlo :)

A ještě ta písnička, ze které byl úryvek textu na facebooku:

Nečekaně krásný výběh - 7.7 Km

Dneska se to vyvedlo nečekaně krásně. V pátek jsem byla vyzkoušet http://hardcore-treninky.cz/ a tak jsem se dnes, po dvou dnech vzbudila klasicky rozbolavělá. Plánovala jsem se jít jen tak lehce proběhnout abych pomohla regeneraci a obecně nebyla zápecník.
Vyběhla jsem z domu a nějak instinktivně jsem vyrazila na trasu, kterou jsem běhávala ještě když jsem bydlela v Belgické. Pracovně nazývaná "Kolem Botiče". Počasí úplně akorát, žádný vedro, ale přitom svítící sluníčko.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/347262710?&activityList=true

Svaly ze začátku sice trochu bolely, ale poměrně rychle se to srovnalo, a já se cítila jako laňka, že si jen tak pluji prostorem a skoro nemusím běžet. Že to běží samo. Výborný pocit. 

Asi až po deseti minutách běhu jsem si uvědomila co je jinak, nevzala jsem si ortézy. A to je to pro mě tak automatická automatika, že absolutně nechápu, jak jsem si toho mohla nevšimnout. Chvíli jsem zapochybovala, jestli je dobrý nápad takhle běžet, ale pak jsem si řekla, že třeba pokud se nebudu bát, že si ublížím, tak si neublížím. No konečný verdikt jestli jsem to nepřepískla bude až tak za dva dny, ale zatím koleno v pohodě, ťuk ťuk.

Nu zbytek cesty s nic moc zmínitelného nestalo, snad jen, že jsem si "frčela na běhu" až do konce, zrychlovala jsem do kopce a užívala si jak mi to pěkně funguje. Super pocit. A ještě theme song dnešního běhu:

Jo a ještě na závěr, aby to nevypadalo, že neběhám já akorát nepíšu, tak ve zkratce:

21.4 - http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/339425581 5.6 km, při který se mi něco pokazilo v noze a domů jsem musela spíš dojít než doběhnout. Nic moc.

23.4 - http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/340505800 4.4 Km Ranní běh s Tomášem v packách. Výborný běh, nejen díky příjemné společnosti. Akorát mně štvalo, že Tomáš běhá rychleji a já víc nemůžu. Ale já natrénuju a vrátím ti to! :)

24.4. - http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/341436205 Hodinový běh, při kterém jsem se snažila držet tepovku co nejnižší. Nejpomalejší běh mého života :)

Belleteyn!

 Cestu, po které šel, si starostlivě vybíral tak, aby se vyhýbal záři ohnišť, světlu a místům plných tajuplných stínů. Nebylo to vůbec jednoduché - všude kolem plály hranice z jedlového dřeva, vystřelující k obloze tmavě rudou záři protkanou snopy jisker. Poznamenávaly temnotu a kolem nich tančící postavy světlejšími oblaky dýmu a praskaly a vybuchovaly v zářivých gejzírech jasu.

Geralt se na chvíli zastavil, aby udělal místo rozjásanému, divoce křičícímu zástupu tanečníků, stojícímu mu v cestě. Někdo ho chytil za rameno a pokoušel se mu vtlačit do roky dřevěný, pěnou pocákaný pohár. Lehce, ale rozhodně ho odmítl a prudce od sebe odstrčil muže cákajícího kolem sebe pivem z malého soudku, který držel pod paží. Nechtěl pít.

Ne tuto noc.

Na nedalekém lešení, postaveném z březových polen, majestátně se tyčícím nad ohromným ohništěm, líbal světlovlasý Májový král s věnečkem na hlavě rusovlasou Májovou královnu, zatímco jí rukama hnětl přes tenkou, propocenou tuniku těžká prsa. Monarcha byl opilý, celý se třásl a jen tak tak udržoval rovnováhu tím, že objímal Královnu kolem krku rukou, v níž držel korbel piva. Královna, stejně opilá jako on, s věnečkem, padajícím do očí, objímala Krále kolem krku rukama, zatímco nohama mu objímala boky. Vlnící se dav lidí pod lešením zpíval, křičel a mával žerděmi ozdobenými girlandami květů a zeleně.

"Belleteyn!" vykřikla přímo do Geraltova ucha mladá, nepříliš vysoká dívka. Tahajíc ho silně za rukáv, přinutila ho, aby se několikrát otočil na místě uprostřed jásajícího průvodu. Několikrát zatleskala a rozjařeně potřásla svou sukní, pohazujíc přitom rozverně svými hustými vlasy plnými květů. Dovolil jí, aby s ním několikrát zavířila v kole, opatrně se přitom vyhýbaje dalším tančícím párům.

"Belleteyn! Májová Noc!"

Kolem nich tlačenice, pískot, jekot, nervózní smích další dívky, kterou navzdory jejímu odporu unášel jakýsi chlapec pryč z pruhu světla někam do tmy.

Zástup lidí, zpívající jakousi píseň, se jako had proplétal mezi hořícími hranicemi. Někdo v zástupu najednou upadl na zem, přerušujíc tím řetěz rukou a rozdělujíc zástup na několik částí.

Dívka, sledující Geralta zpod listí zdobící její čelo, se k němu nečekaně rychle přitiskla, prudce přitom oddechujíc. Chytil ji poněkud silněji než původně zamýšlel. V dlaních, přitisknutých na její záda, cítil horoucí vlhkost těla, jež k němu pronikala přes tenký len její tuniky. Dívka zvedla hlavu. Měla zavřené oči, zuby se jí vyzývavě leskly zpod zvednutého horního rtu. Voněla potem, dýmem, trávou a touhou.

Proč ne, pomyslel si Geralt, hladil přitom rukou její tuniku a záda a vychutnával na svých prstech její mokré teplo. Dívka nebyla jeho typ - byla příliš malá a poněkud při těle. Pod prsty nahmatal místa, kde se příliš těsná tunika zařezávala do jejího těla a rozdělovala tak její záda na dvě hmatem zcela zřetelné obliny v místech, kde by rozhodně neměly být. Proč ne, pomyslel si, během takové noci...

Belleteyn ... Plameny ohňů dosahovaly až k horizontu. Belleteyn, Májová Noc.

Nejbližší hranice s praskotem pozřela přihozené suché klestí a explodovala vzápětí zlatou září zalévající celé okolí. Dívka otevřela oči, dívala se nahoru, přímo do Geraltovy tváře. Uslyšel, jak prudce dýchá, cítil, jak se protahuje, jak mu vzrušeně pokládá ruce na hruď. Geralt ji okamžitě pustil. Na okamžik zaváhala. Odtáhla se od něho na vzdálenost lehce pokrčených rukou, aniž by se ho však přestala dotýkat klínem. Sklonila hlavu, pak pomalu sundala ruce z jeho prsou, udělala krok dozadu a dívala se přitom stranou.

Oba dva chvíli nerozhodně stáli, dokud je vracející se chorovod znovu nepohltil. Dívka se rychle otočila a utekla, pokoušejíc se přitom neobratně přidat k tanečníkům. Ohlédla se. Jenom jednou...

Belleteyn... 

Co já tady vlastně dělám '?

Ve tmě zasvítila hvězda, zajiskřila a vzápětí zase zhasla.Medailón na Geraltově šíji se zachvěl. Zaklínač podvědomě rozšířil zornice. Bez velkých problémů pronikl svým zrakem tmou.

Ta žena nebyla vesničanka. Vesnické ženy nenosí černé, aksamitové pláště. Vesničanky, odnášené nebo zatahované muži do houštin, křičely, chichotaly se, kopaly nohama a zmítaly se jako pstruzi vytahovaní z vody. Žádná z nich nedávala tak znatelně najevo, že to právě ona vede do tmy vysokého, světlovlasého mládence v rozepnuté košili.

Vesničanky nikdy nenosily kolem krku náhrdelníky s obsidiánovými hvězdami posázenými diamanty.

"Yennefer." 

Náhle rozšířené, fialkové oči v hořící, bledé, trojúhelníkové tváři.

"Geralt ..."

Žena pustila ruku světlovlasého cherubína s hrudí lesknoucí se potem jako kus měděného plechu. Chlapec se zapotácel a upadl na kolena. Udiveně se kolem sebe rozhlížel a nevěřícně přitom mžoural očima. Pak pomalu vstal, zmateně na ně pohlédl, načež klopýtavě odešel k ohništím. Čarodějka se za ním dokonce ani nepodívala. Pozorně si prohlížela zaklínače, zatímco rukou se křečovitě držela okraje svého pláště.

"Jsem ráda, že tě znovu vidím," řekla uvolněně. Geralt okamžitě vycítil, jak klesá napětí, jež mezi nimi viselo ještě před okamžikem.

"Ovšem," usmála se vzápětí. Zdálo se mu, že v tom úsměvu bylo něco nuceného, nebyl si tím ale zcela jist. "Celkem příjemné překvapení, nepopírám. Co tady děláš,

Geralte? Ach... Prosím, promiň mi mou neomalenost. Samozřejmě, děláš tady totéž, co já. Vždyť je Belleteyn. Až na to, že jsi mě nachytal takříkajíc přímo při činu."

"Vyrušil jsem tě."

"Přežiji to, neměj obavy," zasmála se Yennefer. "Noc však pokračuje. Když budu chtít, svedu někoho jiného." 

"Škoda, že já to nedokážu," řekl Geralt a jen s velkými obtížemi předstíral lhostejnost. "Právě před chvílí mi jedna laň pohlédla do očí a utekla."

"K ránu," řekla Yennefer, usmívaje se přitom stále strojeněji, "když se pořádně rozdivočí, na to už nebudou brát ohled. Ještě si nějakou najdeš, uvidíš...

"Yen..." Další slova mu uvízla v hrdle. Dlouze se na sebe dívali, velice dlouho. Po tvářích jim tančily rudé jazyky. Yennefer najednou vzdychla a skryla oči za závojem dlouhých řas.

"Ne, Geralte. Opravdu ne. Nezačínejme..."

"Jenže je Belleteyn," přerušil ji. "Zapomněla jsi na to?" 

Yennefer k němu pomalu přistoupila, položila mu ruce na ramena a něžně se k němu přitulila, spočívajíc přitom opatrně svým čelem na jeho prsou. Geralt hladil její havraní vlasy, rozprostřené v dlouhých, hadovitých loknách na jejích ramenou.

"Věř mi," zašeptala a zvedla k němu svou hlavu. "Neváhala bych ani okamžik, kdyby šlo pouze o... Jenže to nemá smysl. Všechno začne znovu a skončí tak, jako předtím. Nemá to smysl, abychom..."

"Copak všechno musí mít nějaký smysl? Dnes je přece Belleteyn!"

"Belleteyn," řekla Yennefer a odvrátila od něho hlavu. "A co má být? Něco nás přitáhlo k těm ohništím, k těm rozjásaným lidem. Chtěli jsme tančit, jásat, bláznit, prostě využít příležitost zúčastnit se každoročních oslav svátku volnosti, spojených se svátkem pravidelně se opakujícího přírodního cyklu. A co se nestane, narazíme na sebe po... Kdy to vlastně bylo, co... jsme se viděli naposled? Před rokem?" 

"Před rokem, dvěma měsíci a osmnácti dny." 

"Vzrušuješ a dojímáš mě. Děláš to záměrně?"

"Jistě."

"Yen..."

"Geralte," přerušila jej Yennefer, prudce ho od sebe odstrčila a vzdorovitě pohodila hlavou. "Řekněme si to otevřeně. Já nechci."

Geralt kývl hlavou na znamení, že je mu to zcela jasné. Yennefer si přehodila plášť přes rameno. Měla pod ním tenkou, lněnou košilku a černou sukni, stáhnutou páskem ze stříbrných knoflíčků.

"Nechci," zopakovala znovu své rozhodnutí, "znovu začínat. Když si jen pomyslím, že bych s tebou dělala to, co jsem chtěla dělat s tím blonďáčkem... Podle týchž zásad... Ta představa, Geralte, mi připadá poněkud nechutná, ponižuje jak mě, tak i tebe. Chápeš mě?"

Geralt znovu kývl hlavou. Podívala se na něho zpod svých přivřených řas.

"Neodejdeš?" 

"Ne."

Yennefer chvíli mlčela a pak neklidně pohodila rameny. 

"Zlobíš se?"

"Ne."

"Tak pojď, posadíme se někde dál od té vřavy a chvíli si spolu popovídáme. Budeš se asi divit, ale jsem moc ráda, že jsme se zase setkali. Opravdu. Posaďme se spolu na chvíli. Jsi pro?"

"Dobře, Yen."

Odešli spolu do tmy, kousek dále na vřesoviště, na okraj černé lesní stěny, opatrně se vyhýbali na zemi ležícím párům. Aby si našli klidné místečko, kde by byli zcela sami, museli urazit pěkný kus cesty. Suchý pahorek s jalovcovým keřem připomínajícím cypřiš se stal místem jejich schůzky. 

Čarodějka si rozepjala brož na svém plášti, několikrát s ním zatřepala a rozložila ho na zemi. Geralt se posadil těsně vedle ní.Toužil ji obejmout, ale nakonec to s lítostí přece jen neudělal. Yennefer si upravila svou košilku s hlubokým výstřihem, pronikavě se na něho podívala, vzdechla a objala ho. Mohl to očekávat. Kdyby chtěla uhodnout jeho myšlenky, musela by se namáhat. Instinkty a přání cítila podvědomě. 

Mlčeli.

"Ech, k čertu," řekla náhle Yennefer a odtáhla se od Geralta. Zvedla ruku a vykřikla zaklínadlo. Nad jejich hlavami se objevily červené a zelené koule vybuchující vysoko na obloze, vytvářející různobarevné, ochmýřené květy. Od ohnišť k nim doletěl smích a radostné výkřiky.

"Belleteyn," řekla hořce. "Májová Noc... Cyklus se opakuje. Ať se baví... jestliže mohou."

Někde poblíž byli ještě jiní čarodějové. O něco dále vystřelily k obloze tři pomerančově oranžové blesky. Na druhé straně, přímo u černé hradby lesa, explodoval gejzír duhových, prudce vířících meteoritů. Lidé při ohništích hlasitě vykřikli údivem. Geralt zkroušeně hladil Yennefeřiny lokny a vdechoval vůni šeříku a angreštu, jimiž voněly. Jestliže bude po ní tak silně toužit, pomyslel si Geralt v duchu, vycítí to a urazí se. Zbystří svou pozornost, naježí se a odstrčí mě od sebe. Zeptám se jí klidně, co je nového.

"Nic není nového," řekla Yen a v jejím hlase se něco zachvělo. "Nic, co by stálo za řeč."

"Nedělej mi to, Yen. Nečti ve mně. Musím se pak stydět."

"Promiň. Je to instinkt. A co je nového u tebe, Geralte?" 

"Nic. Nic, co by stálo za řeč."

Pak zase oba mlčeli.

"Belleteyn!" zavrčela náhle Yen. Ucítil, jak její rámě, které bylo přitisknuto k jeho hrudi, tuhne a narovnává se. "Baví se. Oslavují odvěký cyklus obnovující se přírody. A my? Co my tady děláme? My, relikty, odsouzené vymření, ke zkáze a k zapomenutí? Příroda se obnovuje, cyklus se opakuje. Ale my ne, Geralte. My se nemůžeme opakovat. Byli jsme zbaveni této možnosti. Bylo nám pouze umožněno provádět ve shodě s přírodou neobvyklé věci a některé dokonce odporují jejím zákonům. Zároveň nám však bylo vzato to, co je v přírodě nejprostší a nejpřirozenější. Co máme z toho, že žijeme déle než oni? Po naší zimě již nenastane jaro. Neobnovíme se. To, co končí, skončí spolu s námi. Ale jak tebe tak i mne něco přitahuje k těm ohništím, a to i navzdory tomu, že naše přítomnost zde je vlastně zlomyslným a kacířským výsměchem tohoto světa."

Geralt mlčel. Nelíbilo se mu, když Yen upadala do takové nálady. Velice dobře věděl, co bylo toho příčinou. Zase, pomyslel si, zase ji to začíná trápit. Byly doby, kdy se zdálo, že na to již zapomněla, že se s tím, stejně jako ostatní, smířila. Objal ji kolem ramen, přitulil se k ní a začal s ní jemně kolébat, jako s malým dítětem. Dovolila mu to. Nedivil se tomu. Věděl, že to potřebuje. 

"Víš, Geralte," řekla náhle již zcela klidná, "nejvíce mi scházelo tvoje mlčení."

Geralt se jemně dotkl jejích vlasů a jejího ucha. Chci tě, Yen, pomyslel si v duchu, vždyť to víš. Vždyť to přece víš, Yen. 

"Vím," zašeptala.

"Yen..." 

Znovu vzdychla.

"Jen dnes," řekla a dívala se na něho široce rozevřenýma očima. "Pouze tuto noc, která brzy skončí. Nechť to bude náš Belleteyn. Ráno se rozloučíme. Prosím, abys s ničím víc nepočítal. Nemohu, nemohla bych... Promiň. Jestli jsem tě urazila, polib mě a odejdi."

"Jestli tě políbím, neodejdu. 

"Počítala jsem s tím."

"Naklonila se k němu. Geralt se svými ústy dotkl jejích pootevřených rtů. Opatrně. Nejdříve horního a pak dolního. Omotal si její lokny kolem prstů, dotkl se jejího ucha, briliantové náušnice, její šíje... Yennefer opakovala jeho polibek. Vzápětí se k němu přitiskla a její zkušené prsty si jistě a rychle poradily se sponami jeho haleny.

Položila se naznak na plášť rozložený na měkkém mechu. Svými rty něžně uchopil její ňadro. Ucítil, jak bradavka pomalu tvrdne a stává se viditelnou pod tenkou tkaninou její košilky. Yen přerývaně dýchala.

"Yen..." 

"Nic neříkej...Prosím..."

Dotyk její nahé, hladké a chladné kůže doslova elektrizoval Geraltovy prsty. Od ohnišť k nim doléhal křik, zpěv, hvízdot a gejzíry jisker na pozadí purpurového dýmu. Něžné dotyky. Její. Jeho. Třesavka. A netrpělivost. Pozvolné dotyky jejích štíhlých končetin objímajících jeho boky pomalu spoutávaly a svíraly jako tesařská svěrka.

Belleteyn. 

Dech roztrhaný na cáry vzdechů. Záblesky pod víčky, vůně šeříku a angreštu. Májová královna a Májový král? Kacířský výsměch? Zapomenutí?

Belleteyn! Májová Noc!

Sténání. Její? Jeho? Černé lokny na očích, na ústech. Navzájem propletené prsty roztřesených dlaní. Křik. Její? Černé řasy. Vlhké. Steny. Jeho?

Ticho. Celá věčnost ticha. 

Belleteyn...Ohně až k samému horizontu...

"Yen?"

"Ach, Geralte!" 

"Yen, ty pláčeš?

" Ne!"

"Yen... Přísahal jsem...Přísahal..." 

"Nic neříkej. Není to zapotřebí. Není ti zima?" 

"Ano."

"A teď?"

"Je mi tepleji."

Odstrašujícím tempem začalo svítat. Černá hradba lesa zaostřila své obrysy. Z beztvarého mraku se stala výrazná, zubatá linie vrcholků stromů. Zpoza ní se plížící příslib svítání se rozlil podél horizontu, zhášeje lampy hvězd. Udělalo se mnohem chladněji. Geralt k sobě Yen silněji přitiskl. Vzápětí ji celou zahalil pláštěm.

"Geralte?" 

"Mhm?" 

"Za chvíli bude svítat"

"Vím. 

"Ublížila jsem ti."

"Trochu."

"Začne to všechno zase znova od začátku?" 

"Nikdy to přece neskončilo." 

"Prosím tě...Je to kvůli tobě, že se cítím..." 

"Nic neříkej, všechno je v pořádku." 

Vůně dýmu plížícího se vřesovištěm. Vůně šeříku a angreštu.

"Geralte?" 

"Ano?"

"Pamatuješ se na naše setkání v Poštolčích Horách? A na toho zlatého draka... Jakže se to jen jmenoval?"

"Tři Kavky. Pamatuji si na to."

"Řekl nám..." 

"Vzpomínám si na to, Yen."

Políbila ho v místě, kde krk přecházel v trup. Pak si na ně položila svou hlavu, lechtajíc ho přitom svými vlasy.

"Byli jsme stvořeni jeden pro druhého" zašeptala tiše. "Nebo jsme snad byli sobe předurčeni? Jenže nic z toho se přece neuskuteční. Škoda, ale když nastane úsvit, my dva se rozejdeme. Nemůže to být jinak. Musíme se rozejít, abychom si navzájem neublížili. My, kdož jsme si určeni. My, kteří jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Škoda. Ten nebo ti, kdo nás stvořili pro sebe, by se měli také postarat ještě o něco navíc. Samotný osud nestačí, je to příiš málo. Je třeba ještě něco víc. Odpust' mi to. Musela jsem ti to říct."

"Vím." 

"Věděla jsem, že nemá žádný smysl, abychom se milovali."

"Mýlila ses. Mělo. Navzdory všemu."

"Jeď do Cintry, Geralte. Jed' tam, tentokrát neváhej. Neudělej to, cos udělal tehdy... Když jsi tam byl..."

"Odkud to víš?" 

"Vím o tobě úplně všechno. Cožpak jsi zapomněl? Jed'co možná nejrychleji do Cintry. Přicházejí zlé časy, Geralte. Moc zlé. Musíš stihnout..."

"Yen..."

"Nic neříkej, prosím."

Chladněji, stále chladněji. A stále více světla. 

"Neodcházej ještě, prosím. Počkejme do úsvitu..." 

"Dobrá, počkejme..."

 

Úryvek z povídky Něco Víc od Sapkowskiho. celá k přečtení zde http://www.oook.cz/library/sapkowski/Sapkowski-Neco_vic.html

Deset kilometrů - 10km

Odpusťte trošku redundantní název, ale právě jsem pokořila významnou hranici.
Také jsem tímto během dosáhla svého cíle a to uběhnout 50 km za duben. Plánovači by ze mně měli radost.

Pokud by někdo náhodou počítal a nevycházelo mu to, tak je to proto, že o úterním běhu nebyl článek. Zájemci se na něj můžou podívat tu http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/335966977 Bylo to 8 km v pětiprstech, ukopla jsem si palec a jinak se nic zajímavého nestalo. Tak se mi ani o tom nechtělo psát.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/337101263

Nu, jak vidíte na obrázku, docela jsem se proběhla. Vzala jsem to raději v normálních běhacích botách, pětiprsty bych raději měla zatím brát na běhy kolem pěti, sedmi kilometrů.

Dala jsem to za pěkných 1:03:32 nicméně to je s odečtením pauz na semaforech a podobných, kde se člověk trochu vydýchá, tak se to nedá brát jako reálnej čas. Co mně těší víc je průměrný tep 154. Vzhledem k tomu, že normálně mám svých 162 tak tohle je určitě zlepšení. A to jsem se o to ani nijak nesnažila.

Ať se snažím jak se snažím, nenapadá mně nic poetického ani filozofického, tak snad příště :)

Mamíí, ta paní má sundaný boty a běží naboso?! - 9.2 Km

Aneb, děkujeme neznámému dítěti, které se postaralo o dnešní název a můj úsměv na rtech. Možná to v textu tak nevyzní, ale bylo to takovým tónem jako "Ale vždyť císař je nahý?!". A vsadila bych boty, že další věta, kterou už jsem teda neslyšela byla "Mamíí můžu být taky naboso?"
Ale to jsem skočila doprostřed dnešního příběhu. Dnešní plán byl zaprvé prozkoumat tunel pod Vítkovem, který jsem předtím vůbec nevěděla že existuje, pak zout boty a oběhnout segment kolem Žižky a pak se poklidně vrátit domů.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/334637507

Nakonec se to vlivem špatného plánování protáhlo trochu víc než jsem chtěla. Ale postupně.

Tunel po Vítkovem je boží! Sice je v něm zima a protivítr ale moc se mi v něm líbilo. Ještě to takhle bude chvíli pokračovat a suverénně se do Vítkova zamiluju. Možná zbytečně jsem nezkusila potom zahnout na cestičku přírodou a obíhala jsem to po asfaltu, ale bála jsem se, že skončím někde v houští. Příště.

Bosý dvou a půl kilometr bylo možná trochu velké navýšení po minulém kilometru.  Ale zase jsem si zkusila běžet bosá i po asfaltu. Není to vůbec takový peklo jak bych to čekala. Trochu je peklovitý pokud je na asfaltu rozházen takový ten droboučký štěrk, ten se občas nalepí na nohu a je potřeba se ho nějak elegantně za běhu zbavit. A hlavně jsem chtěla mít ten segment. A jsem na něm třetí nejrychlejší žena, což je imho dobrý vzhledem k neobutí.

Protiběžící běžci vůbec nechápou pokynutí botou jako pozdrav. A to ani když k tomu jasně artikuluju "Ahoj". A taky se boty v rukou docela pronesou. Jedna bota i s ponožkou má necelých třista gramů. To nezní jako moc, ale nějak super to taky není. Už abych běhala brzo bosa celou trasu, nebo vymyslela nějaký úkryt na boty na místě.

Btw koukám že naboso se mi trochu zvedá průměrná kadence, vůbec zatím netuším co z toho vyvodit :)

Po znovuobutí jsem chtěla prozkoumat nejjižnější cestičku, a ona mně mrcha dovedla zpátky na hlavní. Tak jsem to oběhla kolem tamější (Ha, tohle slovo mi vždycky připomene střední, češtinu a Kotrouše :) ) venkovní posilovny, podchodem a z kopce dolů.  

V tu chvíli už bylo jasný, že docela přetahuju plánovaný kilometry, ale už nebylo kde to zkrátit, holt jsem to doběhla. Poslední kus cesty je docela dost dokopce, chvílema jsem toho měla docela plný kecky, ale aspoň jsem si říkala,že trénuju nevzdávaní. Teď když o tom píšu mi to už přijde jako příjemný trápení :)

Opravdový barefoot - 7 Km

Když říkám opravdový barefoot, myslím tím úplně naboso, nikoli ve fivefingerech. Pravdou je, že název je lehce zavádějící, naboso jsem běžela jen necelý kilometr, zbytek v botech.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/333953504

Namotivovaná TEDem  o bosém běhání jsem se rozhodla to jednou zkusit. Vzpomínala jsem  si na poučky, že se má začínat pomalu a tak jsem se vydala pro změnu na Vítkov (vsuvka: Je to zvláštní jak na mně jednotlivá místa různě púsobí, Vítkov a Parukářka jsou pro mně velmi pozitivní, ale třeba Riegráče mně nějak tak serou a vůbec netuším proč.) Kousek od památníku jsem zula boty, ponožky jsem dala o bot, boty navlíkla na ruce a tradá!

Bylo to neskutečně příjemné. Než se kdokoli zeptá, nerozřízla jsem si nohu o střep ani jsem si nic nechutného nenašlápla na nohu. Běžela jsem převážně po trávě a cítila jsem se velmi přírodně, v tom nejlepším slova smyslu. A člověk budí spoustu zábavné pozornosti, ale to je jen takový bonus.
Ani nevím proč jsem to nevyzkoušela dřív. Příště si bosou trasu trochu protáhnu (teďka to byl necelý kilometr) a příště zas a nakonec ze mně bude indián :)

Ráno před během jsem si koupila novou baterku do heart rate monitoru, ale světe div se, při hlášení po pěti minutách mi to žádnou HR nenahlásilo. V tom mi svitlo, Já jsem přeinstalovala ISmoothRun pod novým uživatelem a nespárovala jsem to znovu. Tak jsem se na ulici zastavila a párovala jsem, naštěstí úspěšně. A potom jsem byla vděčná, že ISR mám protože na rozdíl od runkeepeří aplikace umí navazovat na staré běhy. Od té doby se mi HR zas pocitvě měřilo.

Jo a ještě jeden úspěšný zlepšovák. Podívala jsem se pozorně na moje ucho a na sluchátko a zjistila jsem, že jsem pravděpodobně udělala chybnou úvahu. Jsem malá -> mám malý uši-> musím použít nejmenší peckonástavec. Vyměnila jsem to náušítko za největší, a najednou to lépe drží. stoprocentní to není ale lepší. Mám radost.

No a nezbytná zpráva o kolenou. Hodně protahuju a hodně cvičím různý posilovací věci během dne a často při běhu myslím na to aby mi kolena nepadaly kam nemají. Zatím to vypadá, že to pomáhá. furt je občas cítím, ale zatím to nejde do té krize, která mně kdysi donutila přestat. Tak snad, hrozně moc doufám, to dokážu nějak přeprat. Běh je nejlepšejší sport.

Jo a pusťte si ten TED který jsem odkazovala nahoře, pokud jste to ještě neudělali.

Vítkovské schody pokořeny! - 8 Km

Cíl, který jsem si zadala minule, vyběhnout celé schody na Vítkově bez zastavení, se mi povedl dneska splnit. Musím říct, že jsem čekala , že to bude větší boj. Musím si vymyslet nový cíl.

Zároveň mám radost z celkem napohodu uběhlých osmi kilometrů. Je příjemné jak to ze začátku rychle přibývá.
Minule jsem udělala nový segment na Stravě. A hned mi někdo sebral prvenství. Je to kilometr a já ho teďka mám za 5:58, zatímco nejlepší ženská má 5:10. To bych teoreticky mohla někdy zkusit překonat.
Chtěla jsem jít běhat už ve středu, ale něco mně prapodivně bolelo v nártu. Pro jistotu jsem to nechala být. Dneska to už bylo ok.
Bohužel to vypadá, že mi došla baterka v HR monitoru, takže dneska je to bez tepu. Co už.
Koukám, že dneska je to spíš jak prezentace než vyprávění.... Co už :)

But who would build the cyklostezky? - 30 Km na kole

Tak se mi chtělo zase někam vyrazit a zároveň jsem si říkala, že za další běhání by mi kolena nepoděkovala ani s aplikací zjištění z minulého článku. Ortoped mi kdysi říkal, že kolo pomáhá a vůbec prostě mi to najednou přišlo jako dobrej nápad.

Našla jsem si půjčovnu kol ve Stromovce. Chtěla jsem totiž jet někam kde pokud možno nebudou žádný auta. Za tři kila mi bylo zapůjčeno kolo na den.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/329967766

Původní plán byl u Klecan přejet přívozem přes Vltavu a vrátit se po druhé straně, ale když jsem tam dojelo tak se mi ještě nechtělo otáčet a tak jsem pokračovala s davem nějakých cyklistů.

Tam se začlo projevovat, že nemám úplně ideální kolo. Nefungovalo mu totiž přehazování velkého převodu, bylo to trvale zaseklé na největším. To bylo fajn dokud jsem jela z lehkého kopečku podél Vltavy, to jsem jela jako drak, ale tady se objevil dlouhej a docela vysokej kopec. Chvíli jsem se to snažila kompenzovat druhým převodem a strašnou zarputilostí, ale pak už to prostě nešlo a sesedla jsem. Tu ale kolem mně projel Zelený cyklista (barva dresu, nikoli politická příslušnost). Říkal ať si tam hodím něco lehčího, a já na to, že mi to neřadí. Zastavil, kouknul se mi na kolo a nakonec mi přeřadil na lehčí převod rukou. Díky Zelený cyklisto!
Pokračovali jsme další kus spolu. Bohužel, při sundávání bundy jsem si nějak blbě chmátla na mobil a pauzla Stravu, takže ten kus cesty nemám zaznamenaný. Všimla jsem si toho až o nějakých deset kilometrů pozděj. Dokreslování stávkovalo, takže jsem do mapy jen velmi zhruba naznačila kudy jsme jeli. Štve mně to, štve. Ale co už.
Nu tedy jeli jsme spolu, konverzovali o kolech, o běhu. Za celou dobu jsme se nějak zapomněli představit, proto to označení.  Bylo mi porazeno kudy dobře sjet zpátky k Vltavě a na cyklostezku. U Klecanského přívozu jsme se zase rozdělili, já si udělala hruškovou pauzu a dojela jsem zas sama.
Bylo to moc fajn. Je fakt, že tamní cesta je hrozná dálnice. neustále potkáváte kola, bruslaře, běžce, ale i lidi s kočárkama a další. A to ještě byl půlmaraton, tipuju, že normálně tam bude ještě větší provoz. Mně objíždění lidí trochu znervózňuje, ale nějak se zvládlo.

No nevidím svojí kariéru, že by se ubírala směrem ke kolům, ale určitě bych zas někdy někam vyjela. Poskytuje to velmi podobný druh vysmátosti a aspoň zas chvíli zabírají jiný svaly. Jestli plánujete nějaký výlet, dejte vědět.

Běh vzpomínkami - 6.1 Km

Ráda běhám místy, které znám, kde jsem něco zažila. Běžím a mám pocit, že jsem v knihovně svých vzpomínek. Zhmotňují se mi před očima, jako by to bylo včera. Tady jsme seděli na prolézačce s Jakubem a Jáchymem na jedné velmi speciální procházce a patřil nám svět. Tady byla afterpárty a výborný piknik po MMM. Tady jsem se dozvěděla, že mi umřela babička.
Věci, které jsou v běžném životě, snad pro ochranu mojí příčetnosti, schované někde v pozadí se vynořují. A tak běžím a zpracovávám bývalá traumata i radosti.

No ale trocha konkrétností k běhu. Dneska byl mým cílem Vítkov a Parukářka. Super trasa, poctivé převýšení. (viz odkaz pod obrázkem) Speciálně jsem si užila schody na Vítkov. V půlce jsem jednou odpočívala ale jsem rozhodnutá je jednou dát v kuse. Taky jsem doufala, že nahoře na Vítkově je Strava segment ale bohužel, budu si ho muset vytvořit sama.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/329579346

Strávila jsem nějakou dobu hledáním informací o koleni, a myslím, že jsem na něco přišla. Můj problém asi je, že když se unavím, padají mi kolena jakoby dovnitř. Stává se mi to i když jsem unavená třeba při dřepech. To je špatně a koleno se pak ožvejkává a bolí. Dobrá informace je to proto, že nyní vidím nějakou šanci, že bych to mohla opravit. Takže kromě toho,  že budu dál krmit kolenovýživu, plán je pořádně protahovat, cvičit věci na mobilitu kotníků a kyčlí a posilovat kolena. Až se příště uvidíme, budu pravděpodobně někde bokem wallsitovat :) Navíc čas od času při běhu myslím na to, že koleno nesmí jít do středu a jakoby dávám trochu větší důraz na to, abych běžela i po vnější straně chodidel. Mám pocit, že to pomáhá, tak snad.

Na runkeeperu jsem si nastavila goal 51 km za duben. Tímto mám 11 km tak stačí se neflákat a dám to.

Vítám v novém roce - 3.8 Km

Hlásím první venkovní výběh tohoto roku.
Rozhodla jsem se vyběhnout jen zlehka na půl hodiny. To vystačilo akorát na to doběhnout do Riegráčů, chvilku tam kroužit a zase se vrátit domů.

http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/325903501?&activityList=false

Fyzička mi upadla víc než jsem čekala. Přiznám se,neběžela jsem celou dobu, v druhé půlce jsem přecházela i do chůze. Částečně to bylo kvůli kolenu které se začalo ozývat ale částečně jsem tak nějak nemohla. Vzpomínala jsem na dobu kdy jsem mohla běžet hodinu a půl v kuse a to rychleji. čeká mně zas dlouhá cesta.
Ale na pozitivní notu. Je teplo! Vyrazila jsem v teplém tričku i legínách z obavy, že 8 stupňů je málo, ale říkala jsem si, že bych tričko klidně snesla i lehčí. A bejt jen o pár stupňů víc tak i legíny. Ještě že jsme teď na správný straně roku :)
Běžela jsem v pětiprstech, měla jsem nějakou takovou vizi, že mně to donutí hezky měkce našlapovat a kolena nebudou bolet. Všude kde to jsem jsem běžela po trávě, a nestačilo to. Ach. Musím to nějak vymyslet, hrozně moc chci.
Ještě trochu stěžování si na výstroj. Sluchátka, která sem si pořídila jsou pěkně na nic, furt jsem si je musela do uší vracet. Ale holt si nic jinýho nezasloužím když se mi nechce "otravovat" prodavače tím abych si je vyzkoušela než je koupím.
Každopádně, při běhu mi zvedalo náladu, že jsem potkala spoustu běžců a většina vesele odpovídala na pozdrav. V tomhle je běhání v parku dobré.
Tak snad bude příště brzo.